Právě teď měla být na turné se svou nejnovější knihou Ženy o ženách, na které opět spolupracovala s fotografkou Ditou Pepe. Obě tvůrkyně jsou spojeny s produkcí malého artového nakladatelství wo-men, pro které je typický dokumentární žánr umocněný silným fotografickým obsahem snažící se vyprovokovat společenskou debatu o nejrůznějších stereotypech. Nejnovější kniha rozhovorů, která nabízí vhled do tvorby necelé třicítky žen dokumentaristek, je dalším knižním uměleckým artefaktem této dvojice, o čemž svědčí i nominace na Nejkrásnější knihu roku. Za grafickým designem knihy stojí oceňovaná grafická designérka Adéla Svobodová.
Jak zvládáte současnou koronavirovou krizi jako majitelka malého nezávislého nakladatelství?
BÁRA: Měla jsem teď mít hodně přednášek, workshopů, účastnit se knižních malotrhů u nás i na Slovensku. Všechno jsem samozřejmě musela odložit. Z tohoto důvodu mi klesly příjmy, ale poradím si. Odmítla jsem propadat panice. Jedu dál, jako by se nic nedělo. Pořád platí, že chci vydat na podzim tři nové knížky. Snažím se najít externí financování, abych tu realizaci mohla dotáhnout. Výhoda malých nakladatelů je, že děláme pár knih ročně a pracujeme pomalu. Díky tomu mám díkybohu i veškeré platby grafikům až po tiskárny rozprostřené do celého roku, takže se nehroutím. Tolik nás neohrozila pandemická krize jako spíš chování některých partnerů. Mluvím teď o některých velkých distributorech, kteří se přestali chovat férově. Ale tohle je dlouhodobá situace, to není otázka tohoto měsíčního výpadku. Je to jen zneužití momentální situace.
Ženy o ženách, nejnovější kniha a zároveň disertační práce Báry Baronové | Zdroj: adela-pauline.net
Musela jste přijmout nějaká nouzová opatření? Co by vám v současné situaci nejvíce pomohlo?
BÁRA: Všichni malí nakladatelé, se kterými jsem v kontaktu, pracují na projektech dál. Vznikla teď spousta iniciativ – třeba okolo Knihexu - a ozývá se i mnoho konkrétních nezávislých nakladatelů. Mám pocit, že nám konečně někdo naslouchá. Ministerstvo kultury minulý týden reagovalo velmi rychle na naše podněty, pražský magistrát v čele s Hankou Třeštíkovou rovněž. To je pozitivní zpráva. Zároveň je tu pořád prostor pro důležité systémové změny, které by knižnímu trhu teď výrazně pomohly – zrušení DPH na knihy, redefinování grantových pravidel, odpuštění EET. Pomohlo by, kdyby čtenáři nakupovali knihy přímo od nakladatelů a po skončení nouzového stavu chodili na jejich akce. Průběžně třeba natáčím listování našimi knížkami pro lidi, kteří si je teď nemohou nalistovat fyzicky.
Vidíte cestu, kterou byste se jako nezávislí nakladatelé měli ubírat, abyste tuto situaci přestáli, nebo díky ní třeba i něco přehodnotili?
BÁRA: Je důležité reflektovat, kam se posouvá literatura v jednadvacátém století a také více vysvětlovat, co to vůbec znamená vydávat knihy. I v beletrii se začíná dávat důraz na vizuální stránku. Nemyslím tím, že je kniha typograficky zpracovaná, ale že mohou vznikat esteticky hodnotné knihy, do jejichž tvorby jsou zapojeni současní umělci. Takové knihy se dlouhodobě snažíme dělat a jejich cena tomu odpovídá. Čtenáři u nás nenajdou úplně levné tituly, protože se snažíme platit za vysokou kvalitu – dobrým tvůrcům, překladatelům, grafikům, editorům i fotografům – v rámci našich možností férově. Pokud je kniha hodně levná, může to znamenat, že se šetřilo na honorářích nebo na zpracování.
Oceňovaná kniha Slečny | Zdroj: Nakladatelství wo-men.
Jaká kritéria musí autor nebo kniha splňovat, abyste ji ve vašem nakladatelství vydali?
BÁRA: Celé nakladatelství tvořím jen já a externisté. Pro mě je v celém tom procesu nejdůležitější, jestli si rozumím s lidmi, se kterými na daném projektu pracuji. Musíme být schopni vést dialog, díky kterému ten projekt můžeme posouvat dál, obzvlášť když na některých pracujeme roky. Kromě toho lidského faktoru akcentuji, aby to byly projekty o ženách, protože mám pocit, že ženy pořád nemají dostatečný prostor vyjadřovat svůj názor nebo sdílet svou perspektivu. A v neposlední řadě mě musí oslovit téma, které je zpracované literárně i fotograficky.
Produkce nakladatelství wo-men | Zdroj: facebook.com/nakladatelstviwomen
Kdy jste si uvědomila, že je pro vás vizuální obsah stejně důležitý jako ten literární?
BÁRA: Hned u první knížky, kterou jsem dělala, což byly Slečny. Úspěch, který tenkrát měly, mě přesvědčil, že energie investovaná do všech složek knihy, se vyplatí. Ten vizuálně zpracovaný obsah pomáhá čtenářům se s protagonisty maximálně identifikovat. Je důležité, aby spolu s textem viděli konkrétního člověka. Zásadní v tomhle ohledu pro mě bylo setkání s Ditou. Nic lepšího mě nemohlo potkat.
