Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Designérka výloh, látek, divadelních scén i tapet a milovnice županů Veronika Velčovská Jiroušková | Foto: Klára Kudláčková Designérka výloh, látek, divadelních scén i tapet a milovnice županů Veronika Velčovská Jiroušková | Foto: Klára Kudláčková

Od manžela si nechám práci ráda zkritizovat, říká Veronika Velčovská Jiroušková, designérka mnoha talentů

Zpočátku si myslela, že se stane učitelkou češtiny, pak se ale dala na studia dějin umění a na stáži v Glasgow si uvědomila, že se chce umění věnovat i prakticky. Díky navrhování výloh pro značky jako Hermés nebo Pietro Filipi získala potřebnou svobodu a pocit zemské beztíže. Proč ji výlohy tak uhranuly, čemu se věnuje dnes a co si díky mateřství uvědomila?

Dlouhé dny v županu

Jste umělkyní, která tvoří instalace z části odehrávající se ve veřejném prostoru. Jak teď vypadají vaše dny?

VERONIKA: Jsem ještě na mateřské dovolené a práci jsem celkem omezila, takže aktuálně nepracuji na instalacích. S dítětem se to moc neslučuje, protože člověk musí být v určitém čase na určitém místě. Instalace často probíhají do noci nebo dokonce přes noc. Velkým projektům se proto aktuálně nevěnuji. Snažím se pracovat z domova a spíš na svých autorských projektech, kde nejsem vázaná na klienta a termíny, můžu si určovat své vlastní tempo. Teď je ale každá práce hodně omezená.

Veronika v županu, který vytvořila s Josefinou Bakošovou | Foto: Adéla HavelkováVeronika v županu, který vytvořila s Josefinou Bakošovou | Foto: Adéla Havelková

Jsou takovým autorským projektem i Japonskem inspirované květinové župany Županium, které jste s návrhářkou Josefinou Bakošovou vytvořila?

VERONIKA: Ano. S Josefinou jsme asi 5 let sdílely pracovní prostor, kdy jsem u nich v Harddecoru měla svou místnost. Viděla tam moje grafiky, tisky a tapety. Moc se jí to líbilo a už před několika lety jsme si říkaly, že bychom rády spolu něco vytvořily. Přála si ode mne nějaké tisky na látku. Chvíli to ale trvalo. Asi před rokem jsem začala experimentovat s tisky ze starých herbářů a vznikly věci, které se mi moc hodily na látku. Konzultovala jsem to s Josefinou, vzniklo množství stylově různorodých návrhů. Ona si vybrala, co se jí líbilo, trochu to vlastně i kurátorovala, za což jsem byla ráda. V létě vznikly finální tisky, které jsme zkoušely na látkách. V prosinci byl hotov finální produkt a my byly nadšené. Látka vypadá jako satén, ale je to leštěná bavlna s těžší gramáží. Mělo to velký ohlas, za což jsme moc rády.

Jak jste se dostaly ke speciální leštěné bavlně?

VERONIKA: Navrhla to Josefina, i pro mě to byla novinka, a o to zajímavější to bylo.

Župany vypadají, jako by byly vyrobeny z hedvábí. Přitom je to leštěná a pohodlná bavlna. | Foto: Hana KnížováŽupany vypadají, jako by byly vyrobeny z hedvábí. Přitom je to leštěná a pohodlná bavlna. | Foto: Hana Knížová

Od češtiny k umění

Kromě tohoto projektu jste se v minulosti věnovala opravdu široké škále uměleckých aktivit. Čím to je, byla jste již od mala umělecky orientované dítě? Jaké je vaše zázemí?

VERONIKA: Nejsem z umělecké rodiny, maminka pracovala jako učitelka hudební výchovy a češtiny a táta má dřevovýrobu. Táta má i výtvarný talent, ale nikdy se tomu nevěnoval. Má estetický cit, vše, co vyrobil ze dřeva, mělo krásné proporce. Já jsem od malička kreslila, chodila do lidové školy umění, ale spíš jsem se věnovala hudbě, hrála na klavír, zpívala, jezdila na literární soutěže. Po gymnáziu jsem šla studovat na pedagogickou fakultu český jazyk a výtvarnou výchovu. Vystudovala jsem ji a jsem tedy titulovaná učitelka.

