Vystudoval UMPRUM, proslavila ho trička pro české vojáky, teď pracuje na prestižních digitálních projektech ve startupovém studiu U+. Jak se absolvent umělecké školy srovnal s komercí a kde jsou hranice ega při tvorbě pro velké klienty? Tomáš Nečas alias Tom Garcy, CEO divize U+Design má jasno.
Tome, jak ses dostal do reklamního světa, byla to vždy jasná volba nebo jsi chtěl být “nezávislým” umělcem a vystavovat v galeriích?
Jasno jsem neměl, ale v reklamce jsem začal pracovat už od prváku na UMPRUMu, protože jsem chtěl získat co nejvíce praxe, kterou ti ta škola v drtivé většině případů vůbec nedá. To se samozřejmě občas setkávalo s odporem – reklamky jsou mezi umělci brány téměř jako sprosté slovo, někdy mi to připadalo až směšné, jako fazona boje proti nějaké komerci. Praxe pro mě ale byla jednou z nejdůležitějších věcí, ta je prostě potřeba. Někteří lidé si mysleli, že až dostudují, prostě jim někdo zavolá a zaměstná je. Ale nezaměstná. Protože jim chybí praxe, nemají ten potřebný kontakt s realitou, za který paradoxně ostatní odsuzují. Pochopil jsem, že nejvíc se naučím venku. Naopak v čem je UMPRUM dlouhodobě neuvěřitelná, je to, že má “čich” na lidi, kteří jsou schopni se posouvat dál. Většina lidí má svůj strop a dál to nejde, už se nezlepšují. Tady je to naopak. To ostatně platí i v praxi, je jen velmi málo lidí, kteří tvoří za nějakým limitem. Když je ale najdete, stojí to za to, spolupráce s nimi je pak obohacující pro obě strany.
Vizuál pro PR agenturu Freya, design: Tom Garcy
Co ti praxe v reklamních agenturách dala? Zklamalo tě naopak něco?
Člověk se tam hodně naučí, a to z obou stran mince. Dojde mu, že kvalita práce je základ, ale kolikrát důležitější je umět danou věc prodat. Pracovat na komerčních projektech pro mě nikdy neznamenalo dávat tomu umělecky méně než jinde, hlavně aby se to prodalo. Od začátku jsem vždy chtěl, ať je to to nejlepší, vypadá to skvěle, má to myšlenku a příběh. A to je pro mě doteď největší umění, být schopný vysvětlit a prodat skvěle vypadající a fungující věc i lidem, kteří se třeba v té oblasti tolik neorientují a současně nepodrazit sám sebe, nedělat kompromisy, jen aby se to zalíbilo všem. Myslím, že je škoda na sobě nepracovat a vybírat si pouze projekty, kde už přesně vím, jak to půjde, že to druhá strana přijme a následně to brát jako nějaké měřítko kvality práce designéra. I přes množství projektů, na kterých jsem pracoval, je gro mé práce odvést ji co nejkvalitněji, aby byla nadčasová, měla hodnotu, ať už jde o kulturní projekt nebo korporátního klienta. I u něj lze využít prostor, který jiní nevidí, a navrhnout řešení, které vyhovuje desítkám korporátních pravidel a současně má nápad.
Aplikace Brewtime, design: Tom Garcy
Jak toho docílíš? Jak na sobě ty sám pracuješ?
Na to mám jednu ověřenou metodu – dávám zadání sám sobě, tím se cvičím. Dělám věci, které jdou jen ze mě, nejsou limitovány žádným externím zadáním, žádnými mantinely. Což je tedy úplně něco jiného než se umět chytře strefit do nějakého zadání. Takhle jsem skoro dva roky dělal sbírku prací (kniha 7.zmen.se), které byly 100% vyjádřením mě samotného. Často přinesu podobný návrh i velmi konzervativním klientům, u kterých už dopředu vím, že v té podobě nemůže projít. Ale stojí to za to, protože ve většině případů ta “drzost” zvedne laťku vnímání návrhu o kousek výš a konečný výsledek pak může být díky té nastavené počáteční úrovni mnohem dál, než kdybychom nosili jen ty konzervativní věci ze strachu, že by ty odvážnější klient nevzal. Je však potřeba pracovat na obojím, jak na svém ničím nelimitovaném vyjádření, tak na schopnosti vyhovět požadavkům zadání.
Web Trade-off, design: Tom Garcy
Jak ses za ta léta v oboru pracovně posunul? Co teď vidíš za největší výzvy v tvorbě digitálních projektů?
Aktuálně už nedělám tolik exekutivy jako dříve, což plyne i z podstaty mé pozice v U+. Snažím se víc pracovat s lidmi, předat to dál, vést je, jsem také mnohem více v kontaktu s klienty. Já sám teď pracuji víc komplexně, z pohledu celého produktu, což je ostatně přístup celého studia U+. Neřešíme jen otázky webu, ale podílíme se i na samotné službě či produktu, který to naše řešení prezentuje. V divizi U+ Ventures navíc vyvíjíme i vlastní startupy. Takže já konkrétně neplním jednorázová zadání typu: udělejte takový a makový web a hotovo. Ptám se proč, pro koho to je, kdy to řešení klient hodlá použít. Hodně při tvorbě webů tlačím na user experience. Věci už teď hodnotím primárně podle toho, jak se používají, ne jak vypadají – to je totiž často kámen úrazu. Výborní grafici jsou mnohdy úplně marní v digitálu, protože jim UX nic moc neříká, nikdo je to neučil. Zkrátka to tam nasekají, jak se jim to v tu chvíli líbí a už neřeší, že to bude třeba naprosto nepoužitelné – každý neotřelý nápad zkrátka není praktický a ta kontrola a otestování je dnes zásadní. Nebo naopak UX studio, které udělá funkční, ale tristně vypadající věc. Ta kombinace obojího je klíčová a jádro 2.0 - tedy nejen umět prosadit skvělou grafickou věc s uměleckou hodnotou, ale také ji být schopen funkčně a hodnotně využít i v nových technologiích.
