Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Architektka a designérka Helena Dařbujánová | Zdroj: archiv Heleny Dařbujánové Architektka a designérka Helena Dařbujánová | Zdroj: archiv Heleny Dařbujánové

Ženy a muži se mají mít především rádi, říká Helena Dařbujánová, designérka, která do designu vnáší lidské teplo

Architektka a designérka Helena Dařbujánová o hracím strojku Mostly Wine a o své dekadentní radosti ze života.

Stojíme s architektkou a designérkou Helenou Dařbujánovou v jejím showroomu na pražské Letné. Díváme se prosklenou výlohou na ulici, která je v tu chvíli klidná a potemnělá. Helena přejde až rituálně k černému poklopu se zlatou mašlí, který je ve výloze vystaven – je to její nový hrací strojek Mostly Wine. Pomalu mašli rozvazuje, otvírá tajemná dvířka v poklopu. Můžeš nakouknout jenom trochu. A nakonec poklop sundá celý. Je to jako na divadle, když se otevře opona. Baletka tančí. Je porcelánová. Vypíná se k nebi, k něčemu, co nás přesahuje. Její vznešenou nožku podpírají záda porcelánového skateboardisty, který se točí také, jako by si odskočil od nedalekého skateparku u letenského kyvadla. A do toho tichého momentu začne zpívat hlas z kosmických sfér, hlas Heleniny dcery – zpěvačky Žofie Dařbujánové. Ta chvíle má poetický až sakrální charakter. Jako když se dotkneme křehkosti, která se ukrývá v každém z nás. Jako když si vzpomeneme na svoje dětství, svoje sny, nebo chvíle vnímané přes sklenku červeného.

Když baletka dotančí, začíná náš společný rozhovor. 

Architektka a designérka Helena Dařbujánová tvoří skrze design příběhy. | Zdroj: archiv Heleny DařbujánovéArchitektka a designérka Helena Dařbujánová tvoří skrze design příběhy. | Zdroj: archiv Heleny Dařbujánové

Heleno, to je krása. Můžeš nám říct, jak se myšlenka na hrací strojek Mostly Wine zrodila? 

HELENA: Naše Žofie (Žofie Dařbujánová, zpěvačka, pozn. red.) předloni o Vánocích vydala novou sólovou desku, na které byla písnička Have You Seen Zofie. Když mi jí pustila, hned jsem si vzpomněla na film, který jsem viděla jako malá. Byla v něm dívka, která žila život tanečnice z hracího strojku na královském dvoře. Ta scéna mě tak fascinovala, že jsem ji v sobě viděla celý život. Řekla jsem Žofii, že musíme udělat hrací strojek a jestli souhlasí s tím, že v něm bude hrát její písnička, která by zněla úplně stejně, jen by se text změnil na Have You Seen a Queen. A vtipné bylo, když jsem na podzim vyprávěla jednomu kamarádovi z Lince tuhle story a on mi na to řekl: „Já ten film znám. To je Chitty Chitty Bang Bang z roku 68.“ Pustil mi ho a mně úplně zatrnulo. Cítila jsem se, jako bych zas seděla u televize v roce '68.

Divoká Žofie Dařbujánová nazpívala píseň do hracího strojku Mostly Wine. | Zdroj: archiv Heleny DařbujánovéDivoká Žofie Dařbujánová nazpívala píseň do hracího strojku Mostly Wine. | Zdroj: archiv Heleny Dařbujánové

Měla jsi tedy od začátku jasno, jak by měl strojek na svého majitele působit.

HELENA: To ano. Měl vyzařovat jakousi dekadentní radost ze života, ten moment, kdy se cítíme být šťastní a smutní zároveň. Jsi šťastná a stojíš na špičkách, ale víš, že za chvíli si můžeš zvrknout kotník. Jsi krásná, ale zároveň máš rozmazanou rtěnku. Miluješ, ale nevíš, jestli to ten druhý myslí vážně jako ty. Protože, co je to absolutní štěstí? 

Co myslíš ty?

HELENA: Absolutní štěstí neexistuje. Pro mě je štěstí zatajený dech. Zvláštní stav blaženosti. Jistá nejistota. Proto je předlohou k baletce právě Žofie. Ona je zlato a květiny. Jde v záři reflektorů, hází vlnitými vlasy, celá se třpytí, ale kdo ví, co se děje uvnitř. Je pro mě symbolem bohémství i ženství. A proto se také strojek jmenuje Mostly Wine, protože Ona nikdy nepije kávu, ale čaj a nejvíc víno, jak se zpívá v textu její písně. Žofie to má také tak.

