Země, jak ji nechceme znát

Nadiya Matveyev si jako téma své diplomové práce v rámci programu Foundation Diploma in Art, Design & Media Practice vybrala vztah člověka ke zvířatům. Instalace, jejímž středem je stroj, který nám běžně umožňuje chytit a vytáhnout si plyšovou hračku dle vlastního výběru, se v jejím podání stává satirickou ukázkou našeho pokřiveného pohledu na svět. Nadiya tak nasvětluje paradox vztahů lidí a zvířat – některá jsou pro nás přáteli, jiná jsou jen jídlem.

Vaše instalace The Earth We Don’t Know zkoumá dění na naší planetě. Můžete blíže popsat, s jakými principy pracuje?

NADIYA: Moje instalace se zabývá vztahem mezi člověkem a zvířaty. Ze začátku jsem plánovala mluvit o přírodě celkově, ale pochopila jsem, že sama nedokážu změnit vše. Rozhodla jsem se proto zaměřit se na zvířata. Nikdy nepochopím, jak nás lidi napadlo zvířata zabíjet nebo dělat rozhodnutí, která je zásadně ovlivňují, jenom proto, že jim nerozumíme.

Nadiya Metveyev a její Graduation Project Earth We Don't Know | Zdroj: archiv autorky

Vybrala jste si environmentální téma, které je v současnosti poměrně běžným, někdo by mohl říct možná až nadužívaným. Čím se vaše instalace liší od jiných prací se stejným tématem?

NADIYA: Myslím, že lidé si často vybírají toto téma právě kvůli tomu, že pořád nenastala žádná velká změna. Řekla bych, že v tomhle není potřeba se nějak odlišovat nebo být lepší. Zvýšená pozornost k tomuto tématu naopak umožní, abychom našich cílů dosáhli dříve. Moje práce, stejně jako další v dlouhé řadě, se soustředí na roli zvířat v našem životě a na náš vztah k nim.

Hlavním elementem instalace je Claw Machine, tradiční symbol zábavy. Proč jste vybrala právě tento stroj, k čemu má odkazovat?

NADIYA: Tento nápad byl hodně spontánní, ale nakonec by můj projekt bez něj nemohl existovat. Přišlo mi drastické, jak vytahujeme metalickými drápy jemné plyšové hračky zvířat. Hned mi došlo to propojení s reálným světem a jak se chováme vůči zvířatům. Chceme si vytáhnout toho nejroztomilejšího medvídka a v životě bohužel děláme to samé. Pes je náš nejlepší kamarád, zatímco prase se stejným EQ (emotional intelligence) se počítá jen jako vhodný pokrm.

Nadiya svou instalací vyjadřuje ambivalentní vztah člověka ke zvířatům. | Zdroj: archiv autorky

Jakým způsobem by měl podle vás člověk přistupovat ke zvířatům?

NADIYA: Rozhodně jsem za to, aby mezi námi a zvířaty byla rovnoprávnost. Abychom brali všechna zvířata jako individua s právem žít. Pokud to znamená, že budeme muset být vegetariáni, tak se přizpůsobíme, a jsem si jistá, že vymyslíme něco naprosto nového, co bude lepší pro všechny. Chápu, že změny jsou těžké, dvakrát za svůj život jsem se pokoušela stát se vegetariánkou, ale nesmíme náš „těžký život“ brát jako dostatečnou výmluvu pro zabíjení jiných tvorů. Nakonec laskavost zachrání svět.

Jak má vaše instalace zapůsobit na diváka?

NADIYA: Snažím se, aby člověk při pohledu na automat ucítil alespoň kousek té hrůzy, co zažívají oběti našich činů. Chci docílit přemýšlení, reflexe a uvědomění, že se to děje pořád a všude kolem. Že bylo dost zavírání očí a ignorování. Pokud se divák zastaví a i po výstavě si na ni vzpomene, tak to pro mě bude dostatečné. Jen se zamyslete, pak už to váš mozek udělá za mě.

