Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Lauřin tým ve skupině Creative AI Track na MIT Media Lab Berlin Campu | Zdroj: archiv Laury Kuklové Lauřin tým ve skupině Creative AI Track na MIT Media Lab Berlin Campu | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Prague College mi otevřela oči v tom, čemu se chci v designu věnovat, říká Laura Kuklová, která vyměnila český vzdělávací systém za britský

Laura Kuklová vystudovala Bakalářský studijní program na Fakultě designu a umění v Plzni, kde se věnovala grafickému designu a vizuální komunikaci. Nebyla však úplně spokojená se vzdělávacím systémem na české škole, a tak její další studium směřovalo právě na Prague College, která spadá pod britský vzdělávací systém. Škola si zakládá především na svém přístupu otevřeném diskusi, prohlubování tzv. design thinkingu a propojování studentů různých kultur. V rozhovoru Laura srovnává, jak probíhalo její studium v Plzni a v čem tkví rozdíl při studiu na Prague College. Zároveň představuje svou práci a ukazuje, jak se styl výuky, který se jí osvědčil, promítá do jejího vlastního přístupu k práci s dětmi.

Lauro, ty jsi zároveň designérka a učitelka, ráda bych se dotkla obou částí tvé osobnosti. Nejprve tedy čemu se na poli designu chceš věnovat?

LAURA: To, čemu bych se na poli designu mohla věnovat, mi ukázala Prague College. Moje magisterská práce byla něco úplně jiného, než jsem dělala doposud. Studovala jsem grafický design a vždycky jsem si myslela, že to bude to, co budu dělat. Pak jsem si ale uvědomila, že to pro mě není dostačující a že v designu je toho mnohem víc k objevování. Na Prague College jsme měli otevřené téma na zpracování magisterské diplomové práce, nebyly vlastně stanoveny žádné hranice, mělo jít o tzv. design innovation. Na jednu stranu jsem byla zpočátku docela ztracená, ale na druhou stranu mi to otevřelo úplně nová pole. A právě skrze svou magisterskou práci jsem se dostala k práci s dětmi, protože jsem spolupracovala právě s vlastní skupinou dětských designérů. A i přestože jsem si do té doby nikdy nemyslela, že bych pracovala s dětmi, najednou mi to, co dělám, dávalo smysl. 

Lauřin tým ve skupině Creative AI Track na MIT Media Lab Berlin Campu | Zdroj: archiv Laury KuklovéLauřin tým ve skupině Creative AI Track na MIT Media Lab Berlin Campu | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Co stálo za tvým rozhodnutím přejít z bakalářského studia grafického designu v Plzni na obor Future design na Prague College?

LAURA: Upřímně to byl takový experiment. Měla jsem pauzu po bakalářském studiu a s kamarádem jsme se byli na Prague College podívat už když jsme končili bakaláře. Škola nás zaujala, jenže v té době neměla Magisterský studijní obor. A pak, když jsem byla na půl roku v Londýně, jsem se dozvěděla, že Magisterský obor v příštím roce otevřou. S vedoucím Petrem Knoblochem jsme měli pár hovorů, a on mi říkal, co vlastně ten obor bude obnášet. Jelikož Petr začínal obor vést úplně od počátku, chtěl ho dotvářel spolu s námi, s prvními studenty oboru, což mi přišlo jako zajímavá příležitost.

Prague College se pyšní specializací na design thinking, otevřenost a debatu, kdežto tradiční školy se soustředí více na efektivitu. Můžeš tedy srovnat studium v Plzni a na Prague College?

