O budoucnosti designu, rozšířené realitě a potřebách chránit řemesla i svůj mozek jsme si povídali se zakladatelem technologicko-uměleckého studia VR_MUSASHI.
Mikuláš Křen a jeho kolegové z VR_MUSASHI spoluvytvářejí ambiciózní a často jedinečné projekty. Najdeme mezi nimi například aplikaci Prague HiStories, která Pražanům i turistům připomíná historické události pomocí interaktivních stezek, vedoucích širším centrem Prahy, moderní učebnici FyzikAR_7, kterou vytvořili ve spolupráci se Společností pro kreativitu ve vzdělávání a designérem Vítkem Škopem, nebo úspěšnou výstavu Czech Innovation Expo, která sklízí úspěch po celém světě. Mikuláše jsme pro jeho futuristické myšlenky a přehled o designu v kontextu virtuální reality přizvali k porotě soutěže Dokaž, že štítek není jenom značka, kterou CZECHDESIGN pořádá s firmou Rathgeber.
Ukázka výstavy Czech Innovation Expo
Mikuláši, chápu to správně, že augmentovanou neboli rozšířenou realitu můžeme sledovat i skrze chytrá mobilní zařízení jako doplněk našeho pohledu a virtuální realita nás plně obklopí a přenese na nové místo? Čím se ve VR_MUSASHI zabýváte vy?
MIKULÁŠ: Tak nějak. VR_MUSASHI tvoří obsah pro virtuální, rozšířenou realitu i tzv. mixovanou realitu. To znamená, že pracujeme s digitálními vrstvami, kterými různě obohacujeme naši realitu. Nebo vytváříme úplně nové, virtuální zážitky, kde je člověk většinou v neprůhledných brýlích uzavřen sám, případně propojen s dalšími účastníky. Rozšířená realita dnes logicky hýbe celou společností, protože máme každý to, co mě tu teď nahrává – přechytralý telefon. Jak říká náš přední ekonom Tomáš Sedláček – telefony spolkly televizi, rádio, vodováhu, barometr, na co si kdo vzpomene. A má ho dnes už úplně každý. Jeho další funkce, o které ale pořád dost lidí netuší, je možnost přidávat vrstvy na naší všední realitu. A nemusí jít jen o pokémony, jde to využívat taky smysluplně. Jedním z našich aktuálních projektů je aplikace Prague HiStories, která geolokačně provádí Pražany i turisty po tématických stezkách 100 let historie našeho hlavního města. Je tam například stezka První republiky, druhé světové války, osmičkových let, proměny architektury, a k výročí jsme právě spustili stezku Sametové revoluce. Na místě, kde se psaly dějiny, zobrazujeme lidem historické fotografie a přidat k nim skutečné příběhy. Nejde ale jen o fotografie. Do každé stezky jsme vložili i audio nahrávky, dobová videa a vždy několik 3D modelů, zjevujících se na místech právě pomocí technologie rozšířené reality. Například na Staroměstském náměstí na vás vyskočí AR model Mariánského sloupu, na Václavském náměstí model policejního vozu VB, a na Letné třeba bohužel nerealizovaná Kaplického knihovna. Stezky byly vytvořeny jako dárek města Prahy pro nás její obyvatele i turisty a užít si je může zdarma třeba celá rodina.
Dočkáme se stezky českého designu?
MIKULÁŠ: Snad ano, projekt by měl růst a naše hlavní město nabízí tolik možností a různých vrstev, že si mnohé z nich ani nedovedeme v souvislostech představit. Skvělé na tom je, že nové technologie dokážou chytře a ve správný moment odhalit to, co historie ukryla.
Ukázka z aplikace Prague HiStories | Foto: archiv VR_MUSASHI
Kam rozšířená realita směřuje?
MIKULÁŠ: K takzvaným volným rukám. Stejně jak jsem říkal, že telefony vcucly všechny ty přístroje, tak AR brýle nakonec pohltí i ten samotný mobil. Google, Facebook, Apple, všichni vyvíjejí chytré brýle. Paradoxně budou možná klíčem, který nás vrátí zpět do reality, protože dnes neustále hledíme směrem dolů do telefonu a málokdy zvedneme hlavu. Telefon je jen mezistanice k brýlím, čočkám, … možná i umělé - inteligentní rohovce.
Mám pocit, že i přesto, že má každý z nás v kapse funkční nástroj pro AR, tak se lidé v běžném životě s rozšířenou realitou příliš nesetkávají. Nejblíž se široká veřejnost dostane k rozšířené realitě při lovení pokémonů nebo v aplikaci Ikea Home Planner. Jak jsme tedy daleko?
