Každá kabelka jí musí projít pod rukou a jednu vyrobí za den a půl. Řeč je o módní návrhářce Anně Tran, nyní již absolventce ateliéru Pavla Ivančice na pražské UMPRUM, pro kterou je typická rukodělná technika žabičkování. Její tvorba oslavuje ženskost v té nejčistší formě a nebojí se být něžná. Jaká byla Annina cesta a jak ke své tvorbě přistupuje?
Vzdělání a vlastní cesta
V článku Banánové děti, který vyšel minulý rok a stal se dokonce nejčtenějším článkem, jsem se dočetla, že tvoje cesta k módě nebyla rozhodně přímočará a na střední škole jsi podle svých slov zažívala určitou „kreativní stagnaci“. Litovala jsi někdy toho období a faktu, že jsi začala až později? Nebo to byl přirozený proces?
ANNA: Často přemýšlím nad tím, kde bych byla, kdybych se rozhodla jít na střední uměleckou školu hned po základní škole. Jaká bych dnes byla, kdyby mě v mládí formovala autorita s uměleckou duší. Nemyslím to z hlediska tvorby, ale osobnostně. S odstupem ale vidím, že to mělo své důvody a že jsem potřebovala čas. Mám pocit, že jsem se skutečně našla až na pražské UMPRUM.
Řekla bys tedy, že se na UMPRUM v ateliéru všichni určitým způsobem ve své tvorbě ovlivňujete?
ANNA: To si nemyslím. U nás v ateliéru to bylo hodně různorodé. Na mě ale působila energie celé školy. Inspirační zdroje přicházely z různých oborů, např. ateliéru keramiky, skla, kovu, malby i grafiky...
Z kolekce A Stitch in Time | Fotografie: Kryštof Valta
Proč zrovna módní design a ne jiná umělecká aktivita?
ANNA: Víš, že ani nevím? Nepamatuji si na moment, kdy jsem si řekla, že to bude zrovna oděv a ne jiné médium. Dokážu si představit, že bych studovala třeba malbu nebo keramiku, časem bych se ale stejně asi dopracovala k textilní tvorbě.
Po střední škole jsi absolvovala několik vzdělávacích institucí se zaměřením na módní návrhářství. Jak se lišily v přístupu k technice a kreativitě? Jaká ti dala ve finále nejvíce?
ANNA: Před UMPRUM jsem studovala na vyšší odborné škole oděvní. Já bych tyto dvě instituce ani nesrovnávala, odlišné to bylo snad úplně ve všem. Za zmínku ale stojí Iceland University of Arts. Studovala jsem na této islandské univerzitě jeden semestr. Během tohoto času jsme pracovali jako studenti na více dílčích úkolech, na jejichž konci byl výstup v podobě prezentace a obhajob.
Každý projekt byl vedený jiným profesorem, který za námi přiletěl z jiné země. Učila nás profesorka z londýnské Central Saint Martins nebo dokonce profesor z Jižní Ameriky. Veškeré konzultace probíhaly v angličtině, a to i pro islandské studenty, kteří se přizpůsobovali nám erasmákům. K ruce jsme měli kromě vedoucího projektu taky uznávanou stylistku Annu Clausen. Naučili jsme se pracovat v týmu a já jsem díky tomu zjistila, že člověk na všechno nemusí být sám. To je skvělý pocit.
Na počátku jsem měla velké obavy z toho, jestli nebudou mít problém s mým přístupem k práci. Je pro mě důležitá určitá pomalost a rukodělnost, pracuji hodně tradičně, vlastně skoro bez digitálních technologií. Na UMPRUM jsem se kvůli tomu cítila trochu pozadu. Na LHÍ tento koncept práce naopak podporovali.
Nejvýznamnějším kouskem značky Anna Tran jsou bezesporu kabelky. | Zdroj: Anna Tran
Jaká je pozice mladého začínajícího módního návrháře v České republice? Má zde dostatečnou podporu na uživení a seberealizaci?
ANNA: Já se nedokážu označovat za módní návrhářku, spíš bych řekla, že jsem designérka. Mám pocit, že jsem sama ještě v období adaptace, co se týče přežití. Spadla jsem do toho trochu po hlavě. Učím se za pochodu. Začátky byly dost zmatené, hlavně pro showroomy, které se mnou navázaly spolupráci, a já ani nevěděla, jak se tvoří cena.
Co se týče podpory začínajícího tvůrce, tak to je otázka, kterou řešíme denně. Jsem ráda, že mohu nabízet produkt, který má estetickou a emoční hodnotu a který je zároveň dostupný lidem. O kabelky projevil nově zájem berlínský showroom ISLA, což mě moc potěšilo. Jsem ráda, že se moje kabelky dostávají i mimo naše prostředí. Pokládám si ale otázku, jestli budu mít prostor i na kreativní designérskou činnost, která mi už začíná chybět. Nerada bych zůstávala v pohodlné poloze. I z toho důvodu cítím, že je pro mě důležité pracovat v týmu, který mi se značkou pomáhá, a tím ji společně můžeme posouvat.
