Přál bych si, aby GVUO zanechala stopu v místě, kde funguje. Jiří Jůza má inspirativní plány s galerií, která v Ostravě stojí už od roku 1926

Mgr. Jiří Jůza, Ph.D., ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě. | Foto: Michal Hančovský Mgr. Jiří Jůza, Ph.D., ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě. | Foto: Michal Hančovský

Specifika a přednosti ostravské architektury a urbanismu snad ani není třeba připomínat. Mezi architektonické skvosty moravskoslezské metropole patří také Dům umění z roku 1926, v němž dnes sídlí Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO). Dům je poslední stavbou na českém území, jež měla již od počátku sloužit jako výstavní prostor a sbírkotvorná instituce. Zanedlouho oslaví sté kulatiny a při té příležitosti si snad bude moci nadělit také ambiciózní přístavbu z pera architekta Josefa Pleskota. O tom, v jaké fázi je projekt, i o výjimečné minulosti, přítomnosti a budoucnosti galerie jsme hovořili s jejím ředitelem Jiřím Jůzou, který v GVUO doslova vyrůstal.

Jiří Jůza je historik umění, dějiny umění studoval v Olomouci i v Brně. Přesto se nakonec vrátil na rodnou hroudu, aby v roce 2008 převzal pomyslné žezlo vedení ostravské galerie a mohl tak pokračovat v budování prestižní instituce, jejíž význam se neomezuje jen na město a jeho bezprostřední okolí. Jeho cílem je spravovat galerii otevřenou všem vrstvám veřejnosti, která se bude aktivně a kriticky podílet na společenské diskuzi a bude přinášet zajímavé impulzy z užšího regionu Moravskoslezského kraje i širší oblasti Slezska a Slovenska. Navštívili jsme galerii, kde právě probíhá retrospektiva konceptuálního umělce Jana Wojnara, výstava uměleckých děl z početných sbírek instituce s názvem Hudba v nás anebo přehlídka fotografií Martina Straky.

Váš život je s Galerií výtvarného umění v Ostravě spjat již v podstatě od dětství. Můžete mi tento příběh přiblížit?

JIŘÍ: Moji rodiče tady pracovali, otec jako historik umění věnující se sbírce 19. století a starého umění a maminka jako kurátorka. Já jsem ve zdejším prostředí žil od malička, „vyskytoval“ jsem se tu taky proto, že to byla forma hlídání. Galerie mi díky tomu přirostla k srdci zcela přirozeně. Když jsem se po střední rozhodoval, co dál, tak nějak samovolně mě napadlo studovat dějiny umění. Šel jsem do Olomouce, doktorát jsem pak vystudoval v Brně.

Jiří Jůza v GVUO v podstatě vyrůstal. | Foto: Michal HančovskýJiří Jůza v GVUO v podstatě vyrůstal. | Foto: Michal Hančovský

S úmrtím otce se ukázalo, že se musím vrátit do Ostravy. Po nějakém roce jsem nastoupil do galerie a pak se to začalo odvíjet už samo. Syn kováře se stal kovářem. Vnímám to jako výhodu proto, že mám vůči tomuto prostředí zvýšenou citlivost a zvýšenou schopnost snést některé krize, které jsou s touto profesí a chodem instituce spojené. Navíc dům bude mít za chvíli sto let, jeho historií se koneckonců zabývám již od studií, takže můj pohled na věc je spíše než z perspektivy krátkého volebního období spjat s celou stoletou historií. Jsem rád, že náš pracovní kolektiv je úžasný. Daří se nám dělat věci nejen v aktuálním nárazu, ale snad také s vizí dlouhodobé udržitelnosti. Už v mládí jsem se naučil, že výstavu instalují i kurátoři a že pokud chcete něco dotáhnout do konce, chce to osobní nasazení.

