Pokud výuka designu nevymáhá přístup k odpovědnosti, tak je zastaralá a ignorantní. Nová nadějná generace a její otevřený pohled na stav oboru

Výpověď nastupující generace designérů: o své dojmy se dělí Kateřina Rydlová, Filip Krampla, Milan Flíček, Hana Vopravilová a Valérie Záhonová. | Foto: archiv Kateřiny Rydlové / Filip Švácha / archiv Milana Flíčka Výpověď nastupující generace designérů: o své dojmy se dělí Kateřina Rydlová, Filip Krampla, Milan Flíček, Hana Vopravilová a Valérie Záhonová. | Foto: archiv Kateřiny Rydlové / Filip Švácha / archiv Milana Flíčka

Z kraje nového tisíciletí hledala publikace Designing the 21st Century odpověď na otázku, co čeká v následujících letech oblast designu. S vědomím, že její tehdejší zaměření neodpovídalo civilizačním potřebám, generovala tehdejší komunita designérů jednu šlechetnou prognózu za druhou. Osobnosti jako Jasper Morrison, Enzo Mari nebo Jane Atfield popisovali budoucnost oné disciplíny více imateriální a humánní, uživatelskou než konzumentskou, přátelskou, humornou a více spjatou s dětmi, starými či lidmi s postižením. Dnes jsme skoro ve čtvrtině a humánních tendencí je v našich končinách jako šafránu.

Právě v téhle době se rodila generace, která dnes stojí na prahu svého tvůrčího potenciálu. Snaží se inovativně odpovídat na aktuální otázky designu, který jako disciplína reflektuje způsob, jakým věci používáme, produkujeme a spotřebováváme. Přičemž současná společnost svou transformací šibalsky otřásla základy nejedné definice – design nevyjímaje. Za každým rohem číhá krize a nutnost uvažovat o designérských postupech, vzdělávání a rozvíjení vazeb na další obory je bezprecedentní. Jaké to je, se v téhle době vrhnout po hlavě do designu? Ptám se inovativně smýšlejících designérů narozených na přelomu tisíciletí, jací jsou spotřebitelé, proč se rozhodli dávat věcem tvar a co jim v současné disciplíně designu chybí.

Design – to nic konkrétního neznamená

Ačkoliv je nepochybně precizní průmyslovou designérkou, nejsilnější stránkou Kateřiny Rydlové je pravděpodobně empatie. S nemalou dávkou lidskosti se věnuje designu zdravotnických pomůcek – mimo unikátního Body Moody, které teplem ulevuje od menstruačních bolestí, se v minulosti zaměřila i na alternativu k těhotenským testům nebo neinvazivní pomůcku na léčbu inkontinence. Právě nemocniční prostředí, kde se potkávají přístroje s emocemi, ji fascinuje a věří, že nemusí být tolik stresující – a že právě design je nástrojem, který tomu může pomoci.

Integrovat inovativní hřející technologii do důstojného, v Česku šitého body zabralo Kateřině bezmála pět let. | Foto: Adéla MitrengováIntegrovat inovativní hřející technologii do důstojného, v Česku šitého body zabralo Kateřině bezmála pět let. | Foto: Adéla Mitrengová

Body Moody představuje elegantní možnost užití tepla k úlevě od menstruačních bolestí. V reakci na zadané téma závislosti, které si Kateřina zkonkretizovala jako závislost na ibalginu, vznikl projekt už během studií. Dnes je body na trhu dostupné. | Foto: Adéla MitrengováBody Moody představuje elegantní možnost užití tepla k úlevě od menstruačních bolestí. V reakci na zadané téma závislosti, které si Kateřina zkonkretizovala jako závislost na ibalginu, vznikl projekt už během studií. Dnes je body na trhu dostupné. | Foto: Adéla Mitrengová

Přestože Kateřina může být díky svému smýšlení označena až za prototyp ryzí designérky, často bojuje s pocitem, že se nemá kam zařadit. Více, než komunita designu, je jí bližší svět podnikajících žen, kde nachází pochopení, a také oblast UX designu. „Ačkoliv se UX designéři více zaměřují na digitální výstupy, jejich přístupy k vývoji jsou mi bližší a aplikuji je na svou vlastní materiální tvorbu – pozoruji, testuji, naslouchám.“ Design zdravotnických pomůcek se jako velmi specifická disciplína u nás řeší minimálně, informace a inspiraci tak Kateřina čerpá ze zahraničních knih a médií. „Tuzemská periodika se především zmiňují o designu na pomezí umění, což moje disciplína není. Často si tak připadám nějak mimo.“ Prostor pro seberozvoj pak našla především při praxi ve firmách, kde na design dbají a věnují mu patřičný čas i finance ve vývoji.

