Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Roman Kvita s lavičkou Radiátor. Zdroj: romankvita.com. Roman Kvita s lavičkou Radiátor. Zdroj: romankvita.com.

Roman Kvita o pohřebních rituálech, průhledných urnách a práci pro velké firmy

České centrum v Berlíně se stalo místem první zahraniční prezentace designových uren, které navrhl Roman Kvita. Jak působily urny vedle konvenčnějších skleněných produktů jako jsou vázy a svítidla? Nakolik jsme dnes zvyklí bavit se o smrti a pohřbívání? A kam by se vydal za zahraniční inspirací? O tom všem jsme se bavili v jednom zimním odpoledni v galerii berlínského Českého centra.

Na prodejní výstavě v Českém centru v Berlíně se jedna mladá Berlíňanka podivovala nad tím, že v samém centru expozice jsou právě tvoje URNYY, které jí připadaly příliš depresivní. Setkal ses někdy s odmítavými reakcemi?

Je to vůbec poprvé, co jsem urny prezentoval v zahraničí. Nevím, jestli jsou u nás lidé otevřenější, myslel jsem si, že se s otevřeností setkám právě v Berlíně. Někdo vnímá smrt jako normální součást života, jiní se těchto témat bojí. V současné době je smrt odsunutá na okraj zájmu společnosti, která se soustředí na efektivitu a výkon. Lidé nemají čas nad smrtí přemýšlet a když přijde, jsou najednou zaskočeni.

URNYY na Pop Up Shopu v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.URNYY na Pop Up Shopu v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.

Na UMPRUM zas před časem vystavoval ateliér Jiřího Pelcla rakve pro známé osobnosti. Čím to je, že u nás tohle téma rezonuje a evidentně nás baví natolik, že ho dokážeme vnímat i s černým humorem?

Pohřební rituály se u nás měnily na přelomu 19. a 20. století, kdy tato proměna šla ruku v ruce s prosazováním idey moderního člověka. Spalování mrtvých bylo vnímáno jako hygienické, modernisty tehdy odpuzovala představa, že jejich tělo jako celek leží v zemi a tleje. Zpopelňování bylo tedy v té době chápáno jako to nejprogresivnější, co vývoj nabízí, a těmito myšlenkami se zabývali pokrokoví umělci a architekti. Možná to dodnes funguje jako nosné téma, které oslovuje širokou skupinu lidí. Poté ovšem začaly i pohřební rituály sloužit komunistické propagandě, spalování bylo stavěno do opozice proti zpátečnickému katolictví, jelikož církev tento způsob pohřbívání dlouho neuznávala. Více než o vizuální stránku šlo spíš o ideologii. Nicméně pokud se někdo věnuje vývoji designu, musí na funerální design někdy narazit, protože už na začátku 20. století se na urnách a náhrobcích projevovaly tehdejší umělecké směry.

Narazil jsi na podobné projekty v zahraničí?

Mám dojem, že se jedná o skutečné sondy do neprobádaných vod, řada studií a projektů u nás otevírá témata, která se prozatím nikde moc neřeší. Ovšem i když se často jedná o provokativní a netradiční věci, které pak lidi dráždí a nutí je o smrti přemýšlet, zatím jsem neviděl, že by se tím někdo systematicky zabýval a rozjel třeba sériovou výrobu. Pokud něco podobného vzniklo, jednalo se o jednotlivé kusy, které byly zpravidla dost drahé. Moje spolužačka Linda Vránová dělala urny ve tvaru vejce nebo avokáda, v nichž pecka fungovala jako schránka na popel a vnější část byla vyrobena z čediče. Napadá mě vlastně jen Silvie Luběnová, která už asi před čtyřmi lety přišla se sérií malovaných uren pod značkou Maestrokatastrof, které se daly normálně koupit.

Roman Kvita v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.Roman Kvita v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.

Navštěvuješ hřbitovy, když jsi na cestách? Zajímá tě, jak se liší pohřební kultura u nás a ve světě?

