Jsou považovány za klíčové osobnosti 20. století v oblasti skla, textilní tvorby, interiérového designu, kovu a šperku i designu hraček. Přesto si jejich jména většina lidí nevybaví (ačkoliv o nich už možná slyšeli, nebo dokonce znají jejich tvorbu). To bychom chtěli změnit – představujeme proto 5 významných žen, které se nesmazatelně podepsaly na stavu československé designové scény minulého století a stojí za to je znát.
Jaroslava Brychtová
Jaroslava Brychtová (1924–2020) je celosvětově známá pro své monumentální tavené skleněné plastiky. Zasadila se o znovuoživení techniky skla taveného do formy. Od roku 1954 tvořila uměleckou dvojici se Stanislavem Libenským, svým druhým manželem. Po jeho smrti v roce 2002 se ale sklu přestala věnovat. Prezentovali společně československé sklo na Světových výstavách (Expo) v Bruselu, Montrealu a Ósace. I díky nim bylo české sklo v poválečných letech na špičce a udávalo směr.
Ke sklu Jaroslavu přivedl otec – sochař a sklář Jaroslav Brychta, který spoluzaložil sklářskou školu v Železném Brodě a od 40. let minulého století experimentoval s tavenou skleněnou plastikou. Studovala ale na pražské VŠUP a AVU, přičemž pokračovala v experimentech svého otce. Dokázala prosadit sklo jako materiál vhodný pro velké sochařské úkoly a založila i oddělení taveného skla a pracoviště Sklo v architektuře v rámci Železnobrodských skláren – dodnes se jedná o jedno z největších a nejlepších studií tavené skleněné plastiky na světě.
Spolu se Stanislavem Libenským vytvořili například trojici reliéfů Pták, Holubice a Meteor, které byly původně umístěny ve vstupní hale Muzea skla v americkém Corningu, i bezpočet realizací v architektuře. Nejvýznamnějšími z nich jsou dvě okna kaple sv. Václava v Katedrále sv. Víta, vitráže Královské hradní kaple na Špilberku, výzdoba českých ambasád ve Stockholmu a Brazílii nebo plastika Spad meteoritů pro vysílač na Ještědu.
Libuše Niklová (Kyseláková)
Její práce se nacházejí ve sbírkách muzeí po celém světě. S návrhy hraček začínala v padesátých letech, v době, kdy se u nás začínalo pracovat s novým materiálem – plastem. Za svůj život (1934–1981) poté navrhla přes 230 autorských hraček, připsáno jí je také devět patentů (např. na rozebíratelné plastové hračky) a tři národní průmyslové vzory. Zajímavostí je, že Libuše Niklová navrhovala také obaly, ve kterých se rozložené hračky prodávaly.
Tvarování plastických hmot vystudovala ve Zlíně a Uherském Hradišti mezi lety 1949 a 1953. Po studiích nastoupila do Gumotexu v Břeclavi, odkud známe její pískací gumové hračky (Kočička s míčem, Pes Alík, Hanka, Barborka) a suvenýry v podobě postav cvičenců a cvičenek pro druhou celostátní spartakiádu, konanou v roce 1960 na Strahově.
Po narození syna pracovala ve Fatře Napajedla, kde vznikly její ikonické harmonikové figurky zvířat i sedací nafukovací hračky v podobě Buvola, Slona a Žirafy, které se začaly sériově vyrábět roku 1973. Pro výstavní účely byly vytvářené v transparentním provedení. Na Světové výstavě 1967 v Montrealu prezentovala imaginární dopravní prostředky, inspirované texty Julese Verna – vyhrála s nimi dokonce cenu Expa o nejlepší hračku, přestože jí bylo vytýkáno, že z nich málo dýchá češství.
Alena Nováková (Drážská)
Jedna z našich nejvýznamnějších zlatnic a restaurátorek kovu žila v letech 1929–1997. Vyučila se u svého dědečka a díky bohaté praxi získané u firmy H. Grünfeld byla rovnou přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM). Studovala u profesora Jana Nušla, později se stala jeho asistentkou, a dokonce založila vlastní obor restaurování zlatnických prací, který byl jediný v republice. Podle jejího návrhu byl vytvořen Relikviář svaté Anežky České, restaurovala také Relikviář Svatého Maura – významnou románskou památku pocházející z první třetiny 13. století.
