Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Kurátorky výstavy Markéta Hornerová, Alena Ochepovsky a Barbora Pavliš | Zdroj: archiv MUD Kurátorky výstavy Markéta Hornerová, Alena Ochepovsky a Barbora Pavliš | Zdroj: archiv MUD

Všechny věci jsou výjimečné, my už je jen nevnímáme, protože nám zevšedněly, říkají kurátorky výstavy Všednost v MUD Benešov

Všednost. Tak zní název výstavního projektu, který představilo Muzeum umění a designu Benešov letos v červnu. Projekt zkoumá téma všednosti napříč užitým i volným uměním minulého století a nabádá k zamyšlení, nostalgii a sebereflexi. Nejen o tom, jak naše vnímání přehodnotil lockdown, zdali je všední výjimečné a proč se mylně považuje trend udržitelnosti za novodobou záležitost, jsme si povídaly s kurátorkou a ředitelkou Alenou Ochepovsky a kurátorkou Barborou Pavliš, které výstavu Všednost společně s Markétou Hornerovou připravily.

Jak nebo kde se zrodil nápad vytvořit výstavu s tématem všednosti?

ALENA: Když začal lockdown, nikdo nevěděl, že bude trvat tak dlouho. Kvůli tomu jsme chtěly do výstavního programu promítnout i zkušenost z něj. Tak jako se všichni probírali věcmi, které je obklopovaly, když byli zavření ve svých domovech, tak my jsme se zaměřily na naši sbírku. Všechno nám říkalo, že máme připravit výstavu na základě „covidové zkušenosti“, na základě naší sbírky a vlastně to byla, minimálně pro mě, i příjemná terapie.

Vernisáž výstavy Všednost a Na rozhraní | Zdroj: Youtube MUD Benešov

Všední věci a všední život

Podle čeho jste vybíraly předměty, které budou na výstavě představeny?

BARBORA: Při výběru se nám propojily dvě věci, jednak jsme chtěly navázat na všednost a každodenní zkušenost z lockdownu. Hledaly jsme tedy předměty, kterými se obklopujeme na každodenní bázi. A jednak jsme chtěly čerpat pouze z naší sbírky, která je značně rozsáhlá. Je tam přes 13 000 předmětů a téměř půlka z toho je design a grafický design. Témata, která jsme nakonec vybraly, pro nás splňují obě tyto věci a všechno to do sebe hezky zapadlo. Například celou jednu místnost máme věnovanou elektronice, technologiím a jejich vývoji. Tohle téma je v naší sbírce silně zastoupené a bylo tedy z čeho vybírat. Zároveň nám přišlo, že všechny online hovory a učení se na dálku ukázaly, že technologie byly v lockdownu podstatnou součástí každodenního života.

ALENA: Tím, že je všednost dost široké téma, nám trvalo několik měsíců v něm najít ostrou linii. Hlavních témat, kterým jsme měly potřebu se věnovat, bylo asi devět. Po čase jsme je ale zobecnily na dvě hlavní témata. Těmi jsou všední věci a všední život. Ve všedních věcech vypráví příběh samy věci, v části věnované všednímu životu se věnujeme emocím a čisté zkušenosti. Ta je zastoupena malbami, grafikami a fotografiemi.

Výstava je rozdělená na dvě části - všední věci a všední život. | Zdroj: archiv MUDVýstava je rozdělená na dvě části - všední věci a všední život. | Zdroj: archiv MUD

Odšťavňovač Juicy Salif od Philippe Starcka a stolní hodiny Cone Clock od George Nelsona. | Zdroj: archiv MUDOdšťavňovač Juicy Salif od Philippe Starcka a stolní hodiny Cone Clock od George Nelsona. | Zdroj: archiv MUD

Kromě užitého umění je výrazným médiem výstavy i fotografie. Proč jste se pro ni rozhodly?

