Umprum ji zklamala, vyrazila proto do Paříže. Když lidé zvenku nevnímají rozdíly mezi pracemi studentů, je něco špatně, říká výtvarnice Lochmann

Sama říká, že žije tak trochu mimo českou scénu. V jejích dechberoucích velkoformátových grafikách jsou ale rozeznatelné vlivy obou zemí. Tereza Lochmann absolvovala pražskou UMPRUM a École des Beaux arts v Paříži. Do českého obzoru se dostala především díky obdržení prestižní Ceny Vladimíra Boudníka 2021 za mimořádný přínos grafice, a to jako nejmladší laureátka v historii jejího udílení. Cena je každoročně udělována ku příležitosti výstavy Grafika roku. Na svém vítězném ročníku Tereza mimo jiné vystavila své Les Chaises vivantes / Živé židle, které jsou brilantním příkladem toho, jak smýšlí o hranicích mezi lidmi, věcmi a zvířaty.

Tereza studovala v Ateliéru ilustrace a grafiky na UMPRUM. Svoji bakalářskou práci tu obhájila v roce 2014 a magisterské studium už absolvovala na pařížské akademii. V době našeho rozhovoru instaluje svou výstavu v umělecké rezidenci v La Baule na západním pobřeží Francie. Strávila tu dva měsíce a nejedná se o jedinou rezidenci, kterou kdy navštívila. Vzpomíná na pobyt ve městě Antibes, kam ji pozvalo Museé Picasso. Tamní pobyt absolvovala v době prvních opatření spojených s pandemií a kvůli omezení pohybu osob si nakonec pobyt o měsíc prodloužila.

Výstava ve městě Antibes na konci pobytu v umělecké rezidenci. | Zdroj: archiv autorky

Žít ve Francii s uměním

„Ve Francii je všeobecně kultura více přítomná v každodenním životě,“ vypráví Tereza o kulturních rozdílech. „Hlavně ve městech je relativně dostupná a je o ni velký zájem. Vztah k umění je velmi pozitivní, což bylo i pro mě jako studentku velmi povzbuzující a motivující, protože kromě konstruktivní kritiky slyšíte i chválu. Možná je právě tohle nadšení něco společného pro latinské národy. Češi jsou stále více pragmatičtí a obecně si libují v kritizování,“ směje se. „V té české společnosti je stále zakořeněná karikatura umělce, který vlastně nepracuje, jen si někde popíjí. Ale doufám, že se to postupně lepší.“

Čas moru. V díle jsou zakomponované povolení o pohybu během pandemie, které se jako ostatní opatření místních racků netýká. | Zdroj: archiv autorky

Volnost a výuka

Francouzsky se učila od dětství a do Francie jí to tak nějak táhlo. Naopak pragmatickým impulzem bylo ale to, jak se Tereza zklamala v pražské UMPRUM. V umění milované Francii už během pražského studia absolvovala půlroční stáž a nedokázala si představit, že by s novými obzory měla pokračovat.

Na francouzské výuce ji především překvapila volnost a podpora v hledání jejího vlastního autorství. To bylo něco, co jí v Česku chybělo. „V ateliéru ilustrace na UMPRUM panuje určitý styl, a když ani lidé zvenku nevnímají jakékoliv větší rozdíly mezi pracemi studentů, je něco špatně. A v podstatě je to tak — alespoň já jsem to tak měla — že se člověk do tohoto stylu přizpůsobí, pokud o zdejší studium stojí. To je velká škoda, protože UMPRUM jako škola má nesporné kvality a zaslouženou prestiž. Proto si myslím, že jí právě tento styl výuky neprospívá,“ vypráví Tereza o své zkušenosti. „Škála užívaných grafických technik tu není zrovna široká, cokoliv, co je volné jiným směrem, než je v ateliéru akceptovatelné, je zkrátka špatně.“

S pomocí tradiční malby, kresby a koláží se Tereza věnuje velkoformátovým dřevořezům. Výsledky netradičního procesu jsou ve většině případů vyprávěním příběhů, jejích vlastních zážitků i palčivé problematiky. V rámci koláží používá útržky z novin či deníků a často aplikuje rytinu na nalezené dřevo či nábytek. Atypická matrice se poté sama o sobě stává reliéfem, uměleckým dílem a mnohdy je i součástí instalace vystavené pro veřejnost — tím se Tereza velmi odlišuje. „I během studií v Paříži vyvolávalo vystavení matric diskuzi. Byly zde konzervativní názory, že by se jako součást procesu vystavovat neměla, ale i názory, které ji pokládaly za mnohem zajímavější než samotný tisk,“ vypráví. „Zároveň je výzva navrhnout instalaci tak, aby její vystavení nepůsobilo didakticky.“

