Smrt bilboardům
Jaké byly tvé vizuální vjemy z cesty sem? „Normální“ člověk se cestou po Národní třídě zaměřuje zřejmě na úplně jiné věci než ty.
VERONIKA: Tahle ulice je pro mě trochu speciální – zpracovávala jsem ji v analýze vizuálního smogu pro IPR. Takže tu mám každý dům nafocený a detailně zmapovaný. Záleží, jak často člověk tou lokalitou prochází, ale vnímám ji učitě jinak, protože v tom oboru podnikám. Není to tak, že bych měla supermozek a viděla věci, co ostatní ne, ale štve mě spousta očividných podnikatelských failů, které mi navíc komplikují život. Prostor ulice je nepřehledný, obchody se úplně ztrácí v tom mumraji. Podnikatelé tím škodí sami sobě. Retail není pro každého a nestačí jen otevřít, nalepit slogany a doufat.
Z cyklu Vizuální vulgarismy aneb jak Veronika vnímá nevkusnou reklamu, zdroj: veronikova.com
Sama jsem si nedávno uvědomila, že jsem byla zvyklá vnímat město jen z hlediska spodního patra. Když se najednou člověk podívá vzhůru, vidí úplně jiné město. Všímáme si často jen parterů se všemi těmi plastovými poutači a bannery a o patro výš se pohled lidí často ani nedostane.
VERONIKA: Je to tak. V přízemí je úplně jiný svět než v patře. Sama jsem při té analýze často musela jít a zjišťovat, kde ten konkrétní dům končí a kde začíná. Žijeme v úplně jiném městě, než jaké bychom mohli z kulturního dědictví vytěžit. Obchody tu architekturu domů kolikrát tak deformují, že ani nepoznáte, jaký dům tam stojí. Když pojedete do Bratislavy, Prahy, Ostravy, Olomouce, Brna a nafotíte fotky parterů, nikdo nepozná, z jakého je to města. Je to pořád stejná změť reklamních sdělení. A benefit z toho nemá nikdo.
Ukázka z manuálu, foto: Jan Šrámek, zdroj: http://manual.brno-stred.cz/
Už tvoje diplomová práce se věnovala regulaci vizuálního smogu. Jaký byl ten prvotní impuls, kdy ses pustila do tohoto tématu?
VERONIKA: Po návratu ze studijního pobytu v Belgii jsem to intenzivně začala vnímat. Ten kontrast byl obrovský. Prezentace obchodníků u nás mi jednoduše přišla šílená. V Ghentu, kde jsem bydlela, bylo v ulicích často živo, ale přesto prostor působil uklidňujícím dojmem. Obchodníci jsou zvyklí se tam prezentovat bez překotného útočení chaotickými nápisy. To je koneckonců jádro problému – nedotažená byznys strategie, která se jen zhmotní v podobě vizuálního smogu. Je to měřítko úrovně intelektu a schopností daného podnikatele.
Co všechno si můžeme představit pod pojmem vizuální smog?
VERONIKA: Můžeme to rozdělit na dvě sféry, jedna sféra je outdoor reklama a druhá je reklama na provozovně. Obě jsou politicky i tématicky úplně odlišné. Outdoor reklama je v některých zemích striktně regulovaná nebo úplně zakázaná, i kvůli bezpečnosti dopravy. Jedna věc je retail design – označení obchodu. Okénko, kam si ve tři ráno půjdete koupit kebab, potřebuje úplně jiný přístup než butik, který si může vybudovat stabilní základnu zákazníků. Outdoor reklama a billboardy jsou ale věc, která je z hlediska moderního marketingu úplně mimo. Jako kreativec se dokážu obejít bez nich. Často spolupracuji s mladými firmami, které vyžadují od marketingu jasné výsledky a billboard by si tak objednal jen blázen. I kdyby zemřel byť jen jediný člověk kvůli billboardu u dálnicie, tak mi to médium vůbec nedává smysl.
Manuál proti vizuálnímu smogu
Autorský komentář k Manuálu dobré praxe reklamy
Po třech letech práce se loni podařilo dokončit manuál, který má vymezit pravidla reklamy a vizuální prezentace provozoven v Brně. Jsi autorkou grafické podoby dokumentu a zároveň textů. Jak tahle iniciativa vznikla?
VERONIKA: Po diplomce na UTB ve Zlíně jsem oslovila radnici v Brně s veřejnou výzvou a pak potkala radního Svatopluka Bartíka, který si to téma vzal za své a organizoval koordinační schůzky. Vznikla z toho vizuální strategie, která řešila ilegální výlep, čištění hlavního nádraží apod. Manuál byl potřeba hlavně kvůli značení provozoven. Památkáři měli nějaké své představy a společně jsme pak hledali, jak je definovat. Chtěli jsme se vyhnout klasickým černobílým lejstrům, které nikdo nečte, potřebovali jsme formát, který bude uživatelsky přívětivý, s názornými příklady přímo z Brna. Jako se dnes v případě návrhu aplikací řeší potřeby uživatele a pohyb oka po obrazovce, tak jsem v případě Manuálu řešila, jaké faktické informace obchodník ve vztahu k legislativě potřebuje a jaké věci mu můžou pomoct s podnikáním.
