S Antonii a Tonem Stanovými v prvním společném rozhovoru o tom, proč by si člověk měl jít v životě za svým, důležitosti kreativity v něm, vnitřní svobodě, ale i lidské hlouposti, která nás jednou může zničit.
Čím déle se na její obrazy díváte, tím více začnete dumat nad tím, jakou osobností umělkyně Antonie Stanová vlastně je. Její tvorba je pocitová, vedená vnitřním hlasem, přirozeně, tiše. A přestože se v ní sem tam objeví letmý závan rozporu, mluví jazykem harmonie a klidu. Antonie v ní s oblibou mísí nejrůznější materiály a techniky. Jednou pluje na vlnách abstrakce, jindy se pouští do figurativních poloh. Svůj přístup k ní nechává otevřený stejně jako mysl ve svém životě. Tuto schopnost, zdá se, jako by zdědila po svém otci, světově známém a úspěšném fotografovi Tonu Stanovi.
Vaše tvorba působí intuitivně, žensky, jemně. To se týká i barevnosti. Přesto jsou v ní letmé náznaky rozporu, které jsou patrné například v expresivnějších tazích štětcem, ve vaší zálibě v barokních motivech, lidském těle. Nakolik se v ní odráží vaše osobnost?
ANTONIE: Vždy to vychází ze mě, není to oddělené. Můj přístup k tvorbě je většinou ve vlnách. Jdu jedním směrem a potom jiným, ale jazyk zůstává vizuálně stejný. Začínala jsem abstrakcí, ale mnohem znakovější, psanou. Byly to spíš psané obrazy než malované, což pořád do velké míry tak je, ale ve figurativnějších obrazech se to trochu mění. Je to malovanější, spíše to zůstává ve fragmentální jemné poloze. Určitě se to bude ještě vyvíjet spolu s tím, jak se budu měnit já.
Antonie Stanová, Bez názvu, kombinovaná technika na plátně | Foto: Galerie Kvalitář, David Růžička
O tvorbě, emocích a životních překážkách
Jak vidí Antonii jako umělkyni a jako dceru její táta?
TONO: Vůbec si to nedovolím zhodnotit, protože to podle mě ani nejde. I ta role, že já jsem její otec, přináší situaci, se kterou se s vrstevníky moc neztotožňuji, protože tím, že dítěti příliš pomáháte, tím víc můžete zkazit, než vylepšit. Můžete někomu pomoci život nahodit, ale v podstatě, abyste byla se životem spokojená, tak to musíte udělat sama. Jinak se ocitnete ve skleníku a život nemáte v rukou, a to je podle mě frustrující.
Sledujete tvorbu dcery průběžně?
TONO: No tak samozřejmě, že sleduji. Co jiného bych měl dělat? (smích)
Překvapuje vás v něčem?
TONO: Neřekl bych, že mě překvapuje. Ona nedělá věci, které by mě šokovaly, možná i naštěstí vzhledem k mému věku. (smích) Ty její věci se odehrávají v takové, dalo by se říci, barevné meditaci.
Je to ona?
TONO: Jo, jo. S tím nemám problém. Ale v podstatě i kdyby nebyla, tak to nevadí. Tam je důležité, že člověk o něco usiluje. Podstatné je nevyhýbat se překážkám, držet směr, to vás vždycky někam dovede. Je dobré se nezbavovat emocí, které se nám jeví jako nepříjemné nebo bolestivé, protože všechno to jsou úžasně pozitivní věci. Bez nich to nejde. Umělý život, kdy se soustředíte na nějaké pozitivno, je blbost. Člověk by měl jít svou cestou. A tomu, co ho potká, by se neměl vyhýbat. I když je to nepříjemné.
Ale mít o životě představu je asi dobré, ne?
TONO: Ano, právě proto se to mění.
ANTONIE: Já si vždycky vzpomenu na alegorii loď bláznů. To máš jako v osobním životě.