Vojáci aneb kukuřičné klasy | Zdroj: archiv autorky

„Je třeba mít pokoru vůči náhodě“

Tereza používá i netradiční materiály, které nebyly předem určené pro výtvarný proces — ani ty si ale nevybírá podle plánování výsledku. „Můj výběr materiálů stojí spíše na konceptu. Hodně mi záleží, aby zde byla souvislost s vybranou tematikou. Na projekt související s mořem jsem využila nalezené rybářské sítě, aktuálně pracuji na projektu s tematikou koní, a tak se mi tu válí koňská sedla. To propojení je pro mě mnohem důležitější, než jakou stopu to udělá.“

Lady Godiva. Matrice Tereziny verze středověké legendy, která zobrazuje ženu v boji proti rostoucím daním. | Zdroj: archiv autorky

Lady Godiva, tisk | Zdroj: archiv autorky

Na otázku, jakou roli hraje v její práci překvapení, odpovídá: „Velkou!“ Přitom se zdá, že má vše pod kontrolou. „S tou mírou kontroly si dost hraju. Měla jsem období, kdy mě hodně bavilo experimentovat a opravdu nevědět, co se stane. U grafiky je ten moment překvapení přítomný už při naprosto základním procesu a mě především zajímá ten moment překvapení nějak podpořit. Aktuálně se věnuji více malbě, tam je výsledek vidět hned. Nejvíce mě ale uspokojují momenty, kdy se to kontrole nejvíc vymkne a vznikne něco, co mi připadá dobré.“

Matrice | Zdroj: archiv autorky

Lidé, zvířata a věci

Les Chaises Vivantes. Za prvotním impulzem stála myšlenka vzít existující objekt, který už má leccos za sebou, a s pomocí grafiky mu věnovat novou identitu. Paralelně s tím šla i skutečnost, že tvar těchto tradičních židlí z ohýbaného dřeva je nějakým způsobem antropomorfní. „Šlo mi o vytvoření jedinečných kusů. Jak židle kopíruje lidské křivky, má dlouhé nohy, područky — v podstatě je to taková bytost. Pokoušela jsem se tedy z ní tu lidskost vytáhnout a s jejím povrchem zacházet jako s kůží. Tak vznikla lidská, kterou později doplnila zvířecí a rostlinná.“ Židle přitom vznikly, když Tereza dostala nabídku na účast na salonu designu. Designéři tento čin hodnotili jako velmi odvážný. „Chápu, že z pohledu designérů by se to dalo brát jako svatokrádež. S tím vědomím je to tvořeno, je to svým způsobem součást konceptu. Jedná o něco, co jde naproti tomu designérskému přístupu.“

Les Chaises Vivantes. Žívé židle. Zleva: Lidská, zvířecí, rostlinná. | Zdroj: archiv autorky

Detail, lidská židle | Zdroj: archiv autorky

Detail, rostlinná židle | Zdroj: archiv autorky

Detail, zvířecí židle | Zdroj: Archiv autorky

Není to jediná grafika, kterou Tereza aplikovala na existující objekt. Od své galeristky dostala dveře, pocházející z opatství na pobřeží Loiry. Když se opatství rekonstruovalo, zachránil tyto dveře před vyhozením její otec, truhlář, který se na rekonstrukci podílel. Jedná se o dvoje dveře a jednu vysokou francouzskou okenici, staré a bytelné, co mají již něco odžito. „Původně jsem přemýšlela nad tím, jak Jean-Michel Basquiat maloval na nalezené věci, protože si nemohl dovolit plátno, nakonec z nich ale vznikly vzpomínkové dveře na loňskou cestu na Ukrajinu. Ty druhé zpracovávám s tematikou koní na připravovanou výstavu v Centru současného umění ve městě Saumur. Bude se jednat o rytinu z obou stran, tedy koně, který jimi prostupuje. Z houfu vzniklých tisků vytvořím stádo, které bude vystaveno na zdech v iluzivní perspektivě a dveře jako matrice / reliéf zavěšené mezi nimi, mezi přibíhajícím a odbíhajícím stádem.“

Přípravy výstavy ve městě Saumur | Zdroj: archiv autorky