LAURA: Ten rozdíl jsem pozorovala už od začátku. Plzeň byla klasická škola, kde jsme prošli úplně vším, za což jsem velice ráda. Jsem i člověk, který rád tvoří rukama, a jsem vděčná za to, že jsem prošla více disciplínami, jako například figurální kresbou a tvorbou knih. Ale jak říkáš, je to hlavně o zaměření na vizuál, alespoň bakalářský obor, se kterým mám zkušenosti. Narozdíl od Prague College, kde bylo prvním úkolem vytvořit nový vizuál Prague College, ale vlastně ten projekt nebyl o vizuálu jako takovém. Na začátku jsme všichni začali nosit návrhy a skici, jak jsme byli zvyklí, ale Petr je smetával ze stolu. Ptal se, co jsme vlastně za školu, jaká je její pozice na trhu, kdo jsou lidé, které oslovujeme a my jsme se museli ponořit až úplně do hloubky a téma nejdříve pochopit. Bylo to úplně poprvé, co jsem něco takového dělala.

Průběh MIT media lab workshopu v Berlíně | Zdroj: archiv Laury KuklovéPrůběh MIT media lab workshopu v Berlíně | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Když sis vyzkoušela na obou školách vlastně totožné zadání, byl rozdíl ve výstupech, které jste odevzdávali? Protože o vizuál jde na obou těch školách, ale na každé používáš jiný přístup.

LAURA: V Plzni to byly projekty, které se vytvořily a zavřely do šuplíku. Vytvářeli jsme je za nějakou určitou dobu, kterou jsme na to dostali. Na Prague College těch projektů tolik nebylo. Za dva roky byl jeden maličký projekt, který jsem zmínila na začátku, který nám otevřel oči a ukázal, co je to research. K dalšímu projektu jsme měli přizvanou externistku Michaelu Büsse, která vedla převážně online lekce na téma spekulativní design, což pro mě bylo náročné, protože to bylo hodně filozofické. Navíc jsem v té době teprve začínala se studiem v angličtině. 

Jak tedy znělo zadání projektu, který se měl zabývat spekulativním designem?

LAURA: Zadání bylo City living, ale každý došel úplně jinam. Já jsem nejdřív zkoušela přemýšlet o městě a jeho obyvatelích jako o tanci, pořád jsem řešila lidi, dav a mou vášeň pro tanec, ale nikam to nevedlo. A potom jsem se dostala k ptákům v městském prostředí, jací ptáci tady jsou. Otázkami, zda se na prostředí zadaptují, nebo jestli přijdou do města jen na chvíli, či se městu úplně vyhnou. Vznikl z toho návrh projektu, takového sociálního experimentu založeného na výzkumu. Později jsem také připojila vizualizace potenciálních situací. Jde o Bird simulator, což je taková helma, kterou si dáš na hlavu ve městě tam, kde je rušno. Do uší se ti přenesou zvuky z parku, zpěv ptactva nebo šumění stromů. Ale zároveň, protože spekulativní design má provokovat, tak tím, že člověk simulátor zapne, tak se zvuk městského ruchu zase přenese zpátky do parku. Člověk by měl na sobě helmu a v daném parku by byly mikrofony a zároveň reproduktory, které tam přenáší ruch z centra. Toto byl projekt spekulativního designu, který trval jeden semestr a doplňoval naši hlavní ateliérovou práci.

Lauřin projekt Bird simulator na téma Speculative design | Zdroj: archiv Laury KuklovéLauřin projekt Bird simulator na téma Speculative design | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Už tehdy, ve druhém semestru prvního roku, jsem se začala dotýkat tématu, kterému se pak věnoval i můj magisterský projekt. Řešila jsem vzpomínky a emoce, hodně jsem zkoumala způsoby čtení emocí a pocitů, jak daleko je věda, jestli jsou nějaké systémy, které snímají, co se děje v mozku, jestli se rozeznávají emoce. Výstup celého semestru byl „pouze“ research na téma, které nás zajímá.

Nebyl to pak problém, když jste měli reálnou zakázku, kde se od vás něco očekávalo, a vy jste ji museli vyhovět, a přišli jste s tím, že jste odevzdali výzkum týkající se tématu, cílové skupiny a podobně? Bylo to vítané?

