V kresbě je upřímnost, říká umělkyně Kateřina Drahošová, kterou formovalo prostředí Šumavy

„Deníkový záznam beru jako proces osobního vizuálního myšlení. Nevznikají však skicy, ale hotová díla,“ popisuje Kateřina kresby ve svém ateliéru v Českých Budějovicích. | Foto: Libor Staněk „Deníkový záznam beru jako proces osobního vizuálního myšlení. Nevznikají však skicy, ale hotová díla,“ popisuje Kateřina kresby ve svém ateliéru v Českých Budějovicích. | Foto: Libor Staněk

„Rozhodnutí žít a pracovat jako umělkyně v Českých Budějovicích a na Šumavě má své výhody, ale také úskalí. Člověk se tak trochu ocitá na periferii a ve šnečí ulitě. Cítím se tam ale doma,“ popisuje umělkyně Kateřina D. Drahošová své rozhodnutí tvořit v ústraní. Hlavním uměleckým nástrojem je pro ni kresba, které se mnohdy přezdívá nahá malba. Podle autorky se ale kresba často považuje za něco méně než práce na plátně. Určitá lapidárnost, již v kresbě spatřuje, je esence, bez které si každodenní tvorbu nedokáže představit. Jak lavíruje mezi malbou a kresbou, co objevuje v tamní přírodě a do jaké míry odráží jemnost rukopisu její osobnost, nebo je naopak jejím protipólem?

Kateřina D. Drahošová pochází ze Šumavy. Specifický ráz krajiny, ve které prožila celé dětství a dospívání, se přirozeně odráží i v její tvorbě. V současnosti žije a tvoří střídavě v Českých Budějovicích a na Šumavě. Vystudovala malbu na Fakultě umění v Ostravě v ateliéru I u prof. ak. mal. Daniela Balabána. Během studia odjela na studijní stáž do Belgie a Finska. Její tvorba je citlivým záznamem každodenních maličkostí. Hlavním uměleckým nástrojem Kateřiny je kresba. Charakteristickým rukopisem je jemná linie, struktura i „progumovaná“ plocha.

Kamenná křehkost

Odráží jemný rukopis kresby tvou osobnost, nebo jsou naopak v kontrastu?

KATEŘINA: V mé práci mne primárně zajímá kresba a její možnosti v „nejjednodušší“ podobě. V tématech jsou to pak otázky zabývající se efemérností, člověk a krajina, křehkost–síla, kořeny, proměny, komposty–procesy, pohyb, bloudění, paměť místa. Onu jemnost ve svých kresbách nebo pracích na papíře vnímám mimo jiné jako protest proti ukřičenému světu – vizuálnímu i mentálnímu smogu. Je to nenápadná jemná síla, která může narušovat převládající společenské představy o silném, rychlém a úspěšném jedinci nebo o současných trendech. Samotný papír už onu křehkost v sobě má. Jemnost může být nenápadným nabádáním ke zklidnění a zastavení se. V době, kdy se v mém životě točilo vše okolo mateřství a stěhování se do zahraničí, tak začala vznikat první série kreseb na téma jemnosti s názvem Kamenná křehkost. Myslím, že určitý fragment jemnosti–citlivosti je mou součástí, ale také zároveň kontrastem mé dynamiky. Takže ano, určitě obojí.

Kateřina ve svém ateliéru. | Foto: Dia DušekKateřina ve svém ateliéru. | Foto: Dia Dušek

Dokážeš popsat, proč se v kresbě cítíš umělecky nejvíce sebejistá?

KATEŘINA: Říká se, že kresba je nahá malba. Kresba nás obklopuje v podstatě všude. Médium kresby je pro mne možností nejupřímnějšího autentického sdělení. Ideální „jednoduchý“ nástroj pro uchopení složitých kognitivních procesů a vazeb. Baví mne výzva hledání jemných nuancí za pomocí minimálních prostředků. Fascinuje mne lineárnost sama o sobě. Linie, která může propojovat, dělit, vést nebo odhalit; linie, která nevyžaduje lineární ani chronologické pořadí. Linie převedená do minimálního vizuálního sdělení. Navíc kreslit se dá téměř všude formou deníkového záznamu. To je někdy dost osvobozující. Stačí malá zastávka. Někdy kreslím při vaření, při péči o domácnost, při zastávce na procházce, na cestách. Deníkový záznam beru jako proces osobního vizuálního myšlení. Nevznikají však skici, ale už hotová díla. Stejně jako tužkou nebo pastelem kreslím gumou.

