Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Vlevo: 2/3 výboru spolku Architektky: Alžběta Brůhová a Adéla Vavříková | Foto: Máca Peterková | Vpravo: ilustrace Architektky | Autorka: Oleksandra Derkach Vlevo: 2/3 výboru spolku Architektky: Alžběta Brůhová a Adéla Vavříková | Foto: Máca Peterková | Vpravo: ilustrace Architektky | Autorka: Oleksandra Derkach

Studenti architektury jsou dobré levné síly, říkají zakladatelky platformy Architektky, která se snaží poukázat na problémy oboru

Ženská profesní skupina, vzdělávací platforma, ale i místo pro neformální setkání a řešení problémů, to jsou Architektky. Skupinu založily před třemi lety kamarádky Alžběta Brůhová a Adéla Pečlová, od té doby se skupina rozrůstá a pomáhá spojovat a vzdělávat ženy v architektuře napříč celou republikou. Při rozhovoru s Alžbětou Brůhovou a Adélou Vavříkovou jsme probraly, co je k založení skupiny vedlo, s jakými problémy se nejvíce ženy v architektuře potýkají nebo jakým nástrahám musí čelit studenti a studentky architektury.

Jak vznikly Architektky? Co vás přivedlo na myšlenku založení takovéto platformy? 

ALŽBĚTA: Na začátku iniciativy jsem stála já společně s Adélou Pečlovou, Adéla Vavříková se k nám přidala minulý rok. Momentálně jsou to asi tři roky od založení a od toho, kdy se začaly spouštět určité události, které nás k založení vedly. Hlavním spouštěčem pro nás byly osobní zkušenosti v architektonickém světě. Obě jsme byly asi dva roky po škole a víceméně náhodou se střetly naše cesty, když jsme se daly do řeči. Obě jsme byly v pozici freelancerek a neměly jsme oporu ani znalosti a zdroje, ze kterých je čerpat. 

Zakladatelky skupiny Alžběta Brůhová a Adéla Pečlová | Zdroj: era21.czZakladatelky skupiny Alžběta Brůhová a Adéla Pečlová | Zdroj: era21.cz

Chyběla nám opora v rámci profesní komunity a také jsme se bavily o specifické ženské zkušenosti v architektonickém oboru, ta je totiž přeci jen trochu jiná než zkušenost mužská. Velmi přirozeným vývojem jsme došly k myšlence rozšířit síť kontaktů a hledaly jsme, jakou formu bychom měly zvolit, abychom vytvořily určité inkluzivní prostředí i pro lidi, kteří jsou mimopražští. Proto jsme nakonec došly k rozhodnutí sáhnout po online nástrojích. Už od začátku fungujeme v online prostoru v komunitě Facebooku a ta se postupně rozrostla. Momentálně nás je přes 1200 a stále rosteme. Členky skupiny jsou architektky nebo ženy z příbuzných oborů a díky tomu vytváříme bohaté prostředí plné různorodých názorů. 

Alžběta Brůhová a Adéla Vavříková | Foto: Máca PeterkováAlžběta Brůhová a Adéla Vavříková | Foto: Máca Peterková

Jakou formu podpory skupina nabízí? Kdo se do ní může přidat?

ADÉLA: Jedná se o jakýsi „safe space“, kam se člověk může obrátit. Je to prostor, kde si člověk může dovolit cítit i nějakou křehkost, která ale může zároveň propojovat. Snažit se komunikovat s lidmi a zároveň nebát se otevřeně si říct o pomoc, pokud potřebuji podpořit.

ALŽBĚTA: Skupina je otevřená nejenom pro architektky, ale i pro ženy, které se vyskytují v příbuzných oborech. Máme tam kritičky, publicistky, urbanistky, ženy, které mají přesah do výtvarné tvorby, samozřejmě také krajinářské architektky, antropoložky. Díky tomu tam probíhá pestřejší názorová výměna. Zpětně vnímám, že například u nás na škole to bylo dost uzavřené prostředí pro jiné obory.

