Radek Kolařík se ve své práci zabývá především projekty z oblasti architektury a urbanismu. Pracoval v Ateliéru SIAL a v kanceláři Jeana Nouvela v Paříži. Má za sebou zdárnou pedagogickou kariéru - působil v ateliéru na UMPRUM, vede ateliér na FA ČVUT, a působí na ARCHIPu. Nyní se chystá do Liberce. Rozhovor přinášíme v rámci série mini rozhovorů s vedoucími (v tomto případě s nastupujícím vedoucím) ateliérů liberecké fakulty umění a architektury.
Čím se zabýváte ve vlastní tvorbě v poslední době? Uveďte prosím nějaký zajímavý příklad toho, na čem právě pracujete nebo toho, co jste nedávno dokončil.
RADEK: Já se ve své práci zabývám vším, co souvisí s obory architektura a urbanismus. Z posledních prací byl výjimečný pavilon na Pražském Quadriennale, které se konalo v červnu tohoto roku. S týmem Kristiána Kubáka jsme vyhráli soutěž na český národní pavilon, který zabral celou západní třetinu ostrova Štvanice. Přípravě obnovy ostrova, věřím, se budeme věnovat v brzké době. Na českém pavilonu šlo o půldruhého roku trvající práce ve velkém týmu režisérů, scénických a kostýmních výtvarníků z Čech a scénáristů ze Španělska.
Můj ateliér RKAW teď pracuje na rekonstrukci budovy Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze na Žižkově. Zahájili jsme realizaci obchodního centra v Hradci Králové, a ještě pracujeme na dvou velkých administrativních projektech. Věnujeme se různým měřítkům, různým typologiím. Práci volím podle toho, jak vypadá vztah s klientem a šance na dobrou spolupráci.
Jaké ateliérové zadání považujete za nejlepší? Uveďte také nějaké zajímavé příklady studentské tvorby týkající se daného zadání.
RADEK: Nedomnívám se, že lze soudit ateliérová zadání podle toho, zda jsou horší nebo lepší. Myslím, že je důležité, jakým způsobem je práce zadávána, a jakým jsou vedeny konzultace. Od počátku svého působení v roli vedoucího ateliéru ̶ ať už s Evou Jiřičnou na uměleckoprůmyslové škole, v ateliéru v Dejvicích nebo jako vedoucí předmětu Architecture and city na ARCHIPu ̶ spíše zadávám témata, v rámci kterých si s jednotlivými studenty definuji zadání.
Chci, aby se sami studenti podíleli na formulaci zadání, protože je potřebuji poznat. V tom okamžiku znám jejich reflexi, a vím, jak reagují na téma versus kontext, do něhož to téma mají zpracovat. Umožňuje mi to velmi rychle si uvědomit, jak vnímají prostředí a jakou zkušenost s podobným zadáním mají. Částečně je to pedagogický nástroj, jak se studentům přiblížit co nejvíce. Z toho se pak odvíjí postup práce se studenty. V úvodu více hovoříme, diskutujeme. Studenti poznávají prostředí, do něhož mají návrh zasadit, diskutujeme témata tak, aby poznali všechny možné způsoby přístupu a zpracování tématu. Aby si vybrali to, co považují za nejvhodnější. Aby své rozhodnutí byli připraveni srozumitelně zdůvodnit. Aby za to rozhodnutí nesli odpovědnost. Ve výsledku je pro mě hodně důležité, aby si student uvědomil, jaká je jeho role ve vztahu ke konkrétnímu zadání nebo v rámci toho, co studuje.
S výjimkou bakalářských a diplomových projektů (což jsou samostatné práce a mělo by to na nich být vidět), konzultuji se studenty společně, protože se domnívám, že se mohou učit od sebe navzájem. Já pak mohu diskuzi cíleně moderovat. Studenti mě vidí také tápat a hledat způsob práce. Je mým úkolem, aby si uvědomili, že architekt nebo jakýkoli profesionál nezná vždycky na otázku odpověď. V první řadě ale musí najít tu správnou otázku a zřetelně ji formulovat.
Jak vypadají vaše plány do budoucna? Na co byste se chtěl ve svém novém ateliéru nejvíce zaměřit? Jaké přednosti má podle vás studium na FUA TUL?
RADEK: Já jsem byl novým panem děkanem (Ing. arch. MgA. Osamu Okamura – pozn.red.) požádán, abych koncipoval ateliér, který bude v rámci škály ateliérů liberecké fakulty zaměřen na urbanistické úlohy zabývající se problematikou města, krajiny a jejich vzájemného vztahu. Tento semestr se bude se mnou na vedení ateliéru podílet Mark Johson z Denveru, americký krajinářský architekt, spolu s mladou kolegyní Michaelou Říhovou. Připravujeme takové urbanistické zadání, aby se v něm promítly základní otázky, které je potřeba si klást, uvažujeme-li o budoucnosti města, krajiny a veřejného prostoru. Studenti tak budou mít možnost poznat jistou část širokého oboru urbanismu, uvědomit si její polohu v rámci této disciplíny, dotknout se problematiky územního plánování, tvorby adaptace města na požadavky dneška – tedy možná toho, čemu by se dalo říct utváření vize.
doc. Radek Kolařík. Foto: archiv Radka Kolaříka
Mě prostředí této školy láká, protože je (stále) mladá. Založil ji můj první šéf ̶ Jiří Suchomel (rozhovor s ním je také součástí této série – pozn.red.). Jiří mě v době, kdy ji zakládal, oslovil – tehdy jsem ale v Liberci z časových důvodů učit nemohl.
Pro mě je atraktivní rozměr školy, který je menší v porovnání se školou v Dejvicích a srovnatelný s uměleckoprůmyslovou školu. Takový rozměr je mi sympatický. Očekávám vitalitu, která je pro mě základní podmínkou. Já mohu reagovat na to, co studenti přinesou, ale nevidím smysl práce učitele v tom, abych (pouze) sděloval informace. Učení pro mě má smysl tehdy, když studenti sami cítí potřebu a já mám důvod reagovat na jejich podněty, které mohou dál rozvíjet.
Článek vznikl v rámci placené spolupráce.
