„Neuznávám termín speciální potřeby,“ říká odbornice na inkluzivní design Mariana Chytilová, která v roli moderátorky vystoupí na letošním ročníku Konference Zlin Design Weeku. Skrze svou práci se snaží o to, aby firmy i veřejné instituce viděly v přístupnosti příležitost nejen pro úzkou skupinu lidí. Společně jsme se sešly v Centru Architektury a Městského Plánování, kde působí externě jako konzultantka, abychom si popovídaly o tom, jaké jsou nejrozšířenější předsudky o přístupném designu nebo zda u nás máme na tuto problematiku dostatek odborníků.
„Potřeby máme všichni stejné“
Mohla byste našim čtenářům přiblížit, čemu se inkluzivní design věnuje?
MARIANA: Inkluzivní design navrhuje služby a produkty, které si může užít kdokoli. Vy, já, vaše babička, desetiletý synovec, je to jedno. Pracuje s tím, že každý máme jiné potřeby, jiné vnímání světa okolo nás, jiný způsob pohybování se v něm, přičemž ty dané potřeby mohou být v rámci života proměnlivé. Když vezmeme inkluzivní design do hry, vznikne lepší produkt, lepší služba, která může vyhovovat nám všem bez ohledu na to, jestli mám v pravé ruce parézu, berli, miminko nebo mobil.
Studium inkluzivního design u nás nenabízí žádná škola. Jak jste se k tomuto oboru vůbec dostala?
MARIANA: Došla jsem k němu oklikou. Začala jsem studovat speciální pedagogiku a zaměřovala jsem se na znakový jazyk. Zároveň jsem vystudovala dramatickou výchovu pro neslyšící na JAMU. Zažila jsem, jaké je to být odlišná. Vše bylo ve znakovém jazyce. Nestíhala jsem, nechytala vtipy, musela se doptávat. Zažila jsem, jaké to je, být trochu pozadu a muset se neustále přizpůsobovat. Při doktorátu jsem zkoumala přístupnost kulturních institucí, a to konkrétně ve Francii, Švédsku a u nás. Zjistila jsem, že přístupnost řešíme velmi různě. V Česku se přístupnost kultury stále trochu vnímá jako nějaká charita, kterou děláme pro lidi, kteří jsou na tom hůř než my a potřebují naši pomoc. Ve Francii chápou právo na kulturu jako součást národní identity. Ve Švédsku byl přístup takový, že si jsou všichni rovni, mají stejná práva, tedy i právo na přístup ke kultuře. Inkluzivnímu designu jsem se dále věnovala v rámci studia programu Disability Studies v USA. Tam to dostalo jiné grády. Pochopila jsem, že je omezující řešit opatření jen pro jednu skupinu lidí. Opatření prvotně zamýšlené pro lidi s nějakým postižením může přinášet užitek nám všem.
Je podle vás tento přístup nejideálnější?
MARIANA: Je to podle mě příklad hodný následování. Dává mi smysl nevyčleňovat, myslet inkluzivně. A trochu se stydím, že mě to dříve nenapadalo. Dlouho jsme byli zaměřeni na to, že člověk, který je jiný než my, například člověk s postižením, má být předmětem nějaké péče, pomoci nebo podpory. Často mu ale přisoudíme jednu nálepku: člověk s postižením. Nepřemýšlíme nad ním jako nad člověkem s různými charakteristikami, který je stejný jako my. Já moc neuznávám termín speciální potřeby. Myslím si, že potřeby máme všichni stejné – mít možnost se nezávisle rozhodovat, pohybovat, fungovat v tomto světě, objednat si kafe, zajít na záchod, vyrazit na Zlin Design Week nebo si koupit něco u vás v obchodě.
Inkluzivitou k novým možnostem
Jaká sféra veřejného života je podle vás nejpřístupnější?
