„Zdravotnické pomůcky v nás mohou vzbuzovat jiné emoce, než jen neschopnost. Například pocit pohodlí a bezpečí,“ říká designérka Alena Konečná. Jak k takovým produktům přistoupit, abychom je dokázali vnímat jako estetický doplněk?
Alena Konečná vystudovala dva ateliéry zaměřené na produktový design. Víc než hledání nových tvarů již existujících produktů ji ale zajímal posun, ke kterému může díky designérskému zapojení v širším měřítku dojít. Pro svoji diplomovou práci si zvolila téma vývoje terapeutické pomůcky, která, i přes světově uznávaný dopad, v Česku zatím nemá příliš zastání. Možná právě to nedávno zaujalo komisi soutěže Czech Grand Design, v níž uspěla jako Objev roku. „Přála bych si, aby se člověk za používání zdravotnických pomůcek nemusel stydět,“ vysvětluje. Jaké zásadní atributy dnešní zdravotnický design postrádá, proč Češi tak neradi terapeutické pomůcky používají a co chybí současným vysokoškolským designérským ateliérům?
Zdravotnické pomůcky jsou velmi specifickou disciplínou produktového designu. Proč jste se rozhodla věnovat právě jim?
ALENA: Od začátku jsem se ve své diplomové práci chtěla věnovat světlu a po rešerši nejrůznějších světelných zdrojů jsem narazila na fototerapeutické lampy. O této formě terapie jsem nikdy předtím neslyšela a zaujalo mě, jak pozitivní dopady může mít na lidský organismus pouhé světelné záření. Propojení s takovým vyšším cílem mi dávalo větší smysl, než vytvářet pouze krásný světelný objekt.
Svítidlo lze z podstavy snadno vyjmout a vzít si ho ráno do postele. | Foto: Archiv Aleny Konečné
Zabývala jste se světelnými zdroji již v předchozí tvorbě?
ALENA: Právě že vůbec. Od bakaláře jsem procházela různými školními projekty zaměřenými na klasické designérské disciplíny jako je práce s kovem, dřevem či porcelánem. Zkušenost se světlem mi chyběla. Zároveň nad svojí prací vždy v jisté míře přemýšlím z hlediska scénografie a fotografie a tento moment jsem nechtěla ani tentokrát opomenout.
Magisterské studium jste dokončila na UMPRUM v Ateliéru produktového designu, bakaláře jste vystudovala v Ateliéru průmyslového designu na univerzitě ve Zlíně – máte tedy poměrně dobrou představu o univerzitní výuce této disciplíny. Je něco, co vám v ní vyloženě chybí?
ALENA: Obě školy disponují profesionálními dílnami, což jsem mnohokrát ocenila. Zároveň mám ale pocit, že se ateliéry zaměřují především na tvar a krátkodobou funkci a chybí zde hlubší propojení s výzkumem a odbornou přípravou před započetím samotné práce. Většina prací pak bohužel dopadá tak, že si během prvních hodin student udělá rešerši z obrázků na Pinterestu a to stačí k pocitu, že dané téma dostatečně prozkoumal. Takové projekty následně logicky sklouzávají k tendencím pouze znovu tvarovat něco, co dávno existuje. Designérská činnost podle mě vyžaduje hlubší záměr a širší perspektivu pohledu. Na UMPRUM se tomu snaží věnovat například Klára Peloušková, s tou jsem se ale bohužel setkala až ke konci studia.
S tím naprosto souhlasím a Klářinu práci oceňuji. Jaké odborníky „zvenku“ jste pro konzultace ke své fototerapeutické lampě oslovila?