V tomto procesu mě fascinuje ono objevení – mizení, princip efemérnosti, nebo naopak vrstvení. V dnešní době hojnosti nekonečných možností výběru materiálu mě baví jednoduše sebrat uhlík z ohniště a objevovat s ním vizuální možnosti i úskalí. Nutně to však neznamená, že bych zavrhla malbu nebo další média. Momentálně balancuji mezi malbou a kresbou.

Zajímá ji kresba v nejjednodušší podobě. Kresba v nejčistší podobě – linka je výchozím a zásadním bodem Kateřininy tvorby. | Foto: Libor Staněk Zajímá ji kresba v nejjednodušší podobě. Kresba v nejčistší podobě – linka je výchozím a zásadním bodem Kateřininy tvorby. | Foto: Libor Staněk

Práce na papíře se podceňuje

Kresbě ses začala věnovat během jedné studijní stáže v Belgii, kde tě ovlivnil život na biodynamické farmě. Co přesně se tehdy stalo?

KATEŘINA: Život na farmě byl velmi výživný v několika ohledech. Skicování nebo deníkový záznam byl tak přirozeně ideálním nástrojem pro práci mezi prací na poli nebo dojením krav. V té době jsem zjistila a stále to platí, že je pro mne důležitým prvkem a doplněním pro samotnou výtvarnou práci téma péče. Ať už péče mateřská či péče o zvířata, zahradu, krajinu, o své blízké, o samu sebe. Práce na papíře nebo záznamy mají svou příběhovost už při vzniku na onom konkrétním místě či v dané situaci. Kresba je pro mne v tomhle praktickém ohledu skvělým přenosným médiem, které mohu mít všude s sebou. Bohužel stále často panuje představa, že práce na papíře jsou něco méně než práce na plátně, spíše jsou brány jako vedlejší, doplňující „produkt“ k malbě ve formě skici.

Ačkoliv Kateřina vystudovala malbu, věnuje se výhradně kresbě s přesahy do site-specific instalací. | Foto: Libor StaněkAčkoliv Kateřina vystudovala malbu, věnuje se výhradně kresbě s přesahy do site-specific instalací. | Foto: Libor Staněk

Tvé náměty jsou inspirované i rodnou Šumavou. Co má podle tebe příroda a umění společného?

KATEŘINA: Šumavu vnímám jako prostředí, které mne nejvíce formovalo. Každý si nosíme určité vybavení, které se jako základ utváří v průběhu dětství. Neseme v sobě obraz terénu, který jsme poznali mezi šestým a devátým rokem věku. Do svých patnácti let jsem žila na vesnici pod Boubínem. Parta kamarádů, stavění bunkrů v lese, připálené buřty na ohni. Pohyb bez hranic a zákazů s naprostou důvěrou rodičů dodává spousty odvahy, sebepoznání, ale také mnoho zakopnutí a pádů ze stromu. Na Šumavě mám ráda její drsnost i něhu, křehkost a pevnost, mlhu a jasnost. Je mi známá, ale stále neprozkoumaná. Příroda si sama o sobě dělá, co chce. Nevnímá hranice, je tu pro všechny se správným úmyslem. Dokáže nabádat, překvapovat a ohromovat. Klade nám neustále otázky, nezahlcuje nás, nechává nám prostor. Jsou to právě ty ingredience citlivosti, které nám sama příroda nabízí a které můžeme nacházet i v umění. S velikou vděčností a pokorou si uvědomuji, že žijeme v prostředí, kde se jako společnost – jako umělkyně ženy – můžeme svobodně projevovat a reagovat skrze umění stejně tak jako příroda sama.

Citlivost a intimita vyjádřená kresbou je pro autorku již rozpoznatelný rukopis. | Zdroj: Archiv Kateřiny D. DrahošovéCitlivost a intimita vyjádřená kresbou je pro autorku již rozpoznatelný rukopis. | Zdroj: Archiv Kateřiny D. Drahošové

Minulý rok jsi vystavila cyklus kreseb v Bistru 8 s názvem Spratkovská skromnost. Téma mateřství a péče se přirozeně v tvé práci také objevuje. Co přesně bys ráda svým uměním chtěla předat?

