I přes pozitivní změny, které v posledních letech probíhají, se český trh s uměním ocitá v určitém vakuu. Jak se v tomto prostředí cítí nastupující generace tvůrců, ale i autorky a autoři, kteří jsou zastoupeni ve sbírkách po celém světě?
Pro nastupující generaci tvůrců není lehké prosadit se na trhu a ani etablovaní autoři, kteří za násobné částky prodávají v zahraničí, zde často nemají ideální zastoupení. Tlak na sebeprezentaci online je vysoká, a ačkoli se situace v rámci posledních let lepší, kvalitních komerčních galerií s dobrými podmínkami je málo a čeští sběratelé jsou pro investice do současného umění často příliš opatrní. Tak současné nastavení českého trhu s uměním vnímají autorky a autoři, které prezentuje platforma Livebid Originals. Proto je potřeba hledat nejen prodejní alternativy, ale i cesty, jak sběratele ohledně současného umění edukovat a jak se alespoň přiblížit principům, které v mnoha jiných evropských zemích v rámci prodeje umění online dlouhodobě fungují.
Uživit se vlastní tvorbou
Po ukončení vysoké umělecké školy bývá realita často odlišná od očekávání, se kterým mladí umělci a umělkyně ke studiu nastupují. Stačí si během klauzurních výstav a diplomových prací na AVU popovídat s vystavujícími, u kterých s přibývajícími léty studia nadšení a jistotu poměrně rychle nahrazuje stres a frustrace z budoucích vyhlídek. Vedení ateliérů k prodeji děl často zastává určitý osobní postoj, málokdo už ale řeší praktické schopnosti, jako je cenotvorba, možnosti sebeprezentace nebo vztahy s galeriemi a sběrateli.
Po absolvování školy vždy nevyhnutelně přichází moment, kdy je třeba skloubit vlastní tvorbu s obživou. „Od studií na AVU jsem měla to štěstí, že jsem se začala pomalu, ale jistě živit svou tvorbou. Bez zázemí u rodičů bych to ale asi nezvládla. Důvěra rodiny mi pomohla k tomu, abych svému rozhodnutí plně věřila a ve slabých chvilkách vydržela,“ říká malířka Veronika Holcová a dodává: „Být paní svého času mi dává velkou svobodu. Takové postavení si budujete celý život a nesmíte slevit ani v okamžiku, kdy nevíte, z čeho zaplatíte další nájem. A takové situace se bohužel dějí.“
Mnoho tvůrců však nemá dostatečnou podporu od rodiny a je pro ně tento přestup o to těžší. Autor Adrian Altman ke své umělecké praxi před pár měsíci například začal pracovat jako řidič pražských tramvají. „Diplomovou práci na AVU jsem pojmenoval Dvorní šašci králů odpadu. Název mi stále připadá celkem přesný a částečně odpovídá i na otázku mých pocitů po absolvování.“
Kdo není na Instagramu, jako by nebyl
Prezentace vlastní tvorby je během studií částečně suplovaná ateliérovými výstavami a jinými aktivitami. Souběžně je ale potřeba vyhledávat další kanály, jak se k širší veřejnosti dostat, a v tomto kontextu většina tvůrců využívá sociální sítě. Tato taktika s sebou ale nese nejrůznější komplikace, ať už v rámci nevyzpytatelnosti algoritmů, tak i z hlediska nutnosti přehnané sebeprezentace, která mnoha tvůrcům není blízká. „Prodávat svá díla závisí hlavně na tom, jak umíte nebo chcete prodávat sami sebe. S tím jsem měl vždy trochu problém, nikdy mi to nebylo příjemné. Umělecký trh se příliš neliší od jakéhokoliv jiného trhu. Kdo je kompetentní ve sféře byznysu, bude s velkou pravděpodobností úspěšný i s prodejem svých uměleckých artefaktů, což ale negarantuje jejich kvalitu,“ říká Adrian Altman. K tomuto postoji se přidává i keramik Tomáš Černý, který se svými objekty oslovil veřejnost v rámci přehlídek Designblok či Křehký Mikulov. „Sebepropagace online je pro mě složitá. Instagram a jiné sociální sítě jsou super, ale kvůli tomu, jak jsou nastaveny algoritmy, člověk prostě zapadne. Na sítích funguje virální obsah a já nejsem influencer, ale keramik. Tohle všechno žere příliš času, který bych raději věnoval tvorbě.“
Zdobit si interiér kopiemi
Jednoduché to často nemají ani již etablované autorky a autoři. Ačkoli se jejich díla v zahraničí prodávají za mnohonásobné částky, u českých sběratelů stále bojují o pozornost. Částečně za to jistě může poválečná historie naší země, skrze kterou se sběratelé bojí v investicích do umění více riskovat, a vsázejí tak raději na velká jména české moderny, jejichž zhodnocení může být nižší, ale trvalé.
„U abstraktních děl jsou klienti často nejistí ve vnímání neznámých vzorů, mají potřebu se opírat o trendy, což často souvisí s nedostatkem sebevědomí. A pak je tady také otázka originality, na kterou lidé nejsou zvyklí, protože si po léta zdobili interiéry kopiemi,“ podotýká malířka Kateřina Štenclová, která je zastoupena mnoha českými i zahraničními sbírkami umění. „Mám to štěstí, že se setkávám se zahraničními sběrateli, kteří oceňují originalitu díla. I na českém trhu snad změna už postupně probíhá, tradice se vyvíjí a lidé se méně bojí hledat sami sebe.“
Galerie, nebo „designový krámek“?
