Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Autor grafiky Daniel Šmíra se svými nominovanými výtvory na historicky první barchovské vernisáži | Foto: Vojta Zikmunda Autor grafiky Daniel Šmíra se svými nominovanými výtvory na historicky první barchovské vernisáži | Foto: Vojta Zikmunda

Založila galerii v bývalé autobusové zastávce ve vesnici s pár obyvateli. Negace přichází, o to víc mi dělá radost chvála, říká Kristýna Pozlerová

Nezávislé galerie a alternativní výstavní projekty mají v Česku své neopomenutelné místo. Jedním z nich je galerie CHOV, kterou založila umělkyně-kurátorka Kristýna Pozlerová v autobusové zastávce obce se třemi sty obyvateli. Jak místní reagují na současné umění?

Češi jsou ze své podstaty národem kutilů a mimo klasické galerijní instituce tak vzniká mnoho zajímavých alternativních projektů, které se snaží o propojení současného umění s každodenním životem široké veřejnosti. Galerie CHOV sídlící v autobusové zastávce obce Barchov je jednou z nich. Zakladatelka galerie Kristýna Pozlerová se rozhodla ukázat místním obyvatelům, že současné umění může být pro každého. „Vernisáže bývají milým setkáním sousedů s přidanou hodnotou, to je pro mě nejdůležitější. Představa, kde má na výstavě každý možnost pěti minut osobní rozpravy s umělcem, se mi vážně líbí,“ vysvětluje Kristýna během rozhovoru.

O tom, že umění není pro každého, se napříč širokou veřejností mluví odjakživa. U současného umění přibývá okřídlená věta „umění pro umění“ a spolu s tuzemským, často zkostnatělým přístupem a pokřivenými estetickými hodnotami z dob minulých se aktuální tvůrčí projevy u neodborného publika s pochopením setkávají jen zřídkakdy. Aktuální umění a instituce s nimi spojené vyvolávají pocit elitářství a neporozumění. A přitom je běžnému životu často přístupnější, než by si kdo mohl pomyslet. Proč se Kristýna rozhodla založit galerii současného umění ve vsi se třemi sty obyvatel, jak na etablované osobnosti obyvatelé reagují a v čem tkví největší nástrahy pro samotné vystavující?

„Autobusová zastávka leží v samém srdci vesnice. Křižují se tam skoro všechny hlavní cesty, jezdí tam autobus, scházejí se tam mladí na lavičce, naproti je obchod a teď je tam dokonce myslím i free wifi!“ vysvětluje Kristýna, „Kolem galerie tak dříve či později projde většina obyvatel.“ | Foto: Kateřina Zemanová„Autobusová zastávka leží v samém srdci vesnice. Křižují se tam skoro všechny hlavní cesty, jezdí tam autobus, scházejí se tam mladí na lavičce, naproti je obchod a teď je tam dokonce myslím i free wifi!“ vysvětluje Kristýna, „Kolem galerie tak dříve či později projde většina obyvatel.“ | Foto: Kateřina Zemanová

O samotné realizaci galerie se začalo mluvit už v roce 2018, kdy ses šla poprvé zeptat na obecní úřad, jestli by byli svolní zastávku k tomuto účelu uvolnit a dál se na projektu nějak podílet. Jak se věci vyvíjely dál?

KRISTÝNA: Na úřadě mi pověděli, že pokud to schválí obecní zastupitelstvo, může se začít s realizací. Schválení proběhlo a já byla nadšená. Chtěla jsem zkusit sehnat nějaké peníze na rekonstrukci, ale grant šel použít pouze na provoz, nikoli investiční vklad. Nakonec ale obec zastávku zrekonstruovala na své náklady, což bylo skvělé, odvážné. Pomohlo to mojí realizaci a ta zastávka to už stejně potřebovala jako sůl.

Předpokládám ale, že aby se zastávka proměnila v galerii, toho bylo potřeba udělat více, než pouze zrekonstruovat… Kdo ti s tím pomáhal? Zapojili se i samotní obyvatelé Barchova?

KRISTÝNA: Hodně mi s tím pomohl taťka a jeho kamarádi z vesnice, o víkendech spolu udělali fasádu a tak podobně. A pak, po hodně dlouhé době, konečně v srpnu 2019 proběhla historicky první vernisáž.

Na první vernisáži se potkalo mnoho sousedů. Většina přišla pěšky, někteří přijeli na kole... | Foto: Vojta ZikmundaNa první vernisáži se potkalo mnoho sousedů. Většina přišla pěšky, někteří přijeli na kole... | Foto: Vojta Zikmunda

Koho jsi jako prvního vystavujícího oslovila a proč?

KRISTÝNA: Jako prvního umělce jsem z mnoha důvodů vybrala Jiřího Kovandu. Jako můj bývalý ateliérový vedoucí stál u zrodu samotné myšlenky galerie. Vždy se mu líbila představa výstavy spojené s víkendem stráveným na venkově. Jeho jméno a práce je zároveň opravdovým pojmem, a tak jsem byla ráda, že to odstartuje právě on.

