Pavlína Končická je absolventkou pražského ateliéru K.O.V., žije a učí v Turnově a letos získala prestižní ocenění na mnichovském veletrhu šperku. Mladá designérka propadla kovářství a i díky ní se možná o tomto řemesle bude ve světě designu mluvit čím dál tím víc.
Kladivo rozřezané na plátky
S jakými šperky ses, Pavlíno, do soutěže Talente hlásila?
PAVLÍNA: Tentokrát jsem se přihlásila se sérií broží Tool Spirit. Ta vznikla ze starých kladiv a seker, které jsem našla na šroťáku, odkud by jejich cesta vedla už jen do železáren na přetavení. Já jsem jim ale chtěla poděkovat za odvedenou práci a udělat z nich taková ocenění, něco, co je vidět. Nedají se už použít jako nástroje, ale ten tvar napovídá, co to bylo za věc a že si leckdy při práci užila svoje.
Kolekce broží Tool Spirit, 2020 | Zdroj: archiv autorky
Ty ale v Mnichově nejsi žádný nováček. Kdy ses do Talente hlásila poprvé?
PAVLÍNA: To bylo s mojí bakalářkou v roce 2019. Kolekci lžiček a objektů s názvem Cut Through si sice porota do soutěže vybrala, ale výstava se tenkrát kvůli covidu nekonala, vznikl jen katalog.
Bakalářská práce Cut Through, 2019 | Zdroj: archiv autorky
Prozraď nám, jak takové ocenění vypadá? Je to něco hezkého, hodnotného, nebo třeba nějaká zkušenost formou stáže/workshopu?
PAVLÍNA: Tak to bohužel ne. Fyzicky jsem dostala jenom diplom, co mi teď visí v kabinetě. Ale jsem za to moc ráda! Tahle soutěž má velkou prestiž a já si té výhry vážím. Že budu něco přebírat, jsem předem nevěděla. Byla jsem v Mnichově na týdnu šperku a zpátky jsem si vezla ocenění mistr budoucnosti, což zní vlastně spíš jako závazek (smích).
Co předcházelo kolekci Tool Spirit? Jak jsi došla k plátům?
PAVLÍNA: Ten princip jsem vymyslela na Umprumce, plátovala jsem hutní profily. Nejdřív jsem moc nevěděla, co s tím, líbila se mi ta technika a tvary. Pak jsem v tom ale našla výhodu sériové tvorby a vznikla kolekce prstenů a otvíráků na pivo. A pak mě hodně posunula zahraniční stáž. V Estonsku jsem nad tím začala přemýšlet jinak.
Kolekce Cut Through | Foto: Anastasia Serdyuk
Současné kovářství
Myslíš, že jsi největší posun ve své tvorbě udělala právě na stáži v zahraničí?
PAVLÍNA: Nechci v tomhle Umprumce nijak křivdit, ale vlastně trochu ano. Je to hlavně oborem, kterému se věnuju.
Je to taková zvláštní sféra kovářství, nebo někdo tomu říká metal art, možná současné kovářství – sama jsem doteď nenašla jasné pojmenování. Zkrátka je to obor, který nemá v Česku ještě dost vyhraněný prostor. A dílny na Umprumce tenkrát nebyly na práci s kovem za tepla vybavené. Proto jsem si pro stáž vybrala EKA, kde mají jeden studijní obor spojující oboje – Jewellery and Blacksmithing. A právě tam začala vznikat oceněná práce Tool Spirit.
Kolekce broží Tool Spirit, 2020 | Zdroj: archiv autorky
Kdo přesně tvoji stáž v Tallinu vedl? Od koho ses učila?
PAVLÍNA: Pomáhala jsem v kovárně Nilse Hinta. Projít ráno cestou do ateliéru šroťákem se mi stalo denní rutinou. Nabrala jsem si tam materiál, který jsem později zpracovávala.