BARBORA: Fotografie tvoří významnou část naší sbírky a i díky předchozímu řediteli Tomáši Fassatimu je sbírka zaměřená na klasickou dokumentární československou fotografii 60.–80. let. Když jsem do muzea před pěti lety nastoupila, tak se zrovna dělala inventura fotografie. Takže to byla první věc ze sbírky, se kterou jsem přišla do styku, protože jsem musela každou fotku projít a zkontrolovat. Přišlo mi, že ve sbírce máme hrozně skvělé věci, například od Bohdana Holomíčka, od Dagmar Hochové, Jindřicha Štreita. Od roku 2018, kdy jsme MUD znovu otevřeli, na ni nějak nebyl prostor. K tématu všednosti se ale velmi hodila. Dokumentární fotografii nelze při zkoumání všednosti a všedního života opomenout. Důraz na každodenní rytmus života se na fotkách zachycuje mnohem lépe než třeba v obrazech nebo ve volné tvorbě.

Do tématu všednosti skvěle zapadla dokumentární fotografie. | Zdroj: archiv MUDDo tématu všednosti skvěle zapadla dokumentární fotografie. | Zdroj: archiv MUD

Jak se vnímání všednosti mění v čase a jak také generačně?

ALENA: Myslím, že se mění a vyvíjí jako společnost sama. Každý navíc všednost vnímá jinak. Co je všední pro mě, není pro vás, a podobně. 

Důležitost designéra

Když jste vytvářely výstavu, uvažovaly jste i nad vztahem předmětů k udržitelnosti či přehlcenosti tohoto světa? Čím víc věcí, tím větší ekologická stopa?

BARBORA: Téma využití zbytkových materiálů a recyklace se nám hodně promítlo v části, kde řešíme přímo design. Hlavní myšlenkou této místnosti je, že je dobré, aby věci měly svého designéra, někoho, kdo o nich přemýšlí, vytváří je a dělá je na základě nějakého požadavku. U některých předmětů ukazujeme právě to, jakým způsobem nedostatek materiálů nebo jejich přebytek může ovlivnit to, co designér vytvoří. Jako krásný příklad tam máme z 60. let ikonická harmoniková zvířátka od Libuše Niklové. Harmonika byla vytvořena kusem měchové trubice, která se v továrně, kde Niklová pracovala, běžně vyráběla. Přijde mi, že když se mluví o recyklaci materiálů, tak je to prezentováno jako nový trend. Přitom to tu bylo vždy a naopak se máme od starší generace co učit.

Ikonická harmoniková zvířátka od Libuše Niklové jsou vyrobená z nevyužitých měchových trubic. | Zdroj: archiv MUDIkonická harmoniková zvířátka od Libuše Niklové jsou vyrobená z nevyužitých měchových trubic. | Zdroj: archiv MUD

ALENA: Co je plastové, nemusí být hned neekologické. Jde o způsob, jak nad věcmi přemýšlíme. V hodně bytech dnes stále najdete třeba ikonickou ošatku na ovoce od Jiřího Hofmana z roku 1958. V rámci architektury výstavy jsme chtěly používat i všední materiály, které se po jejím skončení nevyhodí, ale rozeberou a opět použijí. Jako „sokly“ nám tedy slouží ytongy – základní stavební materiál –, „panely“ a „příčky“ máme postavené z dřevěných hranolů a průsvitného papíru. Díky tomu jsme dosáhly chtěného efektu „papírových zdí“, který všichni okusili, pokud v lockdownu obývali domov s někým dalším.

Co za předměty podle vás nejvíce vystihuje koncept výstavy? Jaké ikony tam podle vás září nejvíce?

ALENA: Mně se líbí celá první místnost. Tu jsme koncipovaly jako návod, jak číst samotnou výstavu. Například ukazujeme na skupince pěti židlí, jaký je rozdíl mezi funkcí a formou samotného designu. 