Na druhou stranu může být konceptuální přístup Jiřího Kovandy poměrně složitým oříškem… Jak výstava dopadla?

KRISTÝNA: Je pravda, že to pro místní na první akci byla celkem divočina. Vystavilo se ale 16 různých děl, a tak jsem věřila, že si každý vybere něco jeho srdci blízké. Jiří zároveň pracuje s všedností a každodenností, na čemž jsem chtěla demonstrovat, že umění není o elitářství, ale může se dotýkat poetiky všedních dní. Mimo to jsem věřila, že svojí vstřícností a lidskostí na vernisáži každého ohromí.

Instalace Jiřího Kovandy spíše než galerii připomínala tak trochu jiný obývací pokoj. Ačkoli se skládala z jeho signifikantních děl, dávala návštěvníkům pocit dobře známého prostředí, ve kterém se každý den pohybují. | Foto: Vojta ZikmundaInstalace Jiřího Kovandy spíše než galerii připomínala tak trochu jiný obývací pokoj. Ačkoli se skládala z jeho signifikantních děl, dávala návštěvníkům pocit dobře známého prostředí, ve kterém se každý den pohybují. | Foto: Vojta Zikmunda

A to je důvod, proč ses rozhodla CHOV založit? Chtěla jsi přiblížit současné umění běžnému životu?

KRISTÝNA: Víceméně ano. Moje rodina mě vždycky ve všem podporovala, nikdy ale moc nechápali, co vlastně dělám – o zbytku vesnice ani nemluvě. Toužila jsem po tom, aby mě pochopili a našli v umění sami pro sebe nějaký smysl. Zároveň jsem s nimi chtěla mít něco, co bude společné pro nás všechny. Nebylo to ale jednoduché. I moje rodina samotná na to musela najít odvahu, protože každá takováto iniciativa se na vesnici okamžitě propere, o všem se toho hodně namluví.

Vernisáže doprovází zapálené diskuze. | Foto: Vojtěch ZikmundaVernisáže doprovází zapálené diskuze. | Foto: Vojtěch Zikmunda

Povedlo se ti svůj záměr naplnit a najít společný prostor k diskuzi o umění s místními obyvateli? Jaké reakce jsi obecně zaznamenala?

KRISTÝNA: Ze strany mojí rodiny velmi kladné… myslím, doufám, věřím, že pro ně je CHOV spíš určitým zpestřením. Když přijedou umělci na víkend a něco se děje, naši se aktivně zapojují a všichni si to užijí. Zároveň víc mohli poznat i mě samotnou. Reakce vesnice už jsou samozřejmě rozporuplnější. Negativní názory samozřejmě přichází především z doslechu, o to víc mi ale dělají radost ty hezké, které mi lidé říkají do očí. Hrany se navíc obrušují a myslím, že do budoucna už to snad pro všechny bude jen příjemnou akcí a důvodem sousedského setkání.

Doprovodné grafiky Daniela Šmíry skvěle korespondují s místním Geniem Loci. | Foto: Kateřina ZemanováDoprovodné grafiky Daniela Šmíry skvěle korespondují s místním Geniem Loci. | Foto: Kateřina Zemanová

Vesnická autobusová zastávka uprostřed vsi pro mě nese symboliku místa setkávání, kolem kterého dříve či později projdou všichni sousedé. Byl tento moment důvodem pro výběr místa nebo v něm hrálo roli ještě něco jiného?

KRISTÝNA: Nevím, co se v mé hlavě zrodilo dříve – jestli galerie, nebo zastávka. Ta zastávka byla jasná, ideální prostor, kam něco přidám, ale nic nemusím ubírat… Říkala jsem si, že to by nemuselo nikomu vadit. Křižují se tam skoro všechny hlavní cesty, jezdí tam autobus, scházejí se tam mladí na lavičce, naproti je obchod a teď je tam dokonce, myslím, i free wifi! Prostor zastávky je tak akorát velký a celkově má po estetické stránce velké kouzlo.

Výstava Cindy Kutíkové a Jiřího Mocka | Foto: Jan HromádkoVýstava Cindy Kutíkové a Jiřího Mocka | Foto: Jan Hromádko

Současné umění je širokou veřejností především v českém prostředí často považováno za elitářské a nesrozumitelné. Na jednu stranu to dává uměleckým projektům jistý punc, na druhou to mnoho lidí odrazuje od snahy nové estetice a konceptu porozumět. Jak se k tomu stavíš ty?

KRISTÝNA: Svatá pravda. Osloveným umělcům vždy kladu na paměť, jak důležitou roli výběr díla hraje, aby jej pochopili i lidé, kteří se v uměleckých kruzích vůbec nepohybují. Na druhou stranu současné umění je takové, jaké je, a já ho nechci selektovat jen na ty srozumitelné a „hezké“ věci. Vždycky jsem dělala výstavu s milými umělci, kteří na vernisáži udělali dobrý dojem a lidé se jich nebáli osobně zeptat – to je pro mě asi to nejdůležitější. Představa, ve které má na výstavě každý možnost pěti minut osobní rozpravy s umělcem, se mi vážně líbí.