The Claw Machine se stává symbolem utrpení zvířat. | Zdroj: archiv autorky

Parfém – ideální společník ženy

Natálie Parišová v rámci bakalářské práce v programu BA (Hons) Graphic Design přetavila svůj dlouholetý zájem o parfémy do vytvoření kompletního brandingu parfému pro ženy. Soustředila se na jedinečnost, na jemné citrusové tóny a především pak na praktičnost. Její parfém je totiž určený cílevědomým ženám, které dokáže během pracovního dne příjemně osvěžit a povzbudit.

Vaše závěrečná práce se zabývá brandingem značky parfému. Proč jste si vybrala zrovna parfém, máte k tomuto odvětví nějak blízko?

NATÁLIE: Když jsem před půlrokem přemýšlela nad tématem své závěrečné práce, byla jsem si jistá, že chci dělat branding. Je to odvětví, které mě ve škole bavilo nejvíc. Pokud jsem tedy měla strávit následující měsíce brandingem, věděla jsem, že musím vytvořit brand něčemu, co mám ráda a co je praktické. A to je pro mě parfém. Dlouhé roky je sbírám a používám denně. Takže připravit branding pro parfém pro mě bylo ideální variantou.

Co všechno je součástí vámi navrženého brandingu?

NATÁLIE: Primárně jsem se koncentrovala na protlačení myšlenky brandu. Aktuálně prezentuji flakón, plakáty, video a doplňující fotografie. Všechny tyto části jsou propojené motivem „kapky“, která reprezentuje kapátko flakónu.

Natálie Parišová a její Graduation Project - branding značky parfému AIM | Zdroj: archiv autorky

Parfém AIM je určený pro cílevědomé ženy, které kvůli své pracovní vytíženosti nemají čas osvěžit se během dne. Jakým způsobem je váš branding oslovuje?

NATÁLIE: Jedinečností. Můj brand oslovuje ženy prostřednictvím vizualizace jejich každodennosti. Tento motiv jsem především chtěla představit skrze video a plakáty, v nichž jsem se snažila zachytit malé momenty každého dne. Parfém není navržený pro to, aby byl vystavený na poličce, ale aby cestoval v tašce nebo kabelce.

Jak jste navrhovala design flakonku?

NATÁLIE: Chtěla jsem skleněnou lahvičku, ale zároveň jsem trvala na přírodním prvku. Strávila jsem hodně času vyhledáváním výrobce nebo dodavatele, který by vytvořil něco z pevného skla, ale s prvkem přírody a ve tvaru flakónu. Nakonec jsem našla prodejce, který prodával flakón podobný tomu, jaký jsem plánovala.

Parfém AIM oslovuje ambiciózní ženy svou jedinečností. | Zdroj: archiv autorky

Jak parfém AIM voní?

NATÁLIE: Svěže. Všechny tři parfémy mají sloužit jako osvěžení během dne. Použila jsem proto vůni jarních květin, citrusů a jasmínu. Snažila jsem se vyvarovat intenzivních kořeněných vůní, které mají také své kouzlo, ale nevystihují moji značku.

Digitalizace lidského života

Třetí z mladých žen, Emma Vališová von Sanger, poukazuje svou instalací, ukončující studium programu BA (Hons) Fine Art Experimental Media, na to, jak technologie mění náš přístup k našemu životu i smrti. Opírá se přitom o feministické teorie, především pak o kyberfeminismus a xenofeminismus, které se zabývají přímo propojením lidských těl a duší s technologiemi. Lze podle ní dosáhnout gender-less reality?

Vaše instalace reflektuje téma propojení technologií s lidským tělem, na které pohlížíte prizmatem ženství a kyberfeminismu. Jaký gender technologie podle vás má?

EMMA: Na technologie pohlížím jako na existenci, která je povznesená nad koncept genderu nebo nějakého společenského rozdělení, a zároveň jako na něco, co je inherentně asexuální, alespoň pro nás lidi. Je samozřejmě spoustu věcí, které by šly říct o tom, že drtivá většina virtuálních asistentek nebo digitálních bytostí stvořené lidmi jsou ženy, ale za to neseme zásluhy my a naše vžité předsudky.

Emma Vališová von Sanger a její Graduation Project | Zdroj: archiv autorky

Vaše instalace využívá digitální i klasická média, světlo i zvuk. Jakou reakci má tento imerzivní přístup vyvolat v divákovi?