MIKULÁŠ: A to je dobré, ne? Rozšířená i virtuální realita jsou tady v experimentech již padesát, šedesát let. Jen doposud nebyla tak dostupná jako dnes. Chytrý telefon má skoro každý a VR brýle stojí dnes pár tisíc a již k nim není vždy třeba velkých výkonných počítačů. Před rokem jsem se s designérem Vítkem Škopem vsadil o cestu kolem světa, že do roku 2025 budou smartphony v podstatě nahrazeny AR brýlemi. Možná jsem byl trochu agilně naivní. Vydrží ještě deset let? Budoucnost předvídat úplně neumím a hlavně technický rozvoj je neustále zpomalován businessem.
Nutno říci, že nositelné designové AR brýle už mají všichni velcí hráči na stole. Nikdo ale nechce udělat tu stejnou chybu, co udělal Google se svou technologií Google Glass. Přišly s tím příliš brzy, resp. s verzí B2C, tedy pro koncové zákazníky. Navíc tyto brýle natáčely své okolí, což pochopitelně přinášelo mnoho nevole a seriózních otázek týkajících se soukromí. Navíc, kdo chce nosit ošklivé technické brýle, pokud nemusí? Je třeba vyrobit takové, které budou lidem slušet nebo nabídnou rychlou výměnu obrouček, třeba několikrát za den. Apple má samozřejmě největší předpoklad k tomu vyrobit brýle, které i přesto, že budou třeba ošklivé, každý je bude muset mít. Budou tak krásně předražené. (směje se)
Rozdat brýle ale nestačí. To, co ten vývoj brzdí, je trh a morálně-eticko-právní aspekty. Lidé musí cítit, že to chtějí a potřebují. Ale sám jsem často překvapený, jak rychle to někdy jde. Mnohé z VR/AR technologií jsou open-source (software s otevřeným zdrojovým kódem, často zdarma ke stažení, pozn. red.).
Myslíš, že brzy přijde skutečná revoluce?
MIKULÁŠ: V relativně brzké budoucnosti člověk nerozezná virtuální realitu od té skutečné. Bohužel. Pakliže tedy už teď nežijeme ve stopadesáté simulaci, jak připouští například Elon Musk či řada klasických idealistických filosofů.
Co to přinese v běžném životě?
MIKULÁŠ: V budoucnosti si třeba zaplatím za to, že neuvidím na ulicích reklamu. To je ale znovu dvousečná katana, protože s tou možností zároveň přichází obava o náš intimní prostor. Nechceš, aby se ti na toaletním papíru vykreslila reklama na Pepsi, ten systém ale přesně toto umožní. Jak jsem říkal, Google Glass přišly příliš brzy a lidé měli pocit, že přicházejí o svou svobodu soukromí. Dnes už se to vnímání zase posunulo. George Orwell se obrací v hrobě. Je tu totiž nová generace, která je naopak ve stresu ve chvíli, kdy se na ně někdo nedívá. Technické hračky nám přináší zábavu a ulehčují život, ale už nám dnes vlastně nevadí, že nás třeba odposlouchávají. Představ si, kdybys to řekl někomu před 10 lety, takový telefon by si nikdo nekoupil! Naše tolerance penetrace soukromí se neustále posouvá. Přinese to zaručeně také negativní aspekty. Když nic jiného, tak to prohloubí příznaky naší již začínající digitální demence.
Ve spolupráci s realitní společností Svoboda & Williams prezentujete byty pomocí virtuální a rozšířené reality. Snadno tak ukážete člověku jeho budoucí dokonalý domov. Myslíš, že nám v budoucnosti budou stačit čisté bílé stěny, které pak jen dokreslí naše virtuální bohatství?
MIKULÁŠ: Fyzické relikvie přežijí jako bonusové artefakty, ale nejspíš nebudou věcí potřeby. Ve virtuální realitě navíc nemusí platit fyzikální ani společenské zákony. Například nikdy nerozbijeme oblíbenou vázu a pokud ano, tak zmáčkneme tlačítko zpět. Pořídit si pak budete moci i ta nejdražší díla nebo designové kousky od Rietvelda a svítidla od Ingo Maurera, který je vám, přesto že před nedávnem zemřel, sám pomůže doma vhodně umístit. I kdyby ale vše bylo nakonec jen ve virtuálu, tak lidé budou vždy chtít vlastnit něco fyzického, něco, co má opravdovou, zaručeně materiální hodnotu. Lidé totiž ze své vlastní podstaty chtějí věci vlastnit – víc než být, chtějí mít.
Virtuální realita využitá v oblasti realit
Často dnes sleduji, jak mladá generace utíká před digitalizací jejich každodenního života a navrací se k tradičním profesím. Jakou roli hrají v takové budoucnosti řemesla?