Mluvíme o ženství, ale na hracím strojku není jen baletka, ale také postava skateboardisty.

HELENA: Chtěla jsem tam mít mužský prvek. Ten totiž dokresluje motto celého příběhu. Ona je hvězda, ale vzadu je „ten někdo“, kdo jí pomáhá. Je v takové pozici, že nevíme, jestli toho má plný kecky a přesto ji podporuje, anebo je tak sakra dobrý, že zvládne jet na skateboardu a k tomu ji ještě podpírá. Každá žena chce, aby ji muž podporoval. Já to tak mám se svým mužem ve všech směrech a Žofka také. Obecně jsou ale ty dvě postavy obrazem úspěchu. Někdo sklízí úspěch na jevišti, ale bez lidí vzadu to prostě nejde. Je to příběh našeho života. A mimochodem postava skateboardisty napadla mou asistentku Helenu Patelisovou, která zpracovala obě porcelánové postavy. Napadlo ji, že skateboardista by mohl kroužit kolem ní, protože se oba otáčí. 

To už se dostáváme k samotné realizaci. Jaká byla cesta od myšlenky na hrací strojek k jeho zpracování, které vidím teď?

HELENA: Oslovila jsem Helenu, která je mou oblíbenou designérkou porcelánu. A pak jsem přišla na ten poklop, protože jsem potřebovala něco, co vytváří tajemství. Inspirovala jsem se baletním světem. Rozhrneš oponu a najednou nevíš, co je pravda a co sen. Je v něm divadelní kouzlo. No a pak jsme strávili dny tím, že jsme hledali technicky šikovného člověka, který by uměl něco takového sestrojit a běhali po obchodech a sháněli součástky. 

Jak dlouho vám trvalo strojek vyprodukovat?

HELENA: Jsem docela rychlík, ale tady jsem měla pocit, že sestrojujeme raketu. Myšlenka přišla v listopadu 2018. Pracovat jsme začali v lednu před rokem a asi tři čtvrtě roku trvalo strojek vytvořit. Přeci jen nejde o archaickou věc. Synchronizace hudby a pohybu, nabíječka jako na mobil… Chtěli jsme, aby zvuk byl kvalitní. Prvního čtvrt roku hučel tak, že se to nedalo poslouchat. Ale vydrželi jsme a mám z toho velkou radost.

Hrací strojek Mostly Wine, na kterém baletka tančí a snowboardista krouží | Zdroj: archiv Heleny DařbujánovéHrací strojek Mostly Wine, na kterém baletka tančí a snowboardista krouží | Zdroj: archiv Heleny Dařbujánové

Jsi povoláním architektka. Čekala bych, že pro tebe bude funkčnost na prvním místě, ale ve tvé tvorbě vidím spíš u každého díla silný příběh. 

HELENA: Když jsem byla malá, chtěla jsem být spisovatelka, právě proto, že mě baví vytvářet příběhy. Ale nebyla jsem si jistá, zda bych byla schopná takové otevřenosti. Měla jsem pocit, že by se lidé v mých příbězích poznávali a mně by to nedělalo dobře. Nakonec ale to samé dělám skrze design. Říkám, co si myslím a příběhy mají čím dál silnější linku. Jasně, že je pro mě důležité, aby byl design hezký a funkční, ale baví mě, že díky němu mohu vyjádřit názor. 

Vzpomeneš si na některá svá díla, kterými jsi řekla, co si myslíš?

HELENA: Třeba když jsem pracovala na projektu Miss Vietnam na podporu česko-vietnamských vztahů. Chtěla jsem, aby lidé nevnímali Vietnamce jako někoho, kdo prodává na tržnici, ale vnímali jejich kulturu, která má bohatou minulost a dokonalá tradiční řemesla. Použila jsem tehdy sedátka, která jsem vystavovala na Expu v Miláně a očalounila je tradičními látkami z Hanoje. Byla jsem sice na stolečky hrdá, ale v tomhle případě hrály druhé housle. Důležitý byl materiál. A když může komunikovat židle s potahem, tak můžeme i my lidi.

Nedávno přinesl podobně silný příběh také tvůj gauč Oto(wo)man.