Dům umění, kde GVUO sídlí, je krásná stavba, ale výstavního prostoru nemá mnoho. | Foto: Michal HančovskýDům umění, kde GVUO sídlí, je krásná stavba, ale výstavního prostoru nemá mnoho. | Foto: Michal Hančovský

Slezská gotika i kotěrovská moderna

Ostravský dům umění je jako jedna z mála českých staveb přímo navržen jako výstavní prostor. Jak se vám v něm funguje v současnosti?

JIŘÍ: Dům umění byl slavnostně otevřen v roce 1926. Já říkám, že je poslední sbírkotvornou institucí, která u nás vznikla na zelené louce. Můžeme připomenout ještě galerii výtvarného umění, která v 80. letech krátce fungovala na Kladně, či White Gallery v Osíku, která ovšem funguje jako kunsthalle, tedy bez vlastní sbírky.

Ve dvacátých letech 20. století se v odborném tisku objevila diskuze o tom, jak má vypadat novostavba moderní galerie, řešily se vzory z Ameriky, Anglie, Holandska a uskutečnila se také nerealizovaná soutěž o stavbu Národní galerie na Kampě. To vše se zúročilo tady u nás. Zvítězil návrh dvou mladých architektů – žáků Jana Kotěry a Josefa Gočára – Františka Fialy a Vladimíra Wallenfelse, který vycházel z klasické české moderny, z modernistického purismu. Dům výrazně koresponduje s místem, s průmyslovým prostředím. Cihla je navíc materiálem, který je historicky spjatý se slezskou gotikou. Je to krásný dům, ovšem už tehdy, deset let po otevření, hovořil jeho první ředitel Alois Sprušil o tom, že je malý. A co máme říkat dnes, po sto letech.

Historická fotografie Domu umění v době jeho otevření. | Foto: archiv GVUOHistorická fotografie Domu umění v době jeho otevření. | Foto: archiv GVUO

V jakém stavu se budova aktuálně nachází?

JIŘÍ: V posledních letech prošla několika rekonstrukcemi, které nejsou na první pohled znát. Čištění fasády nás ještě čeká, ale udělali jsme novou střechu a zasanovali základy, to pomohlo výrazným způsobem. Už od dětství si pamatuji, že suterény byly ve strašidelném stavu. Jsou tam umístěné depozitáře a jejich provoz se permanentně pral s vlhkostí, plísněmi atd. V tomto ohledu nám do toho významně vstoupilo získání dnešní správní budovy, vily, která je v řádu desítek metrů od hlavní stavby. Mohli jsme do ní umístit administrativní provozy včetně knihovny, přemístili jsme sem také část depozitářů. Po rekonstrukci sklepů jsme spolupracovali s ateliéry restaurování na AVU (Akademie výtvarných umění – pozn.red.), jejichž studenti nám pomohli s odplísněním a celkovým ošetřením děl ve sbírce.

Čištění fasády galerii ještě čeká, novou střechu a sanovaný suterén již ale má. | Foto: Michal HančovskýČištění fasády galerii ještě čeká, novou střechu a sanovaný suterén již ale má. | Foto: Michal Hančovský

I tak jsme ale v situaci sedmičlenné rodiny, která žije v bytě 1+1. Dům umění je krásný, ale má pouze 750 m² výstavních prostor, což je za všemi limity. Už léta se nám otevírají možnosti spolupráce s významnými zahraničními institucemi, ale ty většinou požadují minimálně 1000 m², což nejsme schopni splnit.

Nutnost přístavby galerie je zřejmá, snad se jí GVUO dočká v nejbližších letech. | Foto: Michal HančovskýNutnost přístavby galerie je zřejmá, snad se jí GVUO dočká v nejbližších letech. | Foto: Michal Hančovský

Výstavy české moderny se neobejdou bez zápůjček z GVUO

Do těch sedmi stovek metrů se tedy musí vejít krátkodobé výstavy i stálé expozice?