TONO: V podstatě je to jednoduché. Příroda, jejíž jsme součástí, má své principy, kterých se drží, včetně své neuvěřitelné, z našeho pohledu, jakoby krutosti, ale to je dobře. Jelikož jsme tu jenom krátce, musíme určité věci respektovat, nejít proti nim. A tím, že je respektujeme a vidíme tu kreativitu, která z ní srší, tak to člověku nedá, aby byl jiný než kreativní. Přesto je kreativity v populaci kupodivu dost málo. Nechápu to. Asi je to ze strachu, civilizačního, že příroda je nebezpečná a my se máme uklidit do bezpečí. Jenomže my se od ní vzdalujeme a ona od nás. Přestáváme být funkční.
ANTONIE: Podle mě je to dané i tím, co společnost od lidí vyžaduje. Když celá společnost funguje jako velký stroj, tak pak je pro spoustu lidí těžké být kreativní. A spíš se to potlačuje, než vyžaduje.
Tvůrčí procesy
Jako umělkyně do sebe absorbujete velké množství vizuálních podnětů, které na plátně zpracováváte. Jak je v sobě třídíte?
ANTONIE: To je různé, podle období, ve kterém se zrovna nacházím. Teď jsem třeba v abstraktnější poloze, tak je to intuitivní a pracuji s barevnými kompozicemi, s materiálem a haptickými věcmi. Když se potom vracím do jiných poloh, kde jsou více konkrétní vjemy, nebo když je to na bázi psaní, tak to dělám selektivně a mnohem více se rozhoduji, jak to umístím na plátno.
Kdy jste poprvé nahlédla do světa tátovy umělecké fotografie a začala to, co dělá, vnímat intenzivněji?
ANTONIE: Asi poměrně brzy. Někdy na základce, když se ukázalo, že rodiče mých spolužáků tátu znají. Ale tím, že jsme trávili čas doma a táta měl ateliér, tak jsme s jeho prací v každodenním životě nepřišli do kontaktu, ale zároveň to tam bylo vždycky a vnímala jsem to.
Jaký vliv na vás táta měl a jakou nejcennější radu vám do života dal?
TONO: Jako životní hloupost? (smích)
ANTONIE: Neřekla bych, že mi dal nějakou konkrétní radu, která by se dala shrnout. Spíš nějaký náhled, jak přistupovat k životu otevřeně, s láskou a kreativitou.
Nebát se jít si za svým
Bavíte se spolu o tvorbě?
TONO: Osobně moc nevěřím v takové, že vím. Rodič by měl být takový, jaký je. Měl by se snažit být svůj, a tím podle mě i nejvíc vychovává děti. Když mu ukazuje, dělej to takhle a takhle, tak to není zdaleka tak přesvědčivé, jako když si dítě samo studuje, co ho zajímá. Jakmile začnete být falešná, předvádět něco, co není, tak dítěti komplikujete situaci. Člověk by měl být odvážný, nebojácný. Nemusí mít hendikepy z toho, že se něčeho bojí. Život je nebezpečný, riskantní.
Vy jste byl vždycky takto nastavený?
TONO: Ano. Když mi bylo asi šestnáct a dostal jsem se do města, uvědomil jsem si, že systém socialistického zřízení je nemocný, neschopný, prostě se mi to nelíbilo. Říkal jsem si, v tomhle nemůžu fungovat, proto jsem vystudoval FAMU, abych mohl být na volné noze a ovládl čas svého života.
A hned jste s volnou nohou počítal? Ne každý umělec si to může dovolit. Zajímalo by mě, jak se vám to podařilo. Je to přece jen privilegium, kterého se vám dostalo.
TONO: A jak by to mělo být jinak? Představte si, že dostanete unikátní šanci žít svůj život a vy ji odmítnete? Je dobré si uvědomit, co vám to skýtá. A většinou, i když jsem byl na FAMU a dělal jsem si nějaká cvičení po svém, tak jim se to sice nelíbilo, ale měli smůlu, protože jsem měl víc energie než oni. Věděl jsem, proč to dělám, a oni nevěděli, proč to odmítají. Když si děláte své věci a dáte do toho všechno, samozřejmě ne vždycky se to povede, ale i když se to nepovede, jdete dál. Jsou to jenom zkoušky. A když vytrváte, vždycky se to tam potká, protože se stanete součástí velké hry a ona si vás sama udrží.
