Studenti designu jsou vedeni k průmyslové výrobě — znají přibližný princip analýzy životního cyklu, orientují se v environmentálních dopadech technologií a vědí, že produkce čelí nejedné krizi. Celá jejich generace se ale letos pokusila o aplikaci tradičních technik do současných vzorců a škála projektů je opravdu široká. Byli si vědomi, že návrat řemesel představuje potenciál pro lokální přístup, je příležitostí ke zpomalení, ale i k návratu našeho životního stylu blíže k přírodě – v neposlední řadě je šancí oprášit náš národní kulturní fond.
Anastasia Mazur
Bezpochyby jeden z nejvíce dechberoucích objektů – také nápadně většího formátu – na výstavě představila Anastasia Mazur, studentka designu z ústecké FUD UJEP. Ikonický tvar zrcadel vychází z viditelné snahy definovat a s pokorou překročit mantinely tradičního košíkářství.
Anastasia se především chtěla vymezit vůči produktům, které jsou z vrbového proutí běžně k dostání. „Od začátku jsem věděla, že nechci vytvářet redesign již existující věci. Napadala mě spousta produktů, včetně zrcadla, které jsem zrovna pozorovala na stěně a které je samo o sobě krásným až magickým objektem. Postupně se mi myšlenka pleteného rámu zamlouvala čím dál víc,“ vysvětluje. Nakonec bylo zrcadlo upleteno z pedigu, obarveného v přirodní ořechové barvě z vyvařených ořechových slupek.
Natálie Costantinová
Naopak s environmentální problematikou propojila osvojenou schopnost košíkářství Natálie Costantinová. Jako její bakalářská práce tak v Ateliéru produktového designu na pražské UMPRUM vznikly úly pro včely samotářky, shodou okolností taktéž ve spolupráci s Barborou Hrdinovou.
Inspirovalo ji mimo jiné i prostředí, ze kterého sama pochází. „Doma včelaříme a přirozeně mě tohle řemeslo lákalo a podněcovalo ke zvědavosti. Chtěla jsem jej prozkoumat víc, a jak to tak bývá, nejlépe se navrhuje, když člověk naráží na konkrétní problematiku,“ vysvětluje Natálie. „Včely samotářky nevytvářejí med, ale opylují až 90 % všech rostlin – jsou proto nesmírně důležité. Vytěžováním krajiny a používáním pesticidů v půdě mizí pro hmyz ve volné přírodě bezpečné teritorium. Integrace včelínů do zahrad a sadů by jim mohla přirozené útočiště vrátit.“
Karolína Vintrová
Mezitím v tom samém ateliéru Karolína Vintrová mimo hrnčířství navázala i na tradici kvašení potravin. Oba zhotovené objekty — dózy na kvašené zelí a máslenka — využívají jednoduchý a známý princip uzavření vodní hladinou. Dovnitř se nedostane nic, ale co je potřeba, vybublá.
Ačkoliv tuhé zimy už nepředstavují potravinovou nouzi a nejedná se o dovednost, která by byla tolik potřeba, těší se kvašení znovu velké oblibě jako trend i aktivita. „Jsem moc ráda, že lidé zase kvasí. Myslím si, že se nepřestalo, jen jsme si vzpomněli, jak je to jednoduché a jakou radost z toho můžeme mít. Vnímám nakládání jako řemeslo samotné. Keramická dóza české výroby je potom jen bonus a věřím, že dobrý design může být motivací k tomu začít,“ vysvětluje svůj úmysl Karolína.
Ivo Jedlička
O bakalářskou práci se jednalo i v případě Iva Jedličky. „Projektu jsem díky tomu mohl věnovat hodně času, a protože jsem nechtěl zabřednout jen do jedné techniky, rozhodl jsem se pro řemeslo pečení chleba a výroby nástrojů na jeho přípravu,“ vysvětluje student UMPRUM. „Kromě toho mě jeho příprava lákala už několik let. Z časové a technologické náročnosti jsem to ale vždy odkládal na příště.“ Celý semestr se tak zasvětil pečení chleba a definování úskalí onoho řemeslného procesu. Na základě nabitých znalostí pak vytvořil sadu nástrojů, která může pečení domácího kváskového chleba zatraktivnit a v rámci které se mu podařilo skloubit více tradičních technik. A ačkoliv se podle něj chléb dá upéct „s pravěkou mísou nebo běžným domácím náčiním“, jsou určité momenty, kde úprava dostupných nástrojů přípravu zjednodušila.