JIŘÍ: Sbírky nejsou téměř vůbec vystavovány, což je zásadní hendikep i pro Ostravu a Moravskoslezský kraj. Naše sbírky jsou velice kvalitní, o sbírce 19. století se hovoří jako o druhé nejkvalitnější po sbírce Národní galerie, výstavy české moderny se neobejdou bez našich zápůjček. Se sbírkami teď pracujeme s velmi omezenými možnostmi. Můžeme dělat pouze ověřovací pokusy v malých formátech.

Přesto jsme byli schopni vytvořit např. konzervátorské nebo digitální pracoviště, které je naprosto špičkové – od roku 2017 máme velkoplošný skener, který nemá v rámci ČR konkurenci. Máme také dětský ateliér a prostor pro doprovodné programy, jsou i další plány, například laboratoř. Vždy se to ale děje na úkor výstavního prostoru, který tím omezujeme.

GVUO pořádá tzv. Výstavu jednoho díla. Aktuálně je vystavený obraz Jana Zrzavého, jehož barvy se otiskly také do vizuálu letních galerijních tiskovin. | Foto: Michal HančovskýGVUO pořádá tzv. Výstavu jednoho díla. Aktuálně je vystavený obraz Jana Zrzavého, jehož barvy se otiskly také do vizuálu letních galerijních tiskovin. | Foto: Michal Hančovský

Historická budova GVUO by se ovšem do budoucna měla rozrůst o přístavbu, kterou navrhl architekt Josef Pleskot. V jaké fázi se projekt nachází?

JIŘÍ: Projekt je ve stadiu platného územního souhlasu. Čeká na doprojektování pro výběr zhotovitele a stavební povolení. To se v tuto chvíli neděje, protože není vyjasněné financování celé stavby. K tomu dojde snad v nadcházejícím programovacím období, až kraj vyřeší urgentní problémy, zejména stavbu Moravskoslezské vědecké knihovny, tzv. Černé kostky.

Nová budova nabídne výstavní plochu o výměře 3000 metrů čtverečních. | Foto: Michal HančovskýNová budova nabídne výstavní plochu o výměře 3000 metrů čtverečních. | Foto: Michal Hančovský

Koncept přístavby „Bílého stínu“ je dobrý a pořád platný – stále ho nějakým způsobem „updatujeme“. Nová budova nám zajistí jak patřičné výstavní plochy, přes 2000 m² pro stálé expozice a přes 1000 m² pro krátkodobé výstavy, tak také bezbariérovost. Dům umění je kulturní památkou, takže je téměř nemožné zajistit bezbariérový přístup. Otevřou se nám tím nové možnosti zahraniční spolupráce, i když již teď nějaké komorní navazujeme. Dělali jsme kupříkladu výstavu Toyen v Ludwig Museum Koblenz, spolupracujeme s Karlsruhe, s polskými, slovenskými i rakouskými institucemi.

Jak v tomto ohledu funguje zřizovatel, tedy Moravskoslezský kraj? Daří se vám jako galerii prosazovat své zájmy?

JIŘÍ: Zcela jistě. Moravskoslezský kraj je jedním z mála krajů, který významnou částkou podporuje kulturu obecně. Vlastní celou řadu historických objektů, což s sebou nese řadu věcí, které se musí řešit permanentně. Podpora naší činnosti tu ale je, a protože u nás vše funguje, jak má, může nás to odsouvat na druhou kolej. Faktum malých výstavních prostor ale nezmizí, takže věříme, že k výročí v roce 2026 budeme moci slavnostně oznámit, že se ve druhém století fungování galerie dočkáme přístavby.

Unikátní sbírkový fond a sporné akvizice

GVUO má sbírkový fond čítající 23 tisíc děl, některá díla jsou přístupná online. Jak dobře máte sbírku zmapovanou, vyskytují se v ní například nějaké historicky sporné akvizice? A jak s ní plánujete pracovat do budoucna?

