10. října bylo v pražském klubu Famu pokřtěno pětikilové monstrum – monografie grafického designéra a profesora Petra Babáka a jeho studia Laboratoř. Knihu vydalo společně s Moravskou galerií nakladatelství UMPRUM a pro svůj naplněný facebookovo-virální potenciál se stala legendou ještě před samotným křtem. Oficiální název NÁZEV KNIHY:, AUTOR NÁZVU:. se na obálce objevuje asi ve 40 variantách, stejně jako podoba jejího extrémně naddimenzovaného hřbetu, přičemž za obojím stojí vybraní umělci, spolupracovníci studia a další lidé s ním spojení.
Zleva: Petr Babák a Lukáš Kijonka v katalogu cen NČKR 2015. | Foto: Vendula Knopová
Co o variabilitě názvů a podobě hřbetů říká autor grafického designu a konceptu knihy Lukáš Kijonka?
LUKÁŠ KIJONKA: Tohle má dvě polohy. Za prvé hřbety a názvy dělali lidé, které máme rádi, a za druhé tím, jak jsme dost kritičtí k sociálním sítím, je to i trochu trolling a taková zvláštní hra. Nějací lidé ti udělají hřbety, ty je tam označíš, je to kooperativní. A všichni to mají rádi, protože se na tom buď sami podíleli, nebo znají někoho, kdo se na tom podílel. Děláme si srandu ze strategií, jak se dneska dělají knížky. Knížky se strašně přetahují, předimenzovávají se vůči budgetu, je za tím honibrčská soutěž mít co nejdražší a nejvíc polygraficky zpracovanou knihu s co nejvíce autorskými písmy, a součástí hřbetů je i sarkasmus na tuhle soutěž.
A vy se nepovažujete za jedny z těch, kteří se téhle soutěže účastní?
LUKÁŠ: Vlastně trochu jo, děláme si legraci i sami ze sebe. Některé naše starší věci samozřejmě do té soutěže přispívají. Z toho si ale můžeš dělat legraci až když takhle spoustu let sám přemýšlíš. Jako student si z toho legraci dělat nemůžeš, protože jsi ochuzený o tu zkušenost. Ta ironie se dostaví až když nějaký knížky uděláš.
Jedny z nejžádanějších hřbetů pocházejí z fixu Krištofa Kintery. | Foto: Filip Beránek
Jak to funguje s prodejem, když máte desítky autorů různých hřbetů? Můžu si objednat nějaký konkrétní?
PETR BABÁK: Ne. Umělec udělá hřbet, vrátí to do krabice a napíše se na to „H“ jako hotovo a tím to pro nás skončí. Teď už se několikrát stalo, že někdo napíše, že by třeba chtěl Chrudoše Valouška nebo Kvíčalu, a teď je poslední hit Kintera, ale my to fakt neumíme ovlivnit. Náhodně můžete získat hřbety od umělců často rozdílných svým zaměřením, ale i věkem. S většinou z nich Laboratoř spolupracovala na společných projektech: Jaromír Švejdík, Cap crew, Pavla Malinová, Tomáš Pospiszyl, Chrudoš Valoušek, Tomáš Vaněk, Petra Dočekalová, Jiří Franta & David Bohm, Krištof Kintera, Michal Nanoru, Tomáš Přidal, Dominik Forman, Šárka Bulčíková, Petr Kvíčala, Julius Reichel, Jiří Černický, Eda Babák a mnoho dalších.
V knize je 85 projektů „seřazených podle oblíbenosti“. Co je kritériem oblíbenosti?
PETR: To bylo spíš pocitové, není to rozsahem zakázky, ale naše oblíbenost toho, co se dělo kolem ní.
LUKÁŠ: Já jsem Petrovi tohle kritérium určil, protože mi přišla nuda dělat to podle časové linky 1984–2017. Ty data si člověk může dohledat. Je to možná trochu bulvární, ale tyhle věci k Petrovi patří, protože lidi ho taky mají buď hodně rádi, nebo ho nemají rádi vůbec. Je to ten typ člověka, kterého si všimneš a postoje k němu jsou hodně polarizované.
