Rozhodnutí Moravské galerie v Brně přenést přehlídku Mezinárodního bienále grafického designu do online prostředí vyvolalo mezi odbornou veřejností přinejmenším rozpaky. Jelikož tuto kauzu Czechdesign dlouhodobě sleduje, oslovil teoretičku designu, publicistku a novinářku Kateřinu Přidalovou, aby vyzpovídala historika a šéfkurátora Moravské galerie v Brně Ondřeje Chrobáka.
O Bienále jsem v minulých letech vždy psala. Nenapadlo by mě, že se s šéfkurátorem Moravské galerie v Brně Ondřejem Chrobákem potkáme proto, že živé Bienále už nebude. Letos se mělo podle plánů uskutečnit. V roce 2020 galerie pořádala výstavu o iniciátorovi akce, grafickém designéru Janu Rajlichovi. To vykrylo chybějící ročník Bienále kvůli rekonstrukci Uměleckoprůmyslového muzea. V tiskové zprávě Moravská galerie v Brně argumentuje udržitelností, což mi nezní přesvědčivě. Donesly se ke mně i zvěsti o finančních potížích MG souvisejících s konáním akce. Chci se proto pobavit podrobněji, co za zrušením živého Bienále skutečně je.
Setkání
Ondřeji, nemáte potřebu podrobněji vysvětlit, co za vaším rozhodnutím stojí? A jak si online variantu představujete? Případně, zda je přípustný nějaký hybrid? Nikdo nic neví a všichni se jen domníváme.
ONDŘEJ: Kateřino, rád ti všechno vysvětlím, sice nikdo nic neví, ale už je tu druhá podpisová/nátlaková akce a ty, než si začneš něco zjišťovat, už píšeš o „pohřbívání“ a pak si jakože neutrálně popovídáme... ok, přijeď do Brna nebo pošli otázky, co tě zajímají. A byl bych jen rád, kdybys úplně nevytěsnila, co jsi psala o BB a jeho smyslu před lety.
Je tam několik rovin. Můžeme začít tou finanční. Radikální nárůst cen energií zaznamenala asi každá domácnost. V případě MG je to skok o 100 %. Nominálně to činí nárůst o téměř 8 milionů, což vytváří bezprecedentně krizovou situaci, protože instituce už tak trpěla dlouhodobě podfinancováním a nemohla si vytvářet pro podobné situace strategické rezervy. Uspořit na provozu tuto astronomickou částku bude znamenat v neposlední řadě výraznou redukci programových aktivit galerie, pod čímž se rozumí především výstavní projekty. Zdražení se netýká bohužel jen energií.
Skokově zdražily také všechny konstrukční a stavební komponenty používané při tvorbě architektonického řešení expozic. Budoucnost určovaná bezprecedentní globální pandemií a válečným konfliktem na Ukrajině je více než nejistá. Plánovat proto nyní mezinárodní Bienále grafického designu – ve velikosti a formátu předchozích ročníků s rozpočtem přibližně 12 milionů – je dobrodružné, pokud se chci vyhnout slovu nezodpovědné. Jen pro dokreslení prekérní situace uvedu, že speciální dotace Ministerstva kultury dosud činila 2 miliony a její navýšení není pravděpodobné. Město Brno na tuto akci přispívalo v řádu stotisíců. Dohromady tedy cca 2,5 mil korun.
Konec Bienále Brno?
Co je další rovinou?
ONDŘEJ: Po celé dva covidové roky jsme slyšeli z nejrůznějších míst, jak se svět umění musí změnit. Nejčastěji padalo slovo „zpomalit“ a reflektovat stereotypy ve fungování galerijních institucí. Už před covidem se začala vnímat uhlíková stopa po monstr akcích typu Bienále, které vyžadují mobilitu organizátorů, umělců i publika. Lockdown kulturních institucí navíc vytvořil velký tlak na digitalizaci obsahu. Z pohledu MG se nabízí úvaha, zda právě oblast grafického designu – téměř ze sta procent vznikající na počítači z jedniček a nul – není možné divákům distribuovat online formou. Na rozdíl od malby nebo plastiky dochází v digitálním prostředí k relativně malé ztrátě autenticity grafického designu.
Tohle tedy vedlo k úvaze o online platformě?
