Sestry z malé obce, které od dětství inklinovaly k umění. Paula a Františka Benčaťovy dokážou keramice a textilu vdechnout uhrančivou radost

Františka Benčaťová se věnuje designu textilu a její mladší sestra Paula Benčaťová vytváří keramiku a porcelán. Foto: archiv Františky a Pauly Františka Benčaťová se věnuje designu textilu a její mladší sestra Paula Benčaťová vytváří keramiku a porcelán. Foto: archiv Františky a Pauly

Obě studují na pražské UMPRUM, Paula se věnuje keramice a porcelánu a Františka designu textilu. Ačkoliv si je lidé často pletou, sestry Benčaťovy nejsou dvojčata. Pocházejí ale z početné rodiny a kromě jedné další sestry mají ještě tři bratry. S mladými slovenskými designérkami jsme si povídaly o jejich zahraničních stážích v Oslu a v Gentu, rozdílech mezi studiem designu v Praze a Bratislavě i výhodách pevného sesterského pouta.

Františko, vy aktuálně studujete v belgickém Gentu na KASK & Conservatorium, v čem je studium jiné než u nás?

FRANTIŠKA: Stáž jsem si vybrala proto, že jsem se chtěla hlouběji ponořit do designu textilu a do techniky žakárového tkaní. Škola v Gentu má k dispozici industriální žakárový stroj, což je pro mě nová zkušenost. Technologii tkaní jsem měla naposledy na střední škole, tady se učím vše promítnout do praxe a do průmyslového tkaní, které má jiné požadavky než to ruční. Na UMPRUM tato technologie bohužel není k dispozici, je to totiž finančně i prostorově náročná záležitost. Stroj má své rozměry, zároveň je velmi hlučný a během tkaní se otřásá, takže pod sebou potřebuje pevný základ. Naše škola v Gentu má uzavřenou dohodu s další univerzitou, která vzdělává mladé textilní techniky, a tak s nimi sdílíme pracoviště, kde jsou kromě žakárového stroje další průmyslové tkací a pletací stroje, stroje na předení nití – zkrátka vše, co člověk může objevit v textilní továrně a co potřebuje nutně znát a ovládat.

Tato myšlenka sdíleného pracoviště mezi studenty se mi líbí, protože se my textilní designéři z KASKu a textilní technologové z univerzity HOGENT můžeme hodně vzájemně naučit, jelikož každý pracuje se získanými vědomostmi jinak. Zároveň si školy náklady na správu takového technologického centra rozdělí. Dalším velkým plusem je, že když má škola žakárový stroj, studenti na něm mohou experimentovat. Mám na mysli hlavně zkoušení si vazeb a jejich provázání, barevné kombinace, tloušťku nití, hustotu tkaní, různé materiály,... Připadá mi to jako taková malá textilní alchymie. Zkombinovat všechny tyto parametry je pro textilního designéra při návrhu jedné textilie několikaměsíční proces zkoušek, než vše vypadá tak, jak si představoval. Takovou možnost člověk nedostane třeba v případě, že si bude chtít utkat vlastní textilie ve firmě, z pohledu firem totiž není bezpečné nechat testovat vlastní tkalcovské stavy někoho cizího, protože testování znamená, že polovina návrhů nemusí vyjít, mohou se přetrhat nitě, stroj se rozladí a podobně. Tam se pracuje už na jistotu a s ověřenými vzory. Tkaní v textilní firmě navíc vyžaduje velkou finanční podporu, většinou to bez grantu nejde.

Františka je aktuálně na stáži v belgickém Gentu, kde se věnuje technologii žakárového tkaní. | Foto: archiv Františky BenčaťovéFrantiška je aktuálně na stáži v belgickém Gentu, kde se věnuje technologii žakárového tkaní. | Foto: archiv Františky Benčaťové

Proč jste se rozhodla věnovat zrovna této technologii, co vás na tom zaujalo?