V první místnosti naleznete návod, jak celou výstavu číst. | Zdroj: archiv MUDV první místnosti naleznete návod, jak celou výstavu číst. | Zdroj: archiv MUD

Jedna část je věnována názorům návštěvníků. | Zdroj: archiv MUDJedna část je věnována názorům návštěvníků. | Zdroj: archiv MUD

BARBORA: Ty židle jsou pro nás hodně ikonické. Nejen výběrem, ale také instalací, zdá se, jako by levitovaly ve vzduchu. Vypadá to hrozně hezky a zároveň nám to pomáhá prezentovat myšlenku, se kterou jsme chtěly k těm věcem přistupovat. Je rozdíl, když se na ně koukáme v přirozeném prostředí a když si je prohlížíme vyvýšené zblízka. V galerii víc člověk vnímá detaily a dokáže se k tomu předmětu vztáhnout jiným způsobem.

Generačně zažité předměty

Je všední obyčejné? Nestávalo se i díky pandemii z obyčejných věcí něco výjimečného?

ALENA: Všechny věci jsou výjimečné (smích). My už je jen nevnímáme, protože nám zevšedněly. Na výstavě jsme se snažily dát každé svůj prostor.

Obraz z cyklu Na cestě od Tomáše Císařovského | Zdroj: archiv MUDObraz z cyklu Na cestě od Tomáše Císařovského | Zdroj: archiv MUD

A setkaly jste se s tím, že vám někdo řekl, že některé věci z výstavy má doma?

BARBORA: To se děje celkem často. Hodně jsme to slyšely na vernisáži nebo na komentovkách. U starší generace je to prakticky vždycky – tím, že tam máme nějaké staré televize a rádia, gramofony a podobně. Mladší generace zná spoustu věcí z dětství. Třeba psací stroj, který jsme měli všichni doma schovaný a hráli jsme si s ním, nebo Nokii 3310, se kterou jsme se předháněli, kdo měl lepší telefon. Jsou to všechno takové generačně zažité předměty.

ALENA: Na náš facebook přidáváme jednu věc z výstavy týdně. Je moc pěkné číst komentáře, které se shodují na tom, že ty věci jsme měli všichni doma a jsou doteď velmi oblíbené.

Emoce z lockdownu

Na výstavě mě zaujala interaktivní stěna, kde návštěvníci mohou přispět svým názorem. Využívají toho? Pokud ano, co jste se z jejich příspěvků zatím dozvěděly?

ALENA: Chtěly jsme, ať je výstava interaktivní, abychom měly s návštěvníky kontakt. Stěna, na kterou se ptáte, patří k všednímu životu a najdete ji v poslední místnosti výstavy. Lidé se mají zamyslet a na lepící papírek napsat emoci/emoce, které během lockdownu zažili. Šlo nám o to, aby si zpětně vybavili tu emoci v sobě samých předtím, než vstoupí do této části výstavy. Výsledek je ohromující. Sešlo se mnoho pozitivních, ale i negativních emocí. S touto částí výstavy bude dále pracovat umělec Lukáš Musil, kterého jsme oslovily, aby na poslední týden výstavy vytvořil v této místnosti intervenci. 

Stěnu s emocemi naleznete v poslední místnosti výstavy. | Zdroj: archiv MUDStěnu s emocemi naleznete v poslední místnosti výstavy. | Zdroj: archiv MUD

Emoce, které návštěvníci během lockdownu zažívali | Zdroj: archiv MUDEmoce, které návštěvníci během lockdownu zažívali | Zdroj: archiv MUD

K výstavě vznikla i doprovodná online verze. Vedla vás k tomu pouze covidová situace, anebo i něco jiného?

ALENA: V MUD se snažíme dělat věci, které jsou komplexní. Téma Všednosti jsme se proto rozhodly zpracovat ve výstavě, výstavním katalogu a samostatném webu, který funguje jako rozšíření výstavy. Samozřejmě jsme musely počítat i s variantou, že se MUD opět zavře a potřebovaly jsme, aby byla výstava i online. Nelíbila se nám ale myšlenka virtuální prohlídky. Oslovily jsme skvělou Vendulu Chalánkovou, která pro nás celý web nakreslila. Tři pokojíčky, ve kterých jsou i předměty, které na výstavě nenajdete.