MARIANA: To je dobrá otázka. Podle mých zkušeností bývá z veřejného života přístupná kultura a v některých případech vysokoškolské studium. Přístupnosti se s velkým nasazením věnují některé knihovny, Centrum architektury a městského plánování, festival Jeden svět, organizace Člověk v tísni nebo třeba Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity, jež odvádí na poli přístupnosti technologií i vzdělávání ohromnou práci. Myslím, že se na přístupnost začínají zaměřovat také pojišťovny, obchody a banky. Právě bankám a e-shopům začíná docházet to, co je již nějakou dobou trend na Západě. Tedy, že pokud budou řešit přístupnost a inkluzivní design svých služeb, otevře se jim obrovský nový trh, který je zatím neadresovaný, nevyužívaný. Ve výsledku to může znamenat nejen nové zákazníky, ale i obecně udržitelnější provoz jejich webu, větší loajalitu ze strany klientů, ale i zaměstnanců.
A co třeba nemocnice?
MARIANA: Ty to určitě řeší, ale svým zajetým způsobem. Bohužel se dostatečně neptají cílové skupiny, co by potřebovala. To je obecně problém, nebo naopak velká příležitost pro inkluzivní design. Já jako inkluzivní designérka neříkám „udělejte to takhle “, ale ptám se lidí s jinou žitou zkušeností, s jiným životním zázemím na to, co potřebují, aby se dobře orientovali, aby se dobře pohybovali, aby mohli využívat dané služby.
V jakém dalším odvětví inkluzivní design nejvíce chybí?
MARIANA: Určitě to je veřejná správa. Úřady a veřejná správa musí být z podstaty věci inkluzivní, srozumitelné a otevřené. I když se mnoho z nich snaží, stále tomu tak není, a přitom jsou naprosto klíčové pro fungování člověka v dnešním světě. Myslím, že k tomu i nepřímo přispívají média a informování o aktuálních věcech tak, aby to bylo srozumitelné pro všechny. Málokdo si uvědomuje, že pokud chceme hovořit k široké veřejnosti o událostech, jako je třeba válka na Ukrajině nebo pandemie covidu, musíme být opravdu velmi srozumitelní, čímž myslím mluvit jazykem devítiletého dítěte. To je totiž jazykový věk, kterému rozumí většina populace. Pokud budeme lpět na svém žargonu a na svých zkratkách, srozumitelní nebudeme.
Existuje nějaká instituce či firma, a teď nemusí být česká, kde by měli inkluzivní design naprosto zvládnutý?
MARIANA: Nevím o nikom, kdo by měl tuto problematiku naprosto zvládnutou. Kat Holmes, která pro Microsoft vytvářela Inclusive Design Toolkit, říká, že inkluzivní design není nikdy hotový, že je jako čistění zubů. Musíte ho praktikovat každý den, pořád a pořádně, aby z toho něco bylo. Hezky má našlápnuto mnoho organizací, institucí i firem. Když pominu technologické giganty, tak se inkluzivně ke svému publiku a zákazníkům chová Tate Modern, The Guggenheim Museums and Foundation, MoMA, veřejná knihovna v Oslo, pražský CAMP nebo i třeba největší český online supermarket. Obrovský kus práce v tomto ohledu udělal festival Jeden svět, který místo toho, aby přístupná opatření outsourcoval, postupně agendu přístupnosti rozpustil do pracovní náplně celého týmu. Přístupnost neřeší jeden člověk, jedno oddělení, ale všichni. To je na české poměry výjimečné.
V rámci přednášky pro TEDxPrague jste uvedla, že ohledně přístupnosti kolují tři předsudky: 1. Přístupnost je jen pro lidi s postižením, 2. Přístupnost se nevyplácí a 3. Přístupnost se mě netýká. Do jaké míry se vám je daří vyvracet? Skrze jaké strategie?