Hana Vopravilová se věnuje designu skla, a tedy i oněm volným objektům na pomezí designu a umění. Její projekty volně reagují na konkrétní momenty sklářských výrobních technologií a dotýkají se i jejich materiality a široké škály problematik. Hana tak mnohdy v rámci konceptů zachází s termínem udržitelnosti – sama však přiznává, že to je kvůli energeticky náročné výrobě skla nemalé sousto. „Sklo je naprosto obdivuhodný materiál se spoustou pozitivních vlastností, včetně ohromného recyklačního potenciálu. Ačkoliv i umělecké zpracování skla k využívání těchto hodnot prostor nabízí, umělecké prostředí k tomu nevyzývá.“ Zkrátka, tradice má stejnou váhu jako inovace. „Sklo funguje jako médium a pojem udržitelnosti se tak v autorských tendencích může lehce zvrtnout v čistou povrchnost. Často tak bojuji s pocitem, že výsledky mé práce v podstatě nejsou potřeba.“

V rámci jednoho z projektů se Hana zabývala nevyužívanými sklářskými formami a jejich upcyklačním potenciálem. Z nově poskládaných forem vznikaly skleněné nádoby, které následně tvořily celek s částmi forem. | Foto: Sára Chalupová / archiv Hany VopravilovéV rámci jednoho z projektů se Hana zabývala nevyužívanými sklářskými formami a jejich upcyklačním potenciálem. Z nově poskládaných forem vznikaly skleněné nádoby, které následně tvořily celek s částmi forem. | Foto: Sára Chalupová / archiv Hany Vopravilové

Hana se aktuálně věnuje obalovým materiálům, zkoumá jejich opomíjené struktury a integruje je do skla, mnohem důstojnějšího média. | Foto: David StejskalHana se aktuálně věnuje obalovým materiálům, zkoumá jejich opomíjené struktury a integruje je do skla, mnohem důstojnějšího média. | Foto: David Stejskal

Hořkosladká udržitelnost – ve výrobě i společnosti

Terminologie udržitelnosti je skloňovaná především v kontextu módního průmyslu, částečně i kvůli náročnosti uživatelského hlediska. Móda je často označována za přežitek, který z civilizační podstaty není potřeba navrhovat, a s ním spojená problematika může být tak lehce svedena na spotřebitelskou odpovědnost. Fashion designér Milan Flíček pochází z jižních Čech, již několik let ale žije a pracuje v Kodani. Tomuto názoru oponuje: „Oblečení definuje, kdo jsme, a to je překrásné. Je to naše řeč, kterou můžeme mnohé vyjádřit, a je nutné se smířit s tím, že se společnost rozmanitosti v módě nevzdá – tedy, oblečení je potřeba navrhovat a produkovat. Já to ale vnímám jako ohromný potenciál pro změnu.“

Milan aktuálně působí v kolektivu značky Our Shift, kterou spoluzaložil. Mimo designéry se definují i jako aktivisté a jejich kolekce vznikají v reakci na konkrétní problematiky, na které se snaží upozornit. Jednotlivé kusy pak přebírají úlohu transparentu. „Aktivismus musí být provokativní, aby přitáhl pozornost a posléze mohl i poučit. To je hlavním účelem aktivismu spojeného s touhou ke zlepšení společnosti. Tak to děláme my a dělat to může kdokoliv, vždyť zvolení oblečení je samo o sobě každodenní akt nenuceného aktivismu.“

Milan aktivistický přístup zvolil už při navrhování své diplomové práce. Inspiroval se činem Jana Palacha a propojil ho s problematikou enormního pálení oblečení. Jméno kolekce F*CKING STOP BURNING CLOTHES! se objevilo i na šálách, které tak plní funkci transparentu během přehlídky i každodenního nošení. | Zdroj: Archiv Milana FlíčkaMilan aktivistický přístup zvolil už při navrhování své diplomové práce. Inspiroval se činem Jana Palacha a propojil ho s problematikou enormního pálení oblečení. Jméno kolekce F*CKING STOP BURNING CLOTHES! se objevilo i na šálách, které tak plní funkci transparentu během přehlídky i každodenního nošení. | Zdroj: Archiv Milana Flíčka