Alžběta Brůhová je spoluzakladatelkou spolku Architektky. | Foto: Máca PeterkováAlžběta Brůhová je spoluzakladatelkou spolku Architektky. | Foto: Máca Peterková

Nad rámec skupiny organizujeme buďto úplně neformální setkání, ve kterých se angažujeme my osobně, tzn. nezveme tam žádné další hosty*ky. Zároveň je to i jakási metoda, jak dojít k vzájemnému networkingu. A dále pořádáme akce, kam i zveme hosty a profesionálky, například jsou to přednášky, u kterých vycházíme i z vlastních potřeb. Tedy přednášky jsme začaly dělat na témata, která nás zajímají a chceme je ukotvit ve své pozici. Tu každá žena může mít dost jinou, takže se snažíme, aby si v tom každá našla, co potřebuje.

Co se mentoringů týče, jedná se zase o jinou formu vzdělávání. Zde jde o rezonování nebo o vytvoření prostoru, kde se potkávají ty profesně zkušenější s profesně začínajícími nebo může dojít ke zkušenostní a názorové výměně, ale zase to neprobíhá jen jedním směrem, máme i zpětnou vazbu, že mentorky se taktéž učí od účastnic.  

Jaké jsou hlavní problémy, se kterými se ženy v architektuře potýkají?

ADÉLA: Základním problémem, a to se týká všech oborů, je fakt, že ženy odchází v drtivé většině na rodičovskouJe to obrovský zásek na trhu práce, který u nás není nějakým způsobem ošetřen. Navíc architektura je hodně specifická a pracovní úvazky spíš nenabízí, než nabízí. Potom dochází k tomu, že i přestože na začátku vidí žena nějakou volnost v tom, že nemá úvazek, a dělat na sebe je tedy v jistém ohledu výhodnější, nakonec se může ukázat přesný opak (což se může týkat dopadů i ve vzdálenější budoucnosti). 

ALŽBĚTA: Na druhou stranu, díky diskusím v rámci naší komunity, také reflektujeme, že možnost pracovat do nějaké míry z domova při rodičovské vnímají architektky jako určitý benefit. Faktem ale zůstává, že je možné vystopovat určitou míru korelace mezi odchodem žen na rodičovskou a poklesem reprezentace v oboru. Jedná se například o pokles v zájmu o autorizaci, s čímž si například ČKA (Česká komora architektů) lámala hlavu a kladla si otázku, proč je tak velký pokles mezi absolvujícími a těmi, kteří chtějí v této trajektorii pokračovat a autorizovat se. Z těch autorizovaných je v posledních letech žen zhruba 35 %, což je poměrně rozdíl, když vezmeme v úvahu, že absolventek je přibližně 60 %.

Adéla Pečlová je spoluzakladatelkou spolku Architektky. | Foto: Tomáš Hejzlar Vpravo: Na své facebookové stránce Architektky sdílí pravidelně medailonky s informacemi. | Zdroj: facebook.com/architektkyAdéla Pečlová je spoluzakladatelkou spolku Architektky. | Foto: Tomáš Hejzlar Vpravo: Na své facebookové stránce Architektky sdílí pravidelně medailonky s informacemi. | Zdroj: facebook.com/architektky

Lze se domnívat, že je to dáno výrazným zlomem a genderově podmíněným rozdělením dalších profesních cest v momentě, kdy dochází k zakládání rodiny. Přesně jak říkala Adéla, v české společnosti zastávají roli hlavních pečujících z velké části ženy. Jsou to ony, kdo přerušují kariéru a jdou se věnovat rodině. Systémové nástroje, které by jim to zvýhodňovaly nebo tu pozici usnadňovaly a potom zlepšovaly navrácení do pracovní dráhy, u nás nejsou nijak zavedeny.

Co říkáte na to, pokud někdo argumentuje tím, že je na každém páru, jak se zařídí a určí si role, kdo zůstane na rodičovské?