Kabelek můžete klidně nosit i více najednou. | Fotografie: Thu Huong Truong
Lidé mají o práci módního návrháře často smyšlené představy. Jak vypadá tvůj den?
ANNA: Po ranní kávě a snídani se vydávám k sobě do ateliéru, kde na mě čeká Anička Ngoc Anh (moje nová stážistka), která už přesně ví, co budeme dělat. Anička mi předpřipraví základ na kabelky, které pak došívám. Je pro mě důležité, aby mi každý produkt prošel pod rukama. Za den a půl stihneme většinou jednu kabelku. To je právě ten moment, který si lidé tolik neuvědomují – ruční práce je pomalá, ale v tom je právě její hodnota. Kromě samotného šití se pak scházíme také s holkami z mého týmu a diskutujeme koncept, směřování a další věci kolem tvorby. Mít vlastní značku totiž neobnáší jen navrhování a výrobu produktů, ale zahrnuje také velké množství produkční práce, například focení produktů a editoriálů, sociální sítě, komunikaci se zákaznicemi nebo i organizaci akcí. Před Vánoci jsme se například rozhodly uspořádat prodejní POP-UP s dalšími designérkami. Něco podobného bychom rády zopakovaly v létě.
Barevná paleta se skládá hlavně z pudrových barev. | Fotografie: Natálie Holzknecht
Vlastní vizuální identita a ženskost
Máš velmi osobitou a stabilní vizuální identitu. Kdy se ustálila?
ANNA: Děkuji. Já myslím, že asi po tom, co jsem se vrátila z Islandu. Naučila jsem se tam hlavně věřit sobě a své práci. Asi mi pomohlo vedení tamních profesorek, které sdílely stejný smysl pro práci. Jejich podpora (důvěra) a jistá „mateřskost“ bylo něco, co jsem potřebovala cítit, abych mohla být sama sebou.
Jednou z tvých tvůrčích inspirací je ženství a ženská jemnost. Rozvedla bys to?
ANNA: Myslím, že každý tvůrce začíná od sebe. Reflektuje to, co cítí, co si myslí nebo čím zrovna prochází. Možná jsem, aniž bych nad tím víc přemýšlela, do své tvorby promítala svoji dívčí slabost a zranitelnost. Tam, odkud pocházím, jsou dívky od mala formované k poslušnosti. Pro vietnamskou komunitu jsme se sestrou nebyly dost „hodné“, zatímco nás české babičky, tetičky a učitelky milovaly. Tahle nerovnováha, nejistota a nestabilnost ve mně dlouhá léta působila. Že se to ale promítá i do mé tvorby, jsem si uvědomila až po čase. Na škole mě hodně ovlivnily přednášky a četby profesorky Martiny Pachmanové. Téma ženské rukodělnosti a její role v moderním umění je pro mě stále rozsáhlým a barvitým podnětem k bádání.
Značka je typická svou něžností. | Fotografie: Natálie Holzknecht
V posledních letech se ve světě módy často maže hranice genderu. Jak na to reaguješ ty? Mohli by tvé oblečení a kabelky nosit i kluci?
ANNA: Určitě ano. Jak píše profesorka Helena Jarošová, do oděvu oblékáme svoji osobnost, sebe samého prožíváme skrze oděv, moje kabelky může nosit kdokoliv, kdo se na to bude cítit, bez ohledu na pohlaví.
Kdo je tvým ideálním zákazníkem?
ANNA: Asi nemám žádné kritérium pro to, jak by měl vypadat ideální zákazník. Vážím si každého, kdo se rozhodne podpořit mou malou tvorbu. :)
A poslední otázka. Jaké máš další plány do budoucna a na co se můžeme od Anny Tran těšit?
ANNA: Jak jsem zmiňovala, už nějakou dobu nejsem na značku sama – pracuji dohromady v týmu s mou stážistkou Aničkou Ngoc Anh. Dále s grafičkou Adélou Pachmanovou a teoretičkou Veronikou Soukupovou, se kterými mě spojila škola. Spolupracuji také s mladými fotografkami Paulínou Maťovou a Klárou Kudláčkovou. Dohromady chystáme spoustu věcí. Nyní se soustředíme na řadu letních šatů a tílek, které představíme na dalším POP–UPu v Domě Radost. Do budoucna bychom také chtěly adaptovat můj ateliér na showroom, kde bychom prezentovaly kolekce a setkávaly se se zákazníky. V plánu máme také web a e-shop, ale to ještě nějaký čas potrvá.