Kolektiv značky Our Shift se věnuje upcyklaci a navrhování alternativ, skrz které nabádá k odpovědné spotřebě — považují za zřejmé, že produkce nabízí příležitost ke změně a spotřebitelské edukaci. Jejich nejnovější kolekce MAKE LESS, THANKS vznikla jako reakce na enormní množství stanů, které lidé opouští po skončení festivalu v Roskilde. Výstupem byla upcyklovaná aktivistická kolekce pláštěnek a doplňků ušitá právě z opuštěných stanů, skrz kterou na problematiku upozorňovali mimo jiné i na mole loňského Copenhagen Fashion Week. | Foto: Anna SokurKolektiv značky Our Shift se věnuje upcyklaci a navrhování alternativ, skrz které nabádá k odpovědné spotřebě — považují za zřejmé, že produkce nabízí příležitost ke změně a spotřebitelské edukaci. Jejich nejnovější kolekce MAKE LESS, THANKS vznikla jako reakce na enormní množství stanů, které lidé opouští po skončení festivalu v Roskilde. Výstupem byla upcyklovaná aktivistická kolekce pláštěnek a doplňků ušitá právě z opuštěných stanů, skrz kterou na problematiku upozorňovali mimo jiné i na mole loňského Copenhagen Fashion Week. | Foto: Anna Sokur

Udržitelnost v designu ve velké míře ovlivňuje i vizuální stránku věci, často ale na úkor atraktivity a ztráty zájmu širšího publika. Když Filip Krampla v roce 2018 debutoval na pražském Designbloku s kolekcí nábytku Sokui, na první pohled nic nenaznačovalo, že se jedná o důmyslný experiment, upozorňující na užívání toxických lepidel v produkci dřevěného nábytku a s ním spjatou problematiku dopadů. Filip se tehdy rozhodl metodou pokus-omyl vyvíjet po vzoru tradičních japonských technik rýžové lepidlo. Na jeho základě pak navrhl současnou a neotřelou kolekci nábytku. Ačkoliv jsou Filipovy autorské tendence přímo spjaté s problematikou aktuální produkce, za krizi by aktuální stav neoznačil. „Intenzivně zažíváme dobu, která je díky mnoha faktorům velmi turbulentní — vnímám to ale spíše jako příležitost uvědomit si, jak křehký náš systém produkce věcí je a kde má potenciál pro změny, které povedou k jeho stabilitě. Obecně se jedná ale o velký a komplexní organismus.“ Sám se dál v rámci doktorského studia věnuje různým přístupům v produkci nábytku. Současně pracuje na designu a vývoji pro ostatní klienty.

Užití rýžového lepidla nepředstavuje řešení aplikovatelné na sériovou výrobu, zejména díky mnoha technologickým aspektům, efektivitě výroby a ceně produktu. | Foto: Filip ŠváchaUžití rýžového lepidla nepředstavuje řešení aplikovatelné na sériovou výrobu, zejména díky mnoha technologickým aspektům, efektivitě výroby a ceně produktu. | Foto: Filip Švácha

Za zrodem křesla Li stojí myšlenka maximálního využití dřeva. Koncept počítal s použitím ligninu který je odpadem při výrobě papíru jako hlavní složky lepidla pro výrobu překližky. Tvarosloví vychází z polotovaru výroby a minimalizuje ořezový odpad. | Foto: Johana NěmečkováZa zrodem křesla Li stojí myšlenka maximálního využití dřeva. Koncept počítal s použitím ligninu který je odpadem při výrobě papíru jako hlavní složky lepidla pro výrobu překližky. Tvarosloví vychází z polotovaru výroby a minimalizuje ořezový odpad. | Foto: Johana Němečková

