Na jakých projektech obvykle pracujete?
MARKÉTA: Náměstí, parky, ale i drobnější věci. Pracovali jsme například na venkovním schodišti na hradě Kámen. I takový detail má veliký smysl. V Hrdějovicích jsme navrhovali okolí kaple s pramenem. Z toho jsme měli ohromnou radost. Je to krásné téma, pramen, křišťálová studánka, symbol života. Cítíme velkou odpovědnost a radost z takového úkolu. Jsme přesvědčeni, že můžeme lidem úpravou místa zkvalitnit život.
PETR: Děláme všechno, co je pod širým nebem, většinou mimo prostory budovy. Například pracujeme na expozici pro Botanickou zahradu Praha, to je až takové divadelní prostředí. Momentálně finalizujeme expozici Severní Amerika s indiánským pueblem, kde se snažíme i o původní tvarosloví.
Návrh expozice Severní Amerika v Botanické zahradě Praha v Troji | Zdroj: mparch.cz
Spolupracujete na svých projektech i s architekty? Jak taková spolupráce vypadá?
MARKÉTA: Ano, spolupracujeme, ale preferujeme samostatnost. I když se spolupráce většinou zdařila, je to obtížné. Těžké je to už v páru, ještě těžší to je, když tam přibude třetí člověk. Musí tam být vzájemný respekt, nikdo by neměl být v podřízeném postavení a potom to jde. Architekti bývají velká ega. A často je to nutnost, jinak by se původní myšlenka v tom komplikovaném a dlouhém projekčním procesu ztratila. Kompromis není v architektuře dobrou cestou.
PETR: To autorské pnutí a to, že přicházíme „z druhé strany“, to může být na jednu stranu fajn, protože to potom může vygenerovat něco podobného, jako se nám povedlo třeba u 4Dvorů. Tam nám to ale možná fungovalo i díky tomu, že s architektem Davidem Prudíkem máme rodinné vazby a podobné vidění světa, i tak to nebylo jednoduché.
Spolupráce na parku 4Dvory s architektem Davidem Prudíkem | Zdroj: asb-portal.cz
Jaký je podle vás stav české krajiny?
PETR: Pokud se bavíme o divoké přírodě v české krajině, tak tady v uvozovkách žádná příroda není, je tu kulturní krajina, matrice s přírodními prvky. Nejbližší nedotčená příroda je Bělověžský prales na hranicích Polska s Běloruskem.
MARKÉTA: Některé oblasti české krajiny jsou ohromně cenné, ale z podstaty věci bydlíme v obydlené, kulturní krajině. A ta je člověkem kultivovaná. Těch skutečně přírodních enkláv je zde málo, ty bychom měli opatrovat. Zároveň bychom ale měli rozumně pracovat s tou „obyčejnou“ krajinou a netvářit se, že je to divočina. Česká krajina je jedna z nejkrásnějších. Nejde o žádný patriotismus, už léta vycházíme z knihy Genius Loci od Christiana Norberta Schulze, kde srovnává různé typy krajin. Hodně se vrací k Česku a ukazuje, jak tady žijeme v dokonalém měřítku a jak je tu krajina harmonická, protože není ani obrovitánská jako velehory, ani nekonečná jako poušť, ani monotónní, stále se po pár kilometrech proměňuje. Srdce Evropy je skutečně krásné místo.
Návrh kříže u Oslavice | Zdroj: M&P Architekti
A jaký vztah k ní podle vás mají Češi?
MARKÉTA: Hezky to bylo vidět během lockdownu, já mám pocit, že lidi u nás tu krajinu respektují a mají ji rádi, ale v tom výjimečném stavu se ven nahrnuly houfy lidí, které krajinu často z nutnosti konzumovaly. Při navrhování je nutné zvažovat důsledky. Můžete vymyslet vyhlídku na překrásném místě. Ale pokud touto cestou na klidné výjimečné místo přivedete hromady turistů, možná jste šlápli vedle a místo oslabili.
PETR: Je tam ještě rozdíl mezi obyvatelem, který v té krajině žije a zná se s ostatními místními lidmi a s okolní krajinou, a pouhým návštěvníkem. Když jsme dělali projekt obnovy návsi v jedné obci tady na Vysočině, na veřejném projednání jsme pořád nedokázali pochopit, proč tam nechtějí jít do kvalitního materiálu, jako je kámen. Potom ale někdo nadnesl, že se nemůžeme divit, když oni celý život vybírali kameny z polí a najednou se mají tvářit, že je to luxusní materiál. Nebo třeba lidé na vesnicích bourají kvalitní kamenné tarasy a místo nich staví betonové náhražky z tvárnic. Svého času jsem byl často naštvaný, že se k tomu lidé takhle staví, nakonec si ale člověk uvědomí, že v tomhle směru stále chybí v naší zemi osvěta, takže je to přirozené.
Projekt zahrady | Zdroj: mparch.cz
Za sebou máte i několik architektonických soutěží, jakou s nimi máte zkušenost a co si o nich myslíte?
