Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek

Zkáza českého skla. Kam směřují české firmy a co jim může zlomit vaz?

Se sklářkou a designérkou Terezou Anderlovou jsme si povídaly o české účasti sklářských firem na letošním veletrhu interiérového designu Salone del Mobile v Miláně. Sešly jsme se na pražkém Břevnově a bavily se například o tom, proč je ve světě české sklo tak žádané a proč mu hrozí zkáza.

Exhibice českého skla

Na Salone del Mobile, kde se každý rok představují nové trendy a inovace v interiérovém designu, byla letos zastoupená sekce Euroluce věnovaná světlu. Prezentovaly se zde české sklářské firmy jako je třeba Bomma, Lasvit či Preciosa. Obstály podle vás Češi ve světové konkurenci? 

TEREZA: Sklářské firmy v Miláně předvedly, že české sklo spojené se světlem je nepřehlédnutelné svými instalacemi, výrobky, ale i kvalitním řemeslem. Každá firma má svůj styl. Rozdělila bych to na dvě kategorie: Lasvit a Preciosa navazují na „tradici“ interaktivních instalací, které byly populární v Čechách už koncem 20. let. Jejich prezentace jsou hlavně o emocích a interakci diváka se světelným objektem. Světelný objekt se skládá z jednoduchých skleněných tvarů, které jsou různě násobeny. Druhý styl pak zastupuje firma Bomma: sklo tvoří ochranný obal světelného zdroje. A nemusí být ani barevné, vystačí si bohatě i se sklem pouze křišťálovým. Zdroj je zde viditelný. Příkladem jsou třeba ikonická svítidla značky Bomma z jejich první kolekce Tim. Nově byly v Miláně představeny tato svítidla také v šedém, zakouřeném provedení skla. Instalace Bommy vyžadovala sice více pozornosti a méně emocí, ale probouzela fantazii diváka, který si tak lépe dokázal představit svítidlo nad kuchyňským stolem či v obývacím pokoji.

Tim: volně foukaná monumentální svítidla z dílny Bomma, zdroj: bomma.czTim: volně foukaná monumentální svítidla z dílny Bomma, zdroj: bomma.cz

Tvrdíte, že se některé sklářské firmy vracejí k trendu interaktivity, který už tu byl. Není to krok zpátky? 

TEREZA: To ne, nyní je interaktivita znovu v oblibě hlavně proto, že existují nové technologie, jak světelné, tak výpočetní, které otevírají nová pole možností. Znovu se tak můžeme vrhnout do instalací, které dřív nebyly možné, nebo měly nějakou technologickou mouchu. Jako například světelná instalace Václava Cíglera z konce 70. let, která byla ve vestibulu metra stanice Náměstí míru v Praze. Čím více lidí pod ní procházelo, tím více svítila. Přezdívalo se jí líheň, protože žárovky hrozně hřály a bylo pod ní teplo.

Instalace Václava Ciglera z roku 1978, odstraněna roku 1998, zdroj: vetrelciavolavky.czInstalace Václava Ciglera z roku 1978, odstraněna roku 1998, zdroj: vetrelciavolavky.cz

Firma Lasvit je v některých částech světa dnes jednou z nejvyhledávanějších sklářských firem zaměřených na světelné objekty a instalace. Na Euroluce se prezentovala výstavou Theory of Light. Inspirací pro kolekci bylo spojení vědy a lidské kreativity. Přišel Lasvit s nějakým objevem?

TEREZA: Je to otázka spíš na někoho ze zástupců Lasvitu. Expozice už zdálky přitahovala pozornost. Připomínala velké obrácené košíčky z čokolád Rafaelo. V každém košíčku byl prostor pro jedno svítidlo. Zaujal mě zdroj u světelné plastiky designérky Wandy Valihrachové inspirované graffiti estetikou: jednalo se o světelné trubice, které z každé strany svítily jinou barvou. Po promu Lasvitu jsem byla na instalaci Teorie světla hodně natěšená, ale temné prostory hal nenechaly dovnitř proudit žádné paprsky slunce a tak plastika kvůli absenci denního světla na místě zanikla. Disperzi světla, stíny na stěnách vrhané barevnými skly a průhledy skrz skla si bude užívat asi až samotný majitel, který si světlo koupí.

Expozice Theory of Light od Lasvitu na Euroluce 2019, zdroj: lasvit.comExpozice Theory of Light od Lasvitu na Euroluce 2019, zdroj: lasvit.com

Vraťme se ještě k odhalenému zdroji, který jste zmiňovala v souvislosti se svítidly Bomma. Jde snad také o nějaký trend?   

TEREZA: Díky rozmanitosti světelných zdrojů se svítidla dnes nemusí navrhovat od zdroje. Designéři se tak mohou věnovat jen designu a zdroj řešit později. V diskuzi o environmentální tématice se ale právě zdroj dostává do středu diskuze. Do budoucna se více budeme zajímat jak světlo působí na lidský organismus a jaké nebezpečí a škodlivost skrývá např. LED osvětlení. Budeme se tedy více zabývat například intenzitou světla. Svítidla budou mít jiné barevné spektrum ráno, když vstaneme a jiné zase večer, když půjdeme spát.

Ve všech oblastech designu se dnes řeší environmentální téma a udržitelnost materiálů. Jak je to s tímto trendem ve skle?

