Začalo to tričkem

Před svojí značkou, pod kterou tvoříte oblečení s láskou a eticky k lidem i přírodě, jste vystudovala průmyslový design na ČVUT. Jak jste se dostala k navrhování a šití oblečení?

ANNA: Předtím jsem chodila na Střední průmyslovou školu oděvní. Tam jsem dostala základy praktické zručnosti i základy figurální kresby. Pro technický směr jsem se pak rozhodla kvůli nechuti tvořit oděvy dál, protože jsem viděla velikou nadspotřebu a produkování ohromného množství látek, nedocenění oboru a předhazování české reality, kdy textilní průmysl upadá.

Nepřišlo mi to dostatečně motivující k tomu ve studiu pokračovat. Proto jsem se rozhodla pro produktový a průmyslový design na ČVUT. Postupem času jsem ale stejně zjistila, že ovládat jisté řemeslo je k nezaplacení, a už ve druhém ročníku při klauzurách jsem se vrátila k textilním materiálům.

Dnes je udržitelná móda globálně známým pojmem. Jak tomu bylo, když jste začínala?

ANNA: Tendence udržitelnosti jsem měla vždy, i celkově ve způsobu života. Určitě to ze začátku takové téma nebylo. Už jenom to podkopávání sebedůvěry české módní scény v tom, že je těžké se prosadit. Hnacím motorem tehdy bývala spíše kreativita, výstřednost. Mám pocit, že téma to bylo vždy, ale až teď s větší sebejistotou a uznáním toho módního světa, uměleckých, technických škol zabývajících se textilním průmyslem, se uvolnil diskurz směrem k udržitelnosti.

Když jsem se snažila zpracovávat látky ze secondhandů, dělat upcycling, kolem mě bylo více lidí se stejným postojem, ale nikdy jsem si nemyslela, že se to projeví i ve větším měřítku. Nakupování oblečení a látek z druhé ruky, nebo z bytových textilů bylo pro mě už tehdy přívětivější než chodit do konvenčních galanterií.

Anna šije jemně a minimalisticky | Foto: Taja Spasskova

Zachránkyně látek

Pomohlo formování vašeho postoje absolvování stáže v Jižní Koreji?

ANNA: Odjela jsem tam s tím, že budu studovat environmentální design, a nakonec jsem studovala prakticky jen to, co bylo možné studovat v angličtině, a tím pádem jsem se dostala k různým seminářům. Udržitelnost tam nebylo tak velké téma, jak jsem si představovala, o to více mě to ale motivovalo hledat látky a zpracovávat je. Nacházet kvalitní látky v odpadu tehdy bylo hodně jednoduché. Vnímala jsem tam nezaujatost tématem udržitelnosti, na druhou stranu mají výborně organizovaný recyklační systém, ale nesnaží se o předcházení odpadu.

Vnímáte jisté změny v udržitelnosti na českém trhu s módou?

ANNA: Určitě. Dílnu máme společně s Miou Jadrnou, Pavlínou Fričovou a Lenkou Vackovou, která má vedle Textile Mountain, obchod s deadstockovými látkami, který se za pouhý rok stal u domácích tvůrkyň i tvůrců velmi populární. Na tomto příkladu se dá dobře demonstrovat enormní zájem velké části populace o snahu být přívětivější k přírodě a nakupovat materiály z „druhé ruky“. Zároveň už více než půlrok pracuji na kolekci šatů určených k půjčování. Rozhodla jsem se vytvořit kombinovatelné kolekce k tomu, aby si lidé nemuseli kupovat drahé autorské kusy oblečení, večerní a svatební šaty.

Poptávka po takových službách se rozšiřuje, lidé mají zájem. Zároveň ale musí fungovat přijatelný poměr cena/výkon, protože dle mého pohledu se o udržitelnou módu zajímají zatím především lidé z podobného okruhu lidí jako jsem já, studenti, čerstvě po škole, živnostníci, kteří si bohužel nemůžou dovolit zaplatit adekvátní částku za měsíc času designérky, který strávila výrobou jedněch šatů.

Půjčovna by byla alternativa, kde nemusím cílit jenom na trh bohatších lidí. Musí se najít nějaká cesta, kdy se ta možnost poskytne většímu spektru zákazníků. I já nakupuji primárně ze „sekáčů“ a designérské kousky si můžu dovolit opravdu ojediněle.