V Estonsku jsem pracovala hlavně na plátkování, ono to není jen tak, že vezmeš kladivo a řežeš. Materiál se musí vyžíhat, aby se nástrojová ocel dala řezat. A taky upravit, aby to šlo upnout do pily. Ty nástroje jsem sbírala postupně několik měsíců a vybírala ty zajímavější tvary. Největší piplačka pak bylo brožové zapínání – to jsem dodělávala až v Česku.
Nilsovu práci jsi znala už předtím?
PAVLÍNA: Poprvé jsem ji naživo viděla v roce 2015 a dost překvapivě v Praze! Vedoucí našeho ateliéru Eva Eisler tenkrát předsedala mnichovské porotě na Schmucku a podařilo se jí dostat světové šperky na výstavu do Ziby (to byl tenkrát hezký plán na vybudování Muzea moderního skla v Praze Na Příkopech, bohužel nevyšel). Jedním z vystavujících byl i Nils Hint a od té doby jsem ho měla v merku. Přišlo mi super, že ty tradiční kovářské postupy používá úplně jinak, takovým jednoduchým a svěžím způsobem.
Stáže jsi nakonec v Estonsku absolvovala dvě. Jak probíhaly?
PAVLÍNA: Poprvé to byla klasická Erasmus studijní stáž a byla to skvělá volba školy. Na Estonské akademii umění tenkrát otevřeli novou technologickou budovu, kde byly dobře vybavené dílny. Škola pořádala hodně workshopů s pozvanými umělci a v ateliéru panovala moc milá rodinná atmosféra. Už tenkrát jsem věděla, že bych se sem ráda vrátila. A tak jsem se domluvila s Nilsem (vedoucí kovářů) a o rok později jsem se vrátila přímo k němu do dílny (formou postgraduální stáže). Takže jsem mu pak pomáhala pracovat na jeho věcech nebo jsem učila základy kovářství na škole a různě jsem asistovala u workshopů.
Když pak přijel vést workshop švédský designér Tobias Birgersson, tak jsem se mohla přidat ke studentům. Vlastně to bylo pořád dost propojené se školou, protože i Nils je s ní hodně svázaný.
Tahle fotka byl můj první úkol na stáži:
Pavlína a Nils Hint | Foto: Jun Ishikura
Když jsem poprvé přišla za Nilsem do dílny, seděl tam s takovým Japoncem. „Tohle je Jun, on jezdí po světě a fotí kováře a my se teď od něj necháme vyfotit.“ Jun Ishikura je profesionální fotograf s vášní pro kováře. Mapuje jejich dílny, dělá s nimi rozhovory. Je to děsně zajímavé, když vidíš, v čem pracují třeba kováři v Nepálu v porovnání s nějakou německou profi vybavenou dílnou.
V zahraničí jsem pronikla do sféry kovářství, o které jsem do té doby jen tušila, že opravdu existuje. Nasbírala jsem tam kontakty, ze kterých žiju dodnes. Teď se je snažím propojovat s naší střední školou (Supš a Voš Turnov), kde jsem začala učit. Třeba v říjnu jsme tu zrovna měli Juna Ishikuru.
Návštěva Juna Ishikury a pozvánka na den otevřených dveří | Zdroj: Instagram supsturnov_spera
Turnovská Špéra
Jak dlouho už jsi zpátky na své střední škole?
PAVLÍNA: Teď je to teprve druhý rok. Supš a Voš Turnov, která je možná známější pod přezdívkou Špéra, je moje alma mater. Chodila jsem tam na střední a mám k ní jako většina absolventů silný vztah. Někdo tu školu dokonce považuje za kult (smích).
Já sama se cítím ještě trochu nedostudovaně, protože na Umprumce jsem končila bakalářkou. Pro mě tam pokračování ve studiu nemělo smysl, ale ani jinde v Česku jsem neviděla to správné zázemí. A tahat pořád po světě železo v batohu už mě nebavilo. Potřebovala jsem se na chvíli usadit.