EMMA: Jde mi především o oboustranný dialog, který tyto interaktivní prvky poskytují. Nemám zájem vytvářet díla bez hlasu, která jsou vystavená jen k tomu, aby byla zhlédnuta a souzena. Jednak si přeji poskytnout divákovi možnost se v mé instalaci vidět, jednak se domnívám, že když člověku něco dává najevo, že jej vidí a vnímá, tak přichází do role určitý instinkt, díky kterému toužíme tuto věc pochopit (nebo se o to alespoň pokusit).

Centrálním elementem instalace je „technologicky vylepšená“ vulva symbolizující na jedné straně naše vzrůstající propojení s technologiemi i na fyzické úrovni, na druhé pak jakousi obsesi nesmrtelností dnešní společnosti. Jak podle vás mění technologie vnímání smrti?

EMMA: Pohled na smrt byl dávno změněn západní společností. Dříve se lidé starali (a někde stále starají) o mrtvá těla svých bližních sami. Byl to způsob, jak se se smrtí vyrovnat, a bylo tak i lehčí ji vnímat jako přirozenou součást života. Dnes nám smrt přijde surreální. Může za to pohřební průmysl, který začal prezentovat mrtvá těla jakožto něco nehygienického a nebezpečného. Vidím dvě možné odpovědi na tuto otázku: budoucnost, která bude pokračovat ve sterilizaci lidského života prostřednictvím moderní technologie, ale vidím i budoucnost, ve které se vrátíme zpět k imerzivnímu přístupu k realitám lidského života a existence s pomocí technologií. Tuto možnost připouštím i díky novějším trendům, jako je třeba microdosing psilocybinu nebo návrat k tradičnějšímu způsobu porodu v domácím prostředí s asistencí tzv. „duly“.

Technologie jsou podle Emmy bez konceptu genderu, ačkoliv většina virtuálních asistentek jsou ženy. | Zdroj: archiv autorky

Má vaše instalace ambici vyjádřit nějaké obecné principy, nebo je více vaším pohledem na tuto problematiku?

EMMA: Tato instalace se odvíjí od principů xenofeminismu a kyberfeminismu, které vidí digitální prostor jako nástroj pro liberaci. Tyto filozofie jsou anti-naturalistické a odmítají koncept genderu v sociálním kontextu, ale zároveň v naší společnosti a realitě nevnímají tuto ideu jako proveditelnou. V tuto chvílí přichází do role kyberprostor, realita, která je relativně mladá, a i když jako gender-less utopie momentálně nefunguje, podtrhují tyto filozofie její potenciál k tomuto účelu. Já sama jsem zastáncem toho, že dosažení pravé rovnosti v realitě, ve které jsou binární rozdělení na „výchozí“ a „jiné“ zažrané do jádra naší společnosti, je téměř nemožné, a proto mi kyberprostor a propojení s technologiemi přijde jako možná cesta. Technologický pokrok vidím jako nevyhnutelný, takže je jen logické jej využít.

Těžištěm instalace je technologický vylepšená vulva odkazující k feministickým teoriím. | Zdroj: archiv autorky

Myslíte na budoucnost pozitivně, nebo negativně?

EMMA: Na budoucnost asi pohlížím převážně pozitivně. Rozhodně často přemýšlím nad možnými dopady momentálního sociopolitického klimatu a velmi pravděpodobnou klimatickou katastrofou stejně jako drtivá většina mých vrstevníků. Recykluji, vyhýbám se ve stravě masu, nakupuji oblečení z druhé ruky a obecně se snažím zredukovat svoji uhlíkovou stopu, i když jsem si vědoma, že mé osobní činy nemají na momentální situaci virtuálně skoro žádný dopad. Politická situace mě znervózňuje poněkud víc, ale necítím se až tak bezmocně.

Jak jsem již zmiňovala, digitalizace našich životů dle mého názoru není otázkou „jestli vůbec“, ale spíš „kdy“, a na tuto budoucnost se těším. Kyberprostor mi přijde neskutečně fascinující a plný nových zkušeností a možností. Samozřejmě mě trošku děsí rychlost, se kterou se vyvíjí umělá inteligence, ale zároveň mě nové možnosti, které tento vývoj otevírá, absolutně fascinují.

Emma Vališová von Sanger, Graduation Project pro Prague City University | Zdroj: archiv autorky