LAURA: To přesně jsme na konzultacích řešili. Naše škola nezpracovávala zakázky, ale došlo k tomu, že jsem pracovala paralelně na zakázkách. Klienti chtěli pouze vizuál, ne důkladný výzkum. Ale Petr nám toto přesně říkal: „Už záleží jen na klientech. Bude klientela, která to nechce, nebo ta, která vnímá problematiku do hloubky a stojí o výzkum.“ A chtěl, abychom to byli my, kdo tento přístup prosadí.

Ve vašem ateliéru je také kladen důraz na technologie a inovace. K jakým technologiím nebo novým postupům ses dostala?

LAURA: Úplně jsme si doslova osahali „VRko“, protože spolužák používá virtuální realitu. Má doma studio, takže jsme k němu jeli na „field trip“, kde jsme si vyzkoušeli, jak se kreslí ve virtuální realitě nebo jak se používá v tvorbě designu. Zkusili jsme si navrhnout auto tím, že jsme si do něj sedli a kreslili okolo sebe a nemuseli složitě řešit měřítko. To bylo velmi zajímavé. Ukázal nám, jak VR používá v praxi.

Při teoretické práci jsi počítala s nějakými novějšími technologiemi?

LAURA: Ano. Petr vždy říkal: „Say no to fairy tales, yes to science-fiction.“ Musí jít o téma, na kterém se už pracuje, někdo se mu věnuje a vyvíjí se. O Elonu Muskovi jsme mluvili téměř každou hodinu. Vlastně jsme se pokaždé snažili zjistit, co je nového, jak by se to dalo použít, a jakým směrem to postupuje.

Měli jste k tomu i nějaké přednášky? Třeba světové trendy, kam věda spěje či kam spějí technologie nebo jste to řešili v rámci ateliéru?

LAURA: My jsme to řešili spíš v rámci ateliéru. Dávali jsme si přednášky sobě navzájem, protože každý si pracoval na svém projektu a každý byl někde jinde. V ateliéru jsme byli zajímavá skupina. Byli jsme dost různorodí a každý se věnoval něčemu jinému. Byla tam holčina, která se zajímala o architekturu, spolužák, který se zajímal o technologie výroby nebo VR. Seděli jsme v kruhu a prezentovali náš týdenní postup. Byla to taková mini přednáška, protože jsme si sdíleli, kdo co zajímavého zjistil nebo co je nového ve světě technologií. 

Během konzultací v ateliéru se studenti učí jeden od druhého. | Zdroj: archiv Laury KuklovéBěhem konzultací v ateliéru se studenti učí jeden od druhého. | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Přišlo ti, že je škola kulturně rozmanitější?

LAURA: My jsme se bohužel v ročníku sešli samí Češi. Začínal s námi sice jeden kluk z Holandska a jeden kluk ze Sýrie, ale oba skončili vcelku brzy. Jedna slečna měla ruské kořeny, ale jinak jsme byli všichni Češi. Trochu jsem se těšila na mezinárodní prostředí, ale to bohužel nevyšlo. Vím, že studenti z ateliéru Fine Art měli větší kulturní průřez.

Teď trochu ke tvé profesi učitelky. Máš pocit, že to, jak tebe učili na Prague College, nějak ovlivnilo způsob, kterým nyní vyučuješ? 

LAURA: Já pracuji jako asistent učitele, takže vyloženě neučím a nemůžu úplně rozhodovat a vést hodiny. Kde jsem se ale určitě snažila tento systém implementovat bylo, když jsem pracovala na vývoji Monteyho, mé diplomové práce, s mými čtyřmi studenty – spoludesignéry. Sestavila jsem plán, protože jsem chtěla děti jako své kolegy provést designovým procesem již od začátku. Spolupracovala jsem se čtyřmi studenty ze ZUŠ, ve městě, ze kterého pocházím. Tam jsem dojížděla každý týden na společné sezení. Představila jsem jim projekt, jehož cílem bylo vytvořit robotického společníka pro děti, který by fungoval na principech umělé inteligence. Nejdřív jsem musela přijít na koncepci, protože jsem vlastně nevěděla, co děti chtějí a potřebují. Snažila jsem se, aby naše sezení byla hodně otevřená, bylo ale poznat, jak jsou děti sevřeni českým školním systémem. Z mého přístupu byli nadšení a líbilo se jim, že si mohli Montyho vytvořit téměř sami a přicházet díky tomu na to, co vlastně chtějí.