Kolekce Cut Through | Zdroj: archiv autorky
Na chvíli, takže ještě plánuješ ve vlastním studiu někdy pokračovat?
PAVLÍNA: Kdybych se ještě jednou ke studiu odhodlala, tak bych si diplom dodělala určitě v zahraničí, nejspíš v Estonsku nebo Švédsku. Ale moc tomu nevěřím. Už se mi nebude chtít tady všechno opouštět. Zároveň teď ale vidím, jak je lehké ve školství vyhořet. Věřím, že třeba po pěti letech práce ve škole jít zase někam sama na chvíli studovat by mi prospělo (takovou pauzu by občas potřebovali všichni učitelé). Dostaneš se znova do obrazu, nadechneš se, nasbíráš kontakty, zkušenosti a zase budeš mít studentům co dávat. Uvidím.
Co přesně na Špéře učíš, Pájo?
PAVLÍNA: Já tomu s úsměvem říkám „co zbylo“. Minulý rok to bylo navrhování zlatníků, letos počítačová grafika, navrhování kovářů a design. Tomu s podobným úsměvem říkám „kontroverzní předmět“. Ta škola je hodně řemeslně a tradičně zaměřená a z nějakého důvodu se tu někdy slovo design chápe jako ohrožení řemeslné tradice. Já to takhle radikálně nevnímám a v těch dvou hodinách týdně se snažím propojovat vlastně všechno, co se studenti na škole učí. Ukázat jim, jak to spolu souvisí, že si danou věc navrhnou, vyrobí, ale musí jí i odprezentovat, propagovat, vystavit nebo třeba prodat. Že se první skici můžou hodit ještě nakonec u výroby plakátu. Ukázat jim něco málo z historie užitého umění, vzít je na Designblok a hlavně jim ukázat, že umění, řemeslo a design jsou už dávno spojité nádoby.
Myslíš, že jsou učitelé docenění?
PAVLÍNA: To je poslední dobou dost ožehavé téma. Trochu mě mrzí ta veřejná debata, která je vůči učitelům někdy dost nepřátelsky vedená. Nechala bych to asi na svědomí každého studenta, učitele, rodiče i veřejnosti. Záleží taky, jestli myslíš docenění materiální, nebo nehmotné. Někdo bere učení více jako poslání, někdo jako práci. Studenti jsou ale vůči přístupu učitelů dost vnímaví. Je potřeba si uvědomovat, že jim předáváme i morální zásady a vzorce chování. Já neučím z pohodlnosti a do svojí práce ráda vnáším i další aktivity.
Co třeba?
PAVLÍNA: Třeba řeším propagaci školy přes sociální sítě. Tam dost rychle vidíš nějaký výsledek, to je fajn. Teď jsme měli den otevřených dveří, přemýšlela jsem, jak ho oživit, a tak vznikl Špéra market. Prodejní akce, na kterou jsme pozvali naše absolventy, aby si tam prodávali svoje výrobky. Škola tak podpořila bývalé studenty, oni zase školu a zároveň jsme mohli uchazečům ukázat, co jednou mohou dělat. A dopadlo to skvěle! A pak je to taky snaha do školy dostat zajímavé lidi na přednášky a workshopy. Přijde mi, že tyhle vnější impulsy jsou mnohdy ta nejlepší motivace k další práci.
Pozvánka na Špéra market | Zdroj: instagram supsturnov_spera
Je vidět, že novou roli pedagoga bereš plně za svou. V českém školství to rozhodně není jednoduchý úkol! Měla bys nějaké poselství závěrem?