MIKULÁŠ: Budeme-li tedy chtít věci i mít, tak se bez řemeslníků neobejdeme. Naše tradiční a umělecká řemesla by měla být co nejvíc opatrována. Za to, že nám některá řemesla zanikají, nemůžou jen digitální hračky, je to komplexnější globalizační problém. Takové jedinečné schopnosti a umění by neměly vymizet, to by bylo krátkozraké. Navíc se zatím žádná z technologií neobejde bez elektrické energie. Totální blackout by znamenal kompletní chaos během opravdu velmi krátké doby. Na druhou stranu už dnes znám lidi, kteří mají společenský status i spoustu peněz a snaží se z digitálního světa naopak úplně zmizet.
Jak vypadá tvůj unik do offline reality?
MIKULÁŠ: To zatím úplně nedokážu, ale ze všedního života jsou to pro mě sporty a taky film. A samozřejmě, člověk se musí občas dostat co nejblíž přírodě. Virtuální les s jeho vůněmi a otravným hmyzem zatím tak skvěle neumíme! V každém případě se snažím dávat si pozor na rizika již zmíněné digitální demence. Když budeme ty chytré technologie používat příliš často, náš mozek se na ně prostě bude spoléhat a přesune svou aktivitu jinam.
Může být virtuální realita řešením nadměrného konzumu? Pomůže v boji za udržitelnější planetu?
MIKULÁŠ: To je dobrá otázka, určitě by uměla pomoci. Spousta dnešních business travellers létá mezi kontinenty tam a zpět kvůli pár schůzkám. Kdyby měli virtuální office a jejich avataři vypadali opravdu k světu, uměli gestikulovat a hledět si navzájem do očí, tak se ušetří čas i životní prostředí. Je třeba to ale dobře zabezpečit proti hackerským narušitelům. Fungovat to může taky v módě, třeba v rámci minimalismu budeme mít každý pár bílých triček a budeme si na ně různě augmentovat vlastní design, kdykoli budeme chtít. Jako každá převratná inovace se i VR a AR dá použít k dobrému i zlému. Generace alfa, tedy děti, kteří se dnes rodí, budou podle odhadů žít svůj život z 80 % online. A my se je musíme naučit nějak před tím chránit.
Czech Innovation Expo | Foto: archiv VR_MUSASHI
Za pár dní usedneš do poroty naší designérské soutěže Dokaž, že štítek není jenom značka, kterou pořádáme s výrobcem štítků Rathgeber. Je něco, co bys v rámci soutěže uvítal?
MIKULÁŠ: Dnes je trendy jednoduchá typografie. Dřív měla loga příběh a jasný symbol. Uvítal bych, kdyby se někdo nebál zkusit se vrátit k větší zdobnosti nebo symbolice. Co se rozšířené reality týče, logo nebo štítek může fungovat i jako AR spouštěč a tak v sobě ukrývat nekonečné množství obsahu a interaktivních možností. Vezmu si telefon, namířím na štítek a můžu se dozvědět příběh značky, návod přístroje nebo jestli bude zítra sněžit. Třeba Coca-cola použila svou ikonickou plechovku jako target a když na ní namíříte smartphone s příslušnou apkou, tak vám partička postaviček rozjede 3D interaktivní zábavu. Designér by měl být trochu vizionář.
Přežije štítek virtuální realitu? Otočím tam šálek od kávy a najdu tam jméno jeho designéra?
MIKULÁŠ: Jeden skandinávský start-up už dnes nabízí reklamní plochy k pronájmu uvnitř zejména herních VR zážitků. Všechny produkty, ať nové nebo staré, branding potřebují a potřebovat budou. V tom množství identit, které se tady na nás sypou, včetně těch softwarových, musíme dokázat včas rozeznat, komu ten produkt nebo idea patří. Jinak by v tom byl totální chaos. I když se člověk nezajímá o design, štítek je pro něj určitou zárukou kvality a statusu.
Vidíš svou budoucnost ve virtuální realitě?
MIKULÁŠ: S virtuální realitou pracuji asi 5 let. Nejsem vývojář, ani ajťák, ale v audiovizuálním průmyslu vyrůstám v podstatě od malička a tohle mě svými možnostmi silně uchvátilo. Na druhé straně asi nebudu ten, co jedné věci zasvětí celý svůj život. Před nedávnem jsem si třeba na stará kolena vystudoval mezinárodní vztahy na Anglo-americké vysoké škole, abych byl chytřejší v hospodě. Teď to vše dávám do společného kontextu třeba s kyberbezpečností, umělou inteligencí a právě s novými VR/AR technologiemi. Ale kdo ví, možná za pár let řeknu – I am done with the fish, let's make some music again!
Definuj budoucnost designu jedním slovem:
MIKULÁŠ: Virtualizace.