Dlouhodobě se věnovala také tvorbě šperků, které se postupně tvarově proměňovaly od jednoduchých forem, které prezentovala na Expu 1967, až po robustní lité šperky se vsazenými úlomky slonoviny a růženínů. Využívala také pro šperk netradiční materiály jako polychromované dřevo, pergamen nebo email na stříbrném podkladu. Její šperkařské práce byly oblíbené zejména v Mnichově a Pforzheimu.
Její šperky se nacházejí ve sbírkách UPM v Praze, Moravské galerie v Brně, Muzea Českého ráje v Turnově, Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Severočeského muzea v Liberci nebo Schmuckmusea v Pforzheimu.
Růžena Žertová
Známá je především její architektonická tvorba, Růžena Žertová (1932–2019) ale navrhovala také titanové šperky a svítidla, díky nimž se řadí mezi naše přední designérky 70. a 80. let minulého století.
Chtěla studovat textilní výtvarnictví a scénografii, ale kvůli politickému tlaku nakonec vystudovala Fakultu architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně u Bedřicha Rozehnala. Po absolutoriu v roce 1957 pracovala v Potravinoprojektu a Státním projektovém ústavu obchodu Brno, kde dostala možnost podílet se na projektech obchodních domů. Právě ty ji proslavily, přestože nejsou kvůli svému vzhledu vždy společností přijímány – jedná se o OD Prior v Pardubicích, OD Prior v Košicích a OD Labe v Ústí nad Labem.
Po roce 1972 se začala věnovat návrhům bižuterie, o další tři roky později se přidaly i návrhy svítidel z hliníku (pro Hotel Patria na Štrbském plesu, výpočetní středisko České spořitelny v Brně, masokombinát v Olomouci atd.). Na sklonku života se věnovala studii komunitního souboru domů v brněnských Kohoutovicích, ten měl být určen osamělým seniorům i mladým rodinám. O její architektonické, šperkařské i interiérové tvorbě pojednává kniha od Petra Klímy s názvem Růžena Žertová – Architektka domů i věcí.
Inez Tuschnerová
Textilní výtvarnice, akademická malířka a jedna z nejlepších kostýmních výtvarnic druhé poloviny 20. století – to byla Inez Tuschnerová (1932–2015), která se nejvíce proslavila svými expresivními díly z barevné netkané textilie. Byla vždy velmi koncentrovaná na práci: vyučovala na oddělení scénografického kostýmu Střední průmyslové školy textilní v Brně, scénografii na JAMU a navrhovala kostýmy pro Národní divadlo v Brně.
Studovala oděvnictví a dekorativní malbu v Brně a na pražské VŠUP. Během studia absolvovala stáž u Oskara Kokoschky v Salcburku a sama tvrdila, že z těchto zkušeností a z jeho tvorby poté po celý život čerpala.
Jako jedna z prvních začala pracovat s technikou art protis určenou pro textilní díla v architektuře. Technika dovoluje volně umisťovat barvená mohérová vlákna na podklad (jako v případě malby) a snadnou změnu jejich kompozice. Poté se vlákna zatíží, zažehlí a řadami stehů spojí s podkladem. Inez Tuschnerová ji využila v monumentálních interiérových realizacích i při tvorbě materiálově bohatých a expresivních divadelních kostýmů. Práce s expresivitou, texturami a hmotou se odráží i v jejích prostorových asamblážích.
Jaroslava Brychtová - Ruce II a III (1957) ze sbírky Oblastní galerie Liberec | Zdroj: artsandculture.google.com
Monumentální skleněná plastika Pták, Holubice a Meteor z roku 1980 byla původně umístěna ve vstupní hale Muzea skla v Corningu. | Zdroj: cmog.org
O díle Libuše Niklové vyšla i publikace - připravila ji Tereza Bruthansová, o design se postarala Zuzana Lednická ze Studia Najbrt. | Zdroj: najbrt.cz
Růžena Žertová a její svítidlo | Foto: Daniela Dostálková | Zdroj: Czechdesign.cz
