Adéla hodně pracuje. Věnuje se vlastní tvorbě, a to nejen šperkům. Plní přání při zakázkové výrobě, především zásnubních prstenů. Udržuje při životě vaše nejoblíbenější hrnečky. Také učí jak studenty na střední škole, tak klientky v nízkoprahové dílně, a určitě i sebe. Má ráda limity, časové, rozpočtové. Ty vlastní si nepřiznává, raději je stále posouvá. Určitě se nikdy nenudí!
I když jsme nějaký Adély kousek mohli vidět téměř na každém Designbloku v několika posledních letech, tento rok se ho poprvé zúčastnila sama za sebe. Představila zde nové kolekce šperků PIRK a WIN-WIN a také projekt Live Longer, na kterém spolupracuje se Silvií Luběnovou.
Dvě instalace na letošním Designbloku
Po dlouhé době se Designblok přesunul z holešovického výstaviště do jiných prostor, byla jsi za tu změnu ráda?
ADÉLA: Rozhodně ano. Před lety jsem se dokonce zařekla, že dokud bude Designblok na Výstavišti, nebudu se tam hlásit. Pro mě je to víc výstava než veletrh a chtěla jsem si ho užít se vším, včetně práce s prostorem a instalací. V připravených kójích, které byly na výstavišti, není takové pole působnosti. I když si uvědomuji, i na základě letošní zkušenosti, v kolika ohledech bylo výstaviště pohodlnější pro všechny zúčastněné. Letos se nakonec ukázalo, že trocha nepohodlí rozhodně stála za to a návštěvníci si mohli užít neopakovatelnou atmosféru jedinečného prostoru kláštera sv. Gabriela, kam už se pravděpodobně znovu nepodívají.
Instalace Adély Fejtkové na DB2020 | Foto: Tomáš Brabec
Jak hodnotíš organizaci letošního Designbloku? Situace byla dlouho pro všechny nejistá, vládní opatření se měnily každým dnem. Zvládli to?
ADÉLA: Týden do instalace byly zprávy plné informací o rušení kulturních akcí a nových opatřeních, která se neslučovala s pořádáním akce s tak velkou návštěvností jako Designblok. Konečné resumé, že Designblok bude, jsme dostali až v pátek, dva dny před deadlinem pro instalaci, což bylo docela stresující. Vyhlídky nebyly moc růžové, protože vzhledem k hygienickým opatřením mohlo přijít o mnoho méně lidí než obvykle. Nakonec se kapacity návštěvnosti naplnily a přišli lidé se skutečnou vášní a zájmem o design, kterým stálo za to obětovat své pohodlí a riskovat zdraví. Dodatečně bych ráda všem odvážlivcům poděkovala, byl to obrovský příval energie a chuti do další práce.
Z hlediska organizace si dokážu představit lepší krizovou komunikaci vůči vystavujícím, ale chápu, že toho organizátoři do poslední chvíle sami moc nevěděli. Co hodnotím velmi kladně, bylo připravené 3D skenování prostor, díky kterému si DB mohl prohlédnout kdokoliv online.
Já si to nakonec opravdu užila!
Kolekce PIRK – detail instalace DB2020 | Foto: Tomáš Brabec
Přineste svůj rozbitý kousek! Příjem objednávek denně
To bys nebyla ty, kdyby ti stačil jeden projekt. Jaká byla tvoje druhá instalace na letošním Designbloku?
ADÉLA: Byl to můj srdcový projekt Live Longer, na němž participujeme se Silvií Luběnovou. Počátek má už v mé diplomové práci, s kterou jsem absolvovala v ateliéru K.O.V. v roce 2017. Vzdálila jsem se tehdy od šperku, nechtěla jsem tvořit kolekci nebo produkt. Ideálně jsem vlastně nechtěla vytvořit nic, z nějakého pocitu zahlcenosti, který občas mívám. Nakonec se tato má potřeba transformovala do opravování. Přišlo mi nejlepší demonstrovat ji na skle a porcelánu, předmětech denní potřeby, které každý den bereme do ruky a máme k nim blízký vztah.
