Petr Gruber, malíř a rodák z Havlíčkova Brodu, nachází inspiraci v rodné krajině a v přírodě. Ve svých obrazech zachycuje prchlivé okamžiky, odrazy osobních zážitků i vzpomínek, které diváka přímo vybízí k ponoření se do atmosféry obrazů. V listopadu budete mít jedinečnou příležitost tento Petrův svět poznat – už půl roku totiž vytrvale připravuje výstavu, která bude k vidění v Pragovka Gallery.
Rozehřívací otázka. Jak se máte, Petře?
Mám se dobře. Narodilo se mi dítě (smích), takže řeším rodinné věci. Teď vlastně neustále maluju tady v ateliéru a mám pravidelný režim – ráno přebalím a pak jdu sem.
Petra Grubera jsme vyzpovídali v jeho ateliéru na Praze 2. | Foto: Václav Záhorský
Moc gratuluju! Vy sám jste rodák z Vysočiny, je to tak? Zajímalo by mě, co pro vás tento kraj znamená. Jezdíte tam hledat inspiraci?
Znamená pro mě hodně, protože jsem tam vyrůstal a žil jsem tam. Jezdili jsme na prázdniny k babičce na venkov, kde jsme s bratránkem neustále lítali venku po lese. To mě hodně ovlivnilo, často maluju přírodu nebo nějaké prostory v lese.
Máte tam nějaká „svá místa“?
Určitě. Je jich víc. Nečerpám jen z Vysočiny, ale třeba i z Krkonoš, kam jsme jezdili na lyžáky. Mám svá oblíbená místa – teď na Vysočině řádil kůrovec, takže je to všechno hodně zničené, ale měl jsem hodně rád jeden místní les. U babičky mi zas některá místa přišla velmi silná a musel jsem se na těch místech vždycky zastavit.
Dům, akryl a olej na plátně, 45 x 35 cm, 2022. | Zdroj: Petr Gruber
Ukázal byste mi obraz s nějakým konkrétním místem?
Třeba obraz z Vranova nad Dyjí. To je konkrétní místo a vlastně dost myslím, že to tam i takhle vypadá. (smích) Vždycky maluju z hlavy – je to nějaká paměť, nějaké vzpomínky, vždycky jsou to konkrétní místa, protože když maluji, musím vědět, co je třeba za těmi stromy nebo co je za mnou, jestli tam ze strany čouhá nějaká větev. Musím vědět, kde to je, abych sám věděl, co maluju a co všechno bylo kolem, i když to třeba v obraze není. To mi pomáhá, abych vystavěl kompozici.
Vranov 2, akryl a olej na plátně, 190 x 140 cm, 2023. | Zdroj: Petr Gruber
Fotografie tedy vůbec nevyužíváte? Vaše obrazy mi díky tomu, jak zajímavě zachycují atmosféru, barvy a světlo, připomínají analogovou fotku.
Fotky nepoužívám. Jen když dělám nějaký portrét nebo třeba figuru. Tak to si vyfotím, ale vlastně si to fotím podle toho, jak to vidím v hlavě. Nic není z fotek, všechno jsou to nějaké představy. Docela často si někdo říká, jaký fotky, kde si to fotíš...
Zákoutí Petrova ateliéru. | Foto: Václav Záhorský
Četla jsem, že máte vášeň pro urbex, platí to pořád?
Je pravda, že mě to docela zajímá. V dětství jsme prolézali třeba starou rozpadlou nemocnici, ale neřekl bych, že to teď platí. Už to nevyhledávám. Kdysi to o mně napsal jeden galerista, co mi dělal výstavu v Polici nad Metují, asi to z mých věcí vysledoval. Je pravda, že mám rád zašlé věci – vždycky jsem rád lezl na půdu k babičce, protože to tam bylo strašně zajímavý. Všude prach, vlastně taková příroda sama o sobě, ale už nejsem aktivní natolik, abych chodil do nějakých opuštěných baráků.
Festival, akryl a olej na plátně, 205 x 290 cm, 2023 | Zdroj: Petr Gruber
Čím pro vás začíná práce na novém obraze?