Na svém magisterském projektu spolupracovala Laura s dětmi jako svými spoludesignéry. | Zdroj: archiv Laury KuklovéNa svém magisterském projektu spolupracovala Laura s dětmi jako svými spoludesignéry. | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Co jste nakonec zvolili za ústřední téma tohoto projektu?

LAURA: První otázky byly, jak má Montey vypadat, zda to má být nějaký objekt, nebo naopak součástí další věci? Kdy s ním budou interagovat? Důležité bylo zjistit, co děti nejvíce trápí, co je vlastně jejich téma, čím žijí. Vyplynulo, že je to škola. Děti jsou ve škole každý den, kde mají kamarády a tráví tam většinu svého času. Ptala jsem se, zda vůbec chtějí, aby se s nimi o škole někdo bavil a jaká je jejich komunikace s rodiči, co se týče školy.

Finální prezentace Lauřiny diplomové práce – Monteyho. | Zdroj: archiv Pracgue CollegeFinální prezentace Lauřiny diplomové práce – Monteyho. | Zdroj: archiv Pracgue College

Došli jste třeba k závěru, že děti tyto problémy řeší raději s něčím, co si vytvořily, než aby šli za rodiči?

LAURA: Ano. Dělali jsme takový zajímavý experiment, kdy jsme sestavovali konverzaci jen ve smajlících, a oni řekli, že jim to vlastně stačí. Tomu ještě předcházel experiment, kdy jsem zkoušela metodu Wizard of Oz. Dopisovala jsem si, se svolením rodičů, s několika dětmi přes profil Monteyho. Nejprve jsme si posílali obrázky. Pak jsem si i s několika jedinci začala psát. Pro mě bylo šokující, že jim nevadilo nevědět, kdo za profilem stojí. Svěřovali se Monteymu, aniž by věděli, kdo za ním je. Tak vznikl název Montey a původ projektu společníka pro děti. Má za úkol určitým způsobem řídit školní den. Ráno například řekne: „Dnes máš test z matematiky, neboj, to zvládneš, vždyť ses včera učil.“ Nebo „Máš tělocvik, nezapomeň si boty.“ Má za úkol dítě podpořit, když se stresuje kvůli nadcházejícímu testu, nebo jen dodat pocit, že na to není sám. Děti říkaly, že po škole jsou velkým problémem úkoly. Rodiče nemají čas s nimi úkoly dělat a je náročné se zavřít doma a k psaní se dokopat. Radši si půjdou hrát na telefonu, jsou náchylní k rozptýlení. Montey je tam od toho, aby jim úkol připomněl a motivoval je k dokončení. 

Montey tedy funguje na základě umělé inteligence a je funkční?

LAURA: Byl to prototyp, ne plně funkční produkt. Základní myšlenka byla například propojení se školským systémem. Dítě bude komunikovat s robotem, který má přístup k informacím, například k průměru, takže bude moci říct, dneska jsi dostal jedničku, takže se ti zlepšil průměr, to je skvělé.

Podobu Monteymu daly především děti, které Laura provedla celým designérským procesem. | Zdroj: archiv Laury KuklovéPodobu Monteymu daly především děti, které Laura provedla celým designérským procesem. | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Jak jste vlastně došli k formě plyšáka, když šlo o děti mezi dvanácti a patnácti? A jak vypadal proces navrhování dál? Probíhalo všec formou diskuse?