JIŘÍ: Vezmu to popořadě. V loňském roce jsme dokončili převod sbírek do digitální evidence, postupně doplňujeme další údaje. V tuto chvíli si nejsem vědom, že by existovaly nějaké sporné akvizice. V 90. letech jsme prošli vlnou restitucí, sbírka byla významně „ochuzena“, zejména o díla světového umění (sbírky děl židovského průmyslníka Oskara Federera nebo sběratele Jaroslava Borovičky), ale historická křivda tím byla napravena a my to respektujeme.

Historické křivdy by se podle Jiřího Jůzy měly napravovat. | Foto: Michal HančovskýHistorické křivdy by se podle Jiřího Jůzy měly napravovat. | Foto: Michal Hančovský

Vznik naší instituce podmínil František Jureček, který se bohužel nedožil otevření, ale dal galerii do vínku svou vlastní sbírku 122 děl. Za dalších dvacet let fungování tu bylo 2 tisíce děl, dnes jich máme přes 23 tisíc. Sporné akvizice bohužel nejsme vždy schopni dohledat. Nákupy probíhaly standardně přes centrální fondy. Jako majitelé jsou zde uvedeny Starožitnosti, což byl institut minulého režimu, který fungoval pro výkup děl. Nemyslím, že výkupům předcházely nějaké politické důvody. Maximálně ekonomické, kdy majitelé potřebovali peníze, protože nebyli vrcholnými činiteli státu. Malá část sbírky v řádu desítek kusů pak byla přerozdělena přes Národní galerii a Ministerstvo kultury, tam taky nejsme schopni dohledat původ děl.

Nedávno jsme vraceli dva barokní obrazy. Přihlásila se k nim australská rodina. Doložila, že díla byla v rámci arizace zabavena jejich prarodičům. Ačkoliv galerie ta díla legálně zakoupila, vrátili jsme je, protože tyhle věci by se zkrátka měly dít.

Máte nějakou akviziční strategii?

JIŘÍ: Ano, akviziční strategii v podstatě mít musíme. Máme to štěstí, že v rámci 19. století a první poloviny 20. století až do šedesátých let máme kvalitní sbírku, jsou tam jen solitérní nedostatky. Generaci 70. a 80. let bylo dřív téměř nemožné dostat do sbírek, v 90. letech tu pak byly ekonomické bariéry, které nám nedovolily sbírky rozšiřovat. Snažíme se to doplňovat postupně a společně se současným uměním. Jedná se o roční investice od 1 do 7 milionů korun.

Ačkoliv GVUO aktuálně nemůže své sbírky plnohodnotně vystavovat, ročně investuje do nových akvizic až 7 milionů korun. | Foto: Michal HančovskýAčkoliv GVUO aktuálně nemůže své sbírky plnohodnotně vystavovat, ročně investuje do nových akvizic až 7 milionů korun. | Foto: Michal Hančovský

Toyen, oslavy 100letého výročí a spolupráce s občanskými iniciativami

Jaké máte výstavní plány pro nejbližší léta?

JIŘÍ: Výstavní plány samozřejmě vycházejí z našich možností, které jsou čím dál tím menší (vzhledem k tomu, že do instituce budeme přidávat nové funkce). Budeme pokračovat ve vytyčených liniích – jedna je linie regionu, kde léta nezastupitelně pořádáme monografické výstavy autorům, kteří jsou součástí zdejšího regionu, a vedle toho je mezinárodní linie. Kdybych měl být konkrétní, tak letos budeme dělat výstavu Antonína Tomalíka v kontextu jeho vrstevníků 50. a 60. let, v příštím roce to bude Pavel Forman a Ivo Sumec. Ve spolupráci s Berlínem a Spojenými státy plánujeme výstavu fotografky New Yorku 50. let Ruth Orkin.

