Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Olga Smolnikava je spojena nejen s architekturou, kterou vystudovala na pražské UMPRUM, ale také s interiérovým designem a výrobky ze skla. | Foto: Kristina Reznik Olga Smolnikava je spojena nejen s architekturou, kterou vystudovala na pražské UMPRUM, ale také s interiérovým designem a výrobky ze skla. | Foto: Kristina Reznik

S příchodem do Česka jsem ztratila strach, umění v Bělorusku není svobodné, říká designérka Olga Smolnikava

Ve své tvorbě propojuje architekturu a sklo, prošla ateliérem Ronyho Plesla, spolupracovala s Maximem Velčovským a momentálně se podílí na vizualizaci Janáčkova kulturního centra v Brně. Původně běloruská designérka Olga Smolnikava přišla do Česka v roce 2010 a za tu dobu se prosadila hned v několika oborech. I když ona sama tvrdí, že prostě jen dělá, co ji baví. V rozhovoru vypráví o své práci, studiu UMPRUM i odchodu z Běloruska.

Kromě architektury, kterou jste vystudovala, tvoříte také v oblasti skla a interiérového designu. Čemu se věnujete nejvíc a co je vám nejbližší?

OLGA: Balancuji mezi Prahou a Brnem, mezi architekturou a sklem. A zároveň je propojuji. Sklo často používám v interiérových projektech i v architektuře, ať už je to Ústavní soud v Brně, Janáčkovo kulturní centrum ve spolupráci s Hrůša architekti, nebo světla do hotelů v Praze a Ostravě, které tvořím společně s MOMO interiéry. Právě tam spolupracuji na architektuře i osvětlení. A když stíhám, tvořím svoje věci. Mám teď hotové tři nové kolekce skleniček.

Také svítidlo Stonek a poupě zahrnuje skleněné prvky. | Foto: Anna PleslováTaké svítidlo Stonek a poupě zahrnuje skleněné prvky. | Foto: Anna Pleslová

Jak jste se dostala ke sklu?

OLGA: Během studií architektury na pražské UMPRUM jsem strávila půl roku na stáži v Dánsku v oboru parametrické architektury. Sklo mě vždycky fascinovalo, ale měla jsem strach, jestli to zvládnu. Na architektuře jsme během jednoho semestru sotva stíhali udělat menší projekt nebo model, ale na skle měli vždycky vystavené už hotové produkty. To jsem vůbec nechápala, ale hrozně se mi to líbilo.

Po návratu z Dánska jsem se to ale rozhodla zkusit. Na klauzuře jsem se zeptala jedné studentky, jestli se můžu přihlásit na stáž, přestože nemám žádné zkušenosti. A ona mi řekla, že to není nic neobvyklého. Bezmála roční stáž v ateliéru Ronyho Plesla byl skoro nejlepší zážitek ze studia. Původem jsem z Běloruska, kde žádná sklářská tradice není. Nejsou tam ani sklárny, takže pro mě byl proces tvorby ze skla úplně nový a neznámý.

Žlutá skleněná váza z kolekce Verve | Foto: Kristina ReznikŽlutá skleněná váza z kolekce Verve | Foto: Kristina Reznik

Jiná zkušenost

Co byl tedy ten úplně nejlepší zážitek?

OLGA: Vlastně celé studium vnímám jako skvělou zkušenost. Přestože bylo trochu delší, než jsem původně čekala. Nastoupila jsem na bakaláře, který měl trvat tři roky. Ve třeťáku nám řekli, že se změnil program, nemůžeme dodělat bakalářské studium a musíme přestoupit na magistra. Doteď to takto mají jenom architekti. 

Z tříletého studia se najednou stalo šestileté. Člověk nepočítal dopředu s tím, že bude muset studovat od prváku šest let v jednom ateliéru. Na začátku to bylo zajímavé, ale potom jsem už chtěla zkusit něco jiného. Dostala jsem sice nabídku v Dánsku, abych přestoupila na akademii a pokračovala ve studiu tam, ale protože jsem neměla bakaláře, nemohla jsem. Leda bych začala od začátku, a to jsem nechtěla. 