Tom Garcy, zdroj: osobní archiv
A co současný grafický design obecně, jak hodnotíš práci svých kolegů v oboru?
Podle mě by měl být grafický designér také člověk, který se snaží ovlivnit nebo zlepšit vkus lidí. Umět přinést nové trendy, a navíc je podat ve formě, která lidi vzdělává. To u nás dělá jen úzká sorta lidí. Naopak mnoho prací určených veřejnosti se míjí účinkem a ocení ji spíše jen uzavřená komunita z oboru. Často se dělá grafika pro grafiku, ten svět je v tomto smyslu hodně uzavřený. O to více září výjimky s jiným přístupem a často i s veřejností uznaným kreditem. Pokud jde o práci pro klienty, tam vidím nedostatky spíše v tom, že se hodně designérů nedokáže srovnat s kritikou. Klient není blbec a má často věcné připomínky, třeba jak se bude s produktem dál pracovat. A některým umělcům se to zkrátka nelíbí. Spousta projektů na tom končí – na začátku je ten vztah dobrý, ale nároky jsou tu logicky pořád, a když klient nepřijme každou tečku, kterou umělec vytvoří, hned je problém.
Web pro Trade Off, design: Tom Garcy
Dostáváme se k umělcovu egu. Jak v komerčním světě funguje a jak se s ním musí pracovat?
Ego musí jít samozřejmě často stranou, minimálně jej člověk musí umět potlačit, udělat krok zpět. Je to často ta správná cesta, jak práci ještě zlepšit, sám se něco přiučit a poznat i jiný pohled na věc. S tím samozřejmě souvisí i umění práce s lidmi a sebereflexe, které jsou ve finále stejně důležité jako práce s nástroji a s photoshopem. Jednou tu práci děláte za peníze, tudíž je to z velké míry služba, a součástí služby je i sociální aspekt práce s lidmi, komunikace i vztahy. Nenechávám si věci pro sebe, předávám je dál, ale současně se učím od ostatních – je to oboustranný proces. Díky tomu můžete pozorovat, jak lidé pod vámi rostou, jste s nimi víc sladěni a fungujete jako celek. Ač se to možná nezdá, na určité úrovni tahle práce prostě nejde dělat sólo. I proto se rád o věcech bavím a snažím se popsat, jak je udělat jinak a lépe, ne je jen slepě kritizovat.
Jak pracuješ se svým týmem?
To hodně souvisí s tím, co už jsem naznačil – klíčové je dostat všechny na stejnou frekvenci. Je to dřina, ale vyplácí se to. Přistihnete se přemýšlet nad tím, že by bylo super, kdyby se vám někdo takhle věnoval, protože já na to štěstí úplně neměl. V tomhle patří obrovský dík i celému U+, který šlape jako namazaný stroj, lidé jsou samostatní, ale současně si pomáháme, děláme věci společně, posloucháme se. Když umíte s lidmi pracovat, vrátí se za vámi a nikdy nevíte, kdy to řeknou dalším lidem, kteří přijdou taky. Ten rybníček je tu velmi malý.
Web pro advokátní kancelář Kochman, design: Tom Garcy
Co design a nové technologie? Spoustu věcí dneska dokáží za lidi dělat různé programy, roboti... Je možné, že v budoucnu nahradí i vás, designéry?
To asi úplně ne, ale pravdou je, že je dnes více než dřív nutné i v našem oboru sledovat nové technologie a jejich použití, vzdělávat se, a snažit se je zahrnout do běžného procesu. Zůstat věrný jednomu nástroji v dnešní rychlé době bude za krátkou dobu znamenat nulový pokrok a velkou ztrátu cenného času. Spousta věcí, včetně běžného a průměrného designu, směruje k automatizaci, ať už se to lidem líbí nebo ne. Pouze zcela špičkový design a opravdové umění bude v našich rukou, protože umělce, nápad a myšlenku stroj nikdy nenahradí. V tu chvíli začne mít designér úplně jinou hodnotu než dosud, i z toho důvodu, že všichni, kteří se situaci nepřizpůsobí nebo nebudou dosahovat takové kvality, zkrátka skončí. Bude to přirozený, postupný proces.
Umět dnes udělat plakát je krásná věc, s rozvojem technologií a zobrazování ve formě pohybu či 3D to však bude stále více potlačený obor a pokud se takový tvůrce nebude snažit pracovat jinak, budou ostatní tvůrci kilometry před ním. To je také jeden z důvodů, proč třeba testujeme využití upravené či virtuální reality do nových projektů. Já jsem původně designér se zcela klasickým vývojem – vše postavit ve Photoshopu, Illustratoru, Indesignu – tedy v nástrojích, které znám a které umí vše, co potřebuji. To by bylo v pořádku možná před 5 lety. Zůstat u nich teď by byla chyba. Sledovat, a hlavně využívat technologie a trendy je jediná šance, jak nyní držet krok, a kdo si to uvědomí, má napůl vyhráno. Současně je tu ale také jiný pohled – grafik je jeden z mála lidí, jehož práce se může dostat skutečně ven. A tím myslím ven, do veřejného prostoru. Hrozně mě láká využít tu možnost podnítit diskuzi mezi veřejností, možnost ovlivnit jejich vnímání prostoru i vylepšit své okolí. A této možnosti hodlám využít.
