Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Tereza aktuálně pracuje na výstavě pro Centrum současného umění ve městě Saumur. | Zdroj: Archiv autorky Tereza aktuálně pracuje na výstavě pro Centrum současného umění ve městě Saumur. | Zdroj: Archiv autorky

Umprum ji zklamala, vyrazila proto do Paříže. Když lidé zvenku nevnímají rozdíly mezi pracemi studentů, je něco špatně, říká výtvarnice Lochmann

Sama říká, že žije tak trochu mimo českou scénu. V jejích dechberoucích velkoformátových grafikách jsou ale rozeznatelné vlivy obou zemí. Tereza Lochmann absolvovala pražskou UMPRUM a École des Beaux arts v Paříži. Do českého obzoru se dostala především díky obdržení prestižní Ceny Vladimíra Boudníka 2021 za mimořádný přínos grafice, a to jako nejmladší laureátka v historii jejího udílení. Cena je každoročně udělována ku příležitosti výstavy Grafika roku. Na svém vítězném ročníku Tereza mimo jiné vystavila své Les Chaises vivantes / Živé židle, které jsou brilantním příkladem toho, jak smýšlí o hranicích mezi lidmi, věcmi a zvířaty.

Tereza studovala v Ateliéru ilustrace a grafiky na UMPRUM. Svoji bakalářskou práci tu obhájila v roce 2014 a magisterské studium už absolvovala na pařížské akademii. V době našeho rozhovoru instaluje svou výstavu v umělecké rezidenci v La Baule na západním pobřeží Francie. Strávila tu dva měsíce a nejedná se o jedinou rezidenci, kterou kdy navštívila. Vzpomíná na pobyt ve městě Antibes, kam ji pozvalo Museé Picasso. Tamní pobyt absolvovala v době prvních opatření spojených s pandemií a kvůli omezení pohybu osob si nakonec pobyt o měsíc prodloužila.

Výstava ve městě Antibes na konci pobytu v umělecké rezidenci. | Zdroj: archiv autorkyVýstava ve městě Antibes na konci pobytu v umělecké rezidenci. | Zdroj: archiv autorky

Výstava ve městě Antibes na konci pobytu v umělecké rezidenci. | Zdroj: archiv autorkyVýstava ve městě Antibes na konci pobytu v umělecké rezidenci. | Zdroj: archiv autorky

Žít ve Francii s uměním

„Ve Francii je všeobecně kultura více přítomná v každodenním životě,“ vypráví Tereza o kulturních rozdílech. „Hlavně ve městech je relativně dostupná a je o ni velký zájem. Vztah k umění je velmi pozitivní, což bylo i pro mě jako studentku velmi povzbuzující a motivující, protože kromě konstruktivní kritiky slyšíte i chválu. Možná je právě tohle nadšení něco společného pro latinské národy. Češi jsou stále více pragmatičtí a obecně si libují v kritizování,“ směje se. „V té české společnosti je stále zakořeněná karikatura umělce, který vlastně nepracuje, jen si někde popíjí. Ale doufám, že se to postupně lepší.“

Čas moru. V díle jsou zakomponované povolení o pohybu během pandemie, které se jako ostatní opatření místních racků netýká. | Zdroj: archiv autorkyČas moru. V díle jsou zakomponované povolení o pohybu během pandemie, které se jako ostatní opatření místních racků netýká. | Zdroj: archiv autorky

Volnost a výuka

Francouzsky se učila od dětství a do Francie jí to tak nějak táhlo. Naopak pragmatickým impulzem bylo ale to, jak se Tereza zklamala v pražské UMPRUM. V umění milované Francii už během pražského studia absolvovala půlroční stáž a nedokázala si představit, že by s novými obzory měla pokračovat. 

Na francouzské výuce ji především překvapila volnost a podpora v hledání jejího vlastního autorství. To bylo něco, co jí v Česku chybělo. „V ateliéru ilustrace na UMPRUM panuje určitý styl, a když ani lidé zvenku nevnímají jakékoliv větší rozdíly mezi pracemi studentů, je něco špatně. A v podstatě je to tak — alespoň já jsem to tak měla — že se člověk do tohoto stylu přizpůsobí, pokud o zdejší studium stojí. To je velká škoda, protože UMPRUM jako škola má nesporné kvality a zaslouženou prestiž. Proto si myslím, že jí právě tento styl výuky neprospívá,“ vypráví Tereza o své zkušenosti. „Škála užívaných grafických technik tu není zrovna široká, cokoliv, co je volné jiným směrem, než je v ateliéru akceptovatelné, je zkrátka špatně.“

S pomocí tradiční malby, kresby a koláží se Tereza věnuje velkoformátovým dřevořezům. Výsledky netradičního procesu jsou ve většině případů vyprávěním příběhů, jejích vlastních zážitků i palčivé problematiky. V rámci koláží používá útržky z novin či deníků a často aplikuje rytinu na nalezené dřevo či nábytek. Atypická matrice se poté sama o sobě stává reliéfem, uměleckým dílem a mnohdy je i součástí instalace vystavené pro veřejnost — tím se Tereza velmi odlišuje. „I během studií v Paříži vyvolávalo vystavení matric diskuzi. Byly zde konzervativní názory, že by se jako součást procesu vystavovat neměla, ale i názory, které ji pokládaly za mnohem zajímavější než samotný tisk,“ vypráví. „Zároveň je výzva navrhnout instalaci tak, aby její vystavení nepůsobilo didakticky.“