MARIANA: Doufám, že se to daří, ale není to snadné. Myslím, že předsudek – přístupnost se týká jen lidí s postižením – se krásně vyvrací sám: stárnutím populace a našimi vlastními zážitky v momentě, kdy máme kočárek nebo zavazadlo. My všichni se dostáváme do situace, kdy narazíme na určitou bariéru. Pak nám dojde, že třeba snížený obrubník vůbec není špatný nápad.
Druhý předsudek – přístupnost se nevyplácí – je zakořeněný hodně hluboko. Obecně se inkluzivní design vnímá tak, že je drahý a týká se jen malého počtu lidí. Mám pocit, že se zlepšuje povědomí firem i institucí v tom, že vnímají i jeho benefity. Jedná se o zatím neadresovaný trh. Například v rámci výzkumu Click-Away Pound ve Velké Británii přišli na to, že existuje sedm milionů lidí, kteří potřebují přístup na internet, aby si nakoupili. Pokud vy jako obchodník přístupnost neřešíte, tak přicházíte o 17 miliard liber ročně. Všichni si chceme jednoduše a rychle nakoupit. To si některé firmy u nás začínají také uvědomovat. Vždy se vyplácí, pokud nějakou službu vytváříme inkluzivní od začátku. Když se snažíme o to, aby byla inkluzivní až zpětně, je to vždy trochu náročnější na čas, peníze a nikdy to nevypadá ani nefunguje tak dobře.
No a ten poslední předsudek – přístupnost se mě netýká – to je ten, na který člověk narazí, až když se dostane do nějaké bariérové situace, ne v důsledku toho, že si třeba zlomil ruku, ale bariérové proto, že narazí na prostředí, jež pro něj není připraveno, kde se necítí dobře nebo se neorientuje. Jste ve vestibulu metra a nevíte kudy kam? Nemáte signál, nemůžete telefonovat ani zaplatit? Najednou si uvědomíte, že náraz do bariéry znamená určitou frustraci, že existují lidé, kteří tuto frustraci zažívají daleko častěji než my a že my všichni k ní můžeme přispívat, nebo ji mírnit.
Odborníci mezi námi
Když vás osloví instituce či firma s tím, že by od vás chtěla navrhnout komplexní řešení přístupnosti, co bývá prvním krokem?
MARIANA: Většinou se stává, že instituce říkají, že jsou velmi přístupné, a my pak přicházíme na to, že to úplně není pravda. To je příklad i CAMPu, kde se teď bavíme. Začneme uvažovat nad tím, co by šlo zlepšit. Ale v zásadě platí, že je potřeba zhodnotit, jak na tom daná firma nebo instituce je. Zhodnocení neudělám já sama. Jak už jsem říkala, mám nějakou zkušenost, a je potřeba spolupracovat i s lidmi, kteří ji mají jinou. Třeba s lidmi ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, z Pražské organizace vozíčkářů, z ASNEPu nebo s kamarády, kteří používají bílou hůl nebo vozík. Projít si dané místo nebo aplikaci a zjistit, kde jsou bariéry nebo body vyloučení, na které se dá navázat nějakým opatřením. Poté je dobré se ptát, jak na tato zjištění navázat do budoucna, aby podobné bariéry nevznikaly, ale podařilo se vytvořit otevřenější a vstřícnější prostor.
Je u nás odborníků na inkluzivní design dostatek?
MARIANA: To je dobrá otázka. Na jednu stranu zde certifikovaných odborníků tolik není. Někteří se víc zaměřují na přístupnost webu a jiní na přístupnost fyzického prostoru. Na druhou stranu je zde hodně lidí, kteří mají velké znalosti a zkušenosti s přístupnými opatřeními. Jsou to lidé, kteří přístupná opatření sami používají: mobilní aplikaci nevidí, ale poslouchají nebo se v prostředí pohybují a orientují jinak než většina populace. Myslím, že málo využíváme možnosti ptát se právě jich na to, co by jim pomohlo.
I když tedy daná instituce nespolupracuje s odborníkem, stačilo by podle vás, kdyby její zástupci oslovili lidi s jinou zkušeností?
