Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Jiřina Žertová, Přelety, 2014. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové Jiřina Žertová, Přelety, 2014. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Výjimečná česká sklářka. Příběh Jiřiny Žertové, významné výtvarnice, která zasvětila život volné plastice

Studovala UMPRUM u prof. Kaplického, vystavovala na světově úspěšném EXPO 58 a působila v několika sklárnách, kde vzorovala, přestože se celý život chtěla věnovat volné plastice. Se sklářskou výtvarnicí Jiřinou Žertovou jsme si povídali v jejím cihlovém domečku na okraji Prahy o tom, jak uchopit vnitřek vyfouknuté skleněné „bubliny“.

Jiřina má za sebou mnoho společných i samostatných výstav nejen na našem území, ale také v zahraničí. Její skleněné plastiky se vyznačují subtilním a tichým vnitřním napětím vycházejícím ze snahy pojmout také prostor, jenž se nachází uvnitř skla. „Vždy jsem se snažila do toho vnitřního prostoru skla nějak zasáhnout, ovlivnit ho,“ popisuje svou práci autorka. Tematizace prostoru uvnitř sochy je ostatně spojená se specifikem skla – na rozdíl od ostatních (tradičních) materiálů, u skla máme možnost skutečně nahlédnout do jeho středu.

Cenné studium napříč režimu

Jiřina Žertová se začala o volnou tvorbu zajímat již při studiu střední grafické školy. Její tehdejší učitel profesor Zdeněk Balaš ji poslal s vybranými kresbami na Vysokou školu Uměleckoprůmyslovou (UMPRUM) k profesoru Kaplickému, k němuž posílal své žáky pravidelně (Adriena Šimotová, Jiří John, Jan Burant ad.). „Profesor Kaplický sice kresby prohlédl, ale sdělil mi:Smím tento rok přijímat žáky jen ze sklářských škol, bohužel,“ vzpomíná paní Jiřina. „Po zkoušce, kterou jsem úspěšně složila (hlásila jsem se do jiného ateliéru – grafického), mě ale vyhledal a nabídl mi, zda přece bych jen chtěla vstoupit do jeho ateliéru. Já ráda souhlasila a už jsem byla u skla!

Jiřina Žertová, česká sklářská výtvarnice. | Zdroj: archiv autorkyJiřina Žertová, česká sklářská výtvarnice. | Zdroj: archiv autorky

Josef Kaplický byl průkopníkem myšlenky, že ke každému materiálu se má přistupovat umělecky. Sklo pro něj bylo ryze umělecké médium napříč tomu, že v té době bylo považováno spíše za materiál užitný, respektive užitkový. „Na škole jsme byli vedeni k tvůrčímu přístupu, ať už jsme navrhovali práce větší – okna, domovní znamení, nebo prostou sklenku, vázu, či celé picí soubory,“ usmívá se paní Jiřina. Po škole se uplatnila v rámci Sklářského sdružení, později ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury), kam nosila návrhy pro užité průmyslové sklo.

Josef Kaplický, vitráž pro Ředitelství státních drah, 1934, Hradec Králové. | Zdroj: kam.hradcekralove.czJosef Kaplický, vitráž pro Ředitelství státních drah, 1934, Hradec Králové. | Zdroj: kam.hradcekralove.cz

Výtvarnice pracovně působila ve sklárnách ve Škrdlovicích i v Novém Boru, a krátce pobývala také u Mosera v Karlových Varech. Její práce zde vždy spočívala především ve vzorování – navrhování užitého skla – sklenic, popelníků, karaf, váz a jiných drobných předmětů do domácnosti. Mezi tyto činnosti pak vkládala svoji volnou tvorbu. „Vždy jsem musela nejprve vyvzorovat návrhy, které prošly uměleckou komisí, abych mohla v ušetřeném čase tvořit pro sebe volně,“ vzpomíná autorka na svůj profesní život v maskulinním prostředí sklářských hutí. „Jezdily jsme s kolegyní ve dvojici, i když nám občas navrhovali, abychom jezdila každá samostatně,“ konstatuje Jiřina Žertová a zároveň dodává, že si ale pokaždé našla cestu k tomu, aby mohla dělat to, co chtěla a co ji naplňovalo – tedy volné umění.

Neustálý a nezastavitelný růst

Mezi vzorováním užitného skla se tedy výtvarnice věnovala svým skleněným objektům, v nichž tematizovala barvu a prostor. „Já jsem navíc vždy tíhla k velkému vyjádření, i když je to těžké, a všichni tehdy dělali spíše malé věci. Tak abych to překročila, začala jsem násobit.“ Místo jednoho kusu nechala Jiřina Žertová ze skla vyfouknout předmětů více. Pak je slepila dohromady, aby vytvořily jeden větší objekt.

Jiřina Žertová, Trny, 1980. | Zdroj: archiv Jiřiny ŽertovéJiřina Žertová, Trny, 1980. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Vznikaly tak velmi křehké, tekoucí tvary pohlcující v odrazu okolní svět. Pocitově lehké a vzdušné objekty, probarvené vždy jedním nebo dvěma odstíny barev, většinou modré nebo růžové, se rozpínaly do prostoru, jako by ho chtěly pohltit. Ačkoli jejich hladký lesklý povrch a kulaté tvary evokují dokonalost, naprosto čisté ovšem záměrně nejsou. Jiřina Žertová jim nechávala tzv. kopny – místa, kde byla horká sklovina napojená na sklářskou píšťalu, která se běžně odbrušují. Neskrývala je a říkala jim pupky. Již v některých těchto dílech se objevuje princip, který se v tvorbě výtvarnice ustálil v devadesátých letech.