LAURA: Kreslili jsme ho. A nápad, že by měl být chlupatý, přišel od nich. To si také navrhli. Prošli jsme různými designovými metodami. Wizard of Oz, Plus minus interesting, Mind Map a také jsme vymýšleli různé scénáře. Dále jsme řešili, kdy jsou ty situace, kde by Monteyho použili. Jaká je jejich nálada během dne, a kdy by potřebovali mít společníka. Zanalyzovali jsme cílovou skupinu a debatou nám vyšlo pět hlavních hesel, co by Montey měl dělat. Pomůže se školou, dotlačí tě k úkolům, motivuje, upozorní, ukazuje pozitiva. Pak jsme řešili podobu a už ze začátku vznikl nápad, že je to domácí robůtek s nějakou inteligencí. Chlupatý, velké uši, oči, líbilo se jim obměňovat kostýmy, takže Montey má vyměňovací uši a doplňky, i oblečení. Dotkla jsem se programování arduina, což pro mě bylo něco naprosto nového. Následně se vytiskla Monteyho kostra, kamarádka mu ušila kostýmy a prototyp měl nakódováno pět vyměňovacích párů očí.

Finálním výstupem mé diplomové práce byla mimo prototyp Monteyho dvě videa. První z nich byla prezentace, vlastně reklama Monteyho. Byly to ukázky interakcí mezi Monteym a dětmi v jejich každodenním životě. Děti ve videu hrály a já jsem mechanicky ovládala a mluvila za Monteyho. Druhé video byl dokument, kde jsem vysvětlovala celý proces. Jsou v něm rozhovory s dětmi – spolutvůrci. Na ten dokument jsem pyšná, protože myslím, že se povedl. Ukázal, že děti si proces užily a i říkaly, že nevěřily, že projekt dojde tak daleko, a že by Monteyho opravdu chtěly. Můj přítel pracoval u filmu, takže mi pomohl s natáčením, což byl pro děti také zážitek a zkušenost. Především pro jednoho kluka, který je youtuber. Velice se povedla i finální prezentace práce. V Plzni se většinou jen pověsil plakát na konstrukci.

Tady nám byl dán prostor, a ve spolupráci se studenty z ateliéru Fine Art jsme řešili celkový koncept výstavy a prostorové řešení sami. Plochu pro svou prezentaci jsem předělila zdí. V jedné části jsem vytvořila krámek, kde Montey seděl a lidé si ho mohli vyzkoušet a zhlédnout reklamní slot. Ve vedlejší části vzniklo minikino, kde se promítal dokument o procesu výroby Monteyho. 

Výstrupem Lauřina projektu bylo i video, které obsahovalo rozhovory s dětmi a jejich postřehy k tomu, jak je Laura během navrhování vedla. | Zdroj: archiv Laury KuklovéVýstrupem Lauřina projektu bylo i video, které obsahovalo rozhovory s dětmi a jejich postřehy k tomu, jak je Laura během navrhování vedla. | Zdroj: archiv Laury Kuklové

Plánuješ Monteyho realizovat, spojit se s někým, kdo dělá umělou inteligenci, a dát projekt do pohybu?

LAURA: Doufám, ale je to technicky i finančně velice náročné, pro jednotlivce vlastně nerealizovatelné. Ale v rámci práce na projektu jsem byla ve spojení s českou pobočkou IBM. Potěšil mě jejich zájem a vstřícná reakce. Momentálně si hraji s TJ Botem, což je takový robůtek od IBM, který by myslím mohl Monteymu pomoci alespoň v začátku a přidat mu nějaké schopnosti.

Kde se vidíš do budoucna?

LAURA: Teď pracuji s dětmi, snažím se dohnat nějaké pedagogické zkušenosti. To se mi při magisterské práci líbilo – propojit design a práci s dětmi. Do budoucna by se mi pak líbilo vést kurzy designu pro děti. Ve škole, kde pracuji, máme poškolní aktivitu – robotiku. Teď pojedeme poprvé na turnaj. I tam, na těchto kroužcích, se snažím protlačovat designové a koncepční myšlení. Chci, aby děti přemýšlely o tom, jak by mohly každodenní život změnit k lepšímu, byť v drobnostech, a jak k tomu použít technologie, které jsou jim, jakožto nastupující generaci, tak blízké. 

Článek vznikl v rámci placené spolupráce.

Další články