ALENA: Největší spolupráce probíhala s psychiatrem Koleničem z Národního ústavu duševního zdraví, který se specializuje zejména na bipolární poruchy a deprese. Pan doktor pro mě v podstatě představoval takovou spojku, sama jsem si totiž na začátku studií hospitalizací prošla. Kromě pana doktora Koleniče jsem komunikovala s paní doktorkou Janou Kopřivovou z Centra výzkumu spánku a chronobiologie v rámci NÚDZ, dále proběhly konzultace s paní doktorkou Lenkou Maierovou z ČVUT, Antonínem Fuksou a Petrou Eliáškovou ze společnosti NASLI a Eugenem Maletičem ze společnosti Delta Light.
Jak fototerapeutická léčba vlastně probíhá?
ALENA: Lidské tělo je navyklé na sluneční svit a potřebuje ho k udržení správného rytmu. Během zimních měsíců se nám ho ale dostává pomálu, a to především například v severských zemích nebo v léčebnách a nemocnicích, kde je člověk dlouhodobě upoután na lůžko. Fototerapie by měla probíhat hned ráno po probuzení, kdy se pacient zhruba půl hodiny dívá přímo do zdroje světla, čímž se mu srovnává cirkadiánní rytmus, zastavuje se sekrece melatoninu a tělo to tak dostatečně probudí a připraví na nový den.
V některých psychiatrických léčebnách tento proces již nějakou dobu používají. Jak se váš koncept liší?
ALENA: Například v Národním ústavu duševního zdraví mají fototerapeutickou komoru. Pacient se tak na terapii musí připravit – vstát z postele a vykonat poměrně velkou aktivitu, aby k terapii vůbec došlo. Pokud ale trpíte například některou z lehčích forem deprese, vstát ráno z postele a jít někam na terapii může představovat velký krok. Proto své svítidlo koncipuju tak, aby ho měl pacient hned po probuzení po ruce, mohl si ho vzít do postele a v klidu tak začít den.
S fototerapií se setkáváme hlavně v severských zemích. Jak se k této metodě obecně staví Češi?
ALENA: Když jsem se snažila svůj projekt konzultovat, často jsem narážela na nevoli a svůj záměr jsem si musela hodně obhajovat. Přitom je tato metoda popsána a využívána více než 50 let, existuje mnoho studií a její účinky jsou ověřeny. I tak se stále především u nás setkává s určitou nedůvěrou hlavně ze strany lidí, kteří s duševními poruchami nemají žádnou zkušenost.
Vývoj takové zdravotnické pomůcky vyžaduje odborné zpracování. Jak jste diplomový prototyp řešila technicky?
ALENA: Po technické stránce to pro mě byla obrovská zkouška improvizace. Kovovou konstrukci stolku jsem svářela ve školních dílnách v Mikulandské a pro další, složitější části produktu jsem oslovila několik řemeslníků, například pana Poledne, jednoho z posledních čtyř kovotlačitelů v Česku. Co se týče zpracování světelného zdroje, spolupracovala jsem se společností NASLI, která má snad jako jediná Česku na simulátory slunce patent a své produkty do psychiatrických léčeben dodává. Během výroby samozřejmě vyplavalo spoustu složitostí a chyb, kterých bych se v dalších prototypech chtěla vyvarovat, proto bych do budoucna ráda na sériové výrobě spolupracovala s nějakou firmou, která podobné produkty vyvíjí a má na ně patent.
Když zmiňujete sériovou výrobu, dokázala byste odhadnout, v jaké cenové kategorii by se produkt mohl pohybovat?
ALENA: V ideálním případě bych si ho představovala v několika kategoriích. Svítidlo je navrženo tak, aby mohlo fungovat samostatně. V levnější variantě by se tedy mohlo prodávat bez podstavy, dalo by se například umístit na polici nebo pověsit na zeď. Druhou variantou by mohl být celý noční stolek a dále si dovedu představit i další možnosti, jako například stojací lampu s nastavením úhlu. Tento první návrh vnímám zkrátka jako takový pokus, začátek, který mi umožňuje v čisté geometrii zacházet do dalších forem a hledat finální podobu.
