Křehký, hravý, niterný. Takový je svět umělkyně Heleny Patelisové, která na pražském Žižkově tvoří autorský design z porcelánu. Její poslední kolekcí jsou vázy Roots, které vycházejí z japonského aranžování květin ikebana. „Fascinuje mě koncept vázy na jednu květinu nebo větvičku. Myslím, že to úplně stačí. Fenomén darování velkých pugétů je strašně konzumní,“ říká. Proč je podle Heleny Patelisové česká keramická komunita světový unikát? A jakou roli v její tvorbě hrají sociální sítě? Přečtěte si v rozhovoru.
Je to přesně dva roky, co s vámi a Aylin Ďurica, se kterou jste založila Studio Wrinkle, vyšel v Czechdesignu rozhovor. Co jste během těch dvou let zažila, na čem jste pracovala?
HELENA: Vytvořila jsem novou kolekci Roots, kterou jsem loni na podzim vystavovala na Designbloku. Zároveň jsem začala studovat doktorské studium na FUD UJEP v Ústí nad Labem, což je moje alma mater. Moje velká niche jsou společníci na poličku, ať už jde o figurky, nebo vázy. Věnuji se jim i v rámci disertační práce – moje téma jsou manufakturně vyráběné porcelánové figurky a jejich kontext ve střední a východní Evropě. Zároveň na fakultě učím nějaké hodiny a jsem za to velmi ráda, že můžu škole svým způsobem vrátit to, co mě naučila.
Expozice kořenů a ikebana
Mohla byste přiblížit, jak kolekce Roots vznikala?
HELENA: Jde o limitovanou autorskou sérii váz, design s přesahem do užitého umění. Hlavní inspirační zdroj spočívá v tom, že běžně do váz umisťujeme řezané květiny. Kořeny ponecháváme zemi, nevěnujeme jim pozornost. V této kolekci jsem chtěla krásu kořenů exponovat.
Každý produkt je maličko odlišný. Zalila jsem 12 kořenů pampelišky, která je plevel, ale zároveň má poměrně impozantní kořeny, a různě je nalepila na tři typy porcelánových tělíček. Kořeny jsou vždycky nalepené unikátním způsobem a zároveň rozmývám a ručně domodelovávám i vršky váz, pokaždé jsou jinak oříznuté. Jde tedy o ségry, ale ne klony (smích).
Jsou částečně inspirované i aranžováním ikebana, japonským uměním aranžování květin, který klade důraz na linie. Akorát je to obrácené, není to ve váze, ale na váze. A nejsou to květiny, ale kořeny.
Máte už nápad na další kolekci, nebo ještě necháváte doznít tuhle?
HELENA: Mám, ale s nápady se to má tak, že vždycky musím počkat, než dozrají do určitého momentu, kdy s nimi můžu jít ven. Do té doby jsou nezrozené. Takže zatím nebudu říkat nic bližšího.
Výrobky jako druh poezie
V rozhovoru před dvěma lety jste se zamýšlela nad tím, jestli je vaše keramika spíš umělecký objekt, nebo užitý design. Posunulo se to u vás nějak jedním, nebo druhým směrem?
HELENA: Myslím si, že věci, které vytvářím, nejsou v žádné škatulce. Nejde je zařadit jako typický příklad designu, nebo užitého umění. Pro mě jsou moje výrobky jazykem, způsobem vyjádření. A tím pádem je pro mě velmi důležitý ten příběh, což je teď hodně zprofanovaný pojem.
Když jsme ještě měly Studio Wrinkle, tak jsme říkaly, že výrobky jsou pro nás – spíš než příběhem – druhem poezie. Hodíme nějaká témata a čekáme, jak budou v lidech rezonovat.