Už při Artsemestru mě objevila Silvie, která je známá svým projektem Maestrokatastrof. Její práce je založená na podobném přístupu, kdy starý porcelán znovu objevuje a svým zásahem ho dělá atraktivnější pro současné potřeby. Silva má velký vliv na to, že moje diplomka nezůstala zaprášená na akademické půdě a společně ji posouváme dál a dál do roviny fungující služby a dalo by se říct i určitého manifestu. Obě nás to hodně baví a skvěle se doplňujeme. A i když jsme silné individuality, musím říct, že je opravdu super nebýt na všechno sama.
Na instalaci bylo vidět, kolik různých technik pro opravy používáte. Přišly jste si na ně samy?
ADÉLA: Ano, techniky používáme různé a jejich repertoár se snažíme neustále rozšiřovat, protože na každou věc se hodí trochu jiná „záplata“. Hodně záleží na dalším použití a funkci opravovaného předmětu a také na tom, jak se rozbil nebo co mu schází. Využíváme jak tradiční techniky, například japonské kintsugi nebo košíkářství, tak techniky, které jsou čistě autorské.
A ne všechno je v našich silách a možnostech, takže některé techniky poptáváme. Teď se třeba snažíme navázat spolupráci s dráteníky, kteří by byli otevření naší estetice. To se bohužel zatím nepodařilo.
Live Longer – náhodný výběr | Foto: archiv autorek
Kolik času nad opravami trávíš?
ADÉLA: Podle poptávky a potřeby. Většina technik je opravdu zdlouhavá, ale zase to není úplně kontinuální proces, je spíše postupný, odvislý například od doby schnutí použitých materiálů. Vždy také záleží na stavu, v jakém opravovaná věc je. Něco jiného je dávat dohromady hrníček na půlky a hrníček na 10 kusů.
Hodně času jsme teď trávily hlavně nad e-shopem projektu Live Longer, který se chystáme spustit ve výhledu několika dní.
Ještě nám prozraď, jak to bylo s automatem od Hidden Factory. Náhoda, že stál během Designbloku zrovna u vás?
ADÉLA: Byla to spřátelená instalace. Gabriel Vach z Hidden Factory je Silvin kolega a spolužák, tak se to tak nějak upeklo. Jeho koncept instalace byl postaven na tom, že za 50 korun si poctivé lokální řemeslo nekoupíš. Zážitek z rychlé ztráty právě koupeného suvenýru (kelímek z nové limitované kolekce se ve většině případů rozbil hned při procesu nákupu, pádem ze svého místa v automatu) by se ti měl vrýt pod kůži a příště tě od levného nákupu odradit. Jak to sám Gabriel komentoval: „Na takový levný nákup nakonec doplatíme všichni.“ Jeho instalace byla, myslím, jednou z nejlepších na Designbloku, ale vyžadovala trochu hloubavého konzumera. Na místě nebylo nic vysvětleno, mohlo se jen plynule navázat do naší opravny.
Live Longer instalace DB2020 | Foto: Tomáš Brabec
A kolik rozbitých kelímků z automatu zamířilo k vám?
ADÉLA: Asi kolem 50 kusů, z nichž některé jsou úplně na tříšť, takže nám teď bude chvíli trvat, než je dáme dohromady. Teď jsem lepila jeden hrníček dva týdny. Musí se na to jít postupně, střep po střepu.
Naučit se řemeslo může
někomu změnit život
Ráda bych se ještě vrátila k loňskému Designbloku, kde mimo jiného tvého tvoření byla představena nová kolekce šperků vzniklá pod projektem Metráž, jak ty jsi v tom byla zapojená?