FRANTIŠKA: Chtěla jsem se zaměřit na jednu textilní technologii do hloubky. Textil je široké médium a nabízí nekonečno možností, proto je dobré, když si v něm člověk najde vlastní cestu, do které se může ponořit hlouběji a hlouběji. Já jsem si vybrala žakár, protože mě to lákalo. Tehdy to byla z mé strany spíš intuice a zvědavost objevit něco nového. Teď můžu říct, že je to proto, že tkaní je pro mě určitý dialog, stavění nového prostoru. A zároveň v sobě nese tisícileté zkušenosti a příběhy tkalců. Často mě fascinuje, jak celou tu technologii člověk vymyslel.

Čím to tedy myslíte je, že tady u nás není v této technologii tolik příležitostí?

FRANTIŠKA: To úplně nedokážu posoudit, můj soukromý názor je takový, že to dost závisí na školství. UMPRUM je oproti jiným zahraničním školám malá instituce. A pak může být obtížné, aby zastřešila všechno. Také mám pocit, že v prostředí, kde se aktuálně nacházím, si lidé více váží toho, co mají. V našem technologickém centru v Gentu je mnoho strojů, kromě žakárového stroje jsou to všechno staré stroje, které ale dodnes fungují krásně jako hodinky. V československém prostředí mám naopak pocit, že panuje atmosféra, že potřebujeme všechno nové a to staré vyhazujeme. Takto se vyhodilo neskutečné množství starých textilních strojů. Mnozí navíc už ani nevědí, na co ty stroje vlastně mohou sloužit. A přitom měl u nás textil tak výjimečné zastoupení, například látky z Brna se vyvážely do Británie – byla to první jakost. Nemůžeme se ale ničemu divit, když většina textilního průmyslu se v 90. letech přesunula do Asie, ani tady v Belgii tomu není jinak, 90 % textilek kvůli tomu zkrachovalo. Ještě bych dodala, že být dobrým textilním technologem vyžaduje zkušenost prověřenou časem. Bohužel takoví lidé nemají mnoho následovníků. A v dnešním moderním světě je také dobré být textilním programátorem. Což je momentálně zčásti i můj úkol: umět si naprogramovat textilii, aby měla takové vlastnosti, jaké já potřebuji.

Projekt Hravosť textilní designérky Františky Benčaťové | Foto: archiv Františky BenčaťovéProjekt Hravosť textilní designérky Františky Benčaťové | Foto: archiv Františky Benčaťové

Paulo, vy máte také zkušenost se studiem v zahraničí, jaký dojem jste z toho měla vy?

PAULA: Ano, byla jsem dva semestry na Erasmu v Oslu v Norsku na National Academy of the Arts. Přišla jsem tam původně na jeden semestr, ale nakonec jsem se kvůli svým touhám a zájmu rozvíjet se rozhodla zůstat na celý rok 2021. Bylo to v dost náročné pandemické situaci, ale já jsem se tím nechtěla nechat odradit, protože jsme samozřejmě nikdo nevěděli, jak dlouho tady s námi covid bude. Přestože pandemie zasáhla mnohé oblasti výuky, a nebylo to tedy ze začátku vůbec růžové a jednoduché, nenechala jsem se odradit a z původně plánovaných pěti měsíců byl najednou jeden krásný rok plný dobrodružství, skvělých a laskavých lidí, přátelství, umění a workshopů či výživných diskusí. Škola a konkrétně i keramická dílna je na velmi vysoké technologické úrovni. Nejen dílny pro práci s keramikou, ale i ty ostatní jsou profesionálně a kvalitně vybaveny. Rovněž mě oslovil způsob výuky a systém, jakým studenti pracují a jak jsou vedeni. Je to spíš o procesu zkoumání, experimentování, hledání a zlepšování technologie než o přímém výsledku či produktu. Proces je u nich dlouhodobější. Studenti pracují s vlastními projekty, nedostávají semestrální zadání, jak to máme tady v Praze. Semestr je pak doplňován o workshopy nebo diskuse s umělci zvenčí, tím je pro studenta lépe pochopitelné, jak může po studiu pokračovat a zapojit se do umělecké komunity, je to velmi živé! Také pro mě bylo zajímavé, že většinou tam byli lidé kolem třiceti, byla jsem jedna z nejmladších, měli to třeba jako druhou nebo třetí školu. O to větší chuť měli studovat. Samozřejmě je to země, která má jiné možnosti od státu, velkou podporu i co se týče školského a sociálního sektoru, proto si tyto možnosti vedle rodičovství mohou oproti našim zemím snáze dovolit. Ale obecně nejsou uzavření tak, že jakmile mají dítě, tak už nemůžou tohle nebo něco jiného dělat. 