Každá váza ze série Roots je unikátní. | Foto: Aňa Jakš
Ta nová kolekce každopádně obsahuje větší prvek užitnosti. Ale nemyslím si, že je to definitivní stav. Nejspíš se to bude proměňovat i nadále. A tím, že téma mojí disertační práce se týká manufakturně vyráběného figurálního porcelánu, tak se asi zase tomu užitnému směru oddálím.
Nechávám to každopádně otevřené. Myslím, že vždycky záleží na tématu, které v sobě člověk nese. Teprve potom hledá výrazové formy a formu produktu, která by v zákaznících mohla rezonovat tak, aby danou myšlenku pochopili.
Váza na jednu květinu
I na svých stránkách máte napsáno, že ve své práci propojujete keramické řemeslo, užité umění a slow design.
HELENA: Pro mě je samotné řemeslo hrozně důležité a myslím, že se to v mojí tvorbě nějakým způsobem projevuje i tím, že jsem nad výrobky strávila hodně času. U každé figurky z kolekce Maskoti jsem seděla přes 24 hodin. Rozhodně to nejsou masovky, které si člověk koupí a za půl roku vyhodí. Doufám, že jsou to předměty, které se jednou budou dědit.
A zároveň, proč zmiňuji ten slow design – třeba v případě váz mě hodně fascinuje koncept vázy na jednu květinu nebo větvičku. Myslím, že to úplně stačí. Fenomén darování velkých pugétů je strašně konzumní.
Nové domovy
Kdo jsou vaši zákazníci?
HELENA: Jde hlavně o sběratele. U kolekce Roots mi přijde hrozně hezké, že si ji kupují i lidé, kteří jsou schopni ocenit design, ale do kategorie sběratelé bych je třeba nezařadila. Tím, že vyrobit figurky bylo opravdu časově náročné, nejsou cenově dostupné pro všechny.
V průběhu pandemie jsem si moc přála navrhnout nějakou kolekci, která bude rezonovat s českým publikem. Protože do té doby věci, které jsme v rámci Studia Wrinkle vytvářely, oslovovaly spíš zahraniční sběratele nebo expaty.
Máte představu o tom, kam lidé figurky umisťují?
HELENA: Ano, to mě moc zajímá. Většinou dostanu fotku, jak se figurce nebo váze bydlí. Z toho mám vždycky velkou radost. Hlavně u těch figurek má člověk pocit, že odešel člen rodiny (smích). Kolekce Maskoti je navíc druh autoportétu ve třech životních situacích.
Děsivé je, že jsem je vyrobila v roce 2017 a pořád se k těm pocitům vracím. Žralok je moje přání být mnohem dravější, než jsem. Raketa stojí za mým přáním být rychlejší a stíhat dnešní dobu. A Muchomůrka je takové varování, že ne všechno, co vypadá přitažlivě, je jedlé.
Raketa z kolekce Maskoti. | Foto: Pavel Matoušek
Žralok z kolekce Maskoti. | Foto: Pavel Matoušek
Osamělá profese
Dá se designem v Česku běžně uživit? Vy zároveň pracujete jako copywriterka.
HELENA: Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem full-time keramička... tak nejsem. A i kdybych měla jenom svoje studio, nebyla bych pouze designérka, protože člověk se lehce dostane i do role producenta, marketéra, prodejce. Ne vždy jsou totiž prostředky nebo podmínky na to s někým v tomto ohledu spolupracovat.
Já dělám autorský design pro svoji značku, zároveň studuji doktorát a potom pracuji pro neziskovou platformu Znesnáze jako copywriterka a grafička. Každá z těch věcí mi přináší do života něco jiného, byť moje hlavní vášeň je keramika. Ale upřímně – je to dost osamělá profese. Kdybych nechodila do práce a do školy, tak bych v týdnu měla poměrně málo sociálního kontaktu. A kontakt se světem je pro moji tvorbu důležitý.
