Rodilému Slovákovi, umělci Stanislavovi Ondrušovi, doslova koluje umění v žilách. Cílevědomý sedmadvacetiletý mladík, který zaujal svou malbou s kaligrafickým rukopisem, dobývá postupnými krůčky český i slovenský trh. Z bakalářského studia grafického designu pokračoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě v Ateliéru malba pod vedením Rastislava Podhorského. Odhodlání, pokora, a především píle talentovanému umělci rozhodně nechybí. Pokud máte v merku nastupující mladou generaci umělců, o Stanovi rozhodně ještě uslyšíte.
„Neusínat na vavřínech a stále se zlepšovat,“ uzavíral Stano náš rozhovor, když jsme se jedno dopoledne setkali v kavárně u Nové scény. Jeho malbu jste mohli poprvé spatřit na výstavě v olomouckém Telegraphu. Chvíli po úspěšném českém „výstavním“ debutu následovala expozice v NOOKART studiu, kde představil svou kaligrafickou sérii maleb na plátně, a někomu možná neunikly ani fotografie produktů českého dua Master & Master, kde Stanova tvorba přímo zářila. Jaké plány a sny si na své umělecké dráze umělec spřádá, s kterými galeriemi by rád navázal spolupráci a jaké měl dětství vedle svých pěti sourozenců?
Kompozitní lehkost a vyladěná barevnost
Tvoje diplomová práce se zabývala dvěma základními principy, a těmi jsou přítomný okamžik a linie. Výsledkem byly často monochromatické malby, které vznikly díky specifickým nástrojům, jež si sám vyrábíš. Jaké téma řešíš v současnosti?
STANO: Mindfulness a téma přítomného okamžiku jsem otevřel díky tomu, že jsem měl sám problém se soustředěností. Jsem velmi impulzivní člověk, co má zároveň rád klid. Tvorba, malba i grafika mi pomáhá se zklidnit a zmírnit moji temperamentní stránku. Nyní se ale obsah transformuje. Technologii, kterou tu popisuješ – tedy malba pomocí vlastních nástrojů vznikající tak, že mám plátno položené vodorovně na stole –, se snažím přesouvat do nových témat. Nově také zkouším techniku suchého pastelu a řeším více barvu jako takovou, přičemž volím mnohem širší barevnou paletu. To se poměrně výrazně odlišuje od mého prvotního monochromatického pojetí maleb. Otevírám témata rodiny, vzpomínek na dětství a věnuji se určité figuralitě, ač stále v abstraktním smyslu. Snažím se zobrazovat lidi v jejich konkrétním rozpoložením a v různých situacích.
Otevíráš téma rodiny, dětství – jaké máš vzpomínky na své dětství?
STANO: Umění jsem šel studovat právě díky mým uměleckým kořenům. Nejširší umělecká větev je ze strany mojí mamky. Děda byl sochař, babička zase malířka. Zažil jsem jen babičku a všech jejích 8 dětí se stále věnuje umění, vzájemně se inspirovaly, ačkoliv každý řešil jiné medium od skla, malby přes fotografii, zahradní architekturu (čemuž se věnuje právě moje mamka) po textil. Děda z otcovy strany byl univerzitní profesor etymolog, jazykovědec, což je do jisté míry také umění a také mě to v mojí tvorbě do velké míry ovlivnilo.
A v takovém mixu bylo mé dětství krásné. Navíc jsem ze 6 dětí a to znamenalo velkou živost, rozmanitost a hravost, i když jsou mezi námi velké věkové rozestupy.
Pevný vzor a neutuchající inspirace
Šel jsi studovat grafiku a pak s myšlenkou toho, že se lépe uplatníš jako umělec, jsi vystudoval malbu na vysoké škole. Představa o životě umělce je mnohdy opačná a je spojována se živořením.
