Skryté poklady české vesnice. Dvojice jezdí po venkově a hledá architektonické skvosty tam, kde byste je nečekali

Kde najdete jediný otevřený kaolinový důl v České republice? Jak vypadá biotop uprostřed návsi, kde můžete kráčet suchou nohou po mokřadech mezi stromy? Kam vyrazit, když chcete vidět dokonale udržovaný veřejný prostor nebo vystoupat na rozhlednu s absurdním výhledem na polskou hnědouhelnou elektrárnu? O tom všem mluvili autoři publikace. Rozhovor probíhal tentokrát trochu netradičně. Oslovili jsme je, aby vyzpovídali upřímně sami sebe navzájem.

Matěj se ptá Michaely:

Celkově jsme navštívili 12 vesnice napříč celou republikou. Kde se ti vlastně líbilo nejvíce?

MICHAELA: Tohle je samozřejmě nesmírně těžké, každá vesnice měla něco do sebe. Proto jsem je ostatně vybrala. Nicméně nejvíce mě překvapily moravské Bratčice. Asi proto, že jsem o nich nikdy dříve neslyšela. Vloni byl krajinářský architekt Dan Šamánek nominován na ocenění Architekt obci za svoji práci na revitalizaci tamější návsi. Tak jsem se o nich dozvěděla. Je to neuvěřitelný zážitek. Obyčejnou starou hasičskou nádrž zpevněnou betonovými bloky, která byla zanesená několika centimetrovými nánosy bahna, proměnili na půvabný biotop. Nekáceli stromy, naopak je doplnili keři. Všude vedou cestičky nad mokřadem, takže kolem obrovských stromů procházíš, cesta se jim občas dokonce vyhne. Něco takového člověk nečeká, že najde ve vesničce obklíčené bioplynkami a skládkou, je to extrémně promyšlená realizace. Skvěle ale funguje i prakticky, pracuje s okolní dešťovou vodou a vesnici vzniklo místo setkávání se. Je tam i dětské hřiště a takové dřevěné pódium. Cestou z Brna je to perfektní zastávka.

Bratčice – Obec Bratčice společně s krajinářským architektem Danem Šamánkem nedávno revitalizovala svou náves. Vysloužila si za to postup mezi finalisty prestižní soutěže Architekt obci roku 2020. | Zdroj: Matěj Chabera

Potkala ses se 12 starosty najednou. Jaký starosta tě nejvíce zaujal?

MICHAELA: Docela mě překvapil František Bartoš v Poříčí u Litomyšle. Jakmile dorazíš do vesnice, uvítají tě dokonale upravené záhony hortenzií a levandule, posekaný trávník, všechno hezky uklizené. Vesnice získala v roce 2018 zlatou medaili v evropské soutěži Entente Florale, to je takový zelený Oscar mezi vesnicemi, který oceňuje sídla za příkladnou péči o zeleň. Dobrá architektura je totiž jedna věc, ale kámen úrazu bývá často údržba, na to už jsme narazili mnohokrát. Starosta Poříčí na to jde jinak – strašně si zakládá na motivaci svých obyvatel, pořádá různé soutěže jako soutěž o nejhezčí truhlík, zahradu, balkon. Člověk je asi dost jednoduchý tvor, ale když může soutěžit, baví ho to. Vesnice jde sama svými pozemky příkladem, rozdává sazenice, všichni se tak trochu sledují, jestli někdo nenechal bordel na zahradě. Je to takové nejmenší měřítko a esence starostování na vesnici – své lidi znáš, oni znají tebe a motivujete se.

Poříčí u Litomyšle – Vesnice sází na dobrou údržbu a dokonale uklizený veřejný prostor. | Zdroj: Matěj Chabera

Velmi mě oslovil taky Vladimír Stříbrný, starosta z Heřmanic na Frýdlantsku. Obec v roce 2010 kompletně spláchla povodeň, musela se šíleně opravit, postavit na nohy. A zvládla to skvěle. Navíc leží pár kilometrů od polských hranic. Je tu první stavba od Mjölk – rozhledna Vokurka – ze které kouká člověk mimo jiné na Turow, třetí největší hnědouhelnou elektrárnu v Polsku. Je to temný, absurdní, ale fascinující zážitek. A starosta je neuvěřitelně pracovitý člověk, který celý den pobíhá po vesnici v montérkách a sám se stará o to, aby byla v perfektním stavu. 

