V superobýváku Evropy

Město plné designu. (Zóna Tortona, Miláno) Město plné designu. (Zóna Tortona, Miláno)

Pokud existuje něco jako trendy v designu, pak je to k vidění v italském Miláně. Na novinky v nábytku se sem na konci dubna přijelo podívat tři sta tisíc lidí. A designéři se je snažili přesvědčit, že i na stolu a židli se dá pořád něco vymýšlet.

Trendy

Sedí na nich Klaus i Havel a také hodně tuzemských generálních ředitelů. Kancelářská židle od firmy Vitra, to je skoro povinné vybavení každého, kdo něco podstatnějšího řídí. Teď se ovšem tento švýcarský výrobce luxusního kancelářského nábytku snaží přesvědčit, že by si zákazníci měli koupit jejich věci také ještě domů. Právě proto řada Home Collection. Proto ty veselé červené židle z plastu, které tu visí od stropu jako hrozen. Proto pohodlné béžové sofa, kde se dají odložit manažerské starosti a přecpat se brambůrky jako každý normální člověk. „Supernormal, to je heslo designéra Jaspera Morrisona,“ vysvětluje Jitka Čechurová, která má na starosti klienty z Česka a ukáže úsměv, který nepřipouští pochybnosti nad přednostmi této supernormální stotisícové pohovky.

Bělostné úsměvy a stejně bílé límečky, všude se tu proplétají desítky lidí z této a o kus dál zase z jiné firmy, mluví česky, italsky, německy, anglicky a rusky a snaží se přesvědčit všechny přítomné, že právě tento gauč (stůl, židle, lampa) je událost roku. Jsme v Miláně, na největším světovém veletrhu nábytku Salone Internazionale del Mobile, který probíhá každý rok koncem dubna. Sázky jsou vysoko, adrenalin stoupá: stánek na veletrhu přijde každou firmu v přepočtu na několik milionů korun a nejlepší světoví nábytkáři se snaží udělat tady co největší dojem na těch tři sta tisíc lidí, kteří sem letos dorazili a kteří se posouvají výstavištěm jako nekončící had lačnící po novinkách.

Jsou tu obchodníci, kteří přišli nakupovat ve velkém, majitelé nové vily, kteří do ní chtějí jen to nejlepší. Jsou tady designéři a také více než tisícovka novinářů z šedesáti zemí. Všichni vyfasovali červené tašky na kolečkách, aby uvezli kila propagačních materiálů. Ty, které z těch všech obrázků si vyberou, ty které se objeví v globálních magazínech, mají už teď skvělé vyhlídky.

Přičemž pochopitelně není magazín jako magazín. Jeden z nejvlivnějších je italský Domus; celou dvoustranu věnoval dvojici lamp Haaa!!! a Hooo!!! (ano, tři o a tři vykřičníky). Vypadají prostě jako stará dobrá lampa na noze, jsou ovšem z křišťálového skla, v němž blikají nápisy. Přesněji je to slovní umění, bonmoty od uznávané konceptuální umělkyně Jenny Holzerové. Tak třeba příznačné: „Peníze dělají vkus.

Wallpaper, směrodatný magazín z Londýna, si zase letos vybral za favorita sérii nábytku, která vzešla ze spojení výrobce oblečení Diesel a nábytkářů Moroso: třeba dřevěná židle je namořená domodra tak, že vypadá jako z oprané džínoviny. K ní patří ještě koberce, vzniklé praním a drhnutím peršanů. Vypadají jako sešlapané, je to ale design.

S červeným vozíčkem na novinky tady popojíždějí proponenti vlivných časopisů, ale taky třeba Sally Falk Nancredová, bělovlasá reportérka před penzí, která už přes dvacet let hlásá nové trendy v listu Indianapolis Star ve státě Indiana, známém spíš jako velké kukuřičné pole na západě USA. Jejími čtenářkami jsou prý často ženy farmářů a největším stylovým počinem tam je, když se někdo vypraví do sousedního státu Ohio do prodejny IKEA. Ovšem Sally Nancredová odhodlaně dodává rok co rok novinky z Milána. „Já miluju Zanottu, Driadeho, Cappelliniho, Natuzziho,“ vyslovuje uctivě. „Jsou to legendy,“ říká.

Jakkoli je slovo legenda bezobsažné, v případě italských nábytkářů by jeho použití projít mohlo: tyto a další firmy jsou důvodem, proč se z Milána stalo centrum světového nábytkářství, proč je milánský Salone nejdůležitější veletrh světa a proč se zrovna tady rozhoduje, kudy půjde dál nábytkový design.

Výroba nábytku tady má tradici od renesance, několik italských společností se po druhé světové válce vydalo cestou moderního designu. Většinou jsou dodnes v rodinných rukou, drží si rukopis, řemeslo a styl. A jakkoliv na ně tlačí konkurence z Asie, styl udávají pořád ještě ony.

Vana s tváří

Chci, aby lidé měli pocit, že tyhle předměty obohatí jejich život,“ říká žena s blond vlasy, která stojí uprostřed koupelny.

Není to ovšem obyčejná koupelna, ale koupelna Axor Urquiola, postavená jen pro dnešek pod freskami paláce Visconti v centru Milána. (Designové prezentace probíhají po celém městě.) Vymožeností této koupelny jsou dvě vany, takže se dva lidé mohou koupat zároveň, ovšem v různě teplé vodě. „Jsme velmi individualistická kultura,“ praví mluvčí a publikum uctivě poslouchá, nahrává a filmuje tento výklad o vaně, neboť hovoří Patricia Urquiolová, číslo jedna mezi světovými designérkami. Žen designérek není mnoho, toto odvětví důsledně ovládají muži, nicméně osmačtyřicetiletá blondýna s přezdívkou Hurikán má letos na veletrhu asi nejvíc novinek: ať je to vana, stůl, zahradní křeslo, vše pro špičkové firmy.