Co se ale cenové dostupnosti týče, mám pocit, že je vždy dobré připlatit si za produkty, které vám vydrží déle a opravdu fungují. Po diskuzích s mnoha uživateli fototerapeutických lamp jsem zjistila, že levnější produkty v řádu několika tisíc buď z nějakého důvodu dostatečně nefungují, nebo je nelze zařadit do interiéru, a tak je člověk vytáhne vždy pouze ve chvíli, kdy produkt potřebuje. Kdyby si ale uživatel pár tisíc připlatil, může si pořídit vkusný prvek do interiéru, se kterým se snadno a dobře zachází, je krásný a lze ho používat i jako klasickou lampu.
Světle růžová barva prochází skrze autorčinu několikaletou práci. | Foto: Archiv Aleny Konečné
Zdravotnickými pomůckami se chcete zabývat i nadále. Odkud plyne vaše motivace?
ALENA: Asi obecně cítím, že si běžné zdravotnické pomůcky zaslouží kvalitnější vizuální zpracování. Sama to sleduji například na svých prarodičích, kterým by jistě vycházková hůl usnadnila život, odmítají s ní ale chodit, protože se prostě stydí. Podobné je to například s nejrůznějšími fyzioterapeutickými pomůckami. Ačkoli ve velmi krátkém čase dovedou pomoci se zlepšením zdravotního stavu, málokdo je chce mít doma jako doplněk domácnosti. Zdravotnictví je zkrátka spojeno s fyzickou či duševní neschopností, ke které se lidé nechtějí hlásit, a já bych moc ráda toto stigma překonala. Například u brýlí už se to podařilo, lidé je vnímají jako estetický doplněk. Věřím tedy, že pokud se zvedne designérská kvalita a s produkty se bude člověk schopný osobně sžít, velmi to v jejich užívání pomůže.
Ve vývoji zdravotnických pomůcek chce Alena pokračovat i nadále. | Foto: Archiv Aleny Konečné
Jaké atributy jsou u současných zdravotnických pomůcek podle vás opomíjeny?
ALENA: Podstatným a velmi opomíjeným atributem je za mě určitě barva. Většina zdravotnických pomůcek je vyráběna ve sterilních barvách typu bílá, světle zelená, světle modrá. Tyto barvy sice navozují pocit čistoty a sterility, člověk už je nicméně má automaticky spojené s nemocničním prostředím a nemocí samotnou. Takové produkty by přitom mohly navozovat zcela jiné pocity, jako bezpečí a pohodlí.
U tvaru už je to složitější. Všechny pomůcky totiž především splňují účel a jejich ergonomie se tak zcela podřizuje záměru. Tak trochu ale stále doufám, že naleznu nějaká zadní vrátka, která mi umožní hýbat i s tvarem, trochu ho personalizovat, aniž bych omezila jejich funkčnost. Přála bych si, aby si člověk zdravotnickou pomůcku mohl vybrat a ve výsledku se za ni nemusel stydět.
Pro budoucí vývoj a sériovou výrobu by bylo třeba sehnat nadšeného partnera. | Foto: Matěj Damek
Nakonec bych vám ráda poblahopřála k nedávnému úspěchu při udílení cen Czech Grand Design, kde jste bodovala v kategorii Objev roku. Co si od tohoto výsledku slibujete?
ALENA: Už od začátku vývoje, když jsem se někdy na podzim hlásila do Diploma Sellection na Designblok, vše jsem komunikovala přes firmu NASLI, která ale v současné chvíli nemá kapacitu na vývoj nového produktu. Aby svítidlo mohlo sloužit ke každodennímu užívání, muselo by ještě projít dlouhým vývojem, který sama nezvládnu. Proto bych k sobě moc ráda našla nějakého nadšence, jenž by se mnou do vývoje šel, vložil do něj své síly i finance a společně bychom to dotáhli do konce. A třeba právě vítězství v CGD může k takové kooperaci dopomoct a zároveň mi v rámci tohoto tématu umožňuje šířit osvětu o účincích fototerapie, která je v Česku opravdu potřeba.