Daniela Kačieraková
Velmi pragmatický přístup k aplikaci řemesel do současnosti zvolila Daniela Kačeriaková ze zlínské FMK UTB. Z telecí kůže za pomoci tradičního řemenictví a svého současného citu ušila na sedlářském koníkovi obal na notebook či tablet. „Při tomto řemesle se neplýtvá materiálem, takže tu není prostor pro omyly. Přitom je to velmi pracná technika, musíte to mít v ruce, aby jeden vzor nebyl hlubší než ten druhý a správně na sebe navazovaly,“ přibližuje proces Daniela. Na projektu spolupracovala s Jozefem Najdekem, jehož rodina se už po generace věnuje zpracovávání kůže. Měla proto možnost pracovat s raznicemi, které jsou v této době již unikátem.
Petra Kmošťáková
Naopak jeden z méně výrazných objektů na výstavě představila Petra Kmošťáková. Banálnost vázy využila jako platformu pro svoje myšlenky a metaforický dialog současných a tradičních technik. „Nejdůležitějším prvkem práce byl především osobní experiment – konfrontovat techniku pletení z orobince s 3D tiskem, který pro mě v určité rovině představuje cosi jako řemeslo současnosti,“ vysvětluje. Jednoduchý a čistý tvar, přesně zhmotněný počítačem, je doplněn detailem vytvořeným pomocí rukodělné výroby z živé rostliny – orobince. Společně tak podle Petry představují kontrast dvou zdánlivých protipólů, které ovšem nemusí jít proti sobě, ale mohou se navzájem podpořit a vyzdvihovat.
Terezie Krísová
Terezie Krísová z brněnské FAVU VUT čerpala ze setkání se Zdeňkem Bukáčkem, tradičním výrobcem dřevěných soustružených hraček. Navštívila jeho dílnu a s respektem k tradičním postupům poté vlastnoručně navázala na tradici soustružených panenek s cílem vytvořit současnou a kreativní hračku. „V dnešní konkurenci křiklavých a interaktivních hraček je těžké zaujmout děti tradičními dřevěnými hračkami. Naštěstí jsou nadčasové a v naší zemi mají pevně zapuštěné kořeny,“ vyjadřuje se Terezie o jejich hodnotě. Tradiční podobu panenek citlivě aktualizovala principem stohovací věže – jednotlivé soustružené díly tak v celku připomínají siluety postav v kroji a jejich prohazováním se míra očividnosti mění.
Suvenýr ze zahraničí
Mladí designéři se zároveň ve svém přístupu k řemeslu opírají o své zkušenosti ze zahraničí. Karolína vypráví o stáži v Estonsku, která v ní probudila touhu pracovat s keramikou: „Hodně se mě dotkla jejich mentalita, kdy jsou až nábožensky propojení s přírodou. Mají k ní velký respekt a to se hodně projevuje v užívaných přírodních materiálech a lokálních surovinách.“ Ivo vzpomíná na svůj půlroční pobyt na dánské akademii, kde se taktéž věnoval keramice. ,,Na rozdíl od Čechů dokážou Dánové ruční výrobu lépe ohodnotit, a proto tamní řemeslníci mají lepší podmínky pro tvorbu a distribuci produktů,“ vysvětluje rozdíly, ale dodává, že ani v Česku není nouze o blízký vztah k řemeslu. ,,Řekl bych, že pro tradici máme zaděláno. Doufám, že díky projektu Krásná práce se podaří udržet i ty, které nejsou zas až tak jednoduché nebo atraktivní a neupadnou v zapomnění.“ A špatně tuzemskou situaci nehodnotí ani Daniela. „Já sama pocházím z kraje, kde lidé tradicemi stále ještě žijí a přišli na to, že z nich dokážou mnohé vytěžit,“ doplňuje o rodné Terchové na Slovensku.