ADÉLA: Tohle je podle mě nejčastější argumentační faul, na který můžete narazit úplně všude. Jde o to, že to začíná u nároku, jaký společnost na jednotlivce klade. Ten je dnes ale bohužel stereotypně genderovaný. Nejčastěji se pár pří rozhodování, kdo půjde na rodičovskou, řídí tím, aby společně uživili rodinu – minimálně tak se jeví zjištěná prezentovaná data. Do té doby, než budou srovnané pozice na trhu práce a rovnoměrné platy, tak to nikdy nebude fungovat dle logiky, že s dětmi zůstává ten z rodičů, který chce. Když mají ženy zhruba o 20 % menší plat a pár potřebuje uživit rodinu, tak to v mnoha případech není otázka volby. Zároveň jsou zde určitě lidé, kteří chtějí jít na rodičovskou, a je to naprosto v pořádku, ale jsou podle mě i lidé, kteří by to chtěli mít jinak, ale nemůžou.

Architektky jsou profesní skupina, která pomáhá spojovat a vzdělávat ženy v architektuře napříč republikou. | Foto: Máca PeterkováArchitektky jsou profesní skupina, která pomáhá spojovat a vzdělávat ženy v architektuře napříč republikou. | Foto: Máca Peterková

ALŽBĚTA: Je to taky o tom, aby došlo k vytvoření určitých podmínek. Aby zodpovědnost nebyla daná pouze na jednotlivce, ale abychom lépe nastavili celý systém, v tomhle případě stát nebo ČKA, které mají velkou sílu. Aby to jeden člověk udělal jinak, než je norma, stojí strašnou spoustu energie, kterou ne všichni mají. Nebo ne všichni mají možnosti si to takto nastavit. Proto je potřeba, aby modelů a variant bylo víc. Pokud někdo preferuje více tradiční uspořádání rolí, tak je to úplně v pořádku a má na to úplné právo, ale je dobré vzít v potaz, že ne všichni to třeba vnímají stejně, a proto je potřeba nabízet i další možnosti.

Máte k dispozici i statistiky, které ukazují, jaké množství žen a mužů se v oboru vyskytuje? 

ALŽBĚTA: Byla to jedna z prvních věcí, do kterých jsme se musely pustit, abychom své subjektivní vnímání a zkušenost podložily. Začaly jsme tím, že jsme napsaly na studijní oddělení všech fakult a škol, které nabízí podle Komory uznané, případně příbuzné vzdělání. Tázaly jsme se, jak to tam je z hlediska studujících, jelikož neexistují veřejně přístupná data. Tímto způsobem jsme získaly aktuální počty o studujících ženách vs. mužích. Co se týče vedoucích ateliérů, ty jsme získávaly víceméně z dostupných zdrojů, což byly internetové stránky škol. Čísla nám dávají určitou​ představu, když budu konkrétní, tak ve výuce na pozicích vedoucích jsou na českých architektonických fakultách ženy zastoupeny zhruba z 20 %. To je ale například i díky tomu, že drtivou většinu vedení ateliérů ZAN (základy architektonického navrhování), což jsou ateliéry studentů prvních ročníků, tvoří ženy, a ty tak toto číslo zvětšují. 

Na facebookové stránce Architektky můžete narazit i na pravidelné příspěvky týkající se statistických údajů. | Zdroj: facebook.com/architektkyNa facebookové stránce Architektky můžete narazit i na pravidelné příspěvky týkající se statistických údajů. | Zdroj: facebook.com/architektky

Když jsem mluvila o studujících, tam je v posledních letech trend nadpoloviční většiny, 55–60 % tvoří ženy. Někdo argumentuje tím, že se jedná o poslední roky, ale když se podíváte do starších statistik, tak ten trend je dlouholetý. Neříkám, že studující ženy po dekády převažují, ale i v 70.–90. letech minulého století tvořily okolo 35–40 %. Co se tedy děje, že se to nepromítá do vedení? Jak je to možné, že když máme takovou velkou část studentek, je reprezentace následně takto zkreslená? Je to věc, která mě nesmírně fascinuje a stále zajímá.

Liší se nějak startovní pozice architektek a architektů? Mají architektky nějaké limity případně už na škole?​

ADÉLA: Z pozice studující je to pro mě téma nějakého nedostatku vzorů. Když člověk hledá své místo, a to i v rámci toho, že nechce například jen navrhovat stavby a hledá, co vše obor nabízí a jakou alternativní cestou se lze vydat, tak zjistí, že tito lidé a cesty jsou velmi často neviditelní. Myslím si, že jedna ze skvělých věcí, které probíhají, jsou například medailonky nebo databáze architektek, které tak pomáhají rozšířit povědomí o tom, kdo všechno v oboru je. Ukazují, kdo v oboru působí a zároveň se nesnaží určovat, co je úspěch, kdo si zaslouží, aby se o něm mluvilo a psalo a dávalo nadřazenou pozici. 