TEREZA: Ve skle je tenhle trend zatím vidět velmi málo. Firma Brokis ale přišla se zajímavým zpracováním svého skleněného odpadu. Brokis v Miláně prezentovala recyklované sklo, ale nestavěla na tom svou prezentaci. Byl to jeden z představených designových produktů. Informaci o recyklaci z nich však člověk musel skoro vypáčit. Podobně Preciosa Lighting, respektive její druhá divize Preciosa Components, nedávno představila červené sklo, barvené bez toxického kadmia. 

IVY by Lucie Koldová, Brokis, zdroj: brokis.czIVY by Lucie Koldová, Brokis, zdroj: brokis.cz

Kolik odpadu u výroby svítidel vzniká a jak je možné ho znovu vracet do výroby?

TEREZA: Odpadu při foukání skla vzniká relativně hodně. Pokud se jedná o jednobarevné sklo, tak to není problém. Sklo se dá vrátit a recyklovat. Problém vzniká u dvou a více barevných skel. Barevná nestálost a různé složení skla nedovolí ho znovu roztavit při stejné kvalitě. Tento problém řešila právě firma Brokis, která spolupracuje se sklárnou v Janštejnu vyrábějící třívrstvé osvětlovací sklo. Sklárna vyhazovala měsíčně až ke dvaceti tunám takových střepů. Pro Brokis se stal velký odpad palčivým tématem. Rozhodli se něco dělat, a tak tříbarevné odpadní sklo, které by jinak končilo na skládce, přetavují do desek, které se dají dál využít jako stínítko před žárovku nebo v interiérovém designu. Designérka Lucie Koldová to použila například v kolekci Fragments Tables.

Jak se drží tempo v Česku 

S inovacemi se pojí experiment a práce studentů uměleckých škol. Design weeku se v Miláně zúčastnila i pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová (UMPRUM) s projektem Studiolo Robotico RUR, jež propojila robotiku a sklo. Čím vás tato instalace zaujala?

TEREZA: UMPRUM zde vsadila na mezioborovou spolupráci. Retrofuturistickou laboratoř vytvořili společně studenti ateliérů ilustrace a skla, ale i studenti textilu, kteří navrhovali obleky. V těch studenti zvali diváky, aby vyzkoušeli jeden z jejich interaktivních projektů. Ze skla zde byl k vidění projekt Františka Jungvirta, robustní skleněná váza od Moseru, na kterou míří robotická pistole, která vázu v určitých intervalech posprejovává. Celé téma bylo vtipné a dobře provedené, v porovnání s jejich konkurencí byla ale škoda, že se víc nevěnovali environmentálním tématům.

Studiolo Robotico R.U.R. - František Jungvirt, Birth of the Future behind Glass, Prague, 2018, foukané broušené sklo, zlacené, s oroplastickým dekorem, mobilní instalace pro Moser, zdroj: umprum.cz Studiolo Robotico R.U.R. - František Jungvirt, Birth of the Future behind Glass, Prague, 2018, foukané broušené sklo, zlacené, s oroplastickým dekorem, mobilní instalace pro Moser, zdroj: umprum.cz

Jaká jsou úskalí českého sklářského průmyslu?  

TEREZA: Může nám ujet vlak. Model z let minulých už nefunguje, studenti nechodí do velkých skláren na praxi. Dříve školy více spolupracovali se sklárnami, které znají řemeslo. Dnes ale velké sklárny končí, drží se malé sklárny, pomalu vznikají malá sklářská studia. Sklo se ale dnes dostává jinam. To je dobře vidět v zahraničí, kde přístup k řemeslnému foukání skla mají studenti různých uměleckých oborů zajištěný přímo na vysokých školách. Do skla v zahraničí čím dál více přicházejí designéři, kteří se sklem nemají nic společného. Zkoušejí věci, nad kterými by sklář kroutil hlavou a říkal, že to nejde. Oni to vyzkouší, většinou kápnou na něco, co sice nejde, ale vznikne z toho něco jiného. Nemají zábrany pro nové přístupy a experimenty. To u nás chybí. Školy jako UMPRUM v Praze, UJEP v Ústí nad Labem ani UTB ve Zlíně, kde jsou ateliéry zaměřené na sklo, tento přímý přístup a kontakt s řemeslem neumožňují a studenti jsou odkázáni jezdit vzorovat do vzdálených skláren, kde jsou omezeni časem a někdy i chutí či znalostí mistra. Často se pak raději drží jistoty, jiných sklářských technik jako tavení a lehání skla nebo kombinují sklo s jiným dostupnějším materiálem. Proto se může zdát, že se české sklo omezuje jen na design.

Na ateliérové sklo se často zapomíná, přestože je Česko jeho průkopníkem. Ve světě se proslavila například dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Máme dnes sklářské výtvarníky, kteří dosahují takových kvalit?

TEREZA: Ano, určitě. Seznam by byl dlouhý. Mohli bychom začít samotnými žáky pana profesora Libenského nebo žáky pana profesora Kopeckého, kteří stále aktivně tvoří a kteří pod jejich vlivem začali ve skle přinášet nové myšlenky, koncepty, techniky a technologie. Dnes tu máme také umělce mladší generace, kteří jsou známější v zahraničí než u nás doma. Detailně se jejich vlivu věnuje Sylva Petrová ve svém druhém vydání knihy České sklo. Knihu vřele doporučuji. 


Sklářka a designérka Tereza Anderlová absolvovala magisterský program na ateliéru Design skla na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Svoji doktorandskou práci zaměřuje na sklo v architektuře, jeho vizuální východiska, komparace a vize. Na pražském Břevnově vede knihovnu inovativních materiálů.

Další články