Dva přístupy ke hřbetu: zleva Jan Hybner a Chrudoš Valoušek. | Foto: Laboratoř
Co určilo hranici mezi v knize posledním, ještě oblíbeným projektem, a tím dalším, který už se do knihy nedostal?
PETR: My jsme si předem řekli počet těch projektů, jinak bychom to vybírali donekonečna. Mně tam třeba spousta věcí chybí, jak Lukáš ví, ale Lukáš měl poslední slovo, a já jsem ho respektoval.
LUKÁŠ: Ty nejdůležitější věci tam jsou a já už jsem to nechtěl rozmělňovat. Jsou tam vidět typologicky zásadní aspekty Laboratoře a rozdíly mezi ní a zbytkem českých designérů. V Labu se staly i věci, které jsou takové zbytečně standardní. Tak ty jsme tam nedali.
PETR: Důležitá je i věc, že tam nejsou jen vyloženě grafické práce. Lukáš trval na tom, že tam mají být i nějaké psané věci, eseje, publicistická činnost, a taky je tam nějakým způsobem otištěná škola.
Mají oblíbenější projekty v knize taky větší prostor?
PETR: Každý projekt jsme zkoncentrovali na jednu důležitou zprávu. Projekt, který trval 15 let tam má třeba 1 nebo 2 obrázky, ta selekce byla podstatná. U běžných monografií je to naopak. Děláš něco 15 let, takže tam dáš 10 fotek jenom z toho, jak předáváš tiskárně papír. My jsme šli fakt na podstatu té věci. V textu je popsaný princip, jak ty věci fungovaly, jak se k tomu ve výsledku došlo.
LUKÁŠ: Ten text jsou formuláře. Koncept byl layout generovaný počítačem. Založili jsme pro Petra redakční systém na webu, který má kolonky. Spíš je to rejstřík projektů než klasická monografie. Máš formulář, kam vyplníš data, připojíš dvě fotky a jdeš pryč. Na konci se z toho vygeneruje tiskové pdf.
Hřbet monografie vášnivého fotbalisty Petra Babáka zpracovaný jeho kopačkou. | Foto: Laboratoř
Petře, tys psal všechny ty texty sám?
PETR: Jo.
A proč sis vybral na ten layout právě Lukáše?
PETR: Já jsem chtěl, aby to dělal někdo jiný. Říkal jsme si, že mi hrozně času zabere jen ten samotný text. S Lukášem děláme hodně věcí spolu, takže to bylo přirozené.
LUKÁŠ: On asi chtěl, aby to nedělal někdo úplně vzdálený. Ale já jsem zase chtěl, aby do toho nemluvil, to jsme si ujasnili hned na začátku. Přesto mi jednou v noci volal kvůli obálce, že je to úplnej distaster, ale já jsem mu řekl, že se na tom nic měnit nebude.
PETR: S Hanou (Hana Chybíková, editorka – pozn. red.) se mi taky dělalo dost špatně, protože ona do toho žvaní úplně stejně jako Kiják.
Váš vztah je evidentně dost silný, když má Lukáš kromě layoutu hlavní slovo i ve výběru projektů. Jak jste se vlastně poznali?
LUKÁŠ: Já si pamatuju víc prvních setkání než Petr, protože jsme ta první setkání měli v době, kdy já byl ještě student a on už taková celebrita.
PETR: Já si spíš pamatuju na takové důležité večírky.
LUKÁŠ: Takhle vlastně vzniká hodně dobrých spoluprací, na nějakých večírcích. Nikdo o nikom nikdy neřekl „potkali jsme se v knihovně“.
Ležící monstrum na ikonické podlaze Laboratoře. | Foto: Filip Beránek