Ale hlavní důvod je, že se pouze keramikou neživím. Uživit se tím dá, ale myslím si, že by člověk musel mít vedle svojí značky ještě nějakou paralelní, pokud dělá věci víc tíhnoucí k umění. Tím, že mě baví dělat každý kousek jiný, si myslím, že by mě frustrovalo být keramičkou na full-time za cenu toho, že bych dělala zakázky pro někoho dalšího nebo bych multiplikovala třeba hrníčky.
Keramika je můj jazyk
Odpočinete si při psaní od keramiky a naopak? Obojí spadá do kreativních profesí.
HELENA: I když je obojí kreativní, jsou to úplně jiné druhy kreativity. Keramika je můj jazyk, říká věci, které chci říct já. Psaní textů je pro mě v podstatě rutina.
Není někdy stresující sedět na třech židlích? Té designérské, copywriterské a ještě ve škole?
HELENA: Někdy je to terapie. Po pár dnech práce v ateliéru potřebuji odstup, abych se na ni mohla podívat znova, a to je skvělé. Ale někdy jsou dny a týdny, kdy vůbec přeladit se na jednotlivé činnosti je náročné.
Hodně pracujete s motivy malých světů, křehkosti, nedokonalosti. S něčím, co je skryté (uvnitř, pod zemí). Vychází to – stejně jako kolekce Maskoti – z vašeho života, osobnosti?
HELENA: Myslím si, že jo. A že to není moc ovladatelné. Čas od času si říkám, že bych měla navrhnout něco jednoduchého, ale pak sklouznu k tomu svému stylu, ke svým minisvětům. Baví mě momenty schování a objevení, mám to v sobě od dětství. Možná je porcelán moje terapie (smích).
Sociální sítě
Jakou roli pro vás hrají sociální sítě? Je to pro vás prodejní kanál, nebo spíš doplněk k prodeji?
HELENA: Myslím si, že webové stránky a instagramový profil jsou pro designéry úplný základ. Bez toho je dneska strašně těžké někoho objevit. Ale co se týče konkrétně mého Instagramu, tak tam mám neustále pocit, že nestíhám tvořit obsah. Ale chci si ho spravovat sama a snažím se to dělat autenticky. Příspěvky přidávám spíš spontánně, každý rok je nicméně součástí mého předsevzetí věnovat se Instagramu více (smích).
Máte nějakou komunikační strategii?
HELENA: Když je člověk keramik, tak tíhne k tomu ukazovat věci, které jsou zajímavé pro další keramiky. Pro mě je poměrně obtížné najít tu hranici, co sdílet, aby to bylo zajímavé i pro laiky. Skoro jako bych zapomněla na koncept té věci, protože ten už je vymyšlený a jako tvůrkyně ho mám nějakým způsobem uzavřený. Někdy je trochu těžké si přezouvat ty boty a představovat si, že jsem recipient informace.
Třeba to, že mi správně vyšel výpal, je informace, kterou bych ráda sdílela, ale pro laika tak zajímavá být nemusí. Většina dne v dílně je ve finále nefotogenická. To bych pak sdílela třeba fotku hroudy hmoty v barelu (smích).
Člověk a keramika patří k sobě
Obecně, ale všímám si toho právě hlavně na Instagramu, se v posledních letech rozmohl trend tvorby a prodeje hrnků. Řada lidí z různých oborů se tak pouští do vyrábění keramiky nebo porcelánu. Jak vnímáte skutečnost, že keramiku dnes může dělat a prodávat skoro každý? Nemůže to nějakým způsobem snížit prestiž keramického designu?
HELENA: To si nemyslím, vnímám to jako dvě úplně odlišné disciplíny. Spíš mi přijde, že to ukazuje, že keramika je jedno z nejstarších řemesel, že keramika a člověk přirozeně patří dohromady.
A je hrozně hezké vidět, že to lidi láká a baví i v momentě, kdy neprošli v tomto oboru nějakým větším vzděláním a mají širokou plejádu toho, co mohou na světě dělat. A oni si přesto vyberou, že si budou hrát s hroudou hlíny.