Valérie Záhonová vystudovala design a aktuálně pracuje jako materiálová konzultantka pro matériO Prague. Ačkoliv si je vědoma přesahů schopností designéra do teoretické roviny, materiální tvorbu vnímá jako prostředek, který k řešení potřebujeme. V rámci své diplomové práce se zaměřila na sociálně-interaktivní potenciál designu na české vesnici. Navzdory rozšíření této metodologie, zejména ve Skandinávii, se zdá, že se tuzemské scéně do podobných přístupů zrovna dvakrát nechce. Valérie se až na stáži ve Švédsku přesvědčila o tom, že kontext a vliv věcí nemusí být designem opomíjené otázky — a že sociální intervence mohou být jeho výstupem. Koho jiného bych se měla zeptat, jestli je Česko na rozvoj oblasti inkluzivního designu připraveno. „Nemyslím si, že je nutné pokládat si tuto otázku. Pokud se něco děje a má to pozitivní společenskou odezvu, pak je odpověď jasná. Zdá se mi, že na to spíš nejsou připravené vzdělávací instituce. Tam změny trvají velmi dlouho.

Valérie podrobila Nítovice bližší analýze, definovala slabé a silné stránky vesnice a na jejich základě určila místa s potenciálem pro rozvoj. | Zdroj: archiv Valérie ZáhonovéValérie podrobila Nítovice bližší analýze, definovala slabé a silné stránky vesnice a na jejich základě určila místa s potenciálem pro rozvoj. | Zdroj: archiv Valérie Záhonové

Tradiční vzdělání – jak transformující se společnost zakopává

České školství potřebuje reformu — to je fakt, který se pokusí vyvrátit málokdo. Design není výjimkou, ačkoliv otázka jeho vzdělávání definitivně není černobílá. Kateřina se do oblasti health care designu zabořila na Ústavu průmyslového designu ČVUT. Ačkoliv je mezi absolventy se svým zaměřením spíše výjimkou, během studia si přišla podporována. „Zadání jsem si vždy dokázala přizpůsobit a u pedagogů to vůbec nebyl problém, naopak, vlastní iniciativa byla velmi vítána. Co jsem si ale dle mého nemusela ze studia odnést, byl balíček teorie naprosto neaplikovatelné na praxi – především konstrukce a technologie výroby.“ Aktuálně Kateřina stojí u vzniku nového oboru přímo specializovaného na design zdravotnických pomůcek, a to na půdě Centra pokročilých inovačních technologií v Ostravě. Po zrovna probíhajícím procesu akreditace by tak v českém prostředí mohl fungovat obor s praxí založenou na podpoře zdravotnických organizací a výrobců zdravotnických prostředků. „Především chceme reagovat na novou nastupující generaci a jejich potřeby a způsoby učení a to je podle nás více zapojení do praxe, forma diskuze, workshopů i práce ve skupinách a učení se komunikace v týmu. A já se strašně těším, že budu moci učit o designu právě v této oblasti.“

Hana studuje v ateliéru Sklo na ústecké FUD UJEP a o technické teorii naopak mluví jako o věci, kterou by uvítala. „Obsáhnout hodnotně vědomosti technologa a designéra skla je prakticky nereálné. Vzdělání zaměřené na konkrétní materiál by ale především mělo dávat prostor ho vnímat v různých kontextech a umožňovat bádání. Instituce by měla sama o sobě dávat podněty a edukovat o širší problematice s materiálem spojené. Určitě by se tím zvýšila úroveň progresivity v ateliérové výuce.“ Když bylo letos u nich v ateliéru zadáno téma udržitelnosti, Hana se místo navrhování rozhodla mapovat potenciál hospodaření a znovuvyužívání energií při zpracování skla. Často ji během procesu ale chyběla technologická podpora. „Chtěla jsem se vyvarovat povrchnímu řešení, které by ve výsledku bylo jen náplastí na ateliérové zadání. A jelikož mi bylo jasné, že nejsem schopna uvést alternativu, byla mým výstupem nakonec instalace upozorňující na onen potenciál.“

O pokládání civilizačních otázek se pokouší modul Planeta B na pražské UMPRUM. Je interdisciplinárním programem zaměřeným na řešení současných environmentálních a sociálních výzev, s důrazem na týmovou práci. Cílem modulu je přispět k udržitelné budoucnosti prostřednictvím podpory inovativních projektů v oblasti udržitelného designu. | Zdroj: planetb.funO pokládání civilizačních otázek se pokouší modul Planeta B na pražské UMPRUM. Je interdisciplinárním programem zaměřeným na řešení současných environmentálních a sociálních výzev, s důrazem na týmovou práci. Cílem modulu je přispět k udržitelné budoucnosti prostřednictvím podpory inovativních projektů v oblasti udržitelného designu. | Zdroj: planetb.fun