Projekt VSL umožní také dostupné půjčování svatebních šatů | Foto: Karolína Ketmanová

Nejlepší tričko

Ve vaší diplomové práci jste se snažila přijít na reálnou hodnotu klasického bílého trička. V Rádiu Wave jste mluvila o tom, že byste si přála, aby takové tričko bylo dostupné co nejširšímu množství zákazníků. Jak jste toho docílila?

ANNA: Diplomová práce, se kterou jsem ukončila studium na ČVUT vznikla ve spolupráci s VŠCHT s oborem Teorie ochrany životního prostředí. Cíl byl zkusit prozkoumat textilie z odborného hlediska. Nechtěla jsme se pasovat do role designéra, ale člověka, který chce zjistit, s čím designér pracuje. Chtěla jsem obsáhnout nejširší pole uživatelů a bílé tričko, předmět výzkumu, bylo vhodným kandidátem. Nosí ho lidé nakupující ve pracovních potřebách, i lidé, kteří si kupují věci od designérů. Cílem bylo zmapovat životní cyklus bílého trička.

Měla jsem tři druhy materiálů: bio bavlna, konvenční bavlna a bambusová celulóza s podílem elastanu. U těchto třech typů jsem vytvořila scénář životního cyklu, metodou Life Cycle Assessment. Když si dokážete zjistit, odkud materiál, v našem případě rostlina, pochází, jak se dostane do Evropy, jak se zpracovává, jak se trička ušijí, jak se k nim chovají uživatelé, pak jste schopni vygenerovat výsledky, jak moc je ten produkt náročný pro životní prostředí, na jaké jeho složky má největší vliv.

Anna zkoumala životní cyklus trička a jeho dopady na životní prostředí | Foto: Filip Kopecký

Jaké bylo vaše zjištění?

ANNA: Myslela jsme si, že přijdu třeba na to, že bio bavlna je skutečně ta nejlepší možnost. Ukázalo se ale, že všechno má své pro a proti. U bavlny, když je certifikovaná certifikátem GOTS, tedy Global Organic Textile Standard, máte jistotu, že pěstitelé jsou zaplaceni a nepoužívají chemické látky, jako na konvenční bavlnu. Při rešerši jsem narazila na studie zabývající se jenom konvenční bavlnou a jejím pěstováním, především v Indii a Pákistánu, což jsou dva nejvýznamnější dodavatele pro místní trh.

Lidé pěstující bavlnu jsou často prekarizováni a jejich bavlna vykupovaná od velikých nákupčích za cenu neodpovídající výrobě. Americký trh na ceny nízké i pod výrobní hodnotu reaguje tak, že dotuje své farmáře pěstující tuto plodinu. Zatím co v některých zemích je pěstování bavlny vykoupeno třeba i lidskými životy, jinde to vlády dotují, je to velké negativum a temná stránka této textilie.  

Bambus se po technické stránce jevil přívětivě, ale ukázalo se, jak moc je použito chemikálií na rozpouštění. Je sice pěstovaný na menší ploše půdy, ale neumožňuje žádnou biodiverzitu, jsou to husté lesy. Studie ukázala, že nejvíce zhoubná je centralizace jednoho produktu a její distribuce do celého světa. Každý zpracovatelský trh by se měl zaměřit ideálně i na lokální suroviny.

Trička mají univerzální střih | Foto: Filip Kopecký

Chování spotřebitele

A co aspekt vlivu chování vlastníka ke tričku?

ANNA: To byla další věc, kterou jsem zkoumala: uživatelské chování k tričku. Lidem, kteří si ode mě za cenu nákladů koupili tričko, jsem dala dotazníky. Tam se ukázalo mimo jiné i to, jak významná je spotřeba energie a její původ. Do některých záznamů jsem uváděla, že dotyčný pere tričko po každém nošení a má přístup do domácnosti s konvenčními zdroji elektřiny. Když se stejný model užívání dělal v domácnosti s energii například z fotovoltaiky tak se rapidně snížila celková zátěž na životní prostředí o jednu třetinu, což ukazuje na důležitost individuální zodpovědnosti. Neméně potřebná, možná dokonce potřebnější je ale také podpora oblasti udržitelné energie ze strany státu.