Nejdřív začnu formátem, tedy když mám nějakou představu, když mi přijde inspirace, něco mi bleskne hlavou a já už přemýšlím, co tam je. V tu chvíli, kdy to vidím v hlavě, uvažuji, jestli to bude velké plátno, nebo malé. To je podstatné. Začnu výběrem formátu a po napnutí do něj dlouho koukám. Pak maluju – začínám budovat obraz plochami. Maluju hodně ve vrstvách. Začnu vždycky akrylem, tím dostanu většinou dvě barevné plochy, které mají nějaký barevný vztah, a pak to vrstvím, až se dostanu do dalších hmot a prostorových plánů. Třeba buduju tahy přechod ze světlé do tmavé. A končím olejem, protože potřebuji, aby barva zespod prosvítala, byla vidět a barvy svítily.
Petr nejraději pracuje s olejovými a akrylovými barvami. | Foto: Václav Záhorský
Menší, nebo větší formát obrazu?
Mám raději větší formát, přibližně nějakých 190 x 140 cm na výšku. Ten mám nejradši a cítím se v něm nejlíp. Záleží ale na motivu.
Pokoj a mlha, akryl a olej na plátně, 45 x 35 cm, 2022. | Zdroj: Petr Gruber
Tuším odpověď, ale i tak se zeptám. Jaká je vaše oblíbená technika?
Maluji akrylem a olejem na plátno. Pak používám akvarely a také kreslím tužkou na papír. Olej a akryl na plátně mi však nabízí bohaté možnosti, jak pracovat s barvou. Akryl je matný, olej průsvitný a lazurní, můžu tak třeba prohloubit tmavé barvy a stíny... Takže u této techniky určitě zůstanu.
A neláká vás vyzkoušet si něco odlišného či nového? Nějakým způsobem experimentovat?
Snažím se, aby byl obraz pokaždé něčím nový. Zároveň se snažím držet takové své cesty. Vlastně docela úzké – člověk dělá nějaké věci a postupuje pořád po té cestě, může jít dva kroky vedle, to je ještě možné, ale tři už ne, to nejde. Jdu na věci postupně, vždycky se posunu o kousíček dál. Myslím si, že je dobře, když jde člověk po takové cestě, a že se z ní nevytratí. Hrozí, že by mohl ztratit sám sebe. Občas se některé z mých motivů opakují, namaluju je třeba znovu a lépe, nebo s nějakým dalším prvkem. Zrovna teď jsem maloval postavu zezadu, kde je po pravé straně stan, který je až za figurou v prostoru. Je tam takový kontrast dvou pocitů nebo myšlenek – motiv festivalu, nějak živo, ale postava je v tichu.
Máte nějaký vzor? Ať už třeba umělecký nebo klidně životní?
Mám rád hodně malířů. Líbí se mi třeba životní způsob Alexe Katze, který ráno vstane, cvičí a potom maluje. Má krásný, velký, prosvětlený letní ateliér na americkém venkově. Představuji si podobný malířský život. To by se mi líbilo.
Dostávalo se vám ve vaší tvorbě podpory už od začátku, nebo jste si musel prošlapat cestu sám?
Určitě mě podporovalo dost lidí, například učitel na ZUŠce. Měl jsem jít na gympl, ale učitel mi to naštěstí vymluvil, a tak jsem šel na střední uměleckou. Tam mě zase podpořil učitel a malíř Ivo Návrat. Chtěl, abych šel na malování. Takoví lidé mi hodně předali – podporovali mě, abych do toho šel, a věřili mi.
Veranda při měsíci, akryl a olej na plátně, 100 x 85 cm, 2022. | Zdroj: Petr Gruber
Baví vás mluvit o vašich obrazech? Je potřeba je vysvětlovat nebo popisovat?
Někdy ano, ale ono to vysvětlit tak úplně nejde. (smích) Myslím, že u mě není potřeba popisu, že by spíš člověk neměl vědět nic, protože jsou to věci vizuální. Jsou o atmosférách, světle, o barvách a ty barvy samy něco říkají. Nejde to popsat. Zároveň obsahují nějaké vrstvy podvědomí, které jsou mi skryté, a často mi diváci odhalí věci, které tam jsou. Taková reflexe je super.