MARKÉTA: Důležité je, že se jich může účastnit každý, včetně mladých lidí. Když vyhrají, je to pro ně skvělý profesní start, protože bez referencí vás málokdo jen tak osloví. Anonymita je úžasná v tom, že tam padnou předsudky. My jsme velcí fanoušci architektonických soutěží, protože máme pocit, že nejste podřízeni tomu, kdo si vás najde a kam se zaškatulkujete. Má to samozřejmě nevýhody, protože si na to musíte vydělat. Pokud nejste mezi prvními, pracujete bez nároku na honorář.
PETR: A pravděpodobnost, že nebudete odměněni je mnohem vyšší, než že vyhrajete. To by si měli uvědomit hlavně zadavatelé, že získávají práci, která není zadarmo, i když ji zadarmo předáváme v soutěži. Jsou v tom mouchy, ale je pravda, že jako ateliér každý rok jednu nebo dvě soutěže děláme. Máme jich za sebou 23, některé i v zahraničí, a když to spočítám, tak máme z těch soutěží zatím čtyři zakázky celkem.
Vítězný projekt v soutěži na Archeopark Mikulčice | Zdroj: M&P Architekti
V českobudějovickém parku 4Dvory, který získal mimo jiné i řadu ocenění, využíváte tzv. princip řízené sukcese. Můžete popsat, jak funguje a proč je pro park právě tato metoda vhodná?
PETR: Významově znamená sukcese vývoj, mimochodem v angličtině znamená slovíčko success úspěch. Vychází to z ekologických zásad, pokud bych měl popsat, jak to funguje, jedná se o vývoj ekologické řady v čase. To znamená, že například když necháte růst něco 200–300 let volně, začnete od nuly, přes byliny, křoviny, mladý les, rostliny, které potřebují jen slunce, až po rostliny, které potřebují v první fázi života stín, postupně až k pralesu. A teprve prales je, zjednodušeně řečeno, konečné stadium té vývojové ekologické řady. Řízená sukcese znamená, že vy ten úspěch ekologické řady pro člověka někde zadržíte a staráte se o to tak, aby atmosféra toho místa zůstala v určité fázi a nepřerostla do toho pralesa.
MARKÉTA: V praxi to znamená, že buď tam udržujete jenom bylinné společenstvo, nebo keřové, nebo mladý les atd. My jsme tuto metodu poznali v Berlíně, v parku Nordbahnhof u bývalé berlínské zdi, kde udržují už roky mladý les. Veškeré stromy nad průměr 20 cm v obvodu tak odstraňují. Celé to je velice chytrý systém, který pozorujeme a v určité chvíli zastavíme. Za prvé je to velmi levná záležitost, co se týká veřejného prostoru, ale za druhé tam dostaneme tu přirozenou součást, takže i když je to urbanizované, tak je tam část skutečně přírodní.
Park 4Dvory | Zdroj: M&P Architekti, foto: Jakub Holas
A když park bude fungovat tímto způsobem, nějaká forma úpravy se tam bude odehrávat?
MARKÉTA: Ano, ale nemůžete si představovat klasický způsob… Když se řekne upravováno, tak si každý představí anglický trávník, tam vám ale nežije vůbec nic. Dobrým příkladem je třeba Žďár nad Sázavou, kde dostávají do městského prostředí květnaté louky a místní lidé jsou na to hrdí. Není tam nepořádek, zároveň se o to nemusí příliš starat, jelikož se to seče jen 2–3x ročně a navíc tam žijí motýli a brouci. Je to ekologicky mnohem stabilnější než kobercové trávníky, o které, když se nestaráte, tak vám hned vyschnou. Když uděláte podmínky pro to, aby se příroda zabydlela sama, tak bez potíží přežije.
Porota v Českých Budějovicích měla tenkrát obrovskou odvahu, včetně zástupců města, že do toho šla. Možná kdyby se sešlo jiné složení poroty, tak bychom neuspěli, protože to byl velký experiment. Do té doby tady žádný takový park nebyl, ale to neznamená, že jsme první, protože my jsme to odkoukali v Berlíně a pro nás to byla taky novinka. Jsme rádi, že jsme první v České republice. Chtěli jsme to někde vyzkoušet, ale neměli jsme důvod, jakmile nám řekli, že na místě budoucího parku nepůjdou kvůli geologickému podloží žádné stromy, tak jsme si řekli, že to je přesně to místo.
Park 4Dvory v Českých Budějovicích | Zdroj: archiv M&P Architekti
Jaký je podle vás vztah mezi krajinářskou architekturou a ekologií?
PETR: V roce 2018 začal takový boom, to bylo docela zajímavé. Do toho přišlo období sucha, myslím, že začalo asi v roce 2016. Do té doby se o ekologii a krajině moc nemluvilo. Potom se o tom najednou začalo mluvit, ne v kontextu krajinářské architektury, ale pouze v kontextu vodohospodářství a klimatu, a nám to bylo docela líto.
MARKÉTA: Ona estetika hrála v krajině poměrně velkou roli odjakživa. Už Marie Terezie měla v zákonech důležité parametry. Chtěla, aby krajina vypadala půvabně na pohled. To se týká třeba alejí. V 21. století jsme se jako společnost začali v krajině zaměřovat zejména na technické vědy. Všechno se musí perfektně technicky a technologicky zvládnout, což je správně, ale ještě by tam měla být estetická nadstavba, úplně stejně jako ve „zděné“ architektuře. Teprve potom se nám tam bude volně dýchat a dobře žít.