HELENA: Tím jsem reagovala na situaci vzrůstajícího feminismu. Myslím si, že ženy a muži se mají mít především rádi. Mají sdílet lásku a podporovat se. Vytvořila jsem gauč pro muže, který nesou dvě zlaté ženy. Ne jedna, hned dvě, protože ten velký silný muž přeci potřebuje ideálně dvě, ale já tím říkám: „Ženy, neblbněte, hlavně láska a podpora.“

A pak přišel gauč Golden kids.

HELENA: Tak tím jsem chtěla říct veřejně, že moje děti jsou zlatý. To všichni potřebujeme slyšet, i když jsme zlatý třeba jen v uvozovkách. A vidíš s tím hracím strojkem sdílím intimitu svého života víc a víc a říkám si: „Heleno, to už si mohla psát opravdu ty knihy.“ Ale pak mě napadne: „Ve svém věku – O co mi jde?“ Už můžu říkat prostě to, co cítím. V mém designu se objevují hodně moje děti a přátelé. Jestli mám někoho ráda, tak proč bych to nemohla říct nahlas.

Heleniny děti – zlatíčka | Zdroj: archiv Heleny DařbujánovéHeleniny děti – zlatíčka | Zdroj: archiv Heleny Dařbujánové

V tu chvíli v tichu showroomu začne znovu zpívat hlas Žofie. Vzhlédneme k baletce, která se točí a za výlohou stojí ilustrátorka Eliška Podzimková, která si pustila hrací strojek. Helena Dařbujánová totiž nainstalovala venku tlačítko a reproduktory, takže si můžete celé divadlo vychutnat i z ulice. Zamáváme na Elišku, která ukazuje palec nahoru a pak plynule pokračujeme v rozhovoru.

Když zmiňuješ svoje děti, musím se tě na ně zeptat, protože jsi byla velmi tvůrčí matka. Máš tři děti a každý z nich je tvůrce. Julia Chochola je malířka a tatérka, Matyáš Chochola sochař a Žofie Dařbujánová uznávaná zpěvačka. 

HELENA: No tak ti chlapi v tom měli taky nějakou roli. (směje se) Ne, teď úplně vážně. Já jsem za ně šťastná. Byla jsem jedináček a trpěla jsem tím. Neznám to, že máš doma kámoše a spolubojovníka. Jedna z mých prvních myšlenek na budoucnost byla: „Až jednou budu velká, budu mít tři děti, aby nikdy nezažili takovou samotu jako já.“ Když jsem se rozvedla, tak mě hned napadlo: „Bože a kde já vezmu to další třetí dítě?“

Chtěla jsi být supermatka?

HELENA: A směřovala jsem se na to už od malička. Ale realita byla pak trochu jiná. Chceš mít kupu dětí, ale pak vystuduješ vysokou školu a muži, kteří jsou vedle tebe, se začnou věnovat tvorbě a práci. Oba mí manželé, bývalý i současný, jsou architekti. Já také, ale já jsem netvořila. Jen jsem tak příštipkařila. Chtěla jsem být dobrá matka i dobrá architektka, ale nějak jsem tušila, že oboje naráz dělat nemůžu. Živě si pamatuju, jak jsem pracovala na jednom velkém projektu, to už byli Julia a Matyáš velcí. Měla jsem doma jen Žofii. Volala mi, že je nemocná, ať přijedu a skoro ve stejný moment mi volali ze stavby, že musím také urychleně přijet a já seděla v autě, ruce na volantu a brečela: „Kam mám sakra jet?“ Nakonec jsem jela za Žofkou, ale celou cestu jsem probrečela. Z odstupu let jsem šťastná, že jsem nezblbla a nedala přednost práci před mateřstvím. Myslím, že jsem za to, o dost později, dostala jako dárek design. 

Jako dárek?

HELENA: Můj design přišel shůry. Asi každý architekt je potenciální designér. Je schopen do domu něco navrhnout. Vždycky mě to bavilo, ale nějak jsem to nerozvíjela. Až jednoho dne chtěl můj klient do pracovny malý gauč a já jsem nenašla žádný, který by se mi pro něj hodil. A tak jsem si řekla, že ho vymyslím. Seděla jsem v kadeřnictví. Kadeřnici to hrozně moc trvalo, tak jsem mezitím nakreslila na kus papíru gauč Momo. Šla jsem do Polstrinu a zeptala se, jestli by mi ho vyrobili. Nakonec za mnou přišli s tím, že se jim tak líbí, že by ho chtěli zařadit do své výroby. Vystavili ho na Designbloku a dostali za něj nominaci na výrobce roku na Czech Grand Design. Za rok mi zavolali, jestli pro ně navrhnu houpací křeslo. Za to už jsem dostala cenu EDIDA. Pak jsem navrhla a vyrobila dámský budoár, který viděla jakási žena a řekla mi, že s ním musím do Paříže. Ten večer jsem vygooglila, že Ministerstvo obchodu a průmyslu pořádá výjezd na Maison et Objet v Paříži. Napsala jsem jim a oni mě vzali. 