KATEŘINA: Obecně je to takový paradox, kdy tvořím výhradně pro sebe, bez jakékoliv odpovědnosti. Zároveň kresby jsou tu pak pro všechny s určitým sdělením, kde jsem jako autorka v pozadí. Když na něčem pracuji, nepřemýšlím v kontextu, že bych chtěla primárně něco někomu předat. Až pak zpětně si uvědomuji, že divákovi sděluji témata v malých nápovědách a zkratkách, vyhýbám se prvoplánovému a přímočarému sdělení. Zmíněná série kreseb s názvem Spratkovská skromnost vychází z osobního prožívání mateřství v materiálním světě a každodenního hledání odpovědi na otázku, co je naše přání a jaké jsou hranice uspokojení našich základních potřeb.

Co je ok a co už je moc, co je asi tak akorát? Ve finále jde o nás dospěláky a naše osobní spratkovství – uvědomování si, co je naše vnitřní přání a co jsou jen vnější představy a společenské tlaky. Fenomén skromnosti–hojnosti mě zajímá i v širokém sociálním spektru. Myslím, že téma blahobytu jak vnitřního, tak vnějšího momentálně rezonuje v mnoha sférách. Najednou se něco tak samozřejmého trochu rozpadá a blahobyt se stává iluzí. Vznikl tak neuzavřený cyklus čtyřiceti kreseb, abstrahovaných krajin na ručně vyrobeném papíře s příměsí třpytek.

Čára, plocha a struktura jsou jejími hlavními vyjadřovacími prvky, prostřednictvím kterých dokáže ztvárnit emoce i těžkost bytí, a to s lehkostí, ironií a nadsázkou. | Foto: Libor StaněkČára, plocha a struktura jsou jejími hlavními vyjadřovacími prvky, prostřednictvím kterých dokáže ztvárnit emoce i těžkost bytí, a to s lehkostí, ironií a nadsázkou. | Foto: Libor Staněk

Barva je symbol 

V minulosti jsi pracovala primárně s tužkou na papíře. Vznikaly tak jemné šedé kresby na menším formátu, či naopak velkoformátové kresby přímo na stěnách galerií. Kdy se začaly na papíře objevovat barvy?

KATEŘINA: Každá barva je pro mne ohromně symbolická. O každé barevné kompozici hodně přemýšlím. Každá barevnost je pro mne určitým příběhem nějakého momentu. Šedými plochami a strukturami jsem byla už přesycená, takže se přirozeně ty barevnosti začaly měnit. Začala jsem více pracovat se suchým pastelem nebo kombinovat tužku a pastel.

Proměnil se tvůj vztah k tvorbě s příchodem mateřství? 

KATEŘINA: Mateřství–rodičovství je samo o sobě proces neustálých změn a překvapení. Udává to určitý rytmus, který mi dost vyhovuje. Mám obrovské štěstí, že temperament mé dcery jde ruku v ruce s tím, co dělám. Vzájemně se inspirujeme, učíme. Osobně uměleckou činnost vnímám jako výhru možnosti spojit práci a plnohodnotný čas se svým dítětem. Oba ty světy jsou hravé a zvídavé, takže se mohou vzájemně doplňovat a není nutné je radikálně rozdělovat. V našem případě navíc okolnosti nastavily střídavou péči, jež přináší daný harmonogram, který dovoluje mít možnosti intenzivního času stráveného v ateliéru, nebo naopak dostatek času pro běhání po lese. Dialog s dětmi je pro mne navíc většinou obohacující a inspirativní. Přináší nezatížené dialogy, zajímavý úhel pohledu a zpřítomnění zároveň. Např. samotné uvažování o pohádkách, mýtech a příbězích, stejně jako průzkum ženské psyché s jejími instinktivními a vizionářskými atributy, které nám umožňují se zpětně spojit s archetypem přírody.

„Osobně uměleckou činnost vnímám jako výhru možnosti spojit práci a plnohodnotný čas se svým dítětem,“ říká autorka. | Foto: Dia Dušek„Osobně uměleckou činnost vnímám jako výhru možnosti spojit práci a plnohodnotný čas se svým dítětem,“ říká autorka. | Foto: Dia Dušek

Kdo ti dal nejlepší radu nebo kdo tě nejvíce ovlivnil na tvé umělecké cestě?