Vojáci aneb kukuřičné klasy | Zdroj: archiv autorkyVojáci aneb kukuřičné klasy | Zdroj: archiv autorky

Vojáci aneb kukuřičné klasy | Zdroj: archiv autorkyVojáci aneb kukuřičné klasy | Zdroj: archiv autorky

„Je třeba mít pokoru vůči náhodě“ 

Tereza používá i netradiční materiály, které nebyly předem určené pro výtvarný proces — ani ty si ale nevybírá podle plánování výsledku. „Můj výběr materiálů stojí spíše na konceptu. Hodně mi záleží, aby zde byla souvislost s vybranou tematikou. Na projekt související s mořem jsem využila nalezené rybářské sítě, aktuálně pracuji na projektu s tematikou koní, a tak se mi tu válí koňská sedla. To propojení je pro mě mnohem důležitější, než jakou stopu to udělá.“ 

Lady Godiva. Matrice Tereziny verze středověké legendy, která zobrazuje ženu v boji proti rostoucím daním. | Zdroj: archiv autorkyLady Godiva. Matrice Tereziny verze středověké legendy, která zobrazuje ženu v boji proti rostoucím daním. | Zdroj: archiv autorky

Lady Godiva, tisk | Zdroj: archiv autorkyLady Godiva, tisk | Zdroj: archiv autorky

Na otázku, jakou roli hraje v její práci překvapení, odpovídá: „Velkou!“ Přitom se zdá, že má vše pod kontrolou. „S tou mírou kontroly si dost hraju. Měla jsem období, kdy mě hodně bavilo experimentovat a opravdu nevědět, co se stane. U grafiky je ten moment překvapení přítomný už při naprosto základním procesu a mě především zajímá ten moment překvapení nějak podpořit. Aktuálně se věnuji více malbě, tam je výsledek vidět hned. Nejvíce mě ale uspokojují momenty, kdy se to kontrole nejvíc vymkne a vznikne něco, co mi připadá dobré.“  

Matrice | Zdroj: archiv autorkyMatrice | Zdroj: archiv autorky

Lidé, zvířata a věci

Les Chaises Vivantes. Za prvotním impulzem stála myšlenka vzít existující objekt, který už má leccos za sebou, a s pomocí grafiky mu věnovat novou identitu. Paralelně s tím šla i skutečnost, že tvar těchto tradičních židlí z ohýbaného dřeva je nějakým způsobem antropomorfní. „Šlo mi o vytvoření jedinečných kusů. Jak židle kopíruje lidské křivky, má dlouhé nohy, područky — v podstatě je to taková bytost. Pokoušela jsem se tedy z ní tu lidskost vytáhnout a s jejím povrchem zacházet jako s kůží. Tak vznikla lidská, kterou později doplnila zvířecí a rostlinná.“ Židle přitom vznikly, když Tereza dostala nabídku na účast na salonu designu. Designéři tento čin hodnotili jako velmi odvážný. „Chápu, že z pohledu designérů by se to dalo brát jako svatokrádež. S tím vědomím je to tvořeno, je to svým způsobem součást konceptu. Jedná o něco, co jde naproti tomu designérskému přístupu.“

Les Chaises Vivantes. Žívé židle. Zleva: Lidská, zvířecí, rostlinná. | Zdroj: archiv autorkyLes Chaises Vivantes. Žívé židle. Zleva: Lidská, zvířecí, rostlinná. | Zdroj: archiv autorky

Detail, lidská židle | Zdroj: archiv autorkyDetail, lidská židle | Zdroj: archiv autorky

Detail, rostlinná židle | Zdroj: archiv autorkyDetail, rostlinná židle | Zdroj: archiv autorky

Detail, zvířecí židle | Zdroj: Archiv autorkyDetail, zvířecí židle | Zdroj: Archiv autorky

Není to jediná grafika, kterou Tereza aplikovala na existující objekt. Od své galeristky dostala dveře, pocházející z opatství na pobřeží Loiry. Když se opatství rekonstruovalo, zachránil tyto dveře před vyhozením její otec, truhlář, který se na rekonstrukci podílel. Jedná se o dvoje dveře a jednu vysokou francouzskou okenici, staré a bytelné, co mají již něco odžito. „Původně jsem přemýšlela nad tím, jak Jean-Michel Basquiat maloval na nalezené věci, protože si nemohl dovolit plátno, nakonec z nich ale vznikly vzpomínkové dveře na loňskou cestu na Ukrajinu. Ty druhé zpracovávám s tematikou koní na připravovanou výstavu v Centru současného umění ve městě Saumur. Bude se jednat o rytinu z obou stran, tedy koně, který jimi prostupuje. Z houfu vzniklých tisků vytvořím stádo, které bude vystaveno na zdech v iluzivní perspektivě a dveře jako matrice / reliéf zavěšené mezi nimi, mezi přibíhajícím a odbíhajícím stádem.

Přípravy výstavy ve městě Saumur | Zdroj: archiv autorkyPřípravy výstavy ve městě Saumur | Zdroj: archiv autorky

Další články