A jaký pro tebe byl první dojem z Maison et Objet?

HELENA: Byl to šok. Myslela jsem, že Maison et Objet je něco jako Designblok a pak jsem tam přijela a vidím nápisy TON LASVIT BOMMA BROKIS Helena Dařbujánová. To bylo v roce 2012. Od té doby za tím vlaju. Je to „shůry“ a já jsem za to moc šťastná. 

Kdy šťastná nejsi?

HELENA: Když je toho na mě moc, protože jsem pořád rozdvojená. Část týdne jsem architektka v Hradci Králové a tu druhou část designérka v Praze. Ale nechtěla bych to měnit. Scházelo by mi jedno nebo druhé.

Říkala jsi, že se ve tvé tvorbě často objevují děti. Jak vnímají tvoji tvorbu?

HELENA: Jsme zvyklí na to, že jsme trochu mimoni. Všichni se věnujeme tak trochu zvláštním oborům, kterými se ve většině případů nedá živit. Kolik lidí v téhle republice fandí sochařství nebo malířství? Všechno jsou to nadstavby. Máme to nastavené tak, že se všichni respektujeme ve všem, co děláme. Tak bych řekla – nesmějí se mi, nestydí se za mě a spolupracují se mnou. Co si mohu víc přát. Vzpomínám si na jeden moment, kdy Matyáš studoval na „akádě“ a byl členem studentského senátu a já, jeho matka, byla nominovaná na objev roku na Czech grand design. Pobavili jsme se, že syn je senátor a matka objev roku.

Showroom Heleny Dařbujánové ve Veverkově ulici na pražské Letné | Zdroj: archiv Heleny DařbujánovéShowroom Heleny Dařbujánové ve Veverkově ulici na pražské Letné | Zdroj: archiv Heleny Dařbujánové

V souvislosti s Matyášem se v tvém životě změnilo v poslední době ještě něco podstatného…

HELENA: Jsem babička. A s tím se mi znovu potvrdilo, že mi design přišel shůry. Díky němu jezdím z Hradce Králové už šest let každý týden do Prahy a tak se mohu vídat se svými dětmi o dost častěji. Mnohdy se mi stane, že tu jdu po ulici a potkám některé své dítě. No a kousíček od showroomu bydlí Matyáš se Žanetou a mým vnukem. Každý pátek odpoledne vypínám telefon, jdu do Stromovky s kočárkem a dneska jsem si u té své babičkovské procházky říkala: „Bože, děkuju, že díky tomu svému vnoučkovi nezblbnu.“ 

Dovedu si představit, že dvě práce a přejezdy mezi dvěma městy musí být docela náročné. Jak se cítíš ve světě architektů a designérů?

HELENA: V designérském světě je mi mnohem líp než ve světě architektů. Architekti jsou soupeřivější, chrání si své území. Nikdy jsem nedocházela do míst, kde se kumulují architekti, protože z nich mám trochu stres. Mám pocit, že mám být ta narovnaná jasná žena s rukou v kapse a černým rolákem, a to já nejsem. V designérském světě nejsme konkurenti, každý si dělá trochu něco jiného. A protože každý přináší něco jiného, baví mě spolupracovat a prolínat se. Stejně tak jako tady v showroomu chci mít nejen své práce, ale i design, který mám ráda nebo od lidí, které mám ráda.

Dívám se na ni. Na její rusé vlasy a dívčí úsměv. I když je pátek večer a obě už jsme unavené, z očí ji září neuvěřitelný náboj a nadšení. Je v ní pořád ta holčička z roku '68. Plná snů a záchvěvů. Rozhlédnu se okolo sebe. Přejedu očima hrací strojek Mostly Wine, budoár, makronky, gauč Golden Kids a pak se mi zrak zastaví na třech zarámovaných obrázcích, na kterých jsou nakresleny tři Heleniny děti.

Další články