PETR: Až do ekonomického krachu, někdy v roce 2008, byla architektura vesměs o budovách. Co se soutěží týče, bylo jen málo případů, které se týkaly krajinářské architektury, jako například soutěž v Litomyšli na klášterní zahrady. Do té doby, kdy ekonomika fungovala, se, myslím, architekti zajímali spíše o developerské projekty a veřejné zakázky na stavbu budov. Najednou po krachu objevili veřejná prostranství a zjistili, že existuje krajinářská architektura. A potom paradoxně když se o krajinářské architektuře konečně začalo mluvit, tak přišlo to sucho v roce 2016 a téma na sebe začaly strhávat jiné vědecko-technické obory. Co se s tím udělá, jak to napravíme pomocí technologie atd., což není špatně, ale my říkáme, musí k tomu být ještě něco navíc.
Mobiliář v Archeoparku Mikulčice | Zdroj: archiv M&P Architekti
MARKÉTA: Ono jde i o to město. Města jsou čím dál sušší a je tam čím dál vyšší teplota. A zejména v létě tam není pobyt často příjemný. Proto se snažíme v projektech, jako je třeba náměstí Tišnov, využít co nejvíce dešťovky na místě, což jsme třeba 15 let zpátky řešit nemuseli, to zkrátka voda odtekla do kanalizace. Paradoxně ve městě dnes používáme právě to, co by nám v krajině ochrana přírody nikdy nepovolila. Tedy velmi invazivní a agresivní druhy, které jsou ale skvělé, protože městské prostředí velmi dobře snesou. Přežijí zasolení, minimum srážek, extrémní teplo atd.
PETR: Jsou to druhy, které jsou do budoucna schopné přežít oteplení plus minus o dva stupně, což je bohužel u domácích dřevin jako třeba lípa v městském prostoru bez šance. Můžou se vysadit v parku, ale ve chvíli, kdy jsou pod nimi zpevněné povrchy, které samozřejmě nasávají teplo a pak ho vydávají, je to pro stromy smrtelné. Zrovna v projektu obnovy náměstí v Tišnově to řešíme od začátku detailně. Snažíme se co nejvíce vody z povrchu posbírat a vrátit stromům. Aby tam nemusely jezdit cisterny, tím se to všechno komplikuje a je to také dost o penězích.
Návrh náměstí Tišnov | Zdroj: mparch.cz
Věnujete se i publikační činnosti, v roce 2013 jste vydali knihu Aleje české a moravské krajiny: Historie a současný význam. Jaká je historie alejí a proč jsou pro města důležité?
MARKÉTA: Tam je jeden zásadní problém. Město je pod svým povrchem celé zasíťované, v zemi se ukrývají kanalizační, vodovodní trubky, elektřina, nejrůznější kabely… Všechny mají ochranná pásma, ale aleje žádná ochranná pásma nemají. Stromy fungují jako klimatizace, není to jen o stínu, to je o prodýchávání, o tom, že mění klima atd., a ve chvíli kdy my se jich zbavíme, tak nám nepomůže ani trávník, ani květinové záhony. A tohle nás trápí ohromně, tímto způsobem by se opravdu měla změnit legislativa, měly by se vytvořit ochranná pásma i pro stromy a mělo by být jasné, že na začátku je to krajinářský architekt, který veřejný prostor koncipuje. Při vší úctě by na prvním místě neměl být projektant infrastruktury nebo dopravní inženýr.
PETR: Ono je to celkově o koncepci prostoru. Jak s kolegy tvrdíme, strom funguje jako cihla, je to jeden ze základních prvků, které ten prostor tvoří. A protože má přidanou hodnotu, že je živý, o to důležitější je vědět, jak roste a co v čase dělá.
Venkovní schody u hradu Kámen | Zdroj: archiv M&P Architekti
Jak se k vaší práci staví veřejnost? Setkáváte se i s negativními ohlasy?
MARKÉTA: Lidé si často musí zvyknout. Nejsou hned většinově nadšení. Zvyk je železná košile a změny přijímají spíše pomalu. Samozřejmě na den otevření přijdou fanoušci, ale potom to užívají jiní lidé. Ono je to případ od případu, úplně specifický je třeba park 4Dvory. V jeho blízkosti jsou dvě největší sídliště v Českých Budějovicích a mnoho lidí tam potřebovalo a vítalo venkovní prostor, takže tam byli velmi spokojení od počátku. Ale třeba u projektu náměstí ve Stříbře to místní přijali velmi vlažně a pořád si na to zvykají. Přitom tam původně byla jen asfaltová plocha a parkoviště. Takže nadšení slýcháme spíše od návštěvníků. My jsme přesvědčeni, že to funguje. Je to zkrátka velký šok ze změny, byť pozitivní. Čekáme, jak se to bude vyvíjet v čase, možná na novém náměstí bude muset vyrůst nová generace, která jej přijme za své.