KATEŘINA: Nejlepší rada byla od mého profesora Daniela Balabána, že mi žádnou radu nedal. Jeho stylem výuky bylo vyprávět příběhy. Co si z toho kdo vzal, bylo na každém. Jestli to byl záměr, to nevím. Přišlo mi to od něj naprosto přirozené a upřímné. Nabádal studenty objevovat a vytvářet si vlastní vizuální pohled na současný svět. Člověk tak nejlépe sám zjistil, co je jeho vnitřní motivace studovat v ateliéru Malba. Z pozice lektorky a učitelky vím, jak je někdy težké něco předat, ale zároveň neovlivňovat a neformovat studenty podle sebe, jak nějaké bábovičky z písku. Mnoho studentů očekává, že dostanou jasný návod, ale pak jsou rádi, že si ten návod našli sami. Nejvíce přínosné pro mne však byly stáže a možnost vyjet do zahraničí, poznat, jak fungují jiné školy nebo trh s uměním.

Homie / w Patrick Ostrowsky Kebbel Villa Schwadorf 2024 | Foto: Clemens MayerHomie / w Patrick Ostrowsky Kebbel Villa Schwadorf 2024 | Foto: Clemens Mayer

Umění na sociálních sítích

Jak důležité je v dnešní době být aktivní na sociálních sítích a jak tenhle někdy odosobněný svět vnímáš?

KATEŘINA: Je mi tak trochu proti srsti vytvořená současná představa a očekávání, jak by měl vypadat profesionální umělec na IG. Někdy je to velmi lehce průhledná marketingová hra, která jde na úkor kvality samotného tvůrčího času a procesu nebo autenticity. Zároveň tu platformu vnímám jako nedílnou součást práce, díky které pro mne vzniklo několik hezkých spoluprací. Rozhodnutí žít a pracovat jako umělkyně v Budějovicích a na Šumavě má své výhody, ale také úskalí. Člověk se tak trochu ocitá na periferii a ve šnečí ulitě. Forma sdílených ateliérů, open studios a pravidelné navštěvování vernisáží ve velkých městech vytváří určitě veliké výhody networkingu, sebeprezentace a takto se nabalujících příležitostí. IG v mém případě beru alepoň tak trochu jako zprostředkovatele nějakých událostí. Už jsem však několikrát narazila na zpětnou vazbu, že můj Instagram profil je moc osobní a neprofesionální. Nicméně mě to neuráží, naopak to stále beru jako nástroj pro sdílení pro mne důležitých esencí–radostí, které jsou součástí mé práce. O to více se snažím zvát osobně lidi ke mně do ateliéru a návštěvníci tak alespoň nevidí kresby jen v rozměrech cigaretové krabičky.

Kateřina absolvovala stáže na École superiére des arts Saint Luc v Liege (2010-11) a KingiKongi Gallery - Sorbus Gallery v Helsinkách (2012-13). Je také finalistkou ceny StartPoint 2014. | Foto: Kuba ZemanKateřina absolvovala stáže na École superiére des arts Saint Luc v Liege (2010-11) a KingiKongi Gallery - Sorbus Gallery v Helsinkách (2012-13). Je také finalistkou ceny StartPoint 2014. | Foto: Kuba Zeman

A má dneska vůbec váhu být zastoupen galerií nebo pořádat pravidelné výstavy?

KATEŘINA: Myslím, že je to důležité jen do určité míry. Jakmile převládá více výstav a méně času v ateliéru, ztrácí to pro mne význam. Se zastoupením galerie nemám zatím osobní zkušenost. Ale obojí vytváří určité očekávání, nebo naopak výzvy, které by neměly jít na úkor samotného tvůrčího procesu. Naopak si myslím, že by alespoň po finanční stránce měly poskytovat více možností soustředěného času na práci. Ta samotná pravidelnost je nejspíš důležitá ve všem.

Která tvá výstava v tobě rezonovala nejvíce a proč?