S tím souvisí i vaše tvorba, která je hodně o výrazu a vašem přístupu k ní, kdy už předem máte jasno, jak daný objekt chcete nafotit.
TONO: Samozřejmě, to je jeden celek. Nelze z toho nic vyndávat a není pro to ani důvod.
Ostychu netřeba. Sharon Stone, 2005 | Foto: Tono Stano
A jak jste to udělal třeba při focení herců na festivalu v Karlových Varech? Toho času muselo být málo, ne?
TONO: To, že je budu fotit, jsem si vymyslel, abych nezahálel. V podstatě jsem viděl, že je třeba je recyklovat, protože neměli úplně nabitý program. Ve finále, když festival skončí, tak fotky jsou jediná věc, která zůstane. Víc času jsem ani nepotřeboval, protože jsem fotil jen ty, co mě k něčemu inspirovali. Když mě něco napadlo, tak mě zajímalo, jak to dopadne. Dobře jsem se připravil. No a ten člověk přišel, spousta lidí má před nimi ostych, ale oni jsou zvyklí, že přijdou a jedou podle scénáře. Něco jsem si vymyslel, rovnou je vsadil do role a oni to brali. Nebyl s tím žádný problém.
Svoboda vyjádření
Jste si v něčem po umělecké stránce podobní?
ANTONIE: Těžko říct. Možná ve způsobu práce. Co bys k tomu řekl?
TONO: Lidské geny a zájmy jsou velmi osobité a členité. Co se děje ve mně, nemůže nikdo jiný pochopit. Takový trošku jako narcismus, jestli ta moje dcera má podobné myšlení, by mi k ničemu nebyl. Ona je svá, je to zvláštní mix. Všiml jsem si, že někteří učitelé mají žáky, a ti žáci dělají velmi podobné věci jako profesor. Myslím si, že je to špatná vizitka. Člověk má být svůj, neohlížet se, jít, kam ho to vede. Samozřejmě, když ho to vede tudy, tak proč ne.
ANTONIE: Podle mě to i vypovídá o tom, jak je nastavené umělecké školství. Vždycky jsi tvůrcem ty. Pro tebe je dobrá vizitka, že naše věci si podobné nejsou. Koneckonců ani Max, což je můj starší bratr, který fotí, tak jeho fotky nejsou podobné tvým. Má svůj výraz, který je nosný, a to je dobře.
Ale vy jste se také rozhodl fotit až poté, co jste potkal fotografku Milotu Havránkovou, která vás hodně ovlivnila tím, co dělala.
TONO: Mně byl sympatický její přístup k životu. Vyrůstal jsem v prostředí, které bylo velmi kreativní, ale ne v té umělecké rovině. Byla tam jasná činorodost, spontánní a radostná. A z toho prostředí jsem přišel do města, kde jsem se potkal se socialismem. A najednou tam byla Milota. To bylo velmi překvapivé a velmi kontrastující. O fotce jsem nic nevěděl, ale říkal jsem si, tohle je partie.
ANTONIE: Jak jsme se bavili o ovlivňování, tak si myslím, že nejdůležitější, co od tebe máme, je přístup k věcem. Každý děláme to, co nás zajímá, a v tom může být ten výraz svobodnější.
Máte od táty fotografii nebo od dcery obraz, který je pro vás v něčem výjimečný?
ANTONIE: Baví mě jeho známé fotky. Mám ale ráda i ty starší, třeba ty s rukama. Tu sérii, možná v některých byly svíčky. Teď si nejsem jistá. Jednou jsi měl v ateliéru takovou skrčenou figuru a to mě hodně bavilo, takovou červeno-bílo-modrou.
