Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Václavu Řezáčovi se podařilo ve své nové tvorbě spojit dvě zcela odlišné technologie: tavení skla do formy a hutní postupy. / Václav Řezáč | Zdroj: Archiv autora Václavu Řezáčovi se podařilo ve své nové tvorbě spojit dvě zcela odlišné technologie: tavení skla do formy a hutní postupy. / Václav Řezáč | Zdroj: Archiv autora

V Japonsku objevil nový přístup ke sklářskému řemeslu. Jsem věčný pochybovač, mnoho věcí musím ověřit na vlastní kůži, říká sklář Václav Řezáč

Umělecký sklář Václav Řezáč odjel v roce 2016 vyučovat na univerzitu Toyama Institute of Glass Art (TIGA) v Japonsku, kde mimo jiné celé tři roky objevoval tamní přístup k tvorbě a řemeslu. „Japonci ke sklu přistupují jako k sochařskému materiálu, který si podmaňují pro své záměry,“ říká Václav, který si techniku skla podmanil natolik, že zde poprvé ve své tvorbě propojil dvě úžasné sklářské techniky – živelnost žhavého skla na sklářské píšťale se sofistikovaností tavení skla do formy. Při této cestě se od svých kolegů učitelů naučil preciznosti, trpělivosti, ale také poznal velmi silný pocit osamění, kterým ho japonská kultura všudypřítomně ovinula. „Ve společnosti Japonci potlačují jakékoliv emoce, citlivost a city vůbec,“ říká Řezáč.

Znalost, vzdělanost a zkušenost 

Sklu jste se začal věnovat již při studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Co nebo kdo vás přivedl ke sklu v takto raném věku? 

VÁCLAV: Ke sklu mě přivedla náhoda. Tehdy jsem se hlásil na dvě umělecké střední školy – na sochařskou do Hořic mě nepřijali, a tak se mi osudovou stala sklářská škola v Železném Brodě. Při rozdělování do oborů mě doslova „šoupli“ na huť, protože poblíž mého tehdejšího bydliště Tachova fungovala sklárna Heřmanova Huť. Neměl jsem ponětí o sklářských hutích, natož že 50 km od Tachova máme huť. Studiem nás vedl Rony Plesl, tehdy čerstvý absolvent UMPRUM. Rony byl plný entuziasmu, překopal styl výuky na huti, což byla vítaná změna a motivace pro další studium. 

Sklenice na vodu a pivo navrhl Václav při studiích na SUPŠS v Železném Brodě. „Zpětně jsem na výsledek pyšný, ačkoliv jsem v té době nevěděl, jak zajímavou věc jsem zhotovil,“ vzpomíná sklář Václav Řezáč. | Zdroj: archiv autora, 2. ročník na SUPŠS 1992Sklenice na vodu a pivo navrhl Václav při studiích na SUPŠS v Železném Brodě. „Zpětně jsem na výsledek pyšný, ačkoliv jsem v té době nevěděl, jak zajímavou věc jsem zhotovil,“ vzpomíná sklář Václav Řezáč. | Zdroj: archiv autora, 2. ročník na SUPŠS 1992

Poté jste pokračoval na pražské UMPRUM v ateliéru Vladimíra Kopeckého. Jakým směrem se ateliérová výuka posunula?

VÁCLAV: Ateliérová výuka byla daleko intenzivnější než v železnobrodské škole. Od prvního do čtvrtého ročníku jsme každý den od rána do podvečerních hodin kreslili nebo malovali. Mezi tím samozřejmě probíhaly přednášky. Byl to skoro řeholnický řád, protože do tvorby jste musel zapojit celé tělo i duši. Byl jsem často fyzicky i psychicky vyčerpaný.

Barevnost je u většiny Václavových děl potlačená. | Foto: Kichiro OkamuraBarevnost je u většiny Václavových děl potlačená. | Foto: Kichiro Okamura

Vzdělání je určitou paralelou vaší tvorby. Máte za sebou řadu pracovišť, kde jste působil jako pedagog, například na Toyama Institute of Glass Art v Japonsku, kam jste odjel mimo jiné objevovat nové sklářské techniky. Jak vnímáte celoživotní vzdělávání a pedagogiku ve vztahu ke své tvorbě?

VÁCLAV: Celoživotní vzdělávání vnímám jako neoddělitelnou součást tvorby obecně. Nejde však jen o vědomosti a informace fixované pamětí, ale především o zkušenosti, zážitky a touhu porozumět věcem. Svá díla si musím vytvářet sám, pokud mi to technologie dovolí. S tím souvisí teoretická znalost a praktická zkušenost. Naštěstí skleněný objekt má své limity technické i technologické, proto se dá říci, že je zde jasný začátek a konec vzniku díla; naproti malířství, které není ničím limitováno, snad jen duší autora. Zmiňuji malířství, protože ho vnímám jako nejryzejší formu výtvarného vyjádření a sebereflexe člověka.