Filipův projekt vznikl paradoxně na popud tradičního zadání — návrhu židle — v ateliéru produktového designu na FUD UJEP. Generování čistě nového tvaru mu tehdy nedávalo smysl, ačkoliv měla i estetika velkou váhu, vycházela především z možností a omezení, které zvolený přístup a technologie dovolily. Zadání si tehdy potřeboval přizpůsobit a naplnit ho aktuální podstatou. Možná právě proto je větším zastáncem individuálního přístupu ke studentům a s ním spojeného personalizovaného zadání. „Každý student má své slabé a silné stránky. Je otázka, které je vhodnější rozvíjet. Nutno také podotknout, že napříč vznikem produktu se může každý uplatnit jinak.“ Ptám se, jestli nejsou na místě více otevřená zadání, s prostorem pro jinou interpretaci. A vůbec, je lepší onu udržitelnost po studentech přímo vymáhat, nebo podněcovat jejich zájem teoretickou výukou? „Odpovědnost by se určitě měla stát jedním z pilířů výuky. Vzdělávání je ale velice složité téma, pro mnoho institucí bude nadcházející období velká výzva a možná i bojem o přežití. Vzdělání designu je v Česku pod nánosem akademismu. Tuzemské školní prostředí není na spoustu zadání připravené a často nedokáže pružně reagovat na aktuální potřeby studenta, natož na současné výzvy. „Určitě je na místě větší propojení v rámci různých oborů, a více práce v týmech či skupinách. To by mohlo více simulovat pozdější pracovní uplatnění.“ Jako velkou výzvu vnímá Filip příchod nové generace studentů, která bude vyžadovat změny a nebude se bát ozvat.

Milan akademickou výuku v Česku neokusil – studoval v Anglii na univerzitě v Bournemouth a poté na Královské dánské akademii. „Za mých studentských let jsem samozřejmě mnohokrát s výukou nesouhlasil, obzvlášť během mé rebelské éry. Většinu zadání jsem ale miloval a především jsem respektoval poznatky z návrhářské praxe, které jsou nezpochybnitelné.“ V Kodani studoval Milan program, který vysloveně k udržitelnosti nabádá: Fashion, Clothing and Textiles; New Landscapes for Change. Před diplomovou prací bylo například jeho nutností absolvovat seminář, který se věnoval čtení akademických textů v kontextu udržitelnosti. Podobně jako u Filipa se ptám, zda si dokáže představit, že by vzdělávací instituce zájem o udržitelnost po studentech vůbec nevymáhala. Pokud aktuální výuka designu nevymáhá po studentech jakýkoliv přístup k odpovědnosti, tak si dovolím říct, že je zastaralá a ignorantní. Vím, že se tímhle argumentem mohu dotknout mnohých vyučujících, ale jedná se o moji absolutní individuální pravdu, za kterou si stojím.“ 

Valérie absolvovala produktový designu na UMPRUM. Rok ale strávila studiem ve Švédsku, kde je oblast inkluzivního designu značně rozvinutější. Na symbiózu se studijní strukturou se tedy ptám i jí. „Ze začátku jsem k výuce kriticky nepřistupovala. Ke konci jsem už měla ale se zadáními velký problém — často se mi v nich nedařilo najít něco, co by mě obohacovalo, rozvíjelo nebo dávalo smysl. Začal mě víc zajímat význam věcí a později také kontext, do kterého vznikají a co ve světě dokážou způsobit.“ Nakonec se podobně jako Kateřina naučila zadání trochu obcházet. Trvalo jí to ale dle jejích slov zbytečně dlouho. „Rozhodně si nemyslím, že svět hezké věci nepotřebuje. Jen jsem se v tomhle pojetí nenašla.“