MUD Benešov připravil během pandemie bohatý online program pro veřejnost. Jak byl přijat? Účastnilo se ho více zájemců, než zavítá do muzea, anebo to bylo naopak a lidé raději přicházejí za uměním osobně?

BARBORA: Spíše se proměnilo složení lidí, kteří se online programů účastnili. Třeba u lidí mezi 20–35 lety, je to hodně tím, že mají dost aktivní život a jsou zvyklí jezdit za kulturou do Prahy. V době lockdownu pro ně najednou bylo mnohem jednodušší se připojit na online programy, než kdyby měli přijít do muzea. Zároveň jsme logicky ztratili téměř všechny nad 60, kteří se k nám ale pak vrátili osobně.

Plakát Nežná od Olgy Poláčkové-Vyleťalové | Zdroj: archiv MUDPlakát Nežná od Olgy Poláčkové-Vyleťalové | Zdroj: archiv MUD

V úvodním textu píšete, že většina lidí byla donucena výrazně upravit svůj životní styl a přizpůsobit se nové situaci. Jak se změnil váš životní styl během pandemie, čemu jste se musely přizpůsobit?

BARBORA: Já jsem začala vstávat brzo (smích). Teda na mě brzo, o půl osmé. Během lockdownu jsme celkem dlouho měli každý den poradu v 9 hodin ráno. Tím, že jsem stejně večer nikam nemohla, tak se mi podařilo poprvé v životě nastavit režim, kdy jsem vstávala v 7:30 i bez budíku, stihla jsem si zaběhat, nasnídat se, udělat si kafe a v 9 ráno sedět na poradě.

ALENA: Já se to někdy bojím říkat nahlas, ale lockdown jsem si užila (smích). Hodně mě totiž naučil. Užívala jsem si své drobné rituály a pocit zastaveného času, kdy jsem si mohla opět srovnat priority a přestat chvátat. Určitě jsem nebyla jediná.

Kurátorky výstavy Markéta Hornerová, Alena Ochepovsky a Barbora Pavliš | Zdroj: archiv MUDKurátorky výstavy Markéta Hornerová, Alena Ochepovsky a Barbora Pavliš | Zdroj: archiv MUD

Papírové stěny připomínají „papírové stěny“ v našich domovech. | Zdroj: MUD BenešovPapírové stěny připomínají „papírové stěny“ v našich domovech. | Zdroj: MUD Benešov

Touha po kontaktu

V červnu jste pořádaly vernisáž výstavy. Jak probíhala a jaké má výstava zatím ohlasy? Jaké diskuze u návštěvníků vzbudila?

BARBORA: To byla specifická akce, jedna velká extáze, kdy se můžete dívat na lidi face to face. Je nutno říct, že to nebyla jen vernisáž Všednosti, ale bylo to spojené s výstavou, kterou dělají studenti z Katolické teologické fakulty, v rámci semináře o kurátorství. Připravili výstavu ve sklepě, kde jsou studentské projekty, a ještě díky nim jsme měli performance od Adama Hejduka. Dohromady to najednou všechno skvěle zapadlo a ta akce byla nabita energií. Myslím si, že hlavní emoce z vernisáže byla, že všichni lidi se hrozně rádi viděli. Celé to bylo hodně příjemné, lidi seděli venku, procházeli se, povídali si a chodili do výstavních sálů znovu a znovu za tím, co je zaujalo.

Návštěvníci si mohou na výstavě vyzkoušet některé elektronické předměty z minulého století. | Zdroj: archiv MUDNávštěvníci si mohou na výstavě vyzkoušet některé elektronické předměty z minulého století. | Zdroj: archiv MUD

Vnímáte větší zájem o umění v jakékoliv podobě v nynější společnosti? Pozorujete ho například i v návštěvnosti MUD?