Nová kolekce sklenic Good Mood | Foto: Anna PleslováNová kolekce sklenic Good Mood | Foto: Anna Pleslová

Nová kolekce sklenic Vánice | Foto: Anna PleslováNová kolekce sklenic Vánice | Foto: Anna Pleslová

Právě sklo do mého studia vneslo jinou zkušenost. V novém ateliéru mi hrozně pomohli spolužáci, všechno mi vysvětlovali, dávali kontakty. Ta podpora byla neuvěřitelná. 

Nový život v jednom kufru

Když se vrátíme na začátek, jaké bylo přijet do Česka, učit se jazyk, začít tady studovat?

OLGA: Já jsem si Česko vybrala, protože to byla reálná volba. Dostupná. Vysoké školy tady jsou zdarma a za to jsem strašně vděčná. Ale prvních pár let samozřejmě nebylo vůbec jednoduchých. Přijela jsem s jedním kufrem, nikoho jsem neznala a musela jsem hned začít fungovat. 

Podobnou cestou si prošla designérka Nastassia Aleinikava, což byl skoro první člověk, na kterého jsem v Česku dostala kontakt. Hodně mi pomáhala, protože v tu dobu studovala taky na UMPRUM. Vysvětlila mi, že bude den otevřených dveří, ať tam přijdu a ukázala mi ateliér architektury.

Absence svobody

Proč jste z Běloruska odjela?

OLGA: Odmala jsem věděla, že jednoho dne odjedu. Chápala jsem, že takto to nemá být, že systém může fungovat jinak. Jsem citlivá na nespravedlnost a běloruskou politickou situaci jsem nezvládala. Skoro třicet let máme stejného prezidenta, vyrůstala jsem v tom a věděla, že tento stav nemůžu ovlivnit, i kdybych chodila k volbám. 

Viděli jsme to i na protestech v roce 2020. Ani milióny lidí nic nezmůžou, odpovědí bylo násilí a tak to bylo vždycky. Po každých volbách, akorát se o tom tolik nemluvilo. Po volbách v roce 2010 jsem cítila, že si musím sbalit věci a odjet. Cítila jsem bezmoc a zároveň jsem v sobě měla energii, kterou jsem věděla, že v Bělorusku neuplatním. 

Destrukce, kolekce skleněných váz založená na polygonálním dělení | Foto: Kristina ReznikDestrukce, kolekce skleněných váz založená na polygonálním dělení | Foto: Kristina Reznik

Kdyby někdo přijel do Běloruska na týden, tak ten rozdíl podle mě nepozná. Na první pohled běží život stejným způsobem jako tady. Všude je čisto, fasády jsou natřené jenom z jedné strany. Ale uvnitř to nefunguje. Nejhorší je absence svobody a neustálý strach. Že napíšu nebo omylem řeknu něco o politice nebo prezidentovi, co bych neměla, a za týden možná někdo zazvoní a skončí to zatčením na několik let. Žít a neustále čekat, až někdo zazvoní na dveře, nemá cenu. 

Je umění v Bělorusku svobodné?

OLGA: Ne. Tam není nic svobodné. A umělci a novináři trpí asi nejvíc. 

Nebála jsem se

Když jste přijela do Česka, pocítila jste nějaký nový závan inspirace nebo nový způsob přístupu k tvorbě, které se třeba během předchozího života v nesvobodné zemi nemohly naplno projevit?

OLGA: Celkově jsem ztratila strach. Myslím si, že hodně lidí třeba ani nezkouší UMPRUM, protože vědí, že má jméno a je těžké se tam dostat. Všichni mi říkali, že to nemá cenu, že neznají moc lidí, kteří by byli přijati napoprvé, a to jsou z Česka. 