STANO: Mám velký vzor právě v rodině, která mi otevřela oči a dala mi na vědomí to, že se uměním dá reálně uživit. Je to ve mně zakotvené. Momentálně mohu říct, že se jako umělec plnohodnotně živím, a jsem za to velmi vděčný. Uvědomuji si, že skrze sebe můžu předávat poselství, což ve mně vyvolává i zodpovědnost. Hlavně poslední dny si uvědomuji přísun svobody, kterou tahle práce s sebou přináší, což také souvisí nejspíše s hledáním polohy, již teď prožívám v kontextu s vývojem mé tvorby.
Kdo nebo co ti dodává sebevědomí kromě tvé rodiny? Kdo je například tvou inspirací?
STANO: Vzory jsou pro moje „umělecké sebevědomí“ podstatné. Může se to zdát jako klišé, ale bez úspěchu mých kolegů, které znám osobně, bych neměl takovou dávku inspirace a chuť tvořit. Myslím to v kontextu zdravé konkurence. To mě neustále pohání a motivuje vpřed. Jedním ze vzorů je Vojtěch Kovařík – kamarád z Ostravy – který se mnou studoval ve škole. Byl jeden z mála lidí, s kterými jsem se potkal na přijímačkách. Jeho doslova zažranost do malby ho katapultovala do výšin a je z něj dnes evropská umělecká hvězda. Má můj velký respekt, je to úžasný člověk, kterého si vážím a velmi mu jeho úspěšnou cestu přeji. Další inspirací je pro mě Martin Lukač. Je pro mě vzorem jak po stránce uměleckého vyjádření a originality, tak i ve vedení self-promo.
Stanislav Ondruš „Complication“ 150 cm x 120 cm, 2023. | Foto: Natália Dominiková
Jak se ti daří jako Slovákovi prorazit na českém uměleckém trhu?
STANO: U mě se to dokonce začíná překlápět více na Česko. Trh je tady mnohem živější, stejně tak výstavnická činnost. Občas mývám úzkosti z toho, že jsem slovenský umělec žijící v Bratislavě, jelikož vnímám, že má tento trh své hranice. Jako umělec se nedá uživit pouze na slovenském trhu, to je čistý fakt. Český trh je podle mých kolegů v tomto ohledu podobný. Uživit se dá jedině kombinací, nebo nejlépe expandovat na západ, kde se obchodně daří umění nejvíce. Musím na tomto místě také vychválit pražské, brněnské i ostravské galerijní klima. Je pohostinné a profesionální.
Máš vysněnou spolupráci? Konkrétně které aktivity soukromých či veřejných institucí se ti líbí?
STANO: Vysněná spolupráce je bezesporu s DSC Gallery, kde vystavují naprosté špičky. Líbí se mi také NOD Gallery, Kvalitář, DOX, The Chemistry Gallery nebo Trafo Gallery. Vždy, když jsem v Praze, navštívím výstavy. Je tady toho tolik k vidění.
Která výstava tě za poslední dobu zaujala?
STANO: Musím vyzdvihnout Východoslovenskou galerii v Košicích, kde před pár roky proběhla rekonstrukce včetně suterénních prostor a kde v překrásném betonovém skeletu vystavoval můj oblíbenec Martin Moflár. Bylo to skvělé, v galerii jsem strávil hodiny. V Praze se mi líbila expozice Pavly Malinové, kterou představila DSC Gallery. Chystám se také na současnou tendenci v anglické malbě do Telegraphu.
Autorská technika a nezaměnitelnost
Vraťme se ještě k tvé malbě po formální stránce. Čím tě oslovil suchý pastel?
STANO: Moje babička z matčiny strany tvořila pastely, jelikož zjistila, že je alergická na látku obsaženou v olejových barvách, a tak byla nucena změnit technologii. Když ještě žila, darovala mi nádherný dřevěný box s pastely. Vždy jsem k nim vzhlížel, ale měl jsem k nim zároveň respekt, a proto jsem je vyzkoušel až s odstupem let. Otevírám díky nim své grafické predispozice. Jsou kresebnější nežli malba, ačkoliv při ní jsem si vytvořil vlastní nástroje. Obě techniky nyní kombinuji.