Pro Paulu je aktuálně největším snem po dokončení školy jít zpět do zahraničí a navázat spolupráci s dalšími umělci. | Foto: archiv Pauly BenčaťovéPro Paulu je aktuálně největším snem po dokončení školy jít zpět do zahraničí a navázat spolupráci s dalšími umělci. | Foto: archiv Pauly Benčaťové

Co vás tam bavilo a zaujalo nejvíce?

PAULA: Studium tam spočívá i v různých interdisciplinárních workshopech. Mohli jsme si vyměnit ateliéry nebo si zkusit namísto keramiky a porcelánu třeba kresbu nebo malbu. A mají velmi dobrý systém a přístup k vnímání umění, připadalo mi to profesionálnější. Tady na UMPRUM máme zadání, ukončíme ho a neděje se moc to, že by se k tomu student vrátil, reaguje pak na další věci, sice stále ve svém rukopise, ale zase nějakým jiným způsobem. A tam se mi líbilo, že nás vedli k tomu, abychom přemýšleli i v jiném materiálu. Tím, že jsem byla na fakultě zaměřené na materiál a materiálový rozvoj, byla tam různá propojení. Jedna kamarádka tvořila různé objekty z keramiky a potom to přenášela do textilie a tu keramiku vnímala tekutě, v úplně jiných skupenstvích a ukazovala různé dimenze materiálu. Pro mě osobně tam byla taky větší možnost utváření komunity i s učitelem. Mívali jsme společné workshopy, kde jsme si s profesory byli rovni a spolupracovali jsme na projektech, takže jsme se s nimi bavili tak, jak se svými spolužáky.

Je to zkrátka úplně jiný systém, my jsme vlastně mohli dělat všechno sami, třeba si klidně vzít hlínu – tady se na to musíme ptát, tam jsme si mohli přijít, kdykoliv jsme chtěli. Čas si student řídil úplně sám, byl sice nějaký přibližný harmonogram, ale tím, že téma nebylo dané, si člověk musel udělat vlastní harmonogram, a to mi taky hodně dalo. Uvědomit si, jak bych pracovala ve vlastním ateliéru, co bych chtěla dělat po škole. Teď jsem měla možnost si to vyzkoušet, měla jsem na to podmínky, protože škola byla skvěle vybavená. V ateliéru byly pece, které měly tři metry do výšky, glazury, minimálně deset druhů hlín. Bylo to až skoro neomezené, mohli jsme vlastně dělat všechno sami. Občas to celé bylo až trochu růžové a k rozmazlování. (smích) Student si může koupit a vzít hlínu přímo ve škole ze skladu, takovou možnost zde nemáme, a tím se bohužel i proces práce zdržuje. Když se stane, že je nedostatek hlíny a je třeba ji doobjednávat, všechno se zpomalí.

Paula při tvorbě používá tahy štětcem, různé barevné směsi, roztoky kovů či litografii na porcelánu. | Foto: archiv Pauly BenčaťovéPaula při tvorbě používá tahy štětcem, různé barevné směsi, roztoky kovů či litografii na porcelánu. | Foto: archiv Pauly Benčaťové

Chtěly jste se od dětství věnovat designu, výtvarnému oboru? Jsou tímto směrem zaměřeni i vaši rodiče? 