Pak jsem si podala přihlášku na Filosofickou fakultu, obor Dějiny umění, kde jsem studovala tři roky. Následovala půlroční stáž v Glasgow, kde jsem poznala studenty umění a poprvé jsem pocítila, že nechci zůstat u teorie, ale spíš si přeji umění dělat prakticky. Dostala jsem se na Glasgow School of Art, což mi dodalo odvahy, a tak jsem se další shodou okolností, náhod a životních cest zkusila přihlásit do Londýna na Saint Martins College of Art, kam jsem byla přijata a začala studovat prostorovou tvorbu.

Portét od Adély HavelkovéPortét od Adély Havelkové

Design s pocity

Proč jste se rozhodla právě pro tuto uměleckou oblast?

VERONIKA: Přála jsem si studovat architekturu, v Praze jsem se přihlásila na ČVUT, ale nevyšlo to. Věděla jsem, že se nejlépe cítím v prostorovém designu, ale u nás takový obor tehdy nebyl. Zajímal mě prostor a architektura v menším měřítku. Není tam tolik matematiky. Na Glasgow School of Art se zaměřovali víc na interiér, byl to poctivý designový obor. Na Saint Martins to bylo nastavené volněji, od prostorové instalace ke scénografii. A to bylo pro mě ideální. Projekty, které jsme dostávali, byly opravdu v široké škále. Od úpravy městského prostoru až po uměleckou instalaci, byla tam úžasná volnost a nechali nás dělat, co jsme si přáli. Nesmírně mi to vyhovovalo. Na druhou stranu ale tolik nekladli důraz na samotnou techniku a technická příprava nebyla až tak důkladná a hluboká jako u nás.

Veroničina realizace výlohy pro českou značku Pietro Filipi | Foto: Jana MoravecVeroničina realizace výlohy pro českou značku Pietro Filipi | Foto: Jana Moravec

Možnosti Rubikovy kostky

Co nejužitečnějšího vám studium v Londýně dalo?

VERONIKA: Strašně silnou devízou byl život a studium v mezinárodním kontextu, člověk se otevře jiným názorům a jinému vidění světa, odhodí svoje provinční myšlení a naučí se dívat na věci z nadhledu. Připadala jsem si jako dítě, které dostane do ruky Rubikovu kostku a může si hrát s nesčetnými variacemi možností. Pozorovat třeba spolužáky Asiaty a jejich neuvěřitelnou rychlost a pracovitost, byl zážitek, stejně tak ráda vzpomínám na nekonečné intelektuální debaty se studenty z Chile a Brazílie nebo na neotřelou poetiku Dánů a celkové liberální a férové britské prostředí. A pak mi dalo určitě tu volnost, umělecký přístup na pomezí designu a umění. Klasický technický designér pracuje hlavně s řemeslem, zatímco já začínám z té umělecké pozice a až pak se snažím zaměřit na věc prakticky. I z tohohle důvodu mě už od školy zajímaly výlohy.

 Je to pole působnosti, kde se setkává imaginace, snění, umělecký přístup a silný názor designéra s praktickým řešením. Je to scénografie, která ale nemusí mít na sebe navázaný celý tým divadelního představení, ale umělec pracuje individuálně. Zároveň to má přesah do obchodu, který mě baví. Člověk musí přemýšlet i s ohledem na reklamní podání produktu. To je mi vlastní, dokážu se nacítit na značku.

Snové výlohy, které vás přinutí se zastavit | Foto: Jana MoravecSnové výlohy, které vás přinutí se zastavit | Foto: Jana Moravec

Mámení výloh

Jak dokáže umělec ve výlohách udržet správný balanc mezi věnováním pozornosti produktu a uměleckým zpracováním?

VERONIKA: Máte pár sekund na to, abyste zachytili pozornost kolemjdoucího. Umělec musí umět vytvořit něco vizuálně chytlavého, ale aby to zároveň nebylo příliš. A to vše následně napasovat na DNA značky. Pracovala jsem jinak pro Hermés a jinak pro Pietro Filipi, každá značka vyžaduje jistý přístup. U Hermés se to krásně potkalo, skvěle mi sedla jejich poetika i přístup k řemeslu. Pietro Filipi v době, kdy jsme pro ně pracovala, mělo tým lidí, kteří si přáli výrazné scénografické výlohy, třeba jako v Paříži. Měla jsem volné pole působnosti a na tu dobu přemýšleli opravdu světově.