Autorky a autoři, kteří se na českém trhu s uměním již nějaký ten rok pohybují, nejsou spokojeni ani se situací tuzemské galerijní scény, které vytýkají především nedostatek komplexního a kontinuálního přístupu k prezentaci děl v zahraničním kontextu. „Českým galeriím chybí spolupráce se zahraničím a systematičtější důraz na budování institucionálních sbírek. V tom například naprosto selhává Národní galerie,“ říká umělec Jakub Janovský. K tomu se přidává i Veronika Holcová: „České soukromé galerie, které se o umělce a umělkyně plnohodnotně starají, lze napočítat na prstech jedné ruky, snad ani to ne.“
David Krňanský kromě nedostatečné systematičnosti budování sbírek vidí problém i v absenci umělecké kritiky. „Český trh s uměním se poslední dekádu viditelně vyvíjí. Objevují se nové online platformy, na dveře ateliérů klepe stále více prvosběratelů. Bohužel zde ale chybí kvalitní komerční galerie, které by budovaly kontinuální vztah s umělci a zodpovědně by vytvářely dlouhodobé reálné hodnoty. Bez nákupu umění soukromými a státními galeriemi nelze tvořit cenu díla. V ČR neexistuje kritika současného umění, o ničem se nedebatuje.“
V neposlední řadě mohou být problematické i podmínky, které některé galerie ve spolupráci s umělkyněmi a umělci nastavují. „Žánrově vytříbených galerií tu je dost málo, většinou v galerii objevíte všechno možné, tak je z toho spíše takový designový krámek. Podmínky také nejsou příliš příznivé, galerie si často berou skoro polovinu ceny, a tímto umělci nezbývá, než díla chrlit a přeceňovat, nebo jít do práce a pak nemít dost času na tvorbu,“ říká Kateřina Štenclová.
Online jako alternativa
Ačkoli online prodej umění oproti fyzickému prodeji může vykazovat určité nedostatky především v prezentaci autenticity díla či přímého kontaktu se sběrateli a umělci, zahraniční platformy pro prodej umění již mnoho let prodávají české výrazné tvůrce za mnohonásobné částky, než je zvykem u českých kamenných galerií. Po formální stránce totiž online prostor přináší možnost mnohem rychlejších reakcí na vývoj trhu a zároveň umožňuje analyticky nahlédnout na otázky, ve kterých je potřeba sběratele podpořit. Zároveň umožňuje nastavení přijatelnějších podmínek pro samotné umělce. „Livebid Originals nastavuje jasná pravidla mezi umělcem a projektem a ta jsou férová. To je důležitá věc – důvěra mezi autorem a prodávajícím,“ říká Jakub Janovský. „Online platforma umožňuje oslovit lidi, kteří z jakéhokoli důvodu nejsou běžnými návštěvníky galerií. Jsou z daleka, nemohou nebo se třeba jen necítí dobře v přítomnosti některých galeristů. A přesto mají umění rádi,“ dodává Jakub.
V českém prostředí chyběla online platforma, která by na prodej současného umění hleděla z širší perspektivy a věnovala se komunikaci se sběrateli, kontinuálnímu budování autorova jména a kvalitnímu kurátorovanému výběru děl. „Online platforma s kurátorovaným obsahem je bezva nápad díky tomu, že nakupující a často i sám umělec může narazit na fresh obsah a díla. Pokud platformu řídí kurátoři s širokým rozhledem, fungují jako skvělé pojivo, které žádný algoritmus nenahradí,“ vysvětluje svůj postoj k online prodeji umění Tomáš Černý.
Ačkoli jsme zvyklí skrze online prostředí přijímat většinu vizuálních materiálů, pro výběr uměleckého díla nemusí být fotka dostačující, protože nedokáže suplovat osobní kontakt s dílem. Proto je potřeba přemýšlet nad možnostmi propojení fyzického kontaktu s umělci i se sběrateli. „S umělkyněmi a umělci jsme v soustavném kontaktu a snažíme se společně hledat odpovědi na otázky, které je na dnešním trhu s uměním pálí. Sběratelům pak nabízíme možnost konzultace, poradu při výběru nebo osobní prohlídku vybraného díla,“ vysvětluje kurátorka Anežka Januschka Kořínková. „Funkce kamenných galerií je velmi důležitá a my je nechceme nahrazovat nebo s nimi soupeřit. Snažíme se jen přinášet možnou alternativu,“ doplňuje kurátorka projektu Barbora Čápová.
A tak se kurátorky projektu snaží přistupovat i k výběru prezentovaných umělkyň a umělců. „Prodejní kanály, které přiblíží umělce sběratelům, vítám. Livebid Originals představuje selekci umělců a umělkyň s různým backgroundem, nekopíruje pouze jména, po kterých většina sběratelů automaticky sáhne. Sběratelé, kteří se ještě nestačili zorientovat na leckdy záludném trhu s uměním, mají šanci si nechat poradit,“ dodává Adrian Altman.
Na podzim platforma představí několik nových umělkyň a umělců a dále se chystá na rozšíření spolupráce s odborníky a sběrateli v rámci vyváření komplexního bezpečného a srozumitelného prostředí, ve kterém se snadno zorientuje i prvokupující. Diverzifikace prodejních kanálů s dobrým úmyslem může českému trhu jedině prospět a věříme, že si zde Livebid Originals najde své místo.