ONDŘEJ: Samozřejmě. Máš málo peněz, omezenou mobilitu lidí, může přijít další lockdown, požaduje se digitalizace a online přístupnost muzeí. Bienále bylo vždy založené na mezinárodním setkávání jak tvůrců, tak diváků, což v nejbližších letech nemůžeš garantovat. Online podoba Bienále je tedy možnost, jak to vyřešit, když nemáš v mnoha věcech jistotu. Další věc je, že grafický design nevzniká, až na jeho dílčí segment, primárně za účelem vystavování v „bílé kostce“, a tak Bienále po celou dobu řešilo kvadraturu kruhu, kdy kritika, včetně té tvojí, upozorňovala např. na ztrátu kontextu, bez kterého práce grafiků postrádají smysl. Mnoho prostředků se pokaždé investovalo do vytváření architektonického prostředí, a nakonec to málokdy přispělo ke skutečnému pochopení prezentovaných prací. Takže nás lákalo odstřihnout se od neřešitelných dilemat fyzické prezentace grafického designu a pokusit se najít budoucnost akce v novém prostředí.
Jak si online podobu Bienále představujete?
ONDŘEJ: Zvažovali jsme digitální platformu jako kurátorovaný a komentovaný blog. Grafičtí designéři by měli možnost uploadovat své projekty do databázového uložiště. Zveřejnění, tedy vystavení, by podléhalo, podobně jako u fyzického Bienále, schválením výběrovou porotou. Podstatnou součástí by byly kurátorované selekce, které by zohledňovaly nejširší možné spektrum témat. V úvahách nevylučujeme ani možnost vzniku fyzických výstavních projektů na základě online databáze. Současně by designéři nahráním práce do databáze dávali MG souhlas s používáním díla pro výstavní účely. Tedy jednalo by se o novou formu sbírky grafického designu, která byla dosud velmi limitovaná či orientovaná na materiální formu díla. Zásadní ale pro nás je, aby se online platforma vyvíjela ve spolupráci s odbornou komunitou.
Porto: Grafická scéna jednoho města | Foto: Moravská galerie, Jan Kloss, Matěj Činčera
Komunita grafického designu se ale proti online verzi jasně vymezila peticí.
ONDŘEJ: Pokud by námi proponovaná cesta narazila na silný, až apriorní odpor, realizaci podobného projektu odložíme. Myslím, že je nyní důvod otevřít téma spojené s problémy okolo pořádání Bienále obecně. Jako MG postrádáme partnera na straně komunity grafického designu, se kterým bychom akci připravili. Vlastně je jedno, zda živě, nebo online.
To mi vysvětli. Nezní to moc přesvědčivě.
ONDŘEJ: Vezmu to zeširoka. Od svého vzniku stála organizace Bienále na dvou pilířích. Prvním byla profesionální komunita reprezentovaná osobou Jana Rajlicha st. a druhou tvořila MG v čele se ředitelem Jiřím Hlušičkou, který byl navíc vyškolený typograf. Z této duality plynulo primární rozdělení na obsahovou část a organizační – networking spojený s Bienále měl na starosti Rajlich a výstavní know-how galerie. Zde je třeba říci, že pevnost této aliance „obsahu a formy“ nemálo vycházela ze vzájemných sympatií tandemu Rajlich-Hlušička. Těsně po listopadové revoluci skončil v rámci „dekomunizace“ Hlušička v čele MG a stejně se o pár let později vydrolila i neochvějná pozice Jana Rajlicha jako hlavy profesní skupiny. Bienále bylo tedy primárně iniciováno z okruhu grafiků pracujících pro Brněnské veletrhy a výstavy (BVV), bylo způsobem jejich informovanosti o mezinárodních trendech v oboru a platformou setkávání se s kolegy z ciziny, včetně té „kapitalistické“.
Pražákův palác, sídlo ředitelství Moravské galerie v Brně | Zdroj: moravska-galerie.cz
Zjednodušeně řečeno, Bienále nebyla od počátku akce, která vzešla z podnětu a potřeb MG, ale instituce fungovala jako vehikulum profesionální komunity. Bienále ve skutečnosti usilovalo jen pramálo o široké publikum a edukaci široké veřejnosti. Mezi pamětníky brněnského výtvarného života se často na Bienále pohlíželo negativně, neboť akce na několik měsíců zablokovala většinu výstavních prostor ve městě pro „nezajímavé“ plakáty, čímž de facto umrtvila výstavní ruch v moravské metropoli. Po sametové revoluci nové vedení MG opakovaně uvažovalo, co s Bienále, včetně varianty zrušení, kdy se MG už nebude dále podílet na jeho organizaci. Význam BVV se postupně vytrácel, a tím i původní hlavní smysl Bienále. Výměna informací mezi Východem a Západem začala proudit různými kanály, nejen na poli grafického designu. Nakonec převládl názor, že je třeba pokračovat a hledat nový důvod existence.