Přátelské debaty umělce a místních obyvatel patří k nejzásadnějším rysům konceptu galerie CHOV. | Foto: Vojta ZikmundaPřátelské debaty umělce a místních obyvatel patří k nejzásadnějším rysům konceptu galerie CHOV. | Foto: Vojta Zikmunda

V dramaturgii CHOVU se soustředíš především na velká jména zástupná pro určité tvůrčí přístupy. Krom již zmiňovaných objektů Jiřího Kovandy se zde objevily například obrazy Ondřeje Petrlíka nebo grafické práce Cindy Kutíkové a Jiřího Mocka. Jak tito umělci k pozvání na participaci takto alternativního projektu reagují?

KRISTÝNA: Musím přiznat, že se všemi doposud vystavovanými umělci se nějakým způsobem známe a víme, co od sebe čekat. U všech těchto jmen jsem si byla jistá, že mají co nabídnout jak po tvůrčí, tak po lidské stránce. Všem jim za spolupráci moc děkuji!

Myslím, že každému umělci by občas prospělo vystavovat pro diváky, kteří nejsou od fochu, a taky si s nimi o svých věcech následně popovídat. Nezkušení diváci se totiž ptají na úplně jiné a často velmi zajímavé věci.

Když se rozhodnete založit galerii současného umění ve vesnické autobusové zastávce, nonstop provoz je jednou z nesporných výhod. | Foto: Vojta Zikmunda Když se rozhodnete založit galerii současného umění ve vesnické autobusové zastávce, nonstop provoz je jednou z nesporných výhod. | Foto: Vojta Zikmunda

To je zajímavá myšlenka. Myslíš tedy, že je to výzva i pro samotné vystavující? V čem se ukrývají ty největší „nástrahy“?

KRISTÝNA: Za normálních okolností umělec nebývá na své vernisáži v nevýhodě – přijde ho podpořit spoustu známých, přátel a obdivovatelů, protože si z mnoha výstav vyberou právě tu jeho. Tady si ale nikdo nikoho nevybírá, publikum je vždy víceméně stejné a vždy se stejným distancem k vystavujícímu. Je to trochu krok do neznáma a možná jsou díky tomu vystavující o něco pokornější.

Když už mluvíme o možnostech prezentace současného umění, grafické zpracování plakátů Daniela Šmíry k jednotlivým výstavám bylo letos nominováno na ocenění Czech Grand Design. Na jakém konceptu grafiku stavíte a co je na ní unikátní?

KRISTÝNA: Nejunikátnější na celém tom je, že Daniel dělá tu skvělou grafiku, kterou by mi mohla závidět leckterá instituce, ze srdíčka. Dělá to pro mě, pro umělce, pro lidi z vesnice a je skvělé, že i pro sebe. A to je možná právě ten důvod, proč má takový úspěch. Motion design je hodně časově náročný a on si ještě vždy vymyslí něco speciálního. Do konceptu mu nemluvím, je to jeho autorská tvorba a já mu za to jsem neskonale vděčná. I proto jsem měla takovou radost z nominace – jeho grafika překročila svůj barchovský stín.

„Toužila jsem po tom, aby moje rodina i celá vesnice pochopila, co vlastně dělám, a našli v umění sami pro sebe nějaký smysl." A tak umělkyně-kurátorka Kristýna Pozlerová založila galerii v autobusové zastávce vesnice Barchov. | Zdroj: Archiv Kristýny Pozlerové„Toužila jsem po tom, aby moje rodina i celá vesnice pochopila, co vlastně dělám, a našli v umění sami pro sebe nějaký smysl." A tak umělkyně-kurátorka Kristýna Pozlerová založila galerii v autobusové zastávce vesnice Barchov. | Zdroj: Archiv Kristýny Pozlerové

A co bude dál? Máš nějaké konkrétní plány, kam CHOV v letošním roce posunout?

KRISTÝNA: Po odmlce, kterou v současnosti korona přinesla, připravuji výstavu samotným barchovákům. Myslím, že si po tomto nelehkém období všichni zaslouží trochu uznání a možná se místní během něj pustili do nových tvůrčích počinů. Kolem léta bych pak u nás ráda připravila plenér pro ateliér Dušana Záhoranského a Pavly Sceránkové z AVU, kde by během týdenního pobytu u nás doma vytvořili něco, co by bylo mimo prostor zastávky. Místo vernisáže by byla společná procházka po vesnici a okolí. A pak snad Krištof Kintera... V to všechno doufám, ale zatím skoro nic nemá pevnější časové obrysy. Musíme holt počkat na příznivější období.

Další články