PAVLÍNA: Nepřijdu si úplně jako prorok, tak bych měla spíše přání. Obecně aby nebyly výtvarka a estetika ve školství odsouvány na druhou kolej. Když se podíváš na průzkumy, co zaměstnavatelé oceňují na svých zaměstnancích, na jedné z prvních příček bývá právě kreativita. A konkrétně bych byla ráda, kdyby se víc mladých lidí s uměleckým vzděláním vracelo zpátky do regionů a učilo na středních školách. Pomohlo by to jak středním, tak vysokým školám. Obecně by mezi sebou tyto dvě úrovně vzdělání měly více komunikovat. Vysoké školy by měly více uchazečů do oborů užitého umění a střední školy sebevědomější studenty.
Lidi fungují jednoduše, učí ostatní to, co jim samotným v životě nebo třeba při studiu fungovalo. A já tohle zažila na vlastní kůži. První rok na Umprumce jsem byla docela vykulená, co se to děje. Nikdo mi najednou přesně neřekl, co mám dělat, ale musela jsem se nad věcmi naučit přemýšlet. Najednou nebylo důležité jenom, co dělám a jak to vypadá, ale taky proč to vlastně dělám.
Prozradíš nám, jaké jsou tvé nejbližší plány?
PAVLÍNA: Trochu to učení omezit, abych si zase vybojovala i nějaký čas na vlastní tvorbu. Mám několik nedokončených projektů a v hlavě nápad na kolekci šperků.
Pavlína Končická vystudovala kovářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově a také ateliér K.O.V. na pražské UMPRUM. Teď se vrátila na svou střední školu v roli učitele, provázet další generace budoucích umělců. Více jejích prací si můžete prohlédnout zde.
Munich Jewellery Week
Netradičně až v letních dnech (6.–10. července) proběhl letošní jinak zcela tradiční mnichovský týden šperku – Schmuck, jehož začátky se datují až do roku 1959. Pro ty, kdo Munich Jewellery Week ještě nezažili na vlastní kůži, se může zdát tahle akce trochu zmatečná. Pokusím se objasnit: v těchto dnech (obvykle se MJW koná v březnu) se centrum Mnichova zaplní současným šperkem od výloh až po sklepy. (Chápejte, malých galerií je ve městě hodně, ale stále ne dost na to, aby pojmuly každoročně se rozrůstající komunitu šperkařů se všemi jejich tvůrčími novinkami. A tak je celkem běžné, že vás naváděcí systém MJW přivede na výstavu do kavárny, soukromého bytu, nebo třeba do sklepa.) Inovativní, většinou nejmladší generace každoročně vymyslí originální způsob, jak své nejnovější práce ukázat světu, přestože se jim nepodařilo sehnat výstavní prostory. A tak jsem už viděla třeba skupinku studentů chodících po městě s výstavními batůžky nebo pojízdnou galerii v dodávce. Tuhle část šperkařské události, včetně všech vernisáží, přednášek, večírků má od roku 2015 pod palcem organizace Current Obsession. Každoročně vydává k této příležitosti noviny s harmonogramem všech přidružených akcí a také důležitou mapou, díky které najdete právě i ta neobvyklá výstavní místa (občas je to dobrodružná bojovka).
Další část akce se odehrává na mnichovském výstavišti. Tady ve stejných dnech probíhá Internationalen Handwerksmesse – mezinárodní veletrh ručních prací. Tvorba kreativní, inovativní, malosériová, ne vždy však s uměleckou hodnotou. Když se ale nevzdáte hned na začátku, věřte, že v zadní části výstavní haly najdete to možná úplně nejdůležitější: výstavu Schmuck a Talente. Schmuck, jak už sám název napovídá, je výstava šperku – současného, uměleckého. Za výběrem vystavujících stojí mezinárodní porota. Jiná mezinárodní porota pak vybírá z děl mladých tvůrců do výstavy Talente.
Na Talente najdete práce z různých odvětví užitého umění, jako je textil, sklo, keramika a také šperk. Šperkařských prací bylo do letošního výběru přihlášeno nejvíce (do celého Talente pak přišlo více než 600 přihlášek z více jak 50 zemí). A právě jedno z ocenění Masters of the Future si za kategorii Šperk odnesla česká designérka Pavlína Končická.