Je ale možné ve snahách současných designérů spatřit národní rozdíly? Obdivujeme latinskoamerickou materiálovou roztodivnost, navazujeme na japonský keramický minimalismus a skandinávské nadčasové pohodlí. Kromě obdivuhodného navazování na produkci skla a keramiky si ale v čerpání z naší vlastní kulturní identity moc nelibujeme. Hledáme exotiku v designu, přitom na oplátku nabízíme jen zlomek z toho, čím bychom se skutečně mohli pyšnit. Přitom odraz tradic je v prezentacích zahraničních designérů a umělců značný. A vnímá to i Anastasia: „Za mě je to správný přístup a jeden z možných způsobů, jak prezentovat kulturu země, ve které žijeme a působíme.“
Krásná práce vystavila národní tradiční fond, oprášen mladými tvůrci. | Foto: Tomáš Souček
Řemesla! Ale co s nimi?
Jaké místo mají ale tradiční techniky v současné produkci? Je opravdu nutné, aby se za konzumní ukonějšení platilo jakýmsi odhozením kulturních zdrojů, které definují onu národní jedinečnost? Natálie jako jeden z hlavních problémů zmiňuje onen podstatný fakt – primární roli pro výběr produktu stále hraje cena. „Tento faktor se bohužel u řemeslných výrobků nemůže eliminovat. Cena nepodléhá jen času výroby, ale například i sběru materiálu, čištění a opracování, které samotnému vyrábění předchází. Myslím ale, že se povědomí veřejnosti začíná rozpínat a tendence navracet přírodní materiály a techniky jsou na vzestupu,“ vyjadřuje se. O problematice oceňování práce podobně smýšlí i Petra, v aplikaci řemesla do současnosti ale vidí příležitost ke změně. „Právě oživení tradičních technik může lidem ukázat hodnotu práce a také hodnotu konečného výrobku. Podnítit uvažování o nadprodukci, materialismu a taktéž negativních dopadech onoho množství levných výrobků na prostředí,“ vysvětluje. Daniela zmiňuje potřebné kvalita není kvantita a jak to při řemeslných výrobních platí dvojnásob. „Je to něco, co se opravdu dědí z generace na generaci – a zároveň jsou tradice něco, co nás dokáže jako národ spojovat. Lidé si to ale postupně začínají uvědomovat a často sahají po lokálních věcech.
Jak se estetika ručně vyráběných věcí postupně stává trendem, zaznamenali všichni – včetně Iva. Podle něj to ale nutně nemusí znamenat posun dobrým směrem. „Bohužel i velké nadnárodní společnosti tento trend sledují a snaží se tyto techniky napodobit za levných a neudržitelných podmínek,“ vysvětluje. I Karolína vnímá, že po zpomalení čím dál víc toužíme všichni – a že to má ve finále s našimi nákupními rozhodnutími mnohé co dočinění. ,,Bohužel, často pro nás fakt, že produkt někdo vyrobil rukama z lokálních zdrojů, není důvod utratit více peněz. Když se ale oprostíme od kvantity a dáme šanci lokálnosti a kvalitě, pomůžeme si navzájem. Věřím, že správná cesta je v pokroku, ale i v hodnotách, které průběhem času nemizí.“ Podle Iva je navíc stěžejní, aby si každý jednou přičichnul k ruční výrobě a poznal tak její skutečnou hodnotu: „Ručně pletená čepice trvá uplést několik týdnů – přece nemůže stát 200 korun jako v klasickém fast fashion řetězci.“
Řešení vidí designéři kromě postupné změny myšlení lidí právě i v logické aplikaci řemeslných technik v aktuálních produktech – jako Anastasia. „Řemesla dostávají své role podle toho, jakým způsobem s nimi pracujeme. Jsou krásná, ale jak řemeslníci vyrábí stále stejné tradiční produkty, jeví se nám zpátečnicky,“ vyjadřuje se autorka zrcadel z proutí.
Poznamenáni řemeslem
Pokud se všichni v něčem shodují, je to právě v tom, jak jsou zpětně za zadání velmi vděční. S použitím nejmilejších slov vzpomínají na strávený semestr po boku řemeslníků, kteří je velmi inspirovali. Vypráví, jak je řemeslo donutilo zpomalit a jak měla práce s tradičními materiály až meditativní účinky. „Spousta z nás má nějaké ‚zásadní‘ projekty a tento je jeden z mých,“ vyjadřuje se Karolína. Také Anastasia přiznává, že se jednalo o téma, které zkrátka potřebovala. Pro Iva a Natálii se navíc jednalo o bakalářskou práci, tedy velmi důležitý milník, a kromě zadání byli i vděční za volnou ruku od vedení ateliéru. „Profesoru Janu Němečkovi chleba chutnal,“ uzavírá Ivo své dojmy.