Ale já jsem se rozhodla to zkusit. Bylo mi jedno, jestli přede mnou sedí známý architekt nebo designér, protože jsem tady nikoho neznala. Chovala jsem se stejně jako ke každému, koho jsem potkala. A to bylo ono, nebála jsem se. 

V Bělorusku je nejhorší absence svobody a neustálý strach, říká Olga Smolnikava. | Foto: Kristina ReznikV Bělorusku je nejhorší absence svobody a neustálý strach, říká Olga Smolnikava. | Foto: Kristina Reznik

Dnes už v českém designu znáte spoustu lidí, ovlivnil vás někdo z nich?

OLGA: Skvělá byla právě zkušenost s Ronym. Trávili jsme spolu všichni čas nejen ve škole, ale i na výletech nebo na večírcích. A tam to z člověka leze. Jak mluví, jak se chová, co má na sobě. I tohle má vliv na studenty, kteří vše nasávají. 

Kolekce skleněných váz Polis | Foto: Kristina ReznikKolekce skleněných váz Polis | Foto: Kristina Reznik

Potom jsem dělala v Lasvitu pro Maxima Velčovského. Hodně jsem od něj dostávala skici, které jsem dodělávala, tvořila z nich 3D grafiku a podobně. Díky tomu jsem zblízka viděla, jak Maxim přemýšlí, jak funguje v reálném životě, a mohla to navnímat. To byla také cenná zkušenost.

Zodpovědnost a komunikace

Přišla jste do Česka a nikoho jste tady neznala, neuměla jazyk. Přesto jste se prosadila v poměrně konkurenčním oboru, napadá vás nějaká rada třeba pro někoho, kdo je v podobné situaci?

OLGA: Nejsem si jistá, co vlastně znamená prosadit se v oboru. Jaká jsou kritéria? Já prostě dělám, co mě baví. Je pro mě důležité, abych měla pořád co dělat. Nicméně kdybych měla něco poradit, tak vím, že hodně lidí ocení, pokud je designér zodpovědný a dodržuje termíny. Je to obyčejná věc, ale důležitá. 

Základ je také komunikace. Hrozně důležité pro integraci je naučit se jazyk, to by měla být samozřejmost. Připadá mi divné, když tady někdo žije deset let a neumí česky, to je zkrátka neuctivé. Úplně nejhorší mi ale přijde, když někdo bydlí dlouhodobě v Česku a nemá ho rád. Tomu nerozumím. 

Růžová skleněná váza z kolekce Verve | Foto: Kristina ReznikRůžová skleněná váza z kolekce Verve | Foto: Kristina Reznik

Estetika je tady všude

Vy tedy Česko máte ráda.

OLGA: Mám. Přistěhovala jsem se sem s vědomím, že kompletně měním svůj život, byl to nový začátek. Řekla bych dokonce, že mám víc přátel z Česka než z Ruska nebo Běloruska. Mojí výhodou je, že jsem odmala byla zvědavá a lákalo mě zjistit, jak funguje život někde jinde. Pochopit, jak funguje jiná společnost. 

Životní úroveň je tady vyšší než v Bělorusku. Člověk má zajištěné základní životní potřeby a víc vnímá okolí. V Česku je vidět, že jsou lidé ochotni investovat do hezkých věcí. Architektura je hezká a estetika je tady všude. Vždycky když jsem jezdila tramvají do školy na Palachově náměstí, tak jsem si říkala, jak je okolí krásné. Koukala jsem cestou oknem a to, co jsem viděla, mi dávalo energii a zlepšovalo náladu. 

Interiérový design ateliéru Lavino na pražském Žižkově | Foto: Kristina ReznikInteriérový design ateliéru Lavino na pražském Žižkově | Foto: Kristina Reznik

Interiérový design ateliéru Lavino na pražském Žižkově | Foto: Kristina ReznikInteriérový design ateliéru Lavino na pražském Žižkově | Foto: Kristina Reznik

Každý další projekt je nový začátek

Mluvily jsme o tom, že vlastně nevíte, co znamená prosadit se. Asi tedy nemáte zakázku, kterou byste vnímala jako zlomovou nebo zásadní?