Na pohřbech se hodně projevují kulturní odlišnosti, třeba v Mexiku vypadá pohřeb jako oslava života. Já mám rád Nový židovský hřbitov na Olšanech a vlastně Olšanské hřbitovy jako takové, protože tu člověk může vidět práci významných architektů své doby. Líbí se mi, že je tu pieta spojená s kvalitou materiálů a tehdejší díla mohou i dnes sloužit jako inspirace. Mně se líbí odkaz modernismu, zatím si nedokážu představit, že bych pracoval třeba s výraznými barvami. Dělám své věci tak, aby spíš než provokativně působily skoro až tradičně. Tedy až na tu průhlednou urnu, u níž jsem chtěl, aby bylo vidět, že je skleněná. Je otázka, co se stane, když je popel uvnitř vidět.

URNYY. Zdroj: romankvita.com.URNYY. Zdroj: romankvita.com.

Proměňuje se tvoje tvorba podle toho, kde zrovna jsi? Například když jsi byl na stáži v Dánsku?

Záleží na tom, jestli se člověk chce nechat ovlivnit, v tom pozitivním slova smyslu. Já mám rád severské země a jejich smýšlení, takže kdybych měl možnost někam jet, pravděpodobně bych zase směřoval tam. Zároveň by mě zajímalo Japonsko, líbí se mi zdejší přístup k materiálům i způsob přemýšlení, který se mi zdá hodně autentický a přirozený. I japonská vizualita je často osekaná od estetických zbytečností, i když to nemusí být vždy zcela minimalistické. Vidím v tom konstrukční i ideovou logiku. Také by mě z profesního hlediska zajímalo, jak věci fungují a jak se realizují v Číně, protože mi přijde nepředstavitelné, v jakém objemu se tam vyrábí.

Sám jsi pracoval pro některé velké firmy. Jaká je to zkušenost pro mladého designéra?

Je to dobré vymáchání ve studené vodě. I ve škole nás učili zodpovědnosti a schopnosti koncentrovaně pracovat, pořád je to ale inkubátor, kde má člověk prostor pro chyby. Konkrétně, když jsem pracoval pro Nachtmann, naučil jsem se lépe komunikovat a rychle rozhodovat. Ve škole se vychovávají silné osobnosti, ale v práci je občas důležité potlačit ego a respektovat požadavky klienta, ať už jsou rovnou součástí zadání, nebo se postupně projevují jeho další představy. Záleží také na tom, jestli člověk dostane volnou ruku, nebo pracuje se zcela konkrétním zadáním. Při spolupráci s velkými firmami ale musí věci fungovat a všechno se musí řešit rychle a efektivně. Není možné cokoli odbýt.

Roman Kvita: kolekce Sphere pro sklárnu Nachtmann. Zdroj: romankvita.com.Roman Kvita: kolekce Sphere pro sklárnu Nachtmann. Zdroj: romankvita.com.

Je těžší mít volnou ruku nebo když klient přesně ví, co chce?

Já mám radši, když mám pevně dané mantinely. Je pro mě těžší vyvíjet úplně nový produkt. Zároveň je ale také nefunguje, když se nějaká věc připomínkuje natolik, že se pak úplně překroutí a vzniká z ní něco úplně jiného. Velké firmy budou mít vždycky daná omezení (technologická, obchodní nebo cenová), se kterými se ovšem dá koncepčně pracovat. Je potřeba pořád hledat rovnováhu.

Galerie

Backstage / komentovaná prohlídka s Romanem Kvitou

Backstage / komentovaná prohlídka s Romanem Kvitou

Prezentace, 7. 12. 2017, 18:00
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Ul. 17. listopadu 2, Praha 1

Produktový design
Češi vystavují v Paříži funerální design jako součást Paris Design Week

Češi vystavují v Paříži funerální design jako součást Paris Design Week

Výstava, 7. 9. 2017 - 30. 9. 2017
České centrum Paříž, rue Bonaparte 18, Paříž

Produktový design
Střípky českého designu v Berlíně

Další články