Jsem věčný pochybovač, proto si mnoho věcí musím ověřit na vlastní kůži. Neustálé tázání se po smyslu věcí, prověřování zaběhlých a stereotypně přebíraných hodnot, zpochybňování smyslu umění a kde se v člověku bere tvůrčí touha vůbec, mě provází celý život. 

Ukázka tvorby z Japonska | Zdroj: YouTube Václav Řezáč

Tvorba v Japonsku

Pojďme se věnovat vaší cestě do Japonska, kam jste odjel v letech 2016–2019. Proč právě Japonsko? 

VÁCLAV: Byla to asi souhra náhod. Nevím. Po 10 letech jsem ukončoval působení ve studiu Lhotský a do toho se mě zeptala kolegyně Anička Polanská, jestli bych se chtěl přihlásit do výběrového řízení na pozici učitele v TIGA v Japonsku. Na rozhodnutí, zda se přihlásit, nebo ne jsem měl přesně 7 dní. Nikdy předtím jsme s rodinou o životě v Japonsku neuvažovali. Dovedete si představit, co jsme prožívali těchto 7 dní, ptali jsme se našich dcer, rodičů, kolegů od skla apod. Nakonec jsem to zkusil a vyšlo to. Nebylo to však zadarmo. Výběrové řízení bylo několikakolové a probíhalo online v anglickém jazyce. Hned po první minutě mi spadl celý počítač. Byly to horké chvilky. 

První věc, kterou Václav vyzkoušel, bylo vyfouknutí skla do předem připraveného hranatého tvaru vyrobeného tavením do formy. | Foto: Kichiro OkamuraPrvní věc, kterou Václav vyzkoušel, bylo vyfouknutí skla do předem připraveného hranatého tvaru vyrobeného tavením do formy. | Foto: Kichiro Okamura

V Japonsku jste tedy tvořil a objevoval tři roky, jakým novým sklářským technikám jste se přiučil?

VÁCLAV: Spíše než přiučení se novým technikám jsem poznal nové materiály a jiné postupy používání těchto materiálů. V Čechách jsem měl skvělou školu ve studiu Lhotský, ve kterém pracují vynikající řemeslníci. Proto jsem si myslel, že mě už nic nemůže překvapit. Ale Japonsko je jiné. Jsou velice precizní ve všem, co dělají, nespěchají a neříkají ne. Jejich přístup je jiný, z našeho pohledu pomalý a může se zdát, že neekonomický. Vše si dopředu precizně plánují. Někdy to bylo velmi zdlouhavé a únavné, nakonec ale funkční a po řemeslné stránce geniální. 

Začal jsem proto experimentovat a dělat věci jinak, než je zvykem v Čechách. Česká sklářská tradice nás na jednu stranu obohacuje jako inspirační zdroj informací toho, co bylo uděláno. Ale na druhou stranu nás svazuje tím, že se to jinak nedělalo, a proto to jinak ani nejde. Zde jsem společně s kolegy realizoval první průlomové technologické kroky, jež se zdály na začátku jako nesmyslné. To znamená propojit tavenou skleněnou plastiku s hutním sklem. 

Fotografie se studenty v Japonsku, kam Václav Řezáč odjel vyučovat na Institute of Glass Art. | Zdroj: Archiv autoraFotografie se studenty v Japonsku, kam Václav Řezáč odjel vyučovat na Institute of Glass Art. | Zdroj: Archiv autora

Výuka na TIGA v Japonsku | Zdroj: Archiv autoraVýuka na TIGA v Japonsku | Zdroj: Archiv autora

A čím je proces tvorby, při níž propojujete dvě odlišné technologie – tavení skla do formy a hutní postupy – náročný? 

VÁCLAV: Nikdo přede mnou nespojil tyto dvě techniky, proto jsem neměl žádné informace jak na to. Ač o hutním tvarování skla víme téměř vše, obě techniky patří k těm nejstarším vůbec, stále vedle sebe jdou a odděleně se zdokonalují. Miluji živelnost práce se žhavým sklem na píšťale, je to fascinující proces, při němž můžete sledovat v přímém přenosu zrození. Vedle toho v tichosti vznikají sofistikovanou technikou skleněná díla tavená do formy. Tyto dvě energie se ve mně „praly“, tzn.  živelnost a klid, intuice a rozum. Neodolal jsem a musel jsem tyto dvě techniky propojit. Z technologického pohledu je to ale nesmysl, protože by to mělo ve výsledku praskat. Skla jsou v podstatě jiného složení, a proto mají odlišné fyzikální vlastnosti, které neumožní se sklům spojit tak, aby nepopraskaly.

V karlovarské Sun Gallery zahájil výtvarník vlastní výstavu Kontinuum, na které prezentoval svou tvorbu vzniklou během svého tříletého pedagogického působení v Japonsku. | Foto: Kichiro OkamuraV karlovarské Sun Gallery zahájil výtvarník vlastní výstavu Kontinuum, na které prezentoval svou tvorbu vzniklou během svého tříletého pedagogického působení v Japonsku. | Foto: Kichiro Okamura

Technikou tavení do formy jsem začal vytvářet exaktní tvary inspirované architekturou nebo japonským uměním KUMIKO a také díla ovlivněná silným emociálním vypětím. Tato díla jsem pak poléval žhavou sklovinou, abych podtrhnul kontrast mezi tou nejsyrovější formou skla, tj. žhavou lávou a pevným, až exaktním tvarem. V tomto kontrastu se objevuje zvláštní harmonie.  