Ostrava je místem, kde se v 70. a 80. letech potkávala Praha s Bratislavou, takže pokračujeme v této slovenské lince – plánujeme výstavy Viktora Freša nebo Marka Kvertána. Pak je tu samozřejmě Polsko – na podzim příštího roku tu bude Katarzyna Kozyra. V plánu jsou také projekty meziválečného umění ve spolupráci s Katowicemi a s Vídní. Příští rok tady bude k vidění také velice zajímavá výstava Toyen. Podařila se nám mimořádná akvizice její knižní tvorby z pařížského období (tu právě prezentujeme v Ludwig Museu Koblenz). Výstavu rozšíříme i o obrazy, měl by se z ní stát jeden z „highlightů“ roku 2024. No a pak už budeme směřovat k oslavám výročí, kdy budeme intenzivněji pracovat se sbírkovým materiálem.

Na webu GVUO je aplikace, díky které mohou diváci nahlédnout do výstavních sálů, jak vypadaly před sto lety. | Foto: Michal HančovskýNa webu GVUO je aplikace, díky které mohou diváci nahlédnout do výstavních sálů, jak vypadaly před sto lety. | Foto: Michal Hančovský

Spolupracujete nějakým způsobem s ostatními uměleckými institucemi v Ostravě?

JIŘÍ: Organizovaná spolupráce se tu nekoná. Všichni máme tak napilno, že sotva zvládáme svoje aktivity. Před lety jsme ale s Ostravským muzeem iniciativně začali organizovat Ostravskou muzejní noc. Spolupracujeme s Dolní oblastí Vítkovice, s PLATO si vždy rádi vyjdeme vstříc a pomůžeme si. Všichni se snaží dělat to nejlepší, co mohou, a to je myslím ta nejdůležitější spolupráce – spolupracujeme v multiplikační symbióze.

V roce 2008, kdy jsme začali dělat blockbustery, jak to nazval Ondřej Chrobák (tj. výstavy vzbuzující masový zájem – pozn.red.), jsme měli obavu, jestli lidem stojí za to absolvovat několikahodinovou cestu z Prahy do Ostravy. Zaplaťpánbůh jim to za to stojí a my jim děkujeme.

Výstava fotografií Martina Straky zabírá sál v přízemí budovy Domu umění. | Foto: Michal HančovskýVýstava fotografií Martina Straky zabírá sál v přízemí budovy Domu umění. | Foto: Michal Hančovský

Významným způsobem kooperujeme s Fakultou umění Ostravské univerzity a co je vůbec nejdůležitější – spolupracujeme s občanskými iniciativami. Na programu se podílí sdružení Protimluv zabývající se literaturou, opavský Bludný kámen, vloni i Divadlo Petra Bezruče, které připravilo představení na míru našemu výstavnímu prostoru, a další. Dlouhá léta jsme spolupracovali s festivalem Malamut, který organizuje Jiří Surůvka. Chceme tyto formy spolupráce prohlubovat, protože když do toho vstupujeme finančně a organizačně, umožňujeme občanským sdružením vytvořit si nějaký finanční polštář. My dostaneme kvalitní program a oni dostanou možnost dále se rozvíjet. Sdílíme společný prostor a podobné aktivity jsou potřeba.

Jiří Jůza vnímá jako zásadní spolupráci s občanskými iniciativami. | Foto: Michal HančovskýJiří Jůza vnímá jako zásadní spolupráci s občanskými iniciativami. | Foto: Michal Hančovský

Společensky zodpovědná a aktivní galerie

Razíte model přístupné galerie – volný vstup do stálých expozic, dny volného vstupu zahrnující také všechny neděle a množství slev pro všechny věkové skupiny. Jak se tento model projevuje na galerii finančně?

JIŘÍ: Ta velká vstřícnost vychází z roku 2008, kdy byl Dům umění v neděli zavřený, protože centrum bylo v tu dobu téměř mrtvé. Ekonomicky se nám nevyplatilo mít otevřeno, což jsem ale nepovažoval za správné. Při úvaze, jestli vstup zpoplatnit a stavět další bariéru, jsme se rozhodli – a inspirovali jsme se i Muzeem umění v Olomouci, které je pro mě vždy inspiračním zdrojem – že raději zadarmo, než aby chodilo málo lidí. Aktuálně se vstupným ale musíme zabývat a nějakým způsobem to řešit, současný stav není udržitelný. Neděli možná zpoplatníme, ale umožníme vstup zdarma zase jiný den v týdnu, abychom tu ekonomickou bariéru nepostavili znovu. Vždy se budeme snažit balancovat.