PAULA: Naše mamka se věnovala textilu, náš děda taky studoval uměleckou školu. S mamkou jsme tvořily často, ona nás zapojovala, když dělala nějaké textilní věci a šila. A děda se věnoval keramice, studoval ji, ale po škole už moc nepokračoval, protože v té době to bylo velmi náročné, nebyly moc možnosti, přístroje byly drahé a podobně, takže on potom odešel spíš do grafického a malířského světa a doteď ještě maluje obrazy, poměrně dost vystavoval v našem regionu. Vzpomínám si, že jsem na základní škole v první nebo druhé třídě měla čtenářský deník a už tehdy jsem si tam ilustrovala. Vždy jsme měli popsat obsah té knihy, kterou jsme četli, a měli jsme k tomu udělat i ilustraci. Když to viděla mamka, tak se mě zeptala, jestli nechci chodit na výtvarku, protože asi viděla, že je to na ten věk zajímavé. Takže jsme klasicky navštěvovaly ZUŠku a mě to potom tak chytlo, že jsem si říkala, že bych to ráda šla studovat, a věděla jsem i o té škole, kde studovali právě mamka i děda. I když jsem občas modelovala a zkoušela si točit na kruhu, podala jsem si původně přihlášku na střední školu se zaměřením na grafický design, protože jsem dlouho toužila ilustrovat. Teprve později, přímo při přijímacích zkouškách, jsme si mohli zvolit různé jiné obory, které bychom chtěli studovat, kdyby nás do prvního zvoleného ateliéru nevzali. A tam jsem si jen jako jediný druhý obor napsala keramiku, kam mě tedy vzali namísto grafiky. A od té doby jsme spolu. Nikdy jsem nelitovala, že mě nevzali na grafiku. Právě naopak, v keramickém ateliéru jsem dostala mnohem širší rozhled.

FRANTIŠKA: Já jsem to neměla tak jednoznačné. Popravdě už si ani nepamatuji ten moment, kdy jsem se rozhodla pro textil. Už od dětství jsem inklinovala k umění, s Paulou jsme chodily na ZUŠku. Po základní škole jsem věděla jen to, že chci jít dál na umělecký obor, ale netušila jsem, co přesně by to mělo být. A taky jsem věděla, že nechci jen kreslit. Asi to vzniklo tehdy, když se mě mamka zeptala, jestli nechci zkusit textil, a já odpověděla, proč ne? Byla to vlastně výzva, neměla jsem nějaké přesné očekávání. Skončila jsem tedy v Bratislavě. Nejdřív jsem byla tři roky na kostýmní tvorbě na střední škole scénického výtvarnictví, která se věnovala více divadlu a filmu, pak jsem ale zjistila, že tohle není úplně cesta pro mě. Přestoupila jsem na Školu užitkového výtvarnictví Josefa Vydry, na kterou jsme s Paulou přišly vlastně najednou. Tady mi textil učaroval ještě víc a stal se pro mě zásadním vyjadřovacím a komunikačním médiem. Škola má bohatou tradici spjatou s Bauhausem a významnými slovenskými uměleckými osobnostmi, jako je například Fulla a Galanda, ale spojuje se i s českými jmény. A navíc má tato škola tradici i v naší rodině – studovala tam naše mamka i dědeček. 

Pro Paulu i Františku jsou v tvorbě stěžejní barvy, Paula o sobě říká, že je spíš minimalista, Františka naopak maximalista. | Foto: archiv Františky BenčaťovéPro Paulu i Františku jsou v tvorbě stěžejní barvy, Paula o sobě říká, že je spíš minimalista, Františka naopak maximalista. | Foto: archiv Františky Benčaťové

Potom jste se rozhodly jít studovat do Češka, to vzniklo jak? Je to vnímané tak, že příležitosti jsou lepší v Praze než v Bratislavě?

FRANTIŠKA: V Bratislavě jsem byla šest let a po čase mi to tam už začalo lézt na nervy. (smích) Díky tomu, že pár našich učitelů ze střední učilo i na VŠVU, jsem měla možnost nahlédnout trošku víc do systému a struktury školy a udělat si lepší představu, co chci a co ne. Pro Prahu jsem se rozhodla proto, že mi bylo bližší vedení ateliéru Jitky Škopové. Také to byla výzva. Asi jsem se vždy rozhodovala víc pro ty komplikovanější varianty. (smích) Zároveň roli sehrálo i to, že se už na přijímačkách setkala dobrá parta holek, a to pro mě bylo rozhodující. Vždy jsem uvažovala nad tím studovat i někde mimo Slovensko, takže tohle byla dobrá příležitost.

