V souvislosti s nedostatkem cenově dostupných bytů ve městech a s touhou po bydlení ve vlastním lze pozorovat boom výstavby rodinných domů na okrajích měst či v okolních vesnicích. Jak tento trend rozmělňování zástavby, který u nás pozorujeme od devadesátých let, proměňuje charakter výstavby? Jak stavět nové čtvrti tak, aby byly pro obyvatele příjemné a nesloužily jenom jako místo k přespání? Zeptali jsme se architektů i vedení obcí.
Jaké jsou hlavní problémy satelitní výstavby?
Z laického pohledu by se mohlo zdát, že hlavním problémem satelitů je jejich nedostačující obsloužení hromadnou dopravou, a tedy nutnost dopravovat se všude autem. Dále také závislost na blízkých městech, jež zajišťují mnohdy chybějící služby či pracovní pozice. Radní města Hostivice Tomáš Koňařík vnímá rozšiřování zástavby do krajiny jako rozmělnění vlastní podstaty města, kterou je koncentrovat obyvatele (aby k sobě měli blíž, snáze si předávali informace a učili se od sebe). V důsledku podle něj takové město není schopno porodit kvalitní život.
Architekt Michal Kohout (spoluautor knihy Stavět jinak: Koordinovaná výstavba obytných lokalit) jako zásadní problém spatřuje nízkou dostupnost služeb a občanské vybavenosti, vzájemnou izolaci obyvatel, funkční či sociální segregaci a mnohdy napjaté vztahy mezi novými obyvateli a starousedlíky. Dodává, že „nízkopodlažní izolovaná zástavba je v principu také tou ekonomicky i energeticky nejméně efektivní urbanistickou formou. O zabírání půdy jako významného přírodního zdroje ani nemluvě. Obecně je tedy řídká satelitní zástavba dlouhodobě problematická pro obyvatele, municipality i celospolečensky“.
Iva Řehulková, architektka a místostarostka Jesenice, popisuje příklad z praxe: „Problémem výstavby v Jesenici bylo historicky nekoncepční řešení. Přidáním zastavitelné plochy pro bydlení v územním plánu vznikaly oddělené lokality pro bydlení bez vazby na celek, na ostatní části obce, na vybavenost. Ani tyto lokality samy o sobě nebyly koncepčně řešeny. Není zde stanovena žádná hierarchie ulic – nepoznáte, která ulicí je hlavní, sběrná. Chybí veřejná prostranství, veřejná zeleň, parkovací místa. Lokality pro výstavbu velkého množství rodinných domů zainvestovali developeři s ohledem na svůj zisk, nikoli na kvalitu řešení.“ Daniel Dvořák, starosta města Klecany, přidává zmínku o neudržitelné dopravní situaci – přeplněné autobusy a pravidelně ucpané komunikace mezi Klecany a Prahou tak ztěžují život novým i dlouholetým obyvatelům města.
Nejde ale jenom o kvalitu života obyvatel daného města či obce. Jak zmiňuje Osamu Okamura, architekt a autor knihy Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka: „Hlavním problémem je jejich klimatická neudržitelnost. Zvyšují energetický, ekologický, a tím i ekonomický dluh naší generace na úkor generací nadcházejících. Říkám na rovinu, že bydlení v nové předměstské řídké zástavbě (tzv. ‚sídelní kaši‘) je v dnešní době již spíše sobecké.“
Jak stavět nové čtvrti tak, aby byly příjemné pro život?
Aspektů, které činí určité místo příjemným pro život, je celá řada, zmiňme například dobrou dopravní dostupnost, kvalitní veřejná prostranství či dostupnost služeb v oblasti. Kvalitně navržené sídlo ale musí nabízet mnohem více. Tomáš Koňařík, radní města Hostivice, zmiňuje například důležitost toho, aby se noví obyvatelé identifikovali se svou čtvrtí či městem – aby v oblasti zůstávali, trávili tam volný čas a byli na toto místo hrdí. To podle něj vyžaduje jednak vyvážený mix funkcí v oblasti, jednak kvalitně strukturovaná veřejná prostranství (ulice, hřiště, poloveřejné vnitrobloky a dvorky). Tyto aspekty jsou o to více důležité na periferiích, které jsou náchylné k tomu, aby byly od centra pocitově odtrženy.