BARBORA: Během naší Muzejní noci jsem zjistila, že dnes jsou lidé mnohem více ochotni hledat si kvalitní kulturu v blízkosti, kde bydlí. Tím, že se postupně zavíraly okresy, tak spousta lidí nemohla jezdit 150 km do Prahy, aby si zašla za kulturou, tak začala hledat menší kulturní centra v jejich okolí a stále se do nich vrací. Zrovna na té Muzejní noci za mnou přišla žena, která říkala, že bydlí 30 km od nás a že ji nikdy nenapadlo, že by něco takhle dobrého mohlo být i v Benešově. A to se s tím lockdownem hodně proměnilo. Lidé jsou ochotnější chodit na menší akce, protože přiznejme si, že spousta z nás měla hrůzu z davů a někteří ji mají pořád.

Otázka vyváženosti

Na těchto pěti židlích se snaží kurátorky vysvětlit vztah mezi funkcí a formou předmětů. | Zdroj: archiv MUDNa těchto pěti židlích se snaží kurátorky vysvětlit vztah mezi funkcí a formou předmětů. | Zdroj: archiv MUD

Věšák Basket od Peter van de Water | Zdroj: archiv MUDVěšák Basket od Peter van de Water | Zdroj: archiv MUD

Sama vnímám, že doba otevřela otázky ohledně nezbytnosti a nadbytečnosti předmětů – uvědomily jste si i vy, jaké předměty jsou pro vás nezbytné a jaké naopak nadbytečné? Myslíte, že společnost se v tomto shoduje, nebo každý považuje za nezbytné něco jiného?

BARBORA: Pro naši věkovou a sociální skupinu mileniálů to byla zajímavá zkušenost. Většina z nás jede v minimalistickém životním stylu a nepořizuje si deset tisíc spotřebičů. V některých věcech, zvláště v technologiích a kuchyňských spotřebičích, máme tendenci mít toho doma co nejméně. V lockdownu se najednou ukázalo, že když jsou lidi zavření doma, tak ty věci potřebují a chtějí. V kuchyni kvůli tomu, že člověk, který je zvyklý jíst venku, si musel začít vařit doma, a ukázalo se, že kuchyňský mixér je najednou skvělá věc, která se mu hodí. Je to takový začarovaný kruh, ze kterého je těžko úniku – na jednu stranu mít svůj komfort a zároveň svůj životní prostor nepřehltit zbytečnými předměty. Pak je tu otázka kvality a toho, že některé věci, které doma zatím máme, jsou ze studentského období, kdy jsme hleděli víc na cenu než na výdrž. V muzeu jsme si hodně uvědomily, že když už ty věci chceme, tak je dobré si koupit kvalitní věc, která vydrží dlouho. Tím se trochu řeší i ta nezbytnost a nepotřebnost, protože když už má člověk do toho vrazit víc peněz, tak si rozmyslí, jestli to opravdu využije, nebo ne. Což mi zároveň přišlo při přehrabování se sbírkou, že tam je strašně vidět, jak starší věci, obzvlášť od 60. let dál, jsou hodně kvalitní. Nejen vzhledem, ale i tím, že vydrží. Ty věci se neničí, pořád jsou dobré. Třeba gramofon je věc, která se neopotřebuje.

Výstava K tomu se dostanem od Lukáše Musila, která byla v MUD Benešov v roce 2020 | Zdroj: archiv MUDVýstava K tomu se dostanem od Lukáše Musila, která byla v MUD Benešov v roce 2020 | Zdroj: archiv MUD

Plánujete s výstavou Všednost ještě něco do budoucna?

ALENA: Jak jsem se krátce zmínila dříve, bude mít Všednost pokračování o pohled dalšího umělce. Poslední týden výstavy (od 26. 10 do 31. 10.) vytvoří Lukáš Musil intervenci na část Všedního života. Bude opět pracovat s čistou linií a rozvádět koncept, který v MUD vystavil v roce 2020 ve výstavě K tomu se dostanem.

Další články