KATEŘINA: Ze skupinových výstav bych zmínila výstavu Mustarinda Löyly v galerii Entrance, kterou kurátorovaly Tereza Zachová a Zuzana Janečková. Výstava mapovala pobyt umělců na ekologické rezidenci ve Finsku, kde jsem jako první zasela semínko česko-finské spolupráce. Dům Mustrainda se nachází v původním starém lese, jehož jádrem je dřevěný dům, který původně sloužil jako škola. Toto místo je experimentem, který pracuje s obnovitelnou energií – solárními panely, snižováním uhlíkové stopy v rámci cestování, vytápěním kompostem, větrnou energií, vlastní sklizní plodů ze skleníku. Mimo jiné je Mustarinda silnou networkovou houbou. Již po několik let se tam vystřídalo mnoho umělců/umělkyň, teoretiků/teoretiček a kurátorů/kurátorek. Každý z umělců/umělkyň v galerii Entrance vystavil střípek nebo vzpomínku ze svého pobytu. V té době ještě sídlila galerie v oranžerii v zahradě Břevnovského kláštera. Na krátký okamžik galerie voněla jako finská sauna, návštěvník se mohl projít po dřevěném chodníku, pozdravit soba nebo si prohlédnout kompost – velkoformátovou kresbu tužkou na zdi galerie. Také ráda vzpomínám na společnou výstavu s Nikolou Brabcovou a Tomášem Hrůzou s názvem Saikei, kterou kurátoroval Jiří Ptáček. Výstava byla na dvou místech – v galerii České spořitelny v Praze a poté v galerii Měsíc ve dne v Českých Budějovicích.

Z ateliéru v Českých Budějovicích | Foto: Dia DušekZ ateliéru v Českých Budějovicích | Foto: Dia Dušek

Často vystavuješ v zahraničí, momentálně je to výstava s názvem Homei v galerii Kebbel Villa ve městě Schwandorf. Jaké příležitosti ti dávají projekty za hranicemi?

KATEŘINA: Za posledních pár let, co žiji v jižních Čechách, se ke mně dostalo několik nabídek k vystavování nebo rezidencím díky česko-německým nebo česko-rakouským spolupracím. Ty většinou mapují umělce/umělkyně zabývající se tématem hranic. Společná výstava s Patrickem Ostrowskym v galerii Kebbel Villa vytváří dialog na téma domov nebo definice místa v digitální době. S Patrikem, který také vyrůstal v pohraničí, jsme se potkali na Instagramu a naším společným jediným přítelem byl kurátor výstavy Jurgen Dehm. Po krátké korespondenci z toho byla výstava a moc hezká další spolupráce, která se překlenula do další kapitoly ve formě knížky, na níž momentálně jako „homeis“ pracujeme. Obecně ty příležitosti vystavovat v zahraničí přinášejí vždy svěží vítr, ale někdy i trochu frustraci a prozření, že jen trošku dál na západ je fungování v rámci statusu umělce přeci jen o trochu lehčí.

Homie / w Patrick Ostrowsky Kebbel Villa Schwadorf 2024 | Foto: Clemens MayerHomie / w Patrick Ostrowsky Kebbel Villa Schwadorf 2024 | Foto: Clemens Mayer

Homie / w Patrick Ostrowsky Kebbel Villa Schwadorf 2024 | Foto: Clemens MayerHomie / w Patrick Ostrowsky Kebbel Villa Schwadorf 2024 | Foto: Clemens Mayer

A kde se cítíš nejvíce doma?

KATEŘINA: S rodinou na Šumavě.      

 

Související

Moje díla byla plytce kopírována, hodila jsem to za hlavu, říká malířka Lu Skřivánková. Proč nechce, aby její dcery živilo umění?
Umění

Moje díla byla plytce kopírována, hodila jsem to za hlavu, říká malířka Lu Skřivánková. Proč nechce, aby její dcery živilo umění?

Tereza Urban - 3. 5. 2024 - 16 min.

Baví mě nechávat se překvapovat procesem tvorby. Chtěl bych tetovat i bez přípravy, podobně jako dělám obrazy, říká tatér a výtvarník David Čáp
Umění

Baví mě nechávat se překvapovat procesem tvorby. Chtěl bych tetovat i bez přípravy, podobně jako dělám obrazy, říká tatér a výtvarník David Čáp

Eliška Vrbová - 9. 11. 2023 - 14 min.

Ten, kterému umění koluje v žilách. Malíř Stanislav Ondruš stojí na počátku barvité kariéry
Umění

Ten, kterému umění koluje v žilách. Malíř Stanislav Ondruš stojí na počátku barvité kariéry

Tereza Bíbová - 2. 11. 2023 - 11 min.

jelínek
Kavelky MYP 2024