Alžběta Brůhová a Adéla Vavříková | Foto: Máca PeterkováAlžběta Brůhová a Adéla Vavříková | Foto: Máca Peterková

Jako další problém vnímám to, že studenti a studentky architektury, a platí to opravdu na obě pohlaví, jsou takové dobré levné síly. Ať už se to týká práce úplně načerno, kde nejsou oficiální pracovní podmínky vůbec žádné a často jsou do toho přimíchané ještě nějaké licence, nebo prekérní práce, která též nebývá zaštítěná nějakými smlouvami. Ale člověk má potřebu někde pracovat a praxe je důležitá. Studující mají šanci se v práci naučit spoustu věcí několikrát rychleji, než kdyby to slyšeli ve škole na přednášce. Ale stojí ta cena za to?

Odráží se limity postavení žen i v architektonické tvorbě? Pokud se na vyšších pozicích vyskytují převážně muži, odráží se to i na samotném projektu? 

ADÉLA: Ano, ale je důležité dodat, že to neplatí jen na dělení ženy–muži a je důležité skupiny diverzifikovat mnohem více a detailněji. Pokud se bavíme například o urbanismu, skupina, která plánuje město, by měla být extrémně různorodá a využívat participaci, aby získala co nejširší spektrum perspektiv, které obyvatelé a obyvatelky mají. A když je to skupina mužů středního věku (male pale stale), kteří jsou ekonomicky aktivní, tak pro ně město opravdu vypadá úplně jinak než pro zbylé skupiny. Ale nevztahuje se to jen na binární dělení muž a žena, jde i o děti, starší obyvatele a obyvatelky, sociálně slabší skupiny… Tento sociální mix, který by během plánování města měl být, je téměř nemožné dosadit, a proto je důležité uvažovat z perspektivy participativního plánování.

ALŽBĚTA: A možná je taky dobré to vnímat nejen v kontextu architektury. Architekti a architektky jsou jedněmi z mnoha aktérů městského plánování. Výrazný vliv na to, co vzniká, má i politická reprezentace a je strašně důležité to propojit a vidět, kdo nás reprezentuje na politické úrovni. Třeba v Parlamentu ČR nás v obou komorách zastupuje vcelku homogenní skupina lidí a genderová nevyváženost je taky jedna z kategorií, kterou reflektujeme.

Architektky pomáhají vzdělávat a spojovat ženy v architektuře. | Foto: Máca PeterkováArchitektky pomáhají vzdělávat a spojovat ženy v architektuře. | Foto: Máca Peterková

Je architektonické pracovní prostředí něčím specifické?

ALŽBĚTA: Téma, které mě v architektuře hodně zajímá, jsou pracovní podmínky. Je to téma, které rezonuje celosvětově, hlavně v západní společnosti. Je dobré si všímat toho, že z hlediska legislativy často chybí pracovní smlouvy a pracovněprávní vztahy, tudíž proces není zaštítěný zákoníkem práce, který má za cíl narovnávat například mocenskou nevyváženost v pracovních vztazích zaměstnávající-zaměstnaný*á. To jsou určité fenomény, neříkám, že je to takto všude, ale potýká se s tím náš obor jako celek a jednotlivec nebo jednotlivkyně nemá moc šancí to změnit.

Máte pocit, že je společností architektura vnímána jako mužský obor?

ADÉLA: Z mého pohledu ještě místy přetrvává stereotypní přesvědčení, že architektura je mužský obor a stále se zde vyskytují nějaké hloupé sexistické poznámky na stavbě, a žena si tak musí vydobývat více respektu. Je to něco, co se nám podsouvá neustále, a je hrozně nepříjemné to poslouchat od autorit a nějakým způsobem se vůči tomu vymezit. Asi nejčastější řešení je, že si na to člověk zvykne, což často k ničemu nevede. To mi přijde dost specifické, ale všichni nějak generačně cítíme, že už se to naštěstí tolik nestává.