ADÉLA: Metráž je nízkoprahová pracovní dílna pro ženy, které se ocitly v tísnivé sociální situaci. Mají zde zázemí pro tvorbu designových doplňků i módy, a tím hlavně možnost výdělku. Na jednotlivých kolekcích Metráž spolupracuje s českými designéry. Šperky z kolekce Svoboda a nezávislost vznikaly pod mým vedením. Byla to už naše druhá spolupráce.
Jak taková spolupráce probíhá?
ADÉLA: Kolekci jsme vyvíjely zhruba 10 měsíců. Jako zadání jsme si zvolily motiv lípy, se kterým pak klientky Metráže pracovaly. Každý týden probíhal dvou až čtyřhodinový workshop. Začínaly jsme kresebnými studiemi a postupně se dostaly ke stylizaci v kresbě a následně v modelu. Ten se nakonec použil pro odlití do kovu.
Učila jsi je něco úplně nového, jak se s tím vypořádaly?
ADÉLA: Tím, že jsme navazovaly na předešlou spolupráci (kolekce šperků DOTYK – OTISK), bylo to už snazší. Také jsme si na vývoj kolekce daly dostatek času. Holky v Metráži jsou šikovné a mají dobrou průpravu pro jemnou motoriku i z jiných jejich produktů. Z počátku byla složitá práce s měřítkem. Hodně jsme zmenšovaly. Šperk by neměl být těžký jednak pro pohodlné nošení, tak pro váhu použitého materiálu, která se značně odráží v konečné ceně výrobku.
Ty jsi celý projekt vedla po řemeslné stránce, do výsledného tvaru vůbec nezasahovala?
ADÉLA: Od začátku jsem chtěla, aby to byl jejich autorský počin. Samy si tedy vytvořily modely šperků, které jsem zaformovala pro následné odlití. Spolu s Kateřinou Jungovou, která je hlavní duší celého projektu, byla moje funkce spíše mentorská, technologická a motivační. Motivace je jednou ze základních premis ve spolupráci s kýmkoliv, kdo je v daném oboru laik. Zcela pochopitelně, protože nemá vybudované žádné autorské sebevědomí. Správně motivovat nám občas dávalo docela zabrat, a i proto jsem chtěla, aby byl design šperků skutečně jejich a ne moje autorská exhibice. Finální výroba, reprodukce v materiál a kompletace šperků, ta nejodbornější část šla pak za mnou. Postupně se snažím předat Metráži i tyto kroky, aby byly v dokončování šperků co nejvíce soběstačné.
Stříbrné odlitky kolekce Svoboda a nezávislost, Metráž | Foto: Klára Kudláčková
Hledá a rozvíjí naději mladých talentů
Výuka je u tebe už 5. rokem na denním pořádku. Kde ještě se objevuješ v roli učitelky?
ADÉLA: Mimo Metráž, která je teď už spíš nárazová, ještě vedu ateliér Modelářství a návrhářství oděvů na Soukromé střední umělecké škole designu. Už od dob svého pedagogického studia jsem chtěla učit a musím říct, že práce se studenty mě opravdu baví. I když i zde narážím na nutnost studenty správně namotivovat, což je někdy obtížné. Ve své pedagogické praxi jsem se dostala trochu mimo obor, ale čím dál víc si uvědomuji, že nebýt svázaná technologickými postupy je velkou výhodou. Studenty učím navrhování a vedu je ke zkoumání, konceptuálnímu přemýšlení a experimentům s materiálem, což vyvažuje striktní postupy dané v technologii a konstrukcích, které učí kolegyně z oboru.
Dává ti práce ve škole finanční jistotu v jinak nejistém podnikání a hlavně teď v nejisté době?
ADÉLA: Ano, je to stabilní příjem, který vím, že pravidelně dorazí na účet. Po Designbloku poptávka po špercích a opravách mnohonásobně narostla, ale zaměstnání bych si ráda ještě ponechala, alespoň částečný pravidelný a stabilní příjem mi vyhovuje a dává mi potřebný klid a svobodu na tvorbu.