Výstava výsledné práce z Japonska pak dostala název Kontinuum, při níž jste prezentoval jednotlivé plastiky ve dvou barevných tendencích. Neonově zbarvené uranové sklo střídaly plastiky v tlumených tónech bílé, jemně narůžovělé nebo průsvitné oranžové. Dle čeho volíte barevnost? 

VÁCLAV: Barva je pro mě zásadní motiv. Úzce souvisí s tvarem. Při výuce jsem kladl studentům otázky, abych je vytrhnul ze stereotypního myšlení. Například jsme pracovali na tématu, zdali barva může mít svůj tvar. Obvykle otázku vztahu barvy a tvaru chápeme obráceně. Tzn. nejdříve přemýšlíme o tvaru, na který následně aplikujeme barvu. Pro mě je ale barva na prvním místě a pak tvar. Představte si, jaký tvar může mít vaše nejoblíbenější barva?

Výrobci skla pro výtvarníky vyrábí své specifické barvy. Sklářský výtvarník je tedy omezen barevnou škálou výrobce. To znamená, že umělci pro skleněnou tavenou plastiku používají pro svou tvorbu pouze ta barevná skla nabízená výrobcem. Toto omezení mi nevyhovovalo, a tak jsem začal spolupracovat se studiem Baňas a jejich skla upravovat tak, abych si mohl namíchat své odstíny barvy, jako to dělá malíř. 

Výstava v Kanazawa, kde byla vůbec poprvé představena Václavova tvorba díky majitelce japonské galerie Gallery O2. | Zdroj: Archiv autoraVýstava v Kanazawa, kde byla vůbec poprvé představena Václavova tvorba díky majitelce japonské galerie Gallery O2. | Zdroj: Archiv autora

A na čem nyní ve studiu Rudolfa Baňase v Čechách, kromě vývoje odstínů barev, pracujete? 

VÁCLAV: Pokračuji v tvorbě započaté v Japonsku. Nedávno jsme dokončili prvních pět děl vytvořených kombinací hutního skla s tavenou plastikou. Mám z toho ohromnou radost, protože nová díla vznikla v českých podmínkách. Pro zajímavost zhotovení jednoho díla trvá nejméně tři měsíce. 

Vedle této volné tvorby spolupracujeme na výrobě exkluzivních sklenek. Tvar sklenky vychází z kombinace dvou geometrických tvarů a je založen na široké škále barev. Geometrický tvar uvnitř sklenky určuje přesný objem. Zhotovovat je budeme ručně ze zmíněné škály 110 základních odstínů barev.

Ukázka z dílny u Rudolfa Baňase | Foto: Ondřej KocourekUkázka z dílny u Rudolfa Baňase | Foto: Ondřej Kocourek

Duchovní rovina

Měla pro vás zpětně zahraniční cesta do Japonska také rovinu duchovní?

VÁCLAV: Duchovní rovinu cesta měla na několika úrovních. Nejdříve jsem se musel vyrovnat s kulturními rozdíly a snažit se porozumět zcela jinému způsobu myšlení a komunikace. Japonci se k vám budou chovat uctivě a vždy s úsměvem na tváři, což vám zpříjemní první chvíle. Po delší době si uvědomíte, že tam jste sami a že vás mezi sebe nikdy nepřijmou. Pocit samoty je velice silný a deprimující. Nicméně, co je nejsilnější rozdíl a co vás vede k hluboké meditaci o vašem životě, není samota, ale racionalita, která protkává veškerý život v japonské společnosti. V důsledku racionalizace uvažování je vše dopředu naplánované a není zde prostor pro náhodné štěstí a emoce. Racionalizace duševního rozpoložení a chování jedince ovlivňuje velmi silně vztahy mezi lidmi a také vztah k sobě samým. Například nesmíte obtěžovat své okolí i své nejbližší vaším emocionálním stavem nebo citovým vypětím.

Václav Řezáč se svými studenty univerzity TIGA v Japonsku | Zdroj: Archiv autoraVáclav Řezáč se svými studenty univerzity TIGA v Japonsku | Zdroj: Archiv autora

Při řešení uměleckých otázek se studenty jsme se často dostávali k jejich nevyřešeným citovým záležitostem. Bylo to proto, že neměli možnost se svěřit svým blízkým s tím, co je trápí. Nakonec jsem si uvědomil, že i oni jsou ve své společnosti zcela osamocení. Umění nebo tvůrčí činnost pomáhá sdílet myšlenky, pocity a postoje vůči společnosti či životním idejím. Tím se otevíral prostor k dialogu o hodnotách, které studenti musí respektovat a hledat zároveň jiné, kterými by rádi žili. Zde jsme si společně uvědomovali přesah umění a hlavně to, že umění souvisí přímo se životem, který žijeme.

Další články