V rámci mezioborové spolupráce se Architektky podílely na jednom vydání časopisu ERA21 nebo také uspořádaly výstavu v galerii VI PER. | Zdroj: facebook.comV rámci mezioborové spolupráce se Architektky podílely na jednom vydání časopisu ERA21 nebo také uspořádaly výstavu v galerii VI PER. | Zdroj: facebook.com

V rámci aktivit Architektek jste připravily výstavu v galerii VI PER nebo jste kurátorovaly jedno vydání časopisu ERA21. Chystáte nějaké další akce pro veřejnost?

ALŽBĚTA: Výstava ve VI PERu byla odezva na to, jak vnímají Prahu její obyvatelé*ky z pozice rodičů, žen i mužů, a jejich děti v předškolkovém věku. Nebylo to zcela pod hlavičkou Architektek, i když jsme takto byly oslovené. Vytvořily jsme zde mezioborový tým, na který byli nabalení i další lidé: socioložka Karin Hoření, historička architektury Klára Brůhová a ilustrátor Kuba Plachý, a tato mezioborovost mi přijde strašně důležitá. A časopis ERA21, to bylo něco podobného. Redakce nás s Adélou Pečlovou oslovila na základě aktivity Architektek. Jedním ze stěžejních témat byly pracovní podmínky mladé generace architektů a architektek. Opět jsme se rozhodly pro mezioborovou spolupráci. Přizvaly jsme například sociology, ale spolupracovaly jsme i dalšími architekty a architektkami. Díky tomu vznikl poměrně zajímavý balík dat.

Výstava Vadí x Nevadí v galerii VI PER | Zdroj: vipergallery.orgVýstava Vadí x Nevadí v galerii VI PER | Zdroj: vipergallery.org

Na druhou polovinu letošního roku chystáme kulaté stoly, je to impulz, kterým se chceme otevřít směrem k veřejnosti, asi spíš odborné, ale nejenom ženám. Budeme diskutovat na základě konkrétních témat a věříme, že se nám podaří zrealizovat alespoň dvě tyto události. Jedna se bude týkat pracovních podmínek v architektuře, nastavování pracovních vztahů, a druhý kulatý stůl se bude týkat možností toho, jak skloubit práci a péči, a podmínek, které mají rodiče a pečující v rámci architektonického oboru. Vždycky budeme zvát dvojici hostů a hostek, z nichž jeden nebo jedna bude z oboru, který se na dané téma specializuje, to znamená právníci, právničky, sociologové, socioložky apod., a druhá nebo druhý bude z architektonické odborné veřejnosti.

O Architektkách

Alžběta Brůhová našla zálibu v práci s prostorem a volnost v základech feministického přístupu ke světu. Vystudovala architektonický obor na pražské UMPRUM, kde v současnosti působí na pozici odborné asistentky. Tvoří samostatně nebo v rámci různorodých (často mezioborových) spoluprací se zaměřením na témata týkající se pestrosti, péče či podmínek pro práci. V roce 2019 spoluzaložila uskupení Architektky, kde působí jako členka výboru.

www.alzbetabruhova.cz | www.architektky.net 

Adéla Vavříková je studentka ateliéru architektury A1 na pražské UMPRUM a od prosince roku 2021 členkou výboru spolku Architektky. Profesně se věnuje rovnosti ve veřejném prostoru a udržitelnému urbanismu jako členka Laboratoře udržitelného urbanismu (LAB) spolku Auto*Mat, neprofesně pak především knihám o intersekcionálním feminismu a teorii současné architektury a volného umění. 

Adéla Pečlová se věnuje vlastní tvorbě a mezioborové spolupráci (šperk a architektura). Skrze sólo mateřství si hledá a prošlapuje nové cesty v přístupu k sobě a ke světu. Pomáhá jí v tom Biodanza, kde je součástí tříletého výcviku. Vystudovala ČVUT FSv v Praze, studium zakončila na liberecké FUA TUL. V roce 2019 spoluzaložila uskupení Architektky, kde působí jako členka výboru.

www.adelapeclova.cz

Další články