Urquiolová však není jediná milánská hvězda, vlastně nic, žádná židle ani stůl se už neobejde bez slavného jména a tváře. Největší hvězdou je samozřejmě Philippe Starck, francouzský designér, jehož jméno dává právo na existenci libovolnému předmětu: letos představil mimo jiné nové švihadlo. Promenuje se tu dále výstřední Karim Rashid, Egyptokanaďan v růžovém obleku, Tom Dixon, Marcel Wanders. Někdo je v davu pozná, všichni bez výjimky věří jejich podpisu pod židlí, lampou, stoličkou.

Je ovšem pravda, že tyto hvězdy se drží trochu více při zemi než třeba Madonna. Tak například Jasper Morrison a jeho myšlenka supernormálnosti: „Podle mě svět designu se už úplně vzdálil normalitě, zapomněl na své kořeny a na základní podstatu, že totiž úkolem designéra je zlepšovat prostředí,“ vysvětloval to už před třemi lety v rozhovoru. A letos se k němu přidaly další hlasy. Například Alberto Guzzini, prezident firmy na svítidla iGuzzini Illuminazione v rozhovoru pro časopis Domus: „Design a výroba se musejí vrátit ke svojí etické dimenzi. To znamená, že výrobci musejí vyvíjet produkty, které budou opravdu zlepšovat život, místo toho aby jen vyzývaly k nakupování.

Také samotné věci se letos tvářily mnohem skromněji: ornamenty a trochu ironická barokní zdobnost, vídané ještě před dvěma lety, zmizely, a je tu přírodní dřevo a odstíny béžové a šedivé a hnědé. Namísto výstřednosti uměřenost a poetika rodinného sídla. I to je podle některých vykladačů projev krize, návrat k jistotám a projev cocooningu, čili zakuklování se před rozkolísaným světem ve svém obýváku.

Ale zdaleka ne všichni se kuklili: nábytkové novinky vznikají většinou několik let, každá firma má svůj rukopis, takže jednotný styl těžko hledat. I letos se našlo dost bláznivých nápadů, pokračují etno tendence (třeba sedací souprava s uzbeckými motivy), technologické experimenty (například postel, která má rošt ze silných kusů filcu) i kosmické blobovité tvary (světlo Kosmický anděl).

Kreace v autoservisu

Ještě před dvěma dny tady byl autoservis,“ ukazuje český designér Jiří Přibyl. Teď jsou vraky někam odklizené, mastné stěny zakryté černou látkou, vše decentně nasvíceno, na stole leží sklo od českého studia Koncern.

To už je ovšem jiná část veletrhu, Zona Tortona, ne tak vážná a ne tak solidně béžová. Proudí tady davy cizinců i Miláňanů, kteří se chtějí podívat na něco, co se jindy nevidí. Obyvatelé Zony Tortony, což je zhruba milánský Karlín, ochotně pronajmou každý průchod, obchod či nepoužívaný sklad, a tam všude se může vystavit design.

Jsou tady mladí návrháři, menší i větší výrobci nábytku, lamp a vlastně čehokoliv. Několik prostorů pronajaly různé státy a zaplatily tady výstavu svým designérům: jsou tu Skandinávci, Francouzi, také Číňané, kteří se zvláště snaží, aby dokázali, že už nejsou jen vulgárními plagiátory. Jsou tady také Češi, kterým pětadvacet tisíc eur za pronájem výstavního krámku zaplatila agentura Czech Trade: „Ne, ty boty bohužel neprodáváme,“ odpovídá dnes už posté její zástupce; největší pozornost totiž budí nová designová řada tenisek z Botasu. Pak je tu ještě také zahradní nábytek (zlínská firma mmcité), hodinky (Prim), porcelánová hlava srnečka se zlatými oušky (firma Futurista) a tak dále.

Ovšem návrhářům ze studia Koncern, Jiřímu Přibylovi a Martinovi Imrichovi, připadala jedna vitrína v české expozici málo. Takže si pronajali vlastní výstavní místo, které jim ovšem tři týdny před výstavou zrušili. Pak narychlo hledali další, vyrobili kolekci skla, zaplatili za to všechno („bylo by za to docela dobré auto“) a teď jsou tady. Na stole leží jejich vázy a sklenice s nálepkou Fake it Easy; má to být jakási relativizace plagiátorství. „Západ vyvíjí značné úsilí, aby zabránil pirátství. (...) A přitom sama západní civilizace je složena ze symbolů a vynálezů jiných civilizací, které byly kopírovány od středověku,“ píše se v průvodním textu.

V praxi to vypadá tak, že jedna váza má blinkry, vinná sklenka má místo nohy řidítko a tak dál. „Ti plagiátoři to taky vždycky nějak posunou a popletou,“ vysvětluje Martin Imrich už asi podesáté, jednou italskému architektovi, jednou redaktorovi magazínu o z Bangkoku. Vizitek je už stoh a na některé z nich čeká možná kontrakt snů, peníze a sláva. Vyplatí se tady být, vyplatí se usmívat a donekonečna vysvětlovat. Protože jestli se někdy někde odehrává designové dění, je to koncem dubna v Miláně.

Publikováno v časopisu Respekt
jelínek
Kavelky MYP 2024
Prostějov
SHOP BANNER UNOR 2024