Heřmanice – V Heřmanicích na Frýdlantsku najdete vůbec první rozhlednu od libereckého studia Mjölk. | Zdroj: Matěj Chabera

Pokud si dobře pamatuju, v rámci rešerší jsi měla vytipováno ještě pár vesnic navíc. Proč jsi nakonec vybrala zrovna tuhle dvanáctku. Čím tě nejvíce zaujaly?

MICHAELA: Standardy vesnic se rovněž posunují. Po roce 1989 bylo potřeba postavit český venkov na nohy. Starostové si lámali hlavu s opravou silnic, řešili dlouhodobé majetkové spory. Chyběly školy, školky. Zaváděla se kanalizace. Základní infrastruktura nyní začíná vypadat vcelku saturovaně. Takže to vypadá, že je čas na druhou metu, a tou by mohla být právě architektura. To je tak nějak ve zkratce i hypotéza celé publikace. Logicky to odráží výběr vesnic i starostů. Portrétovali jsme obce, které se rozhodly dát cestou současné architektury, věnují se urbanismu, kvalitnímu veřejnému prostoru, rekonstruují svůj majetek. Dvanáct konkrétních příkladů jsem vybírala s ohledem na jejich co největší různorodost – jak v typologii staveb, tak v přístupu starostů k vedení obce. Proto najdeš v knize Jiřího Novotného z Trojanovic, který vládne vesnici pevnou, až diktátorskou rukou, neuznává participaci v širokém slova smyslu, ale zase se nebojí jakkoliv své politické odpovědnosti a sebevědomě spolupracuje pořád s jedním architektem Kamilem Mrvou. A na druhé straně narazíš zase na Líbeznice, které soutěží jako o závod, za posledních 10 let stihli 6 soutěží, což je asi tak dvakrát třikrát více, než by mohlo nějaké sídlo zvládnout. Klíčové kritérium byla dlouhodobá péče o vesnici, její kontinuální vývoj, který bychom skutečně s trochou nadsázky mohli nazvat za příklad dobré praxe. 

Líbeznice – Deset let starostování Martina Kupky v Líbeznicích přineslo 6 architektonických soutěží, stavebně proinvestovaných 500 milionů korun a ocenění Architekt obci 2018 či Cenu Ministerstva pro místní rozvoj ČR za prosazování kvalitní výstavby prostřednictvím architektonických soutěží. | Zdroj: Matěj Chabera

Kam by ses ráda znovu vrátila?

MICHAELA: Asi do Tančírny v Račím údolí v Rychlebských horách. O tomhle prostoru jsem věděla vážně dlouho, chtěla jsem o ní už psát v minulé knize, ale nějak to nevyšlo. Je to fantastické místo. Pohraniční vesnice, která se vymyká veškerému sudetskému klišé, jak je opečovávána. Secesní Tančírna je ukrytá v lese, pořádá se tu skvělý kulturní program. Ráda bych ji někdy viděla živou, plnou lidí. I když zase musím uznat, že osiřelá je taky docela krásná. 

Bernartice – Secesní Tančírna je skrytý poklad Rychlebských hor. | Zdroj: Matěj Chabera

Co bude první místo, kam vyrazíš, až budeš moci opustit svůj okres?

MICHAELA: To budou zase Trojanovice. Myslím, že jsme tam za poslední tři, čtyři roky byli tak pětkrát. Už je to pomalu na časosběrný dokument, ale je skvělé sledovat vývoj tohohle „beskydského zázraku“ v čase. Asi bych vyrazila pro srovnání taky do Palkovic, kde je podobně jako v Trojanovicích pod většinou staveb podepsaný architekt Kamil Mrva. Jsou takovým mladším sourozencem. Mají skvělou hasičárnu, potraviny bez jediného loga podobně jako v Trojanovicích, dlouhodobě řeší projekt komunitního centra. 