Nepanuje tady rivalita
Jak hodnotíte současnou keramickou scénu v Česku?
HELENA: Mě hrozně baví. Ráda chodím na vernisáže svých kolegů a kolegyň. Praha je malá, Česko je malé a ta komunita je nějakým způsobem uzavřená a všichni v ní jsou navzájem propojení. A přijde mi strašně fajn, když má člověk možnost poznat ostatní a vidí, jak se to jejich jáství promítá do jejich tvorby. Často mi přijde, že si ani nemůžeme konkurovat, protože jsme každý unikátní.
Taky je skvělé, že tady nepanuje rivalita ohledně know-how. Stalo se mi, že jsem třeba potřebovala pomoct a zavolala jsem Antonínovi Tomáškovi, což je můj vedoucí doktorandské práce, nebo holkám z ateliéru, Kátě Borovcové, Lubomíru Ontkócovi, což je neutuchající studnice keramických znalostí, a všichni mi hrozně pomohli a myslím si, že je to svým způsobem světový unikát.
Tvoříte výrazné, osobité věci, máte někdy obavy ohledně přijetí, ohlasů? I tím, že jste v tvorbě hodně osobní.
HELENA: Člověka daný projekt vždycky tak pohltí a snaží se ho dotáhnout, že podle mě platí citát, že veškeré umění je nedokončené. Když je člověk ve fázi tvoření kolekce, je strašně obtížné najít moment, kdy jsou ty věci opravdu hotové a posouvá se k instalaci výstavy a komunikaci kolekce. Ještě jsem nezažila, že by člověk stíhal například termín vernisáže, takže na obavy často ani nejsou myšlenky.
Právě tím, že moje věci vycházejí ze mě, tak na ohlasech až zas tolik nezáleží. Asi každý tvůrce má moment, kdy tvoří, tvoří, tvoří a najednou cítí, že se mu to potkalo. Pak je samozřejmě důležité výsledek komunikovat správně, aby ho pochopil i zákazník. Ale obavy z přijetí publika? O tom spíš přemýšlí nějaké větší značky.
Kolekce váz Roots dává na odiv kořeny, kterým běžně nevěnujeme pozornost. | Foto: Aňa Jakš
Návrat k sobě samým
Jaký je pro vás ten moment, kdy poznáte, že je hotovo? Pochází zevnitř, nebo je to spíš vnější podnět, například deadline, blížící se výstava?
HELENA: Je to deadline (smích). Těžko se to popisuje, ale v určitou chvíli se člověk dívá na tu věc a řekne si: „Jo, takto už to funguje.“
Poslední roky byly hodně turbulentní. Pandemie, energetická krize, dění ve světě. Ovlivnilo vás to nějak, ať už po praktické stránce, například v provozu ateliéru, nebo ve vaší tvorbě?
HELENA: Mám pocit, že nám události posledních let trochu pomáhají znovuobjevit naše domovy. Způsob globalizovaného světa byl třeba před pěti lety natolik normou, že to nebylo udržitelné.
Pamatuji si, že jsem byla na stáži v Amsterdamu a přišlo mi to jako standard – létat na víkend po Evropě. Na jednu stranu jsou cestování a zahraniční zkušenosti nesmírně důležité, jde o druh vzdělání, otevírání obzorů. Ale na druhou stranu je to samozřejmě neekologické a zpětně vidím, jak to bylo neudržitelné.
„Štěstí hledej uvnitř“ je heslo kolekce Shell-ter. | Foto: Pavel Matoušek
Moje předchozí kolekce Shell-ter – vázy se schovanými vnitřními světy – vznikla během pandemie a vypráví o druhém fenoménu, který jsem na sobě a na svých blízkých pozorovala. Že jsme byli nuceni vrátit se sami k sobě. Což nám v lecčem pomohlo, protože jsme uvnitř sebe samých objevili nějaké věci, na které jsme řadu let neměli čas.