A jak komunikuješ se studenty na dálku, funguje ti distanční výuka?
ADÉLA: Chtě nechtě musí, i když pro kreativní obory to určitě není optimální. Už se snad konečně blíží její konec!
Čas na vlastní tvorbu
Na začátku jsi zmiňovala, že tě reakce návštěvníků Designbloku motivovaly do další práce. Na svůj ateliér jsi tedy nezanevřela ani teď?
ADÉLA: Rozhodně ne. Jen vzhledem k tomu, že souběžně pracuji a dělám na několika projektech, tak v ateliéru bývám spíš nárazově a jak je potřeba. Stává se, že se tam třeba dva týdny v kuse nedostanu, což pak musím kompenzovat tím, že jsem tam dva týdny téměř nonstop 18–20 hodin denně včetně víkendů. Obecně o víkendu v ateliéru pracuji nejraději, je klid a nechodí e-maily. Na nárazovou práci na svých projektech jsem zvyklá už od školy, kdy jsem po celou dobu svého studia byla zaměstnaná na full time a na klauzury jsem si brala dovolenou. Přesně tak vznikly moje nejlepší věci, které pak reprezentovaly UMPRUM i na výstavách v zahraničí. Takže jsem zvyklá makat na 200 %, když se blíží deadline.
Kolekce PIRK | Foto: archiv autorky
A umíš i odpočívat?
ADÉLA: Stejně jako nárazově pracuji, tak nárazově odpočívám. Někdy si programově nařídím day off a pak se přistihnu, že stejně zase něco dělám. Může to vypadat jako diagnóza, ale budování značky prostě nějaký čas a úsilí stojí. V poslední době dělám vše pro to, abych to pomalu překlopila do normálnějšího režimu. I když můj obor bude vždy proces, který není možné nějak dopředu časově naplánovat nebo za ním zavřít dveře v 18:00 a jít si lehnout k televizi.
Mám pocit, že jsem na jaře tvoje šperky viděla úplně všude. Měla jsi při první vlně koronaviru víc času na svoji práci, nebo to byla jen shoda okolností?
ADÉLA: Všechno se zpomalilo a bylo toho míň zvenčí. Práce jsem měla stejně, ne-li víc vzhledem k distanční výuce, ale zase jsem byla flexibilnější. Takže ano, určitě mi jiný režim pomohl šperky a jejich prezentaci dotáhnout, především pro účely prodeje na e-shopu, což je vlastně dnes jediná spolehlivá cesta. Mé šperky byly vidět také díky skvělé propagaci tady na Czechdesignu. Vlastní e-shop zatím nemám, to chce ještě více času a naplněný sklad, což zatím v plné míře nemám. Navíc jsem docela maximalista a například kolekce PIRK má mnoho variant. V prodeji je zatím jenom část.
Náušnice gold a prsteny PIRK_ SPRIG | Foto: archiv autorky
A co tvoje poslední kolekce WIN-WIN, kterou jsi představila na Designbloku?
ADÉLA: Kolekci WIN-WIN jsem představila v prototypech. Momentálně je ještě ve fázi odlaďování a přizpůsobování sériové výrobě. Nějaké kusy půjdou určitě do prodeje na Czechdesign shop. Ty komplikovanější, které nelze identicky reprodukovat, zůstanou v prodeji pouze u mě. Šperky si pro doplnění prezentace nové kolekce „Touch me“ vybrala Lucie Kutálková z Leedy. Obě kolekce spolu skvěle fungují.
Jak postupuješ při navrhování svých šperků?
ADÉLA: Někdo si dělá skici, modeluje ve 3D programu nebo sochá. Mým výchozím bodem je většinou plocha papíru, kterou se skládáním dostávám do prostoru. Mé šperky tak nezůstanou ploché, přestože z plochy vychází. Nejsou ani objemné a hmotné. Jsou spíše vzdušné a jemné. V poslední době mě lákají i jiné přístupy, možnosti a technologie, takže se časem může proměnit i charakter.