TONO: Hmm, tak to ještě něco uděláme se skrčenou figurou. (smích) Ne, my se neopájíme svou genialitou. (smích)
Jedna z oblíbených fotografií Antonie, Má vlast, 2012 | Foto: Tono Stano
Přemýšleli jste, že byste spolu něco vytvořili?
TONO: Ve výtvarné oblasti jsem o tom moc nepřemýšlel. Mám trochu odpor k takovému jakoby family týmu. Tohle je asi první rozhovor, co spolu děláme, stoprocentně. Jsem rád, když si každý dělá svoje a nedělá se z toho oáza umění v rodině. Mám radost, když se lidé nebojí vystoupit z rodinného prostředí, jdou do toho divokého světa a tam se snaží prosadit nebo se něco naučit.
ANTONIE: Nemáme to v plánu.
Příležitost ke změně
Vlivem pandemie jsme omezili společenské kontakty, zpomalili jsme, možná se víc začali soustředit na sebe a své blízké. Přineslo vám toto období nějaké nové poznání?
ANTONIE: V mém pracovním rytmu se nezměnilo skoro nic, protože jsem v ateliéru sama. V osobním životě je to vidět víc, což je ale u každého. Určitě to otřáslo takovou tou vírou ve stabilní řád věcí.
TONO: Pro mě to nereprezentuje nic zvláštního, protože, jak jsem říkal, v životě je dobré reagovat na to, co se děje. Když jsem o tomhle světě uvažoval, tak jsem si říkal, kdo tenhle šílený moloch, který se žene někam, ani neví kam, zastaví. A pak najednou přijde takováhle věc, kterou pomalu nevidíte ani pod mikroskopem, no a vlastně to udělá.
A v jaké souvislosti jste si to říkal?
TONO: Říkal jsem si, jak spoustu věcí jako lidi děláme hloupě, a bylo by dobré je přehodnotit, třeba plýtvání. Teď k tomu bude příležitost. Jsem zvědav, jestli to využijeme.
ANTONIE: Mohou přijít horší věci, pokud nezměníme způsob života.
TONO: Přesně tak. My jsme začali tvořit takový zvláštní civilizační vesmír. Vlastně by stačilo, abychom ho přijali s jeho hrou. Všechno si ale bereme a vytváříme nemocné prostředí.
ANTONIE: Žijeme v šíleném přebytku, což ani nemyslím v kvalitě života. Kvalita života může být mnohem větší, kdybychom neměli tak velké množství věcí, které jsou zbytečné.
TONO: Ona velmi dobře ví, že jsem v podstatě pořád recykloval. Cokoliv, co lze.
Máte to v sobě taky?
ANTONIE: Docela jo, teď si to uvědomuji o to víc. Zároveň si myslím, že recyklování se dostává dál, není to jen bublina.
Ojedinělé spojení fotky a porcelánu vzniklo pro Thun. | Foto: Tono Stano
Ony jsou dva přístupy, tento a pak minimalismus se snahou žít s minimem věcí.
ANTONIE: Jak minimalismus, tak i nějaká recyklace mi přijde v pořádku. Věci už tady jsou a my s nimi musíme něco udělat. Spíš než je ničit, je dobré je využít.
TONO: Já to registruji, ale minimalista nejsem. (smích)
ANTONIE: To je pravda.
TONO: Mně vyloženě dělá dobře, když se potkávají různé věci, ze kterých může něco vznikat. Pokud je někdo takový, že chce meditovat nebo cvičit jógu, tak potřebuje jenom kobereček a to mu stačí a naplňuje ho to, já mu to neberu, naopak. Já ale takový nejsem. Moje meditace vypadá jinak. Dost se zabývám filozofickými směry, které jsou východní, ale aplikovat je do tohoto prostředí nedokážu. Prostředí Evropy má svůj charakter. To, co my žijeme, je specifické, protože vám to umožňuje žít tady třeba jako Ind. Když se ale chci dostat k pravdě, tak jdu k nějakému prazákladu. Tady je zima, tady není město, a měl bych v tom dokázat fungovat. Město je velmi zranitelné. Stačí, aby vypnuli elektřinu, a všichni jsme v podstatě v lese. A teď co tam, kdo si poradí?