Dalším důležitým aspektem je koordinovanost plánované výstavby, nezřídka se totiž stává, že developeři při prodeji domků slibují kupujícím parkovací místa či dostatek školských zařízení v oblasti, realita je však často jiná. Nával nových obyvatel zpravidla nedoprovází úprava kapacity kanalizací či čističek odpadních vod, silnic či navyšování kapacit školek a množství služeb – tedy o projekty, které pro developery nejsou výhodné. Některá města kvůli tomu množství bytové výstavby v oblasti omezují i přes stálý zájem klientů.
Frank Bold Advokáti proto nabádají obce a města k tomu, aby si s developery dopředu dohodly podmínky plánovaného developerského projektu. Může se jednat například o podmínku zbudování či financování stavby centra sociálních služeb nebo školky, požadavek na výsadbu určitého objemu zeleně či integrace systémů na druhotné využití šedé vody. Další z problémů, se kterým se obce setkávají, spočívá v tom, že noví obyvatelé nemají v oblasti nahlášeno své trvalé bydliště, a obce tak přichází o peníze na obyvatele. To lze zmírnit pomocí příspěvku developera do obecní pokladny buď za zastavěný metr, či za každého nového obyvatele.
Kde stavět?
Podle architekta Michala Kohouta by se zástavba měla rozvíjet v místech dobře zasíťovaných, obsloužených výkonnější veřejnou dopravou (vlak) a tam, kde je příležitost pro nějaký ucelenější rozvoj, např. kde jsou pracovní příležitosti. Konkrétními znaky kvalitní soudobé zástavby jsou podle něj například hodnotná veřejná prostranství poskytující prostor pro společenský život či funkční mix zahrnující služby, vybavenosti i pracovních příležitostí. Zastavěné prostředí jsme si „vypůjčili“ z přírody, a tak musíme myslet i na dostatek zelených prvků (aleje, parky atp.) nabízející nejen vysoký rekreační potenciál, ale i naplnění ekosystémových a krajinných funkcí. Upozorňuje ale na to, že „efektivní a přitom příjemná zástavba se ale sama od sebe nezrodí – je nutné naučit se naše města dobře plánovat i stavět ve spolupráci veřejného i soukromého sektoru a s aktivním zapojením veřejnosti. Je rolí veřejné správy, především měst, aby dokázala využít této energie: transparentně zjednodušit cestu těm, kteří chtějí přispět k budování kvality a efektivně omezovat ty ostatní“.
S dříve zmíněnou koordinací výstavby souvisí i volba pozemků určených pro bytovou výstavbu. V Hostivici se, podle slov radního Tomáše Koňaříka, soustředí na výstavbu v oblastech brownfieldů a nezastavěných oblastí uvnitř města, na jeho periferii naopak ve strategickém plánu vytyčili zelený prstenec, který má jednoznačně definovat hranice města. Také Iva Řehulková, místostarostka Jesenice, uvedla, že radnice již obytnou výstavbu nepodporuje, ale uvítala by řešení brownfieldu v centru Jesenice, výstavbu domova pro seniory či polikliniky, případně dalších potřebných služeb pro občany. Výhodou brownfieldů je možnost využití stávajících technických sítí v oblasti, okolních veřejných prostranství či stávajícího systému veřejné dopravy.
Osamu Okamura poté zmiňuje potřebu polyfunkčních čtvrtí krátkých vzdáleností s preferencí pěší dopravy, stejně jako maximálního sociálního mixu, kterého je možné dosáhnout pomocí kombinace různého typu a velikosti bytů či domů i forem jejich vlastnictví a podpory. Dodává, že pouze takové čtvrti jsou bezpečné a klimaticky, ekonomicky, energeticky i sociálně udržitelné. Město je podle něj společným projektem i prostorem – když převládají sdílené hodnoty, je město homogennější, spravedlivější a demokratičtější, pokud je zdůrazňována spíše individualita a úspěch jednotlivce, jsou města plná extrémů, napětí a konfliktů.