Takže se sám dozvíte něco nového.
Ještě chci říct, že v mých obrazech jsou takové motivy, jež třeba mohou poznat lidé, kteří u nás vyrostli. Jsou tam určité archetypy, věcné odkazy důvěrně známých tvarosloví. Nějaké vršky stromů, které člověk často vídá, takže jsou srozumitelné, jestli mě chápete. Jsou vlastně naznačené poloabstraktně, jen nějakou plochou nebo tvarem – například okno, z kterého čouhá kus lyže, může třeba připomenout lyžák.
Chystáte teď nějakou výstavu, kam bychom se mohli přijít podívat?
Chystám. Proběhne teď v listopadu v Pragovka Gallery. Pracuji na ní už přes půl roku.
Jaké prožíváte pocity takhle před výstavou?
No... bývám dost nervózní. Galerie je velká a myslím také na to, aby obrazy seděly v prostoru. Dělám ty obrazy dlouho a dělám na nich soustavně. Jsem na sebe hodně pedantský, takže budu mít obrazů spíš víc, než míň. Neustále chci něco udělat líp, proto jsem každý den v ateliéru. Ale těším se na to, jak budou obrazy vypadat v prostoru, protože to je pro mě vždycky takový objev – co jsem to teda udělal, jak ty věci vypadají vedle sebe a jak fungují v galerii. Výstava je pro mě takový bod, kdy se to dozvím.
Když zmiňujete prostory – máte nějaké vytoužené místo, kde byste chtěl své obrazy vidět? Kde by měly viset?
Teď to byla třeba Chemistry Gallery, která má výborné nasvícení. To je pro mé obrazy důležité. Přál jsem si mít výstavu v galerii Hybernská v Praze, což se mi nakonec splní. Galerie v Hybernské má bílé podlahy i stěny, takže mohou vyniknout barvy obrazů, prostor galerie je absolutně čistý. Vystavovat tam budu přibližně za dva roky. Jsem na to zvědavý a je to velká výzva.
Často zmiňujete světlo. Je pro vás klíčové i v obrazech?
Vlastně se dá říct, že světlem maluju. Jednak kladu barvu, ale vlastně i to světlo. Světlo zároveň abstrahuje a vytváří tu krásu v dané věci. Baví mě, když jsou někde teplé odstíny, třeba v nebi – popředí pak světelně ladím a je kolikrát výsledně světlejší než pozadí. Nesvítí tak žádný světelný zdroj v obraze, ale obraz sám. Takové situace mě strašně baví. Ať už stahování intenzity barvy, třeba do chladné a studené nebo teplé do studena – to pak obraz barevně a světelně ožije. Proto své obrazy kolikrát maluji tak dlouho, protože hledám přesné světlo. Musím si říkat, v kolik hodin obraz „je“, jestli je večer nebo ráno, i když ráno to většinou není. Převážně to bývá přelom dne a noci. Z logiky věci pak přemítám, jestli například tráva může být v tomhle světle červená a co se děje, když je světlo vzadu a co to dělá s popředím. Zároveň dlouho hledám přesnou atmosféru. Může se jednat i o světlo vržené, které osvětlí kupříkladu půlku obrazu – je vidět, odkud světlo jde a kde jsou v obraze stíny. Nebo světla v noci, když se lampičky stanou světelnými body. To mě taky baví.
Kde si můžeme zakoupit váš obraz?
Buďto se můžete ozvat přímo mně nebo galerii, která mne zastupuje – The Chemistry Gallery, tam je teď k dispozici sbírka obrazů z výstavy Tišiny. Jsou k dispozici také v Online Gallery Chemistry. Stačí mi zavolat nebo mi napsat email, či se ozvat galerii. Můžeme se domluvit na návštěvě ateliéru, kde je možné vidět obrazy naživo.
Ještě poslední otázka. Než jste se stal malířem, chtěl jste být někým jiným?
Když jsem byl malý, zhruba v šesti letech, měl jsem čítanku, do které jsem si napsal: „Až budu velký, tak chci být malíř“. (smích) Pak jsem chtěl být architekt nebo lékař, protože mi rodiče říkali, že se malováním neuživím. Ale od malička jsem chtěl být malířem.