Moc jich nebude.
TONO: Kdo to zvládne? A o to jde. Takže když chci zůstat životaschopný, měl bych si dokázat poradit, naštípat dříví, připravit se na zimu.
Žít svůj život
To jste měl asi dobrý životní základ.
TONO: No tak základ. Já si myslím, že základ je žít svůj život. Jakmile se z života začne dělat bonsai, tak je to problém, není to přímé. Dobré je přemýšlet, mít nějaké analytické schopnosti, proč je to tak, jak je.
Čeho si na sobě ceníte po lidské stránce?
ANTONIE: Myslím, že to vyplývá z věcí, které tady byly řečeny. My s tátou se nebavíme třeba tolik o tvorbě, ale dohadujeme se o nějakých jiných věcech. Je činorodý, takže spolu můžeme mít zajímavé debaty, což mě může posouvat dál i v tom vyhranění se.
TONO: Často máme v některých věcech rozepře. Ale to je v pořádku. V životě není jedna cesta. A jak si to nastavíme, tak to je. Naštěstí máme tohle privilegium. Hloupé věci se ale dějí, a ty by bylo dobré odstranit. Každý by měl u sebe dobře hospodařit.
Já jsem zatím skeptická.
TONO: Já to nikdy nevzdám. Člověk má neustále usilovat minimálně u sebe. Vidím, jak se všechno mění. Život je o tom, najít nějaký dobrý balanc, míru.
Star, Eva Herzigová, 2016 | Foto: Tono Stano
Člověk si ale vždycky vše podmaňoval, takže v podstatě je neponaučitelný a vyplývá to i z jeho přirozenosti.
TONO: Jako ano, určitě tam něco takového je. I přístupem, který máme. Vesmíru tím nijak neubližujeme. Jak se někdy říká, že ničíme planetu, tak my ničíme především sami sebe.
ANTONIE: Já se snažím být optimistická. Taky mám tendenci propadat skepsi, ale říkám si, že způsob, jak se z toho dostat, je mít vize.
TONO: Uvidíme. Je dobrý být ale připravený i umřít, to se hodí. (smích)
Umění jako výraz svobody a radosti
Na čem nyní pracujete?
ANTONIE: Chtěla bych si začít vyrábět vlastní pigmenty a víc používat přírodní barvy. Teď je období, kdy pracuji s materiálem a vizuální stránkou. Také bych se chtěla dopracovat k základům malování. Pracovat s dotykem nebo materiálovostí obrazů. Na září připravuji výstavu.
TONO: Já se omlouvám, ale vy jste tady jako v pekárně. (Vytahuje z trouby plech s domácím koláčem)
To je fakt, ta vůně se tady line jako z pekárny. Těsto jste si dělal sám?
TONO: No jasně. To je kynuté těsto, moje máma mi poradila takovou kuchařku, která se jmenuje Vaříme bez zkušeností, a ona mi říkala: „Hele, ty recepty to dělala zkušená osoba, tam to všechno sedí.“ A já tu knihu tady mám. Vzal jsem recept a ještě ho trochu modifikoval, nedělám úplně podle návodu.
To já taky ne.
ANTONIE: No, to je právě ta svoboda.
TONO: Když je ta korona, tak člověk víc vaří a peče. A když to děláte s chutí a radostí, tak je to super.
ANTONIE: Ono ti to přináší zase nějaké nové věci, které bys jinak nedělal. Pro mě to je celkem prospěšné. Přináší ti to nový čas, který bys neměl. Je zajímavé vidět, jak se může změnit každodennost.
TONO: No, je vždycky dobré neztratit zájem a chuť a jednoduše se před ničím nevzdávat. Proč? Je to sice překážka, ale dá se překonat. Mně nic nechybí, ale ve společnosti zažívám zmatenost, rezignaci. To ale není můj styl.
ANTONIE: Je hrozně důležité mít představu, co může být lepší.
TONO: Jo, jo.