Trojanovice – Autorská dvojice architekt Kamil Mrva a Jiří Novotný působí v Trojanovicích už více než 10 let. | Zdroj: Matěj Chabera

Michaela se ptá Matěje:

Jaké místo tě nejvíce překvapilo?​

MATĚJ: Asi Nevřeň. Je to malinká vesnice, ale postavili Centrum Caolinum, krásné komunitní a kulturní centrum. Moc se mi líbí příběh, který se za tou stavbou skrývá. Plán rekonstruovat bývalý společenský dům a hospodu na kulturní centrum vyvolal ve vesnici docela bouřlivé reakce. Jedni chtěli starou klasickou hospodu, druzí komunitní prostor, který bude otevřen i turistům a zpracuje historii vesnice. Ta je totiž úžasná. Najdete tu jediný otevřený kaolinový důl v České republice. Ten se veřejnosti zpřístupnil v roce 2019. Je to perfektní zážitek, ale zároveň naprosto dokonalý příklad toho, jaké emoce vzbuzuje nová architektura. Dnes do kulturního centra chodí skoro všichni místní, navíc má výbornou návštěvnost a všichni jej přijímají dobře. Je velký rozdíl vidět vizualizace a vidět živý prostor v praxi. Chodby, které po sobě zanechala těžba kaolinu, dosahují šířky šest metrů a výšky až dvanáct metrů. Zajít si do toho dolu a pak kulturního centra je skvělý zážitek. 

Nevřeň – Nenápadná vesnička kousek od Plzně nabízí kouzelné komunitní a kulturní Centrum Caolinum, které pracuje s příběhem zdejší tradice těžby kaolinu. | Zdroj: Matěj Chabera

Často jsme narazili na vesnice jako moravskoslezské Hodslavice – oprava evangelického kostela je úžasná, ale celkově by se dalo na veřejném prostoru ledasco změnit. Vnímal jsi tenhle kontrast ještě někde?

MATĚJ: Hodslavice jsou kouzelné. Interiér evangelického kostela tam prošel citlivou rekonstrukcí od Jakuba Červenky, což je syn aktivního faráře Lubomíra Červenky. Na druhou stranu, veřejný prostor vesnice není nijak řešený, je to taková změť plácků bez obsahu. Centru vesnice pak vévodí Jednota neuvěřitelně naddimenzovaného měřítka, což je velká škoda. Měl jsem proto hroznou radost, že se nám povedlo znovu navázat dialog mezi architektem a paní starostkou. Vlastně se dali znovu do řeči na základě rozhovorů pro knihu, trochu jsme asi bodli do vosího hnízda, což je perfektní. Jinak mě fascinoval kontrast v Bratčicích. Na jedné straně tu jsou hned dvě bioplynové stanice a skládka, jezdí tu rychle neskutečné množství kamionů, ale na druhé straně se vesnice snaží se svým veřejným prostorem pracovat ze všech sil a vytvořila krásný biotop a upravenou náves. 

Hodslavice – Rekonstrukce interiéru evangelického kostela v Hodslavicích byla financována svépomocí a docela progresivně. Farníci získávali zdroje dokonce na platformě Hithit. | Zdroj: Matěj Chabera

Byli jsme ve dvou národních parcích – na Šumavě a v Krkonoších. Kde se ti líbilo více – na Kvildě nebo v Malé Úpě?

MATĚJ: Obě vesnice jsou krásné. A mnohým velmi podobné. Obě už mají téměř územní uzávěru, nedá se tam stavět ve volné krajině. Malá Úpa má velmi přísný územní plán – nepovoluje francouzská okna, barevné domy, oplocené pozemky, barevné střechy a hlavně apartmánové domy. To je myslím velmi dobře. Obě vesnice žijí stejným paradoxem – malinko obyvatel, milion turistů ročně, jedna hlavní silnice, podél které rostou penziony, kavárny, restaurace. Mají své kouzlo. Jsou to dvě strany jedné mince, jen s jiným krajinným rázem. Obě bych rozhodně rád doporučil na návštěvu. Na Kvildě je navíc úžasné Návštěvnické centrum Kvilda od ateliéru AND. 