Jak jsem již naznačil, od Bienále byl odstřižen jeho zakladatel Jan Rajlich a role se ujalo postupně několik nových významných postav grafického designu. Za všechny zmíním Aleše Najbrta. Vedle mnoha zajímavých výstavních počinů se ale postupně nasčítal také balík konfliktů, které provázely organizaci Bienále i vlastní mezinárodní soutěž. Akce byla předmětem kontinuální kritiky zprava i zleva, resp. od tradicionalistů i progresivistů. Neveřejná tvář Bienále je jedna velká křivda, plná mezigeneračních konfliktů a disrespektu uvnitř profesní komunity. MG připadla zcela nevděčná role tyto konflikty tlumit a moderovat příměří. Jak to ale nakonec bývá, snesl se na naši hlavu hněv všech. Takže od rezignace většiny členů tzv. organizačního výboru (OV) pro přípravu Bienále v roce 2018 jsou vztahy s profesní komunitou na bodu mrazu.
Proč? Co máš konkrétně na mysli?
ONDŘEJ: Konkrétně šlo o iniciativu Radima Peška a Tomáše Celizny (bývalých kurátorů Bienále 2012, 2014, 2016), kteří se nátlakem dovnitř komunity pokusili MG zkomplikovat průběh soutěže na kurátorský koncept pro Bienále 2018. A to skutečně neblaze poznamenalo jednání organizačního výboru. Následovala již zmíněná rezignace na členství nejen v OV, ale především ve výběrové komisi. Dále z vyzvané soutěže odstoupil Vít Havránek a tým kolem Petra Bosáka a Roberta Jansy, kteří před tím jevili o konkurz živý zájem. Přitom třeba Vítkem naznačený postkoloniální pohled do minulosti Bienále by byl více než zajímavý. Tyto rezignace vidím primárně jako výsledek zákulisních tlaků, které měly vést k zmaření soutěže a vrácení Radima Peška a Tomáše Celizny do hry na kurátorování ročníku 2018. Přičemž byla jasná dohoda, že třetím Bienále v roce 2016 jejich kurátorský mandát skončí, s čímž zmínění souhlasili.
Bohužel slovo nedodrželi a zkoušeli na vedení MG vyvíjet nátlak přes média nebo opakovanými „otevřenými“ dopisy na Ministerstvo kultury. Přitom výměna kurátorů, ke které došlo v roce 2018, nebyla ničím osobním, ale pouze snahou o ukázání plurality přístupů. Například Marek Pokorný, bývalý ředitel MG, který spolupráci s triem Peško, Celizna a Adam Macháček inicioval, mluvil již v roce 2016 o „hrozbě zacyklení“ a usilovně v galerii agitoval za jejich vystřídání. Hlasy, že Bienále ukazuje jen jednu z mnoha fazet designu, bylo slyšet z mnoha úst, byť nahlas to měl chuť a možná i odvahu napsat málokdo. Což je také velmi symptomatické.
Ano, pamatuji si na jednotvárnost BB, zaměřené na holandskou scénu a projekty pro kulturní sféru. Nicméně bez ohledu na tlaky bývalých kurátorů se do soutěže přihlásili dva uchazeči (první Petr Babák, Lukáš Kijonka a Exlovers a druhý skupina Okolo). Nakonec zvítězil koncept Okolo, takže jste přeci jenom partnera našli a Bienále, myslím, úspěšně uspořádali.
ONDŘEJ: Našli jsme kurátory, nikoli konsensus profesní komunity. Na organizačním výboru doporučil vyzvat Okolo Rostislav Vaněk, který jako jediný na členství v OV nerezignoval. Myslím, že kluci z Okolo do toho šli z respektu ke svému učiteli a nepodlehli těm tlakům.
Přesto přese všechno to nebylo fiasko a Bienále se podařilo, rozšířilo obzory grafického designu v dobrém slova smyslu. Vydalo se zkrátka novým směrem a bylo pozitivní vidět, že s dalšími kurátory to zase může být jiné. A tak je to, myslím, v pořádku. Nelze se zavděčit všem, vždy budou vítězové a poražení.
ONDŘEJ: Ano, položili akcent na provázání grafického a produktového designu. Otevřeli pro Bienále oblast motion designu. Akce se celkově jevila divácky otevřenější než ty předchozí.
