Součástí vaší instalace Ghost in the Machine je i projekce na rotující zrcadla, která vychází ze záznamů demonstrací, zpěvu a skandování. Jaký dojem by měla v divákovi zanechat? 

KLÁRA: Tento objekt by měl vzbuzovat dojem nějaké velké události, která člověka vzrušuje, zajímá a uchvacuje, ale také ho trochu děsí možnost, že by jí mohl být pohlcen. Obdobně vnímám situace, kdy se dá dav do pohybu. Může to být neuvěřitelně euforická a inspirující záležitost, a věřím tomu, že může ledacos změnit a je mnohdy potřeba. Existuje tam ale taková tenká linie, kdy se to může velmi rychle zvrátit a z pozitivního davu se může stát dav, který bezhlavě ničí. 

Klára Horáčková - Ghost in the Machine, zdroj: archiv

U demonstrací a revolucí někdy vidíme určitou osobu, která za tím stojí, ale úplně konkrétně ty, kdo mají opravdu vliv nepoznáme. Je tam vždy plno proudů, které jsou za tou prezentací skryté a tam běžný člověk nedohlédne. Proto vlastně moje instalace nese jméno Ghost in the Machine. Reprezentuje nějakou ideologii, která věci uvádí do pohybu. My se pak můžeme stát součástí něčeho, co může i nemusí být úplně pozitivní. Komentuji tedy spíš určitý princip fungování davu a historických událostí.

Je pro vás prospěšné mít dopředu jasné téma, kterého se musíte držet, nebo máte raději v tvorbě větší svobodu?

KLÁRA: Tyto dva přístupy mi vyhovují stejně dobře. Pokud tedy to téma není moc svazující. Téma „revoluce“ je velmi široké a dá se v něm najít hodně poloh. Na druhou stranu zase musím pracovat s tím, že je tento pojem do velké míry zakořeněný a má určité konotace. Sama se ale vztahuji spíš k obecnému principu než ke konkrétním událostem. U nás je téma revoluce přirozeně hodně spojené s rokem 1989, ale zdaleka ne všechny revoluce měly v historii pozitivní dopad.  

Klára Horáčková - detail připravované instalace Ghost in the Machine, zdroj: archiv

Nové zkušenosti

Navazujete touto instalací nějakým způsobem na svou dřívější tvorbu? 

KLÁRA: Částečně s tímto projektem navazuji na instalace ze zrcadel, které jsem dělala dřív. Zároveň je to pro mě veliký posun dál, jelikož je to instalace pohyblivá. Každý z pohyblivých válců je nějakým způsobem synchronizovaný s obrazem a zvukem. Práce s programováním je pro mě naprosto nová zkušenost. I to, že na tomto projektu spolupracuji také s větším počtem spolupracovníků.

Když pracuji se sklem, tak je tam určitá spolupráce mnohdy nezbytná, ale já jsem člověk, který je spíš zvyklý pracovat sám v dílně či ateliéru. U tohoto projektu je jiný celý proces. Musíme neustále něco dolaďovat. Jsem ale ráda, že jsem si tímto ověřila, že vůbec takovýmto stylem dokážu pracovat, což pak do budoucna nabízí daleko širší možnosti. 

Současná instalace Ghost in the Machine ale pro vás není úplně první zkušeností z pohyblivými objekty.

KLÁRA: První byl vlastně objekt Zrcadlo, kdy jsem ale vzala už „ready made“ billboard. Tam jsem pohyb neovlivňovala já. Byl to originál billboard a já jsem jen vyměnila otáčející se reklamní pláty za zrcadla. V době, kdy jsme zahlcováni vizuálním smogem a přísunem velkého množství informací, jsem tu pozornost chtěla otočit zpět do reality.

Klára Horáčková - Zrcadlo, zdroj: archiv

Týmová práce

Kolik lidí na instalaci Ghost in the Machine pracuje? 

KLÁRA: Velkou část projektu tvoří projekce konstrukce, na které spolupracuji s Kryštofem Krupanským a na programování motorů zase s Dominikem Jančíkem. Další různé prefabrikáty jsme zadávali do několika dílen, což bylo nakonec asi osm míst, kde se různé součásti vyráběly. Se samotným stavěním a kompletováním mi pomáhá Jaroslav Chramosta, který je mi velkou oporou u všech mých megalomanských projektů.  

Mohla jste trošku mluvit do výběru místa pro vaši instalaci?
 
KLÁRA: Tým Signal Festivalu měl předem vytipované nějaké lokace. My jsme prošli dohromady asi tři místa a prostor ministerstva dopravy nakonec vyšel ze všech nejlépe. Instalace bude umístěná ve vnitřní dvoraně. 

Klára Horáčková - Inner Space, foto: Gabriel Urbánek

Když jsem se dívala na vaši předchozí tvorbu, velkou roli v ní hraje sklo a zrcadla. Co vás na těchto materiálech tolik přitahuje?

KLÁRA: Mě velmi zajímá fakt, jak zrcadlo a sklo funguje v různém prostředí. Vlastně i velký hmotný objekt dokáže být subtilní a odlehčený, jelikož vizuálně skoro přestane existovat. Získá mimikry a přebírá vlastnosti toho, co je kolem. Zároveň také opticky deformuje prostor kolem sebe. Další z věcí je to, že je v něm symbolika odrazu. Zrcadlo též dostává diváka do interakce s objektem, což je, konkrétně teď i v připravované instalaci pro Signal Festival, velice důležité.

Není vlastně tolik podstatné, jak moc budou projekce vyabstrahované ze záběrů davů viditelné na rotujících válcích. Spíš to budou takové efekty barvy a pulzace světla. Člověk se v nich ale uvidí, takže se stane součástí toho, co se tam odehrává. Bude to tedy propojení světa projektovaného s tím reálným. 

Klára Horáčková - Inner Space, foto: Ota Palán

Plánujete tuto instalaci představit ještě při jiné příležitosti?

KLÁRA: Rozhodně to mám do budoucna v plánu. Chtěla bych pro ni najít nějaké dobré místo, ale momentálně zatím nemám nic konkrétního. 

Co vás ještě v současné době nejvíce zaměstnává a co vás čeká v budoucnu? 

KLÁRA: Teď v pátek jsme otevřeli výstavu v Galerii Huti František společně s Jaroslavem Chramostou. Výstava se jmenuje SpaceCraft, jelikož tím narážíme na určité společné principy, které se v naší tvorbě objevují a prolínají, jako je například fascinace kosmologickými principy a geometrií. Tam vystavuji tavené sklo a obrazové objekty, na kterých v současné době také dále pracuji, Jaroslav zase objekty z betonu a optických vláken. A pomalu se začínám chystat na další vystavování – v zimě mě čeká akce v zahraničí, ale o tom je zatím předčasné mluvit.

Na jaký bod programu se na letošním ročníku Signal Festivalu těšíte? 

KLÁRA: Každý rok se najdou zajímavé projekty, tentokrát jsem hodně zvědavá třeba na Jacob´s Wall od Parkera Heyla.