Výstup z diplomky bych ve spolupráci s VŠCHT ráda publikovala tenhle rok. Takové výsledky studií ukazují, co zapříčiňuje co, a to je na tom zajímavé. Když se člověk k výsledkům studie Life Cycle Assesment dostane, má možnost do problematiky trochu nahlédnout. Nedávno proběhla médii studie nákupních tašek, od vedoucího mé práce doc. Vladimíra Kočího. Vždy je hodně důležité, jak se uživatel ke věci chová. Pokud vám plastová taška vydrží deset let, je ekologičtější než papírová na jedno použití.

Neexistuje tedy jedna správná cesta?

ANNA: Nedá se to říct. Chtěla jsem najít materiál, ze kterého bych ty trička produkovala. Má původní idea byla vytvořit dostupné tričko z ideálního materiálu. Ale když se ukázalo, že žádný materiál není ideální, bylo těžké pokračovat dál. Byl by to z jistého pohledu greenwashing, říkat, že tohle je nejekologičtější tričko, jaké existuje. Muselo by se to postavit na etičnosti. Bio bavlna, eticky zpracovaná, platíte lidem správnou sumu. V takovém případě se ale cena trička nedostane v mém nákladu, kdy jsem během diplomky ušila za měsíc asi 60 kusů, pod sumu 1000 korun.

Jaká jsou pravidla ekologického užívání trička?

ANNA: Prát na co nejmenší otáčky, málo žehlit, nevystavovat vlákna přílišné zátěži, snažit se ho neopotřebovat. V případě bílých triček to bylo ale téměř nemožné. Fleky jsou vidět výrazně, nejde se vyhnout praní. Je vhodné používat ekologické prostředky, neprat ho moc často. Důležitý je také stav „po“, až se vám tričko zdá opotřebované, zkusit ho využít jinak. Zašívání, vyšíváni přes skvrny, záplaty. To je něco, co by každý uživatel mohl s dávkou kreativity dělat i sám, nebo vyhledat lokální opravu. Využít transformaci k dobru a neodkázat ho k vyhození.

Tričko s dírkou nevyhazujte, ale zašijte, například takto | Foto: Anna Vácová

Změna plánu

Jsou trička od vás teď dostupná?

ANNA: Dělala jsem je po menších sériích a odklonila se od nových materiálů. Ve spolupráci s Textile Mountain jsem všechny trička šila z deadstockových materiálů. To je dodnes má nejvyšší meta, používat materiál odkázán k likvidaci. Ale jste limitován materiály podle toho, jaké aktuálně seženete.

Plánujete je vyrábět i nadále?

ANNA: Ano určitě. Právě jsme se domluvili, že tyto kolekce basic kousků budeme, snad v blízké budoucnosti, prodávat v Textile Mountain. Snažila jsem se hledat ideální střih, polohování na metráže tak, aby se předcházelo odpadu. Každé třetí tričko mělo šev na rukávu, aby se předešlo vyhazování velkých kusů látek. Chtěla bych, aby to byly užité věci, o které se budou lidé hezky starat, a aby nenarůstala cena za značku. Vidina toho, že se to prodává v prodejně s textilem mi přijde ideální právě pro tyto basic kousky. Chtěla bych, aby to tak bylo.

Anna teď vyrábí trička z látek z Textile Mountain | Foto: Anna Vácová

Jiný přístup

Kromě triček šijete i vlastní kolekce. Šijete také na zakázku?

ANNA: Částečně. Své kolekce jsem hodně omezila. Poslední půlrok dělám věci do půjčovny. Když má někdo oblíbené šaty, jsem ochotná je přešít v jiné látce, protože vím, že k tomu má vztah. Ale jakmile mi ukáže fotku z internetu, tak do toho jít nechci. Imaginace člověka je jedna věc, a skutečná realita je věc druhá. Když šiji na zakázku, tak včetně návrhů. Máme několik konzultací, vidím, co zákazníkovi sluší, co ne. Často se stane, že vymyslíme společnou věc, ale pak vidím, že si tím není úplně jistá, toho se chci vyvarovat. Vím, že spokojenost by pak nebyla ani na jedné straně. Primárně mi jde o to, aby ode mě zákaznice odešla spokojená, a ne s tím, že se bojí říct, že se jí něco nelíbí.