Bez debaty
Nyní se vám vyčítá, že jste se sami svévolně rozhodli akci „zazdít“, aniž byste s komunitou debatovali a hledali cesty, jak Bienále v této náročné době uspořádat jinak. Nikde není napsáno, že to musí být akce na půl roku, může se zkrátit, můžete najít i jiné formy dofinancování. Např. i formou crowdfundingové kampaně, kdy se komunita složí na sympozium, pokud je postrádá, atd.
ONDŘEJ: Problém je, že v komunikaci s profesní komunitou, ať si to přiznáme, nebo ne, zůstala pachuť ze „zmařeného“ organizačního výboru pro Bienále 2018. Důvěra potřebná pro konstruktivní dialog se obnovuje obtížně. Musím přiznat, že s některými tehdejšími členy mám po tom, co se stalo, problém se i pozdravit. Ale je jasné, že osobní animozity je třeba překonat. Naposledy, a to doslova pár hodin před vypuknutím pandemie, jsme se sešli s jakousi neformální radou grafických designérů ve složení Karel Haloun, Alan Záruba a Aleš Najbrt. Na poslední chvíli se omluvil Radek Sidun. Mám z té schůzky subjektivní pocit, že kolegové designéři nechtějí slyšet naše argumenty.
Ten první zní: na pořádání akce v dosavadním rozsahu MG nemá finance a dlouhodobě se nedaří přesvědčit Ministerstvo kultury ani město Brno, aby podpořila tuto akci zásadně významnější částkou. A za druhé je třeba nově definovat, co v současnosti by vlastně Bienále mělo být. A to samozřejmě s přihlédnutím k financím. Prostě si přiznat realitu a říct si, co za dva a půl milionu, které možná dostaneme z dotací, můžeme udělat. Ze zkušenosti víme, že se to rovná maximálně středně velké výstavě v prostorách Místodržitelského paláce. Anebo vezměme tyhle peníze, které jsou možná stále ještě k dispozici, a udělejme z nich něco jiného než výstavu. Očekával bych, že místo sentimentálního vzpomínání budou grafici předkládat realistické návrhy, co od Bienále očekávají a skutečně potřebují. A především budou alespoň v základním konsensu napříč komunitou.
28. mezinárodní bienále grafického designu Brno | Zdroj: archiv MG
Takže by se měla komunita oprostit od osobních problémů a věcně se organizovat.
ONDŘEJ: Ano, protože MG potřebuje od komunity slyšet jasnou představu, co má Bienále být. Ne, že se bude abstraktně tvrdit, že akce chybí. Je potřeba se ptát, zda komunitě chybí typově mezinárodní soutěž, tematická výstava o holandském hnutí Provo, práce z Kalifornie nebo mezinárodní setkávání, sympozium nebo noční koupaní na přehradě. Místo toho, aby se proti nám vedly bojkoty a podepisovaly petice, by se komunita měla zamyslet nad touto zásadní otázkou. Když chceš zachránit Bienále, není lepší transparentní účet, kde by se lidi složili a financovali si to sami? Bienále se klidně ale může konat úplně jinde, nemusí to být nutně v MG. Nemáme ani z pozice Ministerstva kultury povinnost tuto akci pořádat a značka Bienále ostatně právně patří Sdružení Bienále Brno, které dnes zastupuje grafiky navázané na generaci Rajlicha, a nikoli MG.
Dobře, ale pokud se Bienále dá zaštítit MG, tak to má jistě větší váhu, i mezinárodní, než když se uspořádá na zelené louce. Za vedení galerie Markem Pokorným bylo Bienále důležitou akcí, která určovala identitu instituce, která se jako jediná u nás takto dlouhodobě věnuje grafickému designu. Takže tu byla jasně formulovaná ideová podpora Bienále ze strany instituce. Pak se lépe hledaly cesty, jak téma grafického designu uchopit, někdy lépe, jindy hůře. Vaše gesto naopak říká, že pro MG není grafický design důležitý.
ONDŘEJ: Především MG nelze podsouvat zodpovědnost za celý obor. To je úplný nesmysl. Co se reálně stane, když přestane existovat Bienále? Budou mít lokální grafici méně informací? Pochybuji, protože dnes probíhá distribuce jinými kanály, než jednou za dva roky mezinárodní přehlídkou. Podle informací, které mám, není pro nejmladší generaci přesně z tohoto důvodu Bienále žádné téma. Širokou veřejnost vystavený grafický design také zajímá zcela okrajově. Ten, kdo se snaží sugerovat, jak je Bienále pro obor nezbytné a jaká škoda mu vzniká jeho nerealizací, obelhává sebe i veřejnost. Grafický design nevzniká kvůli vystavování. Pokud grafický design nevystavíme, nepřestanou se zalamovat časopisy, knihy, plakáty apod.