OLGA: Ne. Každou práci vnímám jako unikátní dílo a jsem vděčná za každý projekt. Vím, že je to určitá zkušenost, každá zakázka samozřejmě přidává jistotu v rámci další práce. Ale nikdy nedokážu říct „tak teď už jsem designér“ nebo „teď už jsem zkušený architekt“. 

Dostanu zadání a prostě se soustředím na to, aby byl můj výstup kvalitní, protože nakonec právě na výsledku záleží. Jeden z mých oblíbených profesorů na UMPRUM Ing. Josef Šanda mi jednou řekl: „Jste tak dobrá, jako je dobrá vaše poslední práce. Jakmile přijde další projekt, tak je jedno, co bylo předtím.“

Už ani nevím, v jakém kontextu to bylo řečeno, ale pamatuji si to dodnes a pořad se učím a snažím se zlepšovat a dodržet kvalitu. Analyzuji, co se mi podařilo, či nepodařilo, a proč. Mám vedle sebe správné lidi, kteří mi dávají zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku, za kterou jsem nesmírně vděčná. 

Karafa a sklenice pro společnost Veolia | Foto: Kristina Reznik, Anna PleslováKarafa a sklenice pro společnost Veolia | Foto: Kristina Reznik, Anna Pleslová

Malý vesmír

Zaujal mě váš projekt Planetarium, přiblížila byste jeho koncept?

OLGA: Planetarium vzniklo právě propojením architektury a skla. Svět architektury pro mě je v tom fyzickém světě spojený s počítačem a stolem. Občas u něj sedím i 16 hodin denně, takže je to pro mě takový malý svět, který vytvořím v koutě. 

Dívala jsem se, jaké věci mám na stole a co používám. Kytky, sluchátka, šperky, hrnek s kávou. Každý člověk pracující s počítačem má strach, že se rozlije. Vyfrézovala jsem na stůl kruhy a na každý udělala skleněný poklop. Jako atmosféru, která chrání daný předmět. 

Projekt Planetárium, vyfrézované kruhy vypadají jako orbity planet nebo kruhy na vodě | Foto: Anna PleslováProjekt Planetárium, vyfrézované kruhy vypadají jako orbity planet nebo kruhy na vodě | Foto: Anna Pleslová

Potřeba pohádek

Přemýšlíte o svých produktech vždycky v širším kontextu, příběhově?

OLGA: Ve světě umění je zvykem, že každý předmět má pohádku, jak tomu říkám. Ale ty pohádky často přijdou až zpětně, když už je produkt hotový, přestože se autoři tváří, že to byla původní myšlenka. Já osobně si myslím, že nejsou nutné. Buď daná věc člověka osloví hned, nebo ne. 

Přestože Olga Smolnikava na UMPRUM původně studovala architekturu, fascinace sklem ji nakonec přivedla na stáž do ateliéru Ronyho Plesla. | Foto: Kristina ReznikPřestože Olga Smolnikava na UMPRUM původně studovala architekturu, fascinace sklem ji nakonec přivedla na stáž do ateliéru Ronyho Plesla. | Foto: Kristina Reznik

Je v Česku komunita běloruských, popřípadě ruských umělců? Zmínila byste nějaké?

OLGA: Ano a je docela velká. Já si myslím, že co se týče designu, tak z Běloruska odjíždějí ti nejlepší. Každý, kdo chce dělat umění, potřebuje svobodu. Mezi mé oblíbené patří určitě Nastassia Aleinikava a Pavel Kahotski. Dále také Rufina Bazlova, Olga Yakubovskaya, Volha SafronavaTaja Spasskova.

Další články