MARIANA: Myslím, že je to dobrý start. Jde o to, zamyslet se nad tím, zda máte různorodý tým, nebo zda je tvořen pěti nebo sedmi mladými lidmi mezi 20 a 40 lety, kteří mají stejný účes, bydlí ve stejné městské části, mají podobné vzdělání i telefon. V tu chvilku vytvářejí zajímavou službu nejspíš jen pro podobnou skupinu lidí. Pokud zjistím, že tento tým je takto stejnorodý, je fajn si říct, že stojím i o názor někoho, kdo má například malé dítě, kdo hůř vidí, kdo je méně pohyblivý, nebo někoho, kdo má třeba češtinu jako druhý jazyk. Vzít všechny tyto aspekty do hry. To se může jevit jako náročný úkol, ale myslím, že se to rozhodně vyplatí.
Co nejpřekvapivějšího či nejzásadnějšího jste se za tu dobu, co se přístupnému designu věnujete, naučila?
MARIANA: Jestli mě něco znovu a znovu překvapuje a stále se to učím, tak je to uvědomění si, že mám obrovský předsudek svých vlastních schopností. Jsme zvyklí uvažovat o ostatních podle sebe samotných a podle toho, jak my sami ovládáme mobil, komunikujeme s úřadem nebo se dopravujeme do práce. Naučila jsem se tedy, že inkluzivní řešení nedokážu vymyslet sama, ale potřebuji hlasy a znalosti jiných lidí s jinou žitou zkušeností, aby se podařilo vytvořit řešení, které bude odpovídat opravdu potřebám všech.
Na konferenci Zlin Design Weeku budete moderovat několik přednášek a panelových diskuzí. Na jaké řečníky nebo témata se nejvíce těšíte?
MARIANA: Jsem moc ráda za ryze český panel s tématem participace. Zúčastní se ho Dominika Potužáková, Tereza Fasurová a trutnovský místostarosta Tomáš Hendrych. Dotkne se uživatelského testování a zapojení veřejnosti do rozhodování. Myslím, že to bude stát za to. Všem ze srdce doporučuji Anne Aagaard a její příběh projektu nové vizuální identity Osla. Dovedete si představit, že bychom v Praze neměli tisíc a jedno logo, ale jednotnou inkluzivní vizuální identitu? Pak je Anne váš člověk. A must-go je podle mého příspěvek norského průmyslového designéra a astronauta v jedné osobě Nima Shahiniana. Ten se rozhodl bojovat proti naší obsesi normalitou a říká: „Lidé se budou ve vesmíru rodit i umírat. I proto musíme pracovat s různorodostí.“ Moc se těším, až otestuje inkluzivní design přímo v kosmu.
Nima Shahinian je norský průmyslový designér a kandidát na astronauta. | Zdroj: ZDW
Mariana Chytilová
Freelancer. Konzultantka inkluzivního designu pro CAMP, Bohemia Design & Research a organizaci Člověk v tísni.
Mariana Chytilová se věnuje přístupnosti prostředí, služeb, lidí i informací. Vyznává principy inkluzivního designu, který patří nejen do architektury a městského plánování, ale také do vzdělávání, kultury, technologických inovací a byznysu. Absolvovala Disability Studies na Syracuse University, doktorské studium na Masarykově univerzitě a Dramatickou výchovu pro neslyšící na divadelní fakultě JAMU. Zkoumala přístupnost institucí v ČR, Francii a Švédsku. Výsledky výzkumu dostávala do praxe v Centru současného umění DOX, Moravské galerii nebo během zpřístupňování filmového festivalu Jeden svět. Vyvíjela čtenářskou aplikaci pro neslyšící děti Tableto a rozjížděla přístupnost streamovací platformy iVysílání. Dnes pomáhá organizacím a firmám vytvářet prostředí, kde se cítí být vítáni všichni bez rozdílu.