Vzpomeneš si ještě, kdy jsi začala s principem skládání?
ADÉLA: Už na přijímačkách na UMPRUM jsem používala skladebný systém. V prváku tak vznikl velký geometrický objekt pro výstavu Treasure Hunt prezentovanou v mnichovské Pinakotece der Moderne. Při práci na tomto projektu jsem zjistila, že mi nesedí minimalistický geometrický přístup a postupně jsem ho začala rozvolňovat. Vycházím sice z geometrie, ale nedržím se jí striktně, nechávám si prostor i pro mírné nepřesnosti a nedokonalosti, kterými mé věci dostávají svoji specifickou jemnost. Říkám tomu něžná geometrie.
Mít vlastní značku je nejen čas strávený nad výrobou produktu, ale i spousta práce okolo. Máš někoho, kdo ti s tím vším pomáhá?
ADÉLA: Všechno včetně propagace, focení a výroby zatím řeším sama. Ráda bych alespoň nějaký krok časem převelela na někoho dalšího. Vše je také trochu otázka času a peněz. Můj výrobní proces je zdlouhavý. Na druhou stranu tak mohu vyrábět šperky jen po menších sériích, což má své kouzlo a uchovává si punc jedinečnosti. Ten bych si určitě chtěla udržet i do budoucna.
Prozradíš nám nějaké své tvůrčí plány?
ADÉLA: Úplnou náhodou se ke mně dostala zubařská pec. Jeden kamarád mi ji věnoval, protože ji koupil i s domem, kde ji v pozůstalosti objevil. Takže mě teď láká práce se smaltem, ke kterému je právě taková pec potřeba. Chci pustit do svých šperků trochu barev, což je obecně ve šperku docela problém a velká technologická výzva. Uvidíme.
Limity beru jako výzvu
Už víme, že toho rozhodně neděláš málo. A to jsme určitě nestihly zmínit všechno. Máš ještě nějaký další projekt, o kterém bys chtěla říct?
ADÉLA: Hodně toho dřímá v šuplíku. Z realizovaných projektů a zase úplně jiný druh práce je šperkařský Merch pro Studio Oficina a jejich festival Mouvo, na kterém jsem se podílela už dvakrát. Je mi potěšením s takovými profíky pracovat, jsou to naprosté špičky v oboru motion designu u nás. Navíc je ta práce ohromně inspirující, objevuji v ní úplně nový vesmír. Oficina pracuje s něčím pro mě naprosto nepolapitelným a abstraktním, ve virtuálním prostředí, a to já pak musím zhmotnit do upomínkového předmětu. Je to samo o sobě výzva, když přičtu ještě omezený rozpočet na šperk a šibeniční termín, je to skutečný adrenalin. Práce není tolik kreativní, protože vycházím z vizuálu festivalu, přesto se ale vždy snažím přinést něco nečekaného. Loni byly ústředním motivem likvidní tvary, finální sériově vyráběné šperky jsem ještě namáčela do barvy, která pokaždé stékala a zasychala trochu jinak a každý kus se tak stal originálem.
MOUVO Merch, brože Snake, náušnice WIERD | Foto: Filip Gyore
Další projekt a možná jediná část mě, která právě odpočívá, je věčně kvetoucí stavebnice Adéla.
Adéla vystudovala na umprumce v Uherském Hradišti Průmyslový design a bakalářské studium na pedagogické fakultě v Olomouci. Na katedru výtvarné výchovy v dobrém vzpomíná. Dostala se tam k mnoha výtvarným technikám, vyzkoušela si právě třeba i fotku nebo šperk, kterému se pak rozhodla věnovat při dalším studiu na pražské UMPRUM v ateliéru K.O.V.
Šperky Adély najdete na e-shopu czechdesign.cz.