A vy jste, Paulo, taky věděla, že budete chtít jít do Prahy?

PAULA: Já jsem se o keramice na UMPRUM dozvěděla hlavně od svého učitele ze střední Milana Hanka, který byl spolužák Milana Pekaře. Nebylo to tak, že bych o té škole věděla úplně všechno, ale měla jsem informace, jak to tu asi probíhá, čemu se věnují. Původně jsem si dávala přihlášku i do Bratislavy, ale cítila jsem, že se chci posunout dál. U mě byly rozhodující přijímačky. Na přijímačkách v Praze jsme měli velmi zajímavá témata, jako třeba vymodelovat naši negativní vlastnost, pomník našeho hrdiny nebo co nejvyšší věž jen z jednoho kila hlíny, což mi přišlo moc zajímavé a zároveň vtipné. Tam jsem hned pocítila rozdíl. Do Prahy jsem chtěla jít taky kvůli tomu, že zde pracovali s porcelánem trošku jiným způsobem než na jiných vysokých uměleckých školách. Nejen designovým, ale i volnějším. A protože jsme na střední škole k porcelánu moc neměli přístup, chtěla jsem se v tom zlepšit a naučit se s tímto křehkým materiálem pracovat. Byl a stále to pro mě je velmi vznešený, čistý a citlivý materiál, jiný než hlína a obdivuji všechny, kdo s ním pracují dlouhodobě. Mě to však zpětně časem stejně vrátilo k hlíně, u níž jsem cítila, že mám více možností. Přesto se k porcelánu při vázách ráda vracím. V Bratislavě dělají také s porcelánem, ale je to víc o čistším designu, kde se necítím tak jistá a svobodná, protože se nepovažuji za designéra, spíš si ráda hraji a zkoumám možnosti volnějšího rázu.

V projektu UTÓPIA Františka našívala korálky na různé materiály, aby jejich význam přesunula z čistě dekorační roviny do technické a funkční. | Foto: archiv Františky BenčaťovéV projektu UTÓPIA Františka našívala korálky na různé materiály, aby jejich význam přesunula z čistě dekorační roviny do technické a funkční. | Foto: archiv Františky Benčaťové

Teď na UMPRUM dokončujete bakalářskou práci. Jak školu po čtyřech letech studia vnímáte?

PAULA: Říkalo se, že UMPRUM je náročná škola, a časově opravdu je. Student musí obsáhnout jak teoretické, tak i to praktické, hledat balanc, uvažovat nad tím, co dělá. Já to nazývám životní styl. Člověk tím zkrátka žije, když to dělá rád. Ale je potřeba se i posouvat, a k tomu je nutné přemýšlet, mít sebereflexi a pokoru. Není to jen svobodomyslné dělaní něčeho, co mě těší. Když jsem ještě nebyla student, tak se o UMPRUM mluvilo jako o nedosažitelném cíli. Samozřejmě ten výběr studentů je užší než na jiných školách, protože výuka je mnohem osobnější a individuálnější, ale je pravda, že vznikem nových výtvarných vysokých škol se konkurence logicky snižuje. Naopak se však zvyšují nároky. Nevnímám to až tak negativně, kdo se chce zlepšovat v jakémkoli směru, tak na sobě pracuje. A všechno má i svá úskalí. Pokud však děláme věci s radostí, myslím, že to jde mnohem snáze a je to cítit potom i ve výsledku. Za ty čtyři roky studia mi dala UMPRUM zatím hodně, ale také jsem toho názoru, že je skvělé během studia vycestovat na stáž či Erasmus do zahraničí. Otevřou se vám nové myšlenky, rozšíří obzory či zkušenost a je to výborná příležitost vyzkoušet si něco nového – ve zcela jiném systému a pod jiným vedením.

Sice děláte každá jiný obor, ale jak jste v tvorbě propojené? Konzultujete spolu svoje projekty, necháte si poradit od té druhé?