Mohl bys více přiblížit, s jakými nástroji při malbě pracuješ?
STANO: Jsou to svépomocí vyrobené nástroje s hrotem molitanu. Je to velmi zjednodušeně řečeno, ale nedá se to konkretizovat, je to potřeba vidět. Dalo by se to přirovnat například k velké fixe. Hrot vyřezávám z pěny, ten drží tvar a konzistentní linii. Nyní například pracuji na štětci, který bude mít několik kruhových hrotů v sobě. Chtěl jsem těmito vlastními nástroji nahradit štětec, protože mě vlastně trochu znepokojoval. Byl mi nepohodlný. Několik let jsem byl zvyklý na fixu či pero s pevným hrotem. A právě díky vlastní technologii mohu vytvořit efekt grafického nástroje na plátně.
Jak vnímáš vztah mezi interiérem a uměním?
STANO: Forma jednoduše nemá předcházet prostorám, kde se obraz nachází. Mám rád umění v prostorách galerií, ideálně typu White cube. Tam vynikne umění v celé své kráse. Jsem velmi pořádkumilovný člověk, což také moje malba reflektuje – je jednoduchá – a v době vizuálního přehlcení bych ani jiné než vizuálně čisté obrazy nechtěl tvořit. Měl jsem jednu zakázku na míru, na kterou jsem kývl, jelikož prostory měly svého genia loci. V jiném případě bych asi nesvolil.
Ateliér Stanislava Ondruše v Bratislavě. | Foto: Natália Dominiková
Stanislav Ondruš „In“ 100 cm x 120 cm, 2023 | Zdroj: Stanislav Ondruš
Co se týče formátů, na jaké se zaměřuješ?
STANO: Mám rád monumentalitu. Co přesahuje míru člověka, vytváří dojem nadměrnosti. Zároveň je taková malba o překračování komfortu autora, je to větší výzva. Zvolit dobrou kompozici malby ve velkém formátu je důkaz kvality, proto je pro mě důležité i skicovat. Sleduji vždy velké formáty svých kolegů na výstavách, tam se o talentu a kvalitě umělce dá dozvědět hodně.
Na své poslední výstavě v Bratislavě jsi zdůvodňoval svůj přerod z monochromatické barevnosti na základní barevnou paletu, která souvisela s tvou rekonvalescencí, při níž jsi měl po ruce jen pastelky základních barev. Jak se bude barevná paleta dál rozvíjet?
STANO: Zůstávám u práce s širší barevnou paletou, ale základní barvy míchám poměrně málo. Samy barvy nereflektují to, čím se třeba obklopuji. Barvy pro mě znamenají radost z tvorby, asociaci dětství a hraní si. Stejně tak mě asi ovlivnilo studium grafiky a nauka o barvách. Byl jsem odchovaný k minimalismu, nikdy jsem moc v barevné škále předtím neexperimentoval.
Stanislav Ondruš žije a tvoří v Bratislavě. | Foto: Natália Dominiková
Co dělat, když si chci od tebe obraz koupit, jaký postup je ideální?
STANO: Zatím mě žádná galerie nezastupuje, ač jsem nabídky, i zahraniční, měl. Čekám ale na vhodnější příležitost. S některými galeriemi mám smlouvu v rámci prodeje a prezentace díla: v DOT Gallery, NOOKART a Galerii Art Praha. Nejraději mám návštěvy sběratelů přímo u sebe v ateliéru, vždy jsou setkání obohacující. Můj ateliér v Bratislavě je kdykoliv otevřený, stačí mě kontaktovat třeba na Instagramu a nebo přes můj web, kde je moje aktuální portfolio.