Jiřina Žertová, Řeka, 1986. | Zdroj: archiv Jiřiny ŽertovéJiřina Žertová, Řeka, 1986. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Iluze řazení a seskupování

Fascinace nedokonalostí a upřímností je výtvarnici vlastní stejně tak, jako spojování skla a malby. Jak rostl objem skleněných plastik, rostl také autorčin zájem o malbu. Propojením malování na sklo a snahy o tematizování jeho vnitřku začaly vznikat tzv. řazené objekty, kterým se Jiřina od té doby věnuje až do současnosti. Sama autorka k tomu dodává: „Jak mi ty věci rostly a rostly, čím dál hůř se pracovalo s barvou. Tak jsem se rozhodla na sklo začít malovat. Já jsem byla vždycky malířský typ, a proto jsem také skončila u těch řazených věcí.“

Jiřina Žertová, Neptej se, 1990. | Zdroj: archiv Jiřiny ŽertovéJiřina Žertová, Neptej se, 1990. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Jiřina Žertová, Vesmír, 2001. | Zdroj: archiv Jiřiny ŽertovéJiřina Žertová, Vesmír, 2001. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Po roce 1990 se ve výtvarném projevu Jiřiny Žertové objevuje nový silný motiv. Organické bobtnající tvary na sebe lepených oblin začínají splaskávat. Do popředí vystoupí malované skleněné pláty skládané na sebe. Výtvarnice pracuje s tenkými čtvercovými nebo obdélníkovými pláty tabulového skla, na něž maluje pestrými barvami různé abstraktní vzory. Na každém novém plátu základní vzor malby malinko pozmění. Když potom jednotlivá skla skládá na sebe, vytváří se působivá optická iluze objektu vloženého do vnitřního prostoru domnělé skleněné krychle. To umožňuje autorce vložit předmět do vnitřku svých objektů, aniž by ten předmět reálně existoval. Hra s optickou iluzí není cílem díla, nýbrž pouze zprostředkovává Jiřině Žertové pole pro zásah do nedotknutelného vnitřního prostoru skleněného objektu.

Jak rozpohybovat sklo

„Rozděluji vertikálu a horizontálu skla,“ popisuje jejich princip autorka, „na horizontálu je malováno litím, podobně jako to dělal Jackson Pollock. S vertikálou manipuluji podle potřeby – objekty se tak mohou například úplně rozvlnit.“

Skládané plastiky instalované v prostoru nabývají značně architektonickou kvalitu. „Chtěla jsem, aby tyto plastiky měly určitou kresbu při pohledu z dálky. Jakmile k nim přistoupíte, začínají se tou malbou zhmotňovat a proměňovat,“ vysvětluje výtvarnice. Díla se mění spolu s tím, jak k nim divák přichází, jak se kolem nich pohybuje a jak se od nich vzdaluje. To je zvláště patrné u objektů, jenž nejsou ortogonální, ale jsou řazeny mnohem expresivněji do nejistých poloh na hranici pádu. Autorka zde materializuje onen poslední moment – nádech před pádem. V současném tanci se tento pohybový princip nazývá „off-balance“, tedy snaha dostat tělo do krajní pozice před tím, než ztratí kontrolu a ujme se ho zemská gravitace. Podobně zachází Jiřina Žertová s některými svými řazenými skleněnými díly. Zajímá ji pohyb a pád – hranice absolutního klidu a prudké změny stavu ústící k pádu. „Šla jsem vždy až na hranici možností rovnováhy a jednou mě sklo div nezavalilo,“ usmívá se výtvarnice.

Jiřina Žertová, Kuřáci, 2005. | Zdroj: archiv Jiřiny ŽertovéJiřina Žertová, Kuřáci, 2005. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Jiřina Žertová, Kolotoč, 2007. | Zdroj: archiv Jiřiny ŽertovéJiřina Žertová, Kolotoč, 2007. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Umění skla

Jiřina aktivně vystavuje celý život. Její sklo najdete v nejvýznamnějších českých i některých zahraničních sbírkách. Pojetí vnitřního prostoru skla a snaha do něj zasáhnout je autorčinou přirozenou potřebou propojující se se záměrem rozvinout se do prostoru. Na výstavách občas umělecky spolupracovala s kolegou Vladimírem Kopeckým, jehož tvorba je založena na neustálém prostupování malířského principu a osobitého zpracování skla. Právě spojení malířství a skla je společným prvkem tvorby obou osobností.

Jiřina Žertová, Hlubina, 2012. | Zdroj: archiv Jiřiny ŽertovéJiřina Žertová, Hlubina, 2012. | Zdroj: archiv Jiřiny Žertové

Tvorba Jiřiny Žertové je nedílnou a důležitou součástí české umělecké scény druhé poloviny 20. století a současnosti. V jejích objektech se odráží snaha vymanit se z pojetí skla jako užitného materiálu. Řadí se tak po bok dalších výjimečných českých sklářek jako jsou Ludvika Smrčková, Dana Vachtová, Miluše Roubíčková nebo Zdena Strobachová.

Další články