Manuál je k dispozici ke stažení, foto: Jan Šrámek, zdroj: http://manual.brno-stred.cz/
Jak se daří vašemu manuálu, který je teď online, v praxi?
VERONIKA: Má skvělý ohlas od obchodníků i od památkářů. Momentálně je v procesu schvalování minimum neschválených projektů. V tom vidím velký posun.
Manuál sice vznikl pro konkrétní městskou část, ale teoreticky by se jím mohla inspirovat i ostatní města. Jak by případně mohla s manuálem pracovat?
VERONIKA: Komunikuju teď s aktivisty i politiky v pěti městech, kterým se snažím předat nějaké zkušenosti. Každé město je ale jiné, má svá specifika a s tím je potřeba pracovat. Ráda teď budu předávat zkušenosti jako konzultant, ale nechci vytvářet manuály pro další města. Byla to fajn zkušenost, ale dál se chci věnovat kreativní práci. Teď už je to na lidech, kteří v těch městech žijí, aby obíhali památkáře, úřady, instituce apod., a manuálem se inspirovali. Proto je také volně ke stažení.
Manuál je k dispozici ke stažení, foto: Jan Šrámek, zdroj: http://manual.brno-stred.cz/
Od džusů až k cvrččím tyčinkám
Zabýváš se hlavně grafickým designem a brandingem. Pracovala jsi třeba na redesignu UGO džusů nebo vizuální identitě folklorního souboru Ondráš. Podle čeho si vybíráš klienty?
VERONIKA: Zrovna teď jsem četla poznámku od Simone Weilové, že když za tvorbou není nutnost, tak je to o ničem. Vždycky je u projektu hodně překážek, ale překonávají se snáz, když mají klienti nějakou vizi. Potřebuju, aby sami věděli, proč podnikají – třeba jak vysvětlit západnímu světu, že hmyz na talíři je naše budoucnost.
Redesign pro Sens, zdroj: Filip Beránek
Jak vypadá ten proces spolupráce s klientem?
VERONIKA: Většinou je to mnohem delší cesta, než mají klienti zažité. Jsem asi pravý opak uměleckého grafika, spíš designér obsahu. Vždycky s klienty nejdřív řeším, kolik by do jakého výstupu měli investovat a kolik se jim má vrátit a kdy. Funguju v podstatě jako jako investiční poradce v oblasti designu. Třeba v případě retail designu z toho vždy vyplyne, co má smysl tisknout a na co je lepší online. Společně pak musíme podtrhnout nejdůležitější sdělení a řešit spoustu grafických problémů. Koncepci vizuálu, vizitky, hlavičkový papír můžete mít velmi rychle, ale v průběhu realizace klient přichází s novými požadavky, objeví se nové potřeby a až po pár měsících si můžeme všichni s čistým svědomím říct, že to funguje.
Design projektu Brněnské historické stezky, zdroj: veronikova.com
Street art má fakt koule
Máš nějaký vyloženě srdcový volnočasový projekt?
VERONIKA: Jsem velká fanynka pouličního umění. Sbírám fotky street artu a retail designu. Obecně ráda trávím čas na ulici, mezi buskery, na oběd půjdu radši do parku, než do nóbl restaurace. Street art mě baví v tom, že nevíte, kdo je autor, setkáte se se spoustou věcí, které vám budou vadit nebo které si zamilujete, nefunguje tam žádný kurátor. Na rozdíl od klasického sprejování má street art velmi promyšlenou instalaci, vázanou na konkrétní místo a precizní zpracování. Sdílíte naplno čistou radost z vytváření bez nároku na slávu, moc a peníze a ještě s tím, že se to za 14 dní rozpadne. To má fakt koule.
Street art nejsou jen tagy, zdroj: Veronika Rút Nováková
Třeba v Portu je třeba touha obyvatel přivlastnit si veřejný prostor tak silná a na tak vysoké estetické úrovni, že v podstatě nepoznáte, co je retail design a co je street art. Viděla jsem tam ručně malované vývěsní štíty z kachliček, nádherné neony v rámci retail designu vedle ručně malovaných papírových street artových instalací. V Lisabonu zase velkoplošný street art jako moderní parafrázi na renesanční sgrafitta.
Z Veroničiny sbírky evropského street artu, zdroj: Veronika Rút Nováková
Jezdíš vyloženě cíleně po Evropě nebo po Čechách mapovat street art?
VERONIKA: Nerada bych z toho dělala turistickou atrakci. Podivná touha tu tvořivost znásilnit, dát do tabulek, označit vítěze a šup do muzea. Je to spíš koníček, než že bych si řekla, že musím projet tolik a tolik měst a rychle vytisknout publikaci. Spíš když někam jedu, tak trávím v tom městě maximum času v ulicích, chodím jen pěšky a pak najednou narazím na nějakou pecku. Kdyby se mě někdo ptal na nejlepší způsob, jak zažít street art, tak doporučím jít za nosem, totálně se ztratit, mluvit s místními a užívat si město pokud možno z pozice bezdomovce.