To je pravda, že je to zbytné.
ONDŘEJ: Totálně. Na rozdíl od umění, které je na výstavách přímo závislé. V momentě, kdy přestávají být výstavy, tak je problém v oboru. Umělci reálně něco ztratí. Designéři mají svou práci vždy zaplacenou, pokud nejde o školní práce. Když je pak přemlouváš, aby to někam poslali, řeknou ti, že nechtějí své práce vystavovat, protože nepatří do galerie, ale do tabletu a na ulici.
28. mezinárodní bienále grafického designu Brno | Zdroj: archiv MG
To samé můžeš řešit s designem obecně, další židli od Lucie Koldové MG taky nepotřebuje.
Jasně, ani židle nevznikají pro vystavování v muzeu. Ale polovinou MG je historické Uměleckoprůmyslové muzeum, které bylo založeno na podporu uměleckého průmyslu, potažmo designu a budovaní jeho sbírky. Logicky to musíme dále rozvíjet.
Proto tam pak logicky patří i grafický design, jehož sbírka se doplňuje také díky Bienále.
ONDŘEJ: Ano, grafický design tam patří taky, ale proč by měl být podporován formou, kterou nelze ufinancovat a nepřináší konsensuální užitek. Na akvizicích je to dobře vidět, protože kdybychom peníze určené na realizaci Bienále od ministerstva, tj. přibližně milion korun ročně, použili na aktivní akviziční politiku v tomto oboru, tak získáme nesrovnatelně víc než prostřednictvím mezinárodní soutěžní přehlídky. Kriticky vzato, závislost akvizic na tom, co někdo dobrovolně pošle, není úplně neprůstřelná strategie rozvoje jakékoli umělecké sbírky.
28. mezinárodní bienále grafického designu Brno | Zdroj: archiv MG
Zmínil jsi, že Bienále veřejnost víceméně nezajímá. A vy nemáte potřebu si klást otázku proč a něco s tím udělat? V rámci nových muzejních přístupů je tu tzv. edukativní a institucionální obrat zahrnující kritickou reflexi muzejní činnosti, otázky inkluze a participace různých skupin návštěvníků. Proto se nabízí otázka, zda je i nadále udržitelné, aby Bienále bylo pořád událostí pro oborovou komunitu bez schopnosti oslovit široké publikum. Veškeré moje výtky k Bienále, stejně jako i kolegy Michala Rydvala, se vztahovaly k tomu, že jde o elitářskou akci – designéři sobě. Ani v aktuálních reakcích v médiích se nikdo neptá, o co přichází veřejnost. Slyšíme jen stesky nad tím, o co přichází komunita. V takovém stavu můžeš pak jen těžko apelovat na zvýšení dotací z veřejných zdrojů Ministerstva kultury a města Brna, když je to událost pro hrstku zasvěcených.
ONDŘEJ: Divácky zajímavé jsou historické a tematické výstavy, které v galerii pravidelně děláme. Viz například retrospektiva Zdeňka Rossmanna, monografická výstava o zakladateli Bienále Janu Rajlichovi. Tohle ale například kurátoři z řad designérů primárně odmítnou dělat. Slýchávali jsme, že si historické výstavy máme dělat jindy, protože Bienále je o aktuálních trendech. Historie oboru, to je naše kompetence. Nyní třeba zpracováváme pozůstalost designéra Jiřího Rathouského a v roce 2025 bude o něm výstava. Nebo můj sen je výstava o avantgardním časopisu Telehor Františka Kalivody a Lázsló Moholy Nagye. Zcela otevřeně přiznávám, že jako MG neumíme predikovat budoucnost grafického designu, ale na poli historie oboru můžeme pro popularizaci udělat daleko více a s nástroji, které bezpečně ovládáme a s kterými můžeme uspět.
My jsme teď ale ve stavu, kdy se chceme odříznout od toho, co nikam nevedlo. Pokud má Bienále v nějaké formě pokračovat, musí se reformovat jeho typologie a periodicita. Jsme otevřeni se o tom bavit.
To tedy vysvětluje, proč se živé Bienále stane součástí projektu Brno – hlavní město evropské kultury 2028, pokud město Brno v kandidatuře uspěje.
ONDŘEJ: Je určitě realističtější tak náročnou přehlídku pořádat v delších časových úsecích než jednou za dva roky. Pro hledání dalších financí je také výhodné spojit Bienále s nějakou další akcí. Proto jsme dospěli k propojení se zmíněným projektem.