Zlín Design Week se letos věnuje univerzálnímu designu, který si klade za cíl navrhovat produkty a služby přístupné pro co nejširší skupinu uživatelů. Cílem je zmapovat vnímání tohoto principu mezi českými designéry a architekty, zhodnotit jeho potenciál a podpořit novou generaci v jeho rozvoji. | Zdroj: zlindesignweek.comZlín Design Week se letos věnuje univerzálnímu designu, který si klade za cíl navrhovat produkty a služby přístupné pro co nejširší skupinu uživatelů. Cílem je zmapovat vnímání tohoto principu mezi českými designéry a architekty, zhodnotit jeho potenciál a podpořit novou generaci v jeho rozvoji. | Zdroj: zlindesignweek.com

Designérská odpovědnost – ve vlastní spotřebě

Přirozeně se designéři zamýšlí i nad svou vlastní spotřebou. Filip se za příkladného spotřebitele nepovažuje, k věcem si hluboký vztah nepěstuje: Často věci podrobuji všemožným zkouškám, tak mi dlouho nevydrží. Zároveň se jimi snažím moc neobklopovat, čeho mám ale spoustu, je nářadí. To je moje slabost.“ I Valerie se snaží nad svou spotřebou zamýšlet a omezovat ji. V poslední době si libuje v opravách plastových věcí.Plast je fascinující v tom, jak snadno se s ním pracuje. Do prasklých plastových židlí jsem třeba vyvrtala díry a pak je sešila pomocí elektrikářského drátu.“ Inspirovala se tak japonskou metodou opravy kimon sashiko, a tímto se pokouší o její českou zahradní variaci.

Milan se vloni pokusil o radikální počin – za celý rok si nepořídil nic nového, kromě ponožek a bot na běhání. „Mám-li být ale upřímný, miluji sekáče! Sbírám oblečení vysoké krejčoviny a sem tam se zakoukám do originálních a především dobře ušitých, konstrukčně vyřešených kusů oblečení.“ Také si libuje v pánských sakách, ačkoliv má poměrně širokou sbírku, za sběratele se nepovažuje. Zato Hana se ke sběratelství plně přiznává. V šuplíku schovává plata od prášků nebo papírové tašky všech možných značek. Na věcech ale také moc nelpí. Občas provedu nějakou radikální koupi, ale hodně nad takovými rozhodnutími přemýšlím. V čem si hodně libuji, je outdoorové vybavení, ohledně jehož koupě si dovoluji být mnohem víc benevolentní.“ Kateřině v nehromadění věcí pomáhá malý byt. Má slabost pro len a kvůli častému stěhování hodně nábytku z kovu. „Většinu nábytku i oblečení mám od skandinávských značek, aniž bych se na to zaměřovala, ale prostě mi sedí stylem i kvalitou.“

Sociální sítě – nástroj edukace i instantního úspěchu

Oproti předchozím generacím zrcadlí současnou komunitu designu i sociálních sítě, jejichž dopady předkládám k diskuzi. Dle Filipa mají i pozitivní účinky, umožnily uživatele vtáhnout do procesu, což může především vést k lepšímu vztahu k produktu a více propagovat designéra jako plnohodnotnou profesi. „Výroba se stane více transparentní a potenciální uživatele bude edukovat o její náročnosti, a podněcovat tedy uvědomění o hodnotě výrobku. Z uživatelů se stanou fanoušci s hlubokým vztahem k věcem. Podobně o vlivu sociálních sítí smýšlí i Hana. Zmiňuje se ale i o negativních účincích tohoto plnohodnotného marketingového nástroje. „Jako mladší tvůrci, kteří zatím nedosáhli významných přínosů, se můžeme s pomocí sítí dostat více do povědomí. Ten instantní pocit úspěchu ale může být nakažlivý a může svádět k upřednostňování sebeprezentace před tvorbou.“ Zároveň si je vědoma snazšího vstřebávání globálních trendů.

Související

Banánové děti, které propadly designu. V Česku roste silná generace tvůrců s vietnamskými kořeny
Produktový design

Banánové děti, které propadly designu. V Česku roste silná generace tvůrců s vietnamskými kořeny

Eliška Vrbová - 21. 4. 2021

Inspirace přírodou i sázka na individualismus. Vyrostla nová generace českých fotografů
Móda a šperk

Inspirace přírodou i sázka na individualismus. Vyrostla nová generace českých fotografů

Adéla Janíčková - 8. 2. 2019

job shop
shop 4/2024
SHOP Snoubení