Tvorba Dity Pepe, která se zaměřuje na stylizované autoportréty | Zdroj: Dita Pepe.
Co vás spojuje s Ditou Pepe? Jak probíhá vaše práce na projektech?
BÁRA: Když pracujeme na aktuálním projektu, intenzivně spolu diskutujeme, natáčíme, fotíme. Těmi projekty určitý čas naplno žijeme a je to hodně inspirativní. To, že spolu můžeme tak skvěle fungovat, je proto, že každá jdeme po té svojí profesní lince. Já Ditě neříkám, jak má fotit, ona mi neříká, jak mám psát. Absolutně se respektujeme jako autorky, ale profesně si vypomáháme. Třeba jí jezdím pomáhat svítit při focení, ona mě zase psychicky podporuje při rozhovorech. Máme absolutní svobodu, ale dlouhodobě nás naše spolupráce určitě vzájemně ovlivňuje.
Ze zákulisí natáčení Intimity | Zdroj: www.facebook.com/nakladatelstviwomen
Vaše poslední kniha Ženy o ženách, která obsahuje opět fotografie od Dity Pepe, má nominaci na Nejkrásnější knihu roku. Na designu jste spolupracovaly s grafičkou Adélou Svobodovou. Jak jste k výslednému designu dospěly?
BÁRA: Bylo to specifické v tom, že jsme celý koncept musely vyřešit hlavně technicky. Tím, že má kniha 990 stran, jsme musely řešit formát, abychom neodradily čtenáře tíhou objemné publikace. Ve Švédsku nám dokonce vyrobili maketu, díky které jsme knihu mohly udělat v tom aktuálním formátu – tedy za použití lehkého, neprůsvitného papíru v kombinaci s plátnem, který ten objem odlehčuje. Adéla vymyslela spolu s tiskárnou Helbich skvělé řešení díky kombinaci šité vazby a schválně nepřilepeného plátna, které se přizpůsobí hřbetu knihy při otevření. Technicky se to vyřešilo tak, aby byla kniha maximálně funkční. Adéla je prostě skvělá. Jsem ráda, že jsem ji přemluvila, aby se mnou Ženy o ženách udělala.
Grafické řešení knihy od Adély Svobodové | Zdroj: nakladatelství wo-men.
V knize Ženy o ženách, s podtitulem Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu, jste se zaměřila na tvorbu dokumentaristek různých generací, žánrů i zkušeností. Vznikla ve spolupráci s nakladatelstvím UTB jako vaše dizertační práce. Co jste se tou knihou chtěla dozvědět?
BÁRA: Jako dokumentaristka se často setkávám s různými otázkami a problémy, se kterými si nevím rady. Třeba když mě respondentka prosila, ať jí pomůžu, a já se jí cítila být zavázaná, protože se mi v rozhovoru otevřela. Často jsem řešila, jestli má dokumentární práce terapeutickou funkci. Ženy, které jsem zpovídala, mi pak volaly, kdy budeme pokračovat. Ty rozhovory vnímaly jako určité vyrovnávání se s věcmi v sobě. Nebo jsem přemýšlela, do jaké míry mám právo je cenzurovat – v dobrém i ve zlém. Lidi si kolikrát neuvědomí, že mi řeknou věci, které pokud dám do knihy, mohou poškodit je samotné nebo jejich blízké. Chtěla jsem znát jejich pohled na etiku v jejich tvorbě, jak pracují s intimitou atd.
Jaká byla kritéria výběru respondentek?
BÁRA: Snažila jsem se vybrat ženy s pestrým profesním zázemím, které pracují s rozmanitými žánry, abych ukázala širokou paletu dokumentu – od cestopisu, přes umělecké dokumentární inscenace po časosběry. Bylo důležité, aby se v knize doplňoval přístup žen různých generací s rozmanitými zkušenostmi pocházejících z vědeckého, novinářského, ale i uměleckého prostředí. Každá z nich totiž přistupuje k dokumentární práci jinou metodou a jinak vnímají i etická pravidla.
Jeden z rozhovorů s Helenou Třeštíkovou | Zdroj: Adéla Svobodová, adela-pauline.net.
Posunulo se vaše vnímání dokumentární práce? Ovlivnilo vás to pro další tvorbu?
BÁRA: Rozšířilo mi to pole působnosti, přineslo i větší tvůrčí svobodu, protože jsem si uvědomila, že spoustu otázek, které jsem řešila, je situačních. Rozhodně se budu posouvat žánrově díky tomu, že jsem poznala různé možnosti, jak s dokumentárním materiálem pracovat. Hledám teď různé možnosti. Je mi líto, že nejsem výtvarně zdatná, hned bych se vrhla do koncepčnějších věcí.
Jaké projekty teď připravujete?
Na podzim chceme vydat projekt Vychovány první republikou, který právě s Ditou a Janou Poncarovou dokončujeme. S Kateřinou Olivovou budeme vydávat knihu k jejímu projektu Milk and Honey o mateřství, otcovství a umělecké tvorbě ve spolupráci s AVU.
A s Míšou Karásek Čejkovou a Lucií Králíkovou pracujeme na několikaletém projektu Svátosti, v rámci něhož jezdí po malých vesnicích, ve kterých dokumentují drobné lokální tradice a vymírající zvyky. Pak je převádějí do veřejného prostoru. Lucie si k tomu vede dokumentární deníky a instalace z květin a přírodnin, Míša fotí.