FRANTIŠKA: Musím říct, že je velká výhoda mít sestru, která se pohybuje v podobné oblasti jako já, a tím pádem i podobně přemýšlí. My totiž o našich projektech opravdu hodně mluvíme, a nejen v momentě, kdy jsou hotové, nebo během procesu, ale ještě i předtím, když formujeme nápady a prvotní myšlenky. Je skvělé sdílet myšlenky s člověkem, který je mi velmi blízký i po pokrevní stránce, protože to znamená, že se známe vlastně odjakživa, vyrůstaly jsme spolu a takový vztah je úplně jiný. Když jedna druhé něco řekne, víme, jak přesně to myslí, nemusíme si to dovysvětlovávat, známe navzájem své reakce, víme, jak komunikovat mezi sebou i ty kritičtější věci. Myslím si, že to pak zároveň posouvá i ten sesterský vztah, umíme být k sobě navzájem naprosto otevřené a upřímné.

PAULA: Souhlasím, je to velmi transparentní komunikace, nemusíme si nějak mazat med kolem pusy. Když tomu něco chybí, otevřeně si to řekneme, protože chceme, aby to bylo opravdu upřímné. Já si ještě vážím toho, že Františka asi nejlíp dokáže pochopit, co prožívám a čím si procházím, když cítím stres nebo nejistotu. Když mě čeká něco náročnějšího a řekla bych to bratrovi nebo mámě, je to vždycky jiné, protože oni takové situace prožívají úplně jinak než osoba, která tím také někdy prochází. Takže v tom jsme si velkou oporou, umíme se povzbudit a velmi to pomáhá, mně teď při bakalářce ještě o něco víc. Navzdory tomu, že jsme od sebe tak daleko, tak jsme hodně v kontaktu, píšeme si, posíláme, sdílíme, minule jsme volaly čtyři hodiny, děláme takový společný brainstorming. Mám kamarády, se kterými se občas radím a nějak ta témata rozebíráme a diskutujeme, ale vždycky je to o něčem jiném než se sestrou.

Ve své bakalářské práci Paula pracuje s technikou coil building a znázorňuje proměnu materiálu v čase. Projekt vystavila v Galerii NIKA ve vestibulu stanice metra Karlovo náměstí. | Foto: archiv Pauly BenčaťovéVe své bakalářské práci Paula pracuje s technikou coil building a znázorňuje proměnu materiálu v čase. Projekt vystavila v Galerii NIKA ve vestibulu stanice metra Karlovo náměstí. | Foto: archiv Pauly Benčaťové

Přemýšlely jste o nějaké spolupráci? V tvorbě jste evidentně hodně propojené, ale uvažovaly jste někdy o tom to propojit „oficiálně“?

PAULA: Už víckrát jsme říkaly, že bychom spolu mohly něco vytvořit, ale ono ne vždycky se to časově dá a bohužel nám do toho vždycky něco přišlo – covid, potom jsem já odjela pryč, nečekaně jsem si to prodloužila, teď Františka odjela,... Už byla myšlenka, ale nikdy nebyla dokončená nebo udělaná. Ale vlastně jsme měly jednu minivýstavu u nás v obci, to byla maličká prezentace našich děl, takže to byl takový plamínek naděje.

FRANTIŠKA: Ale to přišlo jako iniciativa zvenčí, ne od nás. Oni nás poprosili, jestli tam spolu můžeme něco vystavit. Pojaly jsme to spíš tak, abychom trochu nabouraly nějaké obecné povědomí, stereotypy a předsudky o tom, co je to vlastně ten textil, protože si všichni představují, že je to jen móda…

PAULA: …nebo keramiku vnímají jenom jako hrnčířství.

FRANTIŠKA: …a chtěly jsme také předejít těm otázkám typu: Co to vlastně děláš? Tím se dá i uživit? Jak se můžeš uživit uměním? Co z tebe bude?
PAULA: Když člověk řekne „Pojďme spolupracovat“, musí to cítit vzájemně, musí k tomu přijít v to správné období, a ne, že honem „Pojďme teď spolupracovat, něco uděláme“. Někde to tak může fungovat, ale většinou to vznikne tak nějak přirozeně, takže si myslím, že ono to přijde, až to bude mít správný čas. Reálně to přijde, často to cítím, takže je to blízko. (smích)

Související

SHOP Snoubení
kruh 2024
zuz banner
ujep 2024