Je něco, co byste chtěl na galerii změnit?

JIŘÍ: V rámci možného a současného stavu se chci pokoušet o větší otevřenost, možná by se nabízela také větší intervence do veřejného prostoru. Budeme si jednotlivé principy zkoušet a ověřovat na malých vzorcích programu, jelikož v tuto chvíli máme hodně omezené možnosti.

V rámci výstavy konceptuálního umělce Jana Wojnara si lze vlastnoručně vyzkoušet princip některých jeho děl, v nichž se přesýpá písek. | Foto: Michal HančovskýV rámci výstavy konceptuálního umělce Jana Wojnara si lze vlastnoručně vyzkoušet princip některých jeho děl, v nichž se přesýpá písek. | Foto: Michal Hančovský

Co budete považovat za měřítko svých úspěchů coby ředitele GVUO?

JIŘÍ: To ať hodnotí druzí. Moje měřítka nejsou kvantifikační. Chtěl bych, aby GVUO byla instituce fungující dovnitř i navenek, aby se chovala společensky zodpovědně, aby byla proaktivní, možná v některých ohledech i provokativní, spolupracující s živým uměním, s občanskou společností, která slouží dětem, seniorům, hendikepovaným. Jsme jedna z mála institucí, která se programy pro znevýhodněné zabývá více než deset let.

Přál bych si, aby GVUO zanechala stopu v místě, kde funguje. Dlužno říci, že nějakou dobu stopu nezanechávala, ale snad už se to obrátilo. Galerie by měla zaznamenávat stopu pro budoucnost, aby někdo, kdo tu bude sedět za sto let, neřekl, že se tady kolem roku 2023 nic nedělo. Když jsem studoval novinové útržky z roku 1926, kdy se galerie otevřela, zjistil jsem, že tehdejší program nebyl zas tak rozdílný oproti současnosti. Konaly se tu výstavy, přednášky, fungovala pedagogika cílící na mladou generaci, byly tu umělecké ateliéry. Je to v jiných barvách, rozsahu a době, ale je to něco, o co se snažíme neustále. Sto let v tomto měřítku neznamená vůbec nic. 

Galerie má být podle Jiřího Jůzy proaktivním, někdy až provokativním účastníkem společenské diskuze. | Foto: Roman PolášekGalerie má být podle Jiřího Jůzy proaktivním, někdy až provokativním účastníkem společenské diskuze. | Foto: Roman Polášek

Článek vznikl v rámci placené spolupráce.

Související

Úspěch, který přesahuje hranice regionu. Proměna ostravských jatek na muzeum zaslouží obdiv
Interiér a architektura

Úspěch, který přesahuje hranice regionu. Proměna ostravských jatek na muzeum zaslouží obdiv

Zuzana Šimerová - 13. 7. 2022 - 6 min.

 Obrat k lepšímu. Projekt Ostrava 360° má pomoct městu zlikvidovat nevhodnou reklamu v ulicích
Interiér a architektura

Obrat k lepšímu. Projekt Ostrava 360° má pomoct městu zlikvidovat nevhodnou reklamu v ulicích

Nikol Galé - 13. 4. 2021 - 8 min.

Ambiciózní Ostrava. Třetí největší sídlo republiky má novou funkci městského architekta a vize, jak zlepšit kvalitu života
Interiér a architektura

Ambiciózní Ostrava. Třetí největší sídlo republiky má novou funkci městského architekta a vize, jak zlepšit kvalitu života

Nikol Galé - 27. 1. 2021 - 8 min.

výstava czd
web expo
SHOP Snoubení
job lab 2024