ANTONIE: Myslet na to, co se dá zlepšit, aby to fungovalo lépe.
TONO: Princip, jak si udělat dobrou minulost, je dennodenně tvořit co nejlépe přítomnost. Tím pádem si nemáte co vyčítat, protože jste to neodflákla. No, a na základě poznání a zkušenosti z minulosti, i té špatné, ji krásně dokážete překlopit do budoucnosti, tím se i poučíte a uděláte si vizi. Vždycky je dobré někam směřovat. Nemělo by to být tak, že já nebudu žít přítomností a budu se těšit na to, co bude. To je nesmysl.
ANTONIE: Je důležité to umět zkombinovat.
TONO: No právě, to je na každém tom kuchaříkovi, co si vaří ten svůj život, aby si na tohle přišel. Na to neexistuje rada. Každému, co sedne. (smích)
WS6TS1994, ze série White Shadow, 1994 | Foto: Tono Stano
ANTONIE: Snažíš se dělat věci, jak nejlépe umíš a být na sebe v podstatě hodný, aby sis to pak nemohl vyčítat.
TONO: Vyhnout se hříchům, tomu, co člověka může nějak oslabovat nebo znečišťovat pocitově. Je to prostě magie žití. Je to taky určitá přízeň bohů, kterým se musíte líbit, ale přitom není nutné se jim vnucovat, jsou mazaní. (pousměje se)
Máte v sobě víru?
TONO: Tak stoprocentně. Já mám takovou velmi svou, žádné náboženství. To je nutné. Ono to ani nejde, tolik různých věcí se děje, jedu v tom spontánně, jakoby samo sebou.
Vy teď tvoříte objekty?
TONO: No, tak nějak mě to napadá. Dělám si různé studie, poznámky a něco takového připravuji, ale už na to zraje delší dobu.
Čistě pro sebe?
TONO: Víte co? Jeden z mých extrémních názorů je, že umělec, pokud může, tak by za život neměl ani vystavovat. Měl by tvořit a energii věnovat tvorbě. Věci by neměly stárnout, pokud v nich něco je. To, co se přefiltruje časem, třeba když on už není, tak tím ať se lidi potěší, pokud je to nosné a baví je to. Výstavami, galeriemi a provozem se hodně energie ztrácí a někdy i entuziasmus. Ty strategie kolem byznysu, kolem umění a tak…
Dneska je to hodně o byznysu.
ANTONIE: Jak jsme se bavili na začátku, svět umění může být to, co ničí kreativitu. Z umění vytváří něco, co je soutěž. Teď se to řeší kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého a je to celkem kontroverzní. Už v minulém ročníku vyhrálo všech pět umělců a dohodli se, že si cenu rozdělí a teď je to stejné. Je důležité si uvědomit, že umění nemusí být něčím, co je elitářské. Když se bavím s lidmi, kteří jsou mimo svět umění, často mi říkají, že mu nerozumí. Umění ale není nic, čemu by se mělo zas až tak zásadně rozumět. Někdy samozřejmě ano, je dobré znát třeba kontext. Myslím si ale, že to může být svobodnější, když to není tak zaškatulkované.
V NYC s bratrem Samuelem, 2017 | Foto: archiv Stanovi
Malujete každý den?
ANTONIE: Teď ano. Snažím si to víc uspořádat, v podstatě chodím do ateliéru každý den. Spíš mě to nabíjí.
Kolik času v něm trávíte? Asi to není od–do?
ANTONIE: Jsem tam poměrně dlouho. Možná si udělám od–do a uvidím, co to udělá s pracovním procesem. (usměje se)
Co byste si do budoucna vzájemně popřáli?
TONO: Jsem až šokován, kolik hloupostí my jako lidi děláme. Takže já bych Antonii popřál zdraví a zdravý rozum, hlavně. (vzájemný smích)
ANTONIE: Samozřejmě všechno dobré. Asi udržet si víru a snahu být v harmonii s životem. Což máš a myslím, že ti to neodejde.
TONO: No zatím se to netváří. (smích)