Základní kousky od VSL | Foto: Karolína Ketmanová

Co ve Vaší tvorbě teď převažuje?

ANNA: Šití pro zákaznice, kterým se líbí můj rukopis a chtějí něco ode mě. Nejvíc ale dnes převažuje práce do půjčovny. Bude fungovat jako modulární systém, kde si vyberete jednotlivé kousky a zkombinujete je. Když tam něco chybí, jsem schopna to navrhnout navíc. Vyberete si sukni, top, ale toužíte ještě po přehozu. Navrhnu, ušiji ho a pak vám zůstane. V projektu VSL, Velká světová láska, využívám materiály výhradně z Textile Mountain, bez Lenky a jejího projektu s textilem by asi projekt ani nezačal. Vizuální identitu mi dělá ilustrátorka Kristina Fingerlandová.

Co se vám líbí, si půjčíte, co chybí, vám Anna ušije | Foto: Karolína Ketmanová

Ostrůvek udržitelnosti

Váš ateliér, pop-up prostor LUV, ateliér Pavlíny Fričové s Yrnche, dílna Mii Jadrné i Textile Mountain sídlí na jedné adrese. Máte tam takový ostrůvek udržitelnosti v Praze. Jak vznikl?

ANNA: Je to neuvěřitelné. Založili jsme LUV s Pavlínou Fričovou která má značku Yrnche. Během školy jsme si říkaly, že potřebujeme ateliér. Když jsme ho našly a opravily, jednu místnost jsme pronajímaly na co-working, ale chyběl nám charakter komunity. Pak jsme se sešly i s kamarádkou Lenkou Vackovou, která nám řekla o své vizi s Textile Mountain a že shání prostor, tak se k nám přidala a najednou to bylo. Přidala se k nám taky ještě Mia Jadrná, která vyrábí své autorské materiály z těch nejmenších zbytků látek. Vyšlo to úplně osudově.

Prostor pop-up store LUV-1 | Zdroj: LUV-1

Rouška na fulltime

Jak fungujete v aktuální krizové době? Všechny pracujete pro vlastní značky, samy na sebe.

ANNA: Dobrá otázka. Je to náročné pro všechny, nejtěžší ale určitě pro všechny zdravotníky. První fáze byla bezmyšlenkovité šití roušek, vymýšlení střihů, distribuce, pořád se nám ozývali noví a noví lidé, zdravotní sestry. Nátlak byl veliký, cítíte velkou zodpovědnost. Pak se vám začne přidávat aspekt toho, že se vám ruší všechny vaše práce, zaměřené na plesy a svatby. Můj obdiv má v téhle situaci Lenka, která rozdala zadarmo všechny bavlny, které v Textile Mountain měla, což vyšlo asi na 25 000 kusů roušek. Uvidíme, jak moc tohle celé ovlivní celý náš fashion sklep, ale věřím, že to nějak zvládneme. Stejně jako všichni. Máme teď prostor k zamyšlení se, uvažování, revizi práce, jejího smyslu, podstaty. Uvidíme. Teď je důležité, aby byli všichni v pořádku a bylo to zas dobré.

Kromě šití roušek se Anna aktuálně věnuje i šití oblíbeného střihu šatů | Foto: Taja Spasskova

Mnoho značek se teď snaží si přivydělat tím, že vytváří různé produkty, které prodává, rozesílá a dává tak zákazníkům možnost je podpořit. Plánujete něco podobného?

ANNA: Na prvním místě pro mě byly předcházející týdny pořád roušky, plánuji v tom nadále pokračovat, dokud bude potřeba a zájem. Zároveň pracuji na oblečení do půjčovny, je to dlouhodobý projekt, kterého se nechci vzdávat. Necítím potřebu teď nějak výrazněji nabízet oblečení. Na druhou stranu jsem si pozbytím zakázek našla čas na ušití několika kusů svých oblíbených šatů. Nadále platíme nájmy, přitom máme nulový příjem, myslím, že lidi z malých podniků jsou na tom teď všichni dost podobně. Ale mám teď čas přemýšlet, věnovat se něčemu jinému než pořád jenom myslet na produkci. Rozhodla jsem se odjet na měsíc sázet stromky po lesní kalamitě, takže plán na celý duben je jasný!