Malá Úpa – Malá Úpa je jedinou obcí, která se kompletně rozprostírá v Krkonošském národním parku. Její zastupitelstvo se schází v jedné z nejvýše položených radnic v České republice, ve výšce 1 050 metrů nad mořem. | Zdroj: Matěj Chabera

Pokud by se tě někdo zeptal na jediný zaručený tip, kam za současnou architekturu po České republice, co bys mu doporučil?

MATĚJ: Asi LAHOFER Vinařství už bylo hodně vidět v médiích, ale ten kontext je, myslím, potřeba zažít na vlastní kůži. Začal bych Znojmem, které je krásné, ale velmi historizující. Pak najednou pojedete přes Suchohrdly, kde nic tu nic, až narazíte na katastr Dobšic a vlnu v krajině LAHOFER. Ta ukazuje jistou vysokou úroveň, která může inspirovat své okolí. Je to něco jako vysoké umění, jen v architektuře. Povznáší to krajinu kolem, krásně spolu komunikují. A myslím, že je skvělé, když soukromý investor spolupracuje s někým, jako je CHYBIK+KRISTOF, a společně přinesou do volné krajiny, což je jinak extrémně složitá disciplína, něco tak hezkého, ale i funkčního. Hned bych tam vyrazil znovu. Úplně to vidím – svítí slunce, sklenička vína, vlnobití stavby a výhled na vinici.

Kniha Možnosti vesnice vás provede architektonickými proměnami českého venkova. Najdete v ní 12 kapitol, 12 vesnic, 200 autorských fotografií, 224 stran. | Zdroj: www.mezimesto.com

Knihu lze koupit na stránkách nakladatelství Meziměsto nebo u vybraných knihkupců (Book Therapy, K-A-V-K-A atp.). 

Ukázka z knihy Možnosti vesnice | Zdroj: www.mezimesto.com

Michaela Hečková – koncept, text

Michaela Hečková (1986) se věnuje literárnímu dokumentu v oblasti architektury a života ve městě či na vesnici. Studovala bohemistiku a kulturální studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a nová média na Filozofické fakultě Masarykovy univerzitě v Brně. Podílela se na projektech kulturní regenerace pražských sídlišť Jižní Město a Černý Most. Spolupracovala s Ondřejem Kobzou na uměleckých intervencích ve veřejném prostoru mnoha českých i evropských měst. Je spoluautorkou a editorkou kulturní strategie MČ Praha 10, MČ Praha 14 a města Broumov. V současné době působí jako tajemnice redakční rady Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Spolupracuje s agenturou PIARISTI a věnuje se PR v architektuře. V roce 2017 vydala debut O městech a lidech, zachycující 33 příběhů lokálních kulturních aktérů, kteří oživují veřejný prostor českých měst. V roce 2019 na něj navázala publikací 20 000, jež mapuje 20 portrétů současné architektury na malých českých městech do 20 000 obyvatel. Možnosti vesnice jsou zakončením této volné městské trilogie.

Matěj Chabera – fotografie, ilustrace, grafický design​

Matěj Chabera (1982) je designér propojující obory grafického a produktového designu. Jeho tvorba staví na obsáhlé a neustále se vyvíjející osobní metodologii, která pro něj svým významem převyšuje vizualitu či styl. Chabera navrhuje vizuální identity, knihy, experimentální objekty, průmyslové produkty a nábytek. Studoval filosofii, psychologii a dějiny umění na Univerzitě Karlově, grafický design a design v architektuře na Gerrit Rietveld Academie v Amsterdamu a jako první Čech absolvoval obor Design Products na Royal College of Art v Londýně. Své pražské studio a značku založil v roce 2009, navrhuje pro spektrum mezinárodních klientů (např. Herman Miller, Model Obaly, LUGI, KAVALIERGLASS). Je vítězem cen Czech Grand Design – grafický designér roku (spolu s Jakubem Korousem a Tomášem Brousilem) a držitelem německého ocenění Red Dot za redesign značky Primeros (spolu s Jakubem Korousem). Společně s Michaelou Hečkovou je podepsán pod knihou 20 000.