Detail výlohy pro Hermés | Foto: Bára PrášilováDetail výlohy pro Hermés | Foto: Bára Prášilová

Klady a zápory

Když jste se vrátila ze zahraničních studií zpátky do Prahy, pracovní prostředí se změnilo. Pracuje se vám v České republice dostatečně tvořivě, umíte zde využít svůj potenciál?

VERONIKA: Myslím si, že jsem si našla svou cestu. Začátky byly ale krušné. Člověk si zvykl na roztáhnutá křídla a neskutečné možnosti, které Londýn má. Je opravdu specifický v tom, že svoboda vyjádření a touha klientů po něčem jiném a novém je obrovská a každý typ tvůrce si najde svého klienta. Přejít z toho prostředí do Prahy bylo náročné a strašně se mi stýskalo.

Tehdy bylo klientů méně, šíře možností byla užší a i vzdělání klientů hraje důležitou roli. Může mít dostatečné finance, ale když mu ukazujete návrhy a on nemá potřebné povědomí, inklinuje k průměrným nápadům a netlačí na vás s nároky, není to ono. Proto mě bavila spolupráce s Hermés, mé návrhy se pokaždé řešily s centrálou v Paříži. Natascha Prihnenko, která to měla na starost, mi posílala hodnotnou zpětnou vazbu, dokonce přijela i za mnou do Prahy, byla v mém ateliéru. To byl úžasný zážitek. Byla erudovaná, měla světový přehled, věcné připomínky, dokázala pochopit můj styl a přístup, kriticky komentovat můj návrh a konverzace s ní mě ohromně posouvala. To je radost a zážitek. A tak by to mělo být.

Detail Veroničiny realizace pro Zara Home ve Vídni | Foto: Michaela KaráskováDetail Veroničiny realizace pro Zara Home ve Vídni | Foto: Michaela Karásková

Hermés je v tomto ohledu opravdu výjimečný, pořádá každoročně několikadenní worskhop v Paříži pro tvůrce svých výloh z celého světa, mohla jsem díky tomu navštívit jejich ateliéry, zúčastnit se zajímavých přednášek konaných přímo pro nás a poobědvat v Bouloňském lesíku s legendou jejich instalačního umění Leilou Menchari. Zážitek na celý život.

Opačný extrém je, když vám manažer firmy řekne, že si přeje, aby si dívka, když půjde kolem jejich výlohy a podívá se na vystavené šaty, řekla, že si je chce v pátek vzít na rande do Petřínských sadů. To je zadání jako z jiného století. Dnes se ale situace myslím hodně změnila. Člověk najde i klienty se skvělým přístupem. Dobře to reflektuje i Designblok, který má světový ohlas. Jezdí sem světoví galeristi, kteří si berou mladé talenty do svých galerií, český design má zvuk.

Výzdoba butiku Zara Home | Foto: Michaela KaráskováVýzdoba butiku Zara Home | Foto: Michaela Karásková

Cesta klikatá

Které z uměleckých oblastí byste si přála se v budoucnu věnovat víc?

VERONIKA: Vlastně jsem to chtěla zmínit už na začátku. Věnovat se tolika disciplínám je dar i prokletí zároveň. Jsem ráda, že si můžu zabrousit do vícero vyjádření, ale i díky studiím mi nesmírně dlouho trvalo, než jsem si vybrala ten svůj obor, a i potom jsem si jím nebyla jista. Řeknu si, že budu dělat scénografii, pak vlastně zjistím, že se chci věnovat ilustraci.

Najít svůj průsečík, být na sebe přísná je pro mě těžké. Co bych za to dala být od začátku až do konce jenom to, nebo to. Cesta takového umělce je pak mnohem jednodušší. Zaměří se a prohlubuje jedno téma. Moje místo je široké a leží na hranicích technik a oborů, chci je spřátelit a hledat společné body. Baví mě lavírovat na hranicích a myslím, že je mi to vlastní a jde mi to nejlépe. Baví mě mít nadhled a neotřelým způsobem oblasti propojovat.

Momentálně, možná je to dané i mateřstvím a omezeným polem působnosti a nutností být doma, spíš směřuji opět k dekoratérství a k jeho použití na látkách, v interiéru. Možná se vrátím k tapetám. Teď mě i víc baví autorská práce, vytvořit svůj objekt mezi obrazem a patternem. Aktuálně jsem spíš dekoratérka.

Hlava v oblacích

Dostatečnou inspiraci tedy nejspíš nacházíte jedině ve vícero oblastech najednou. A možná i proto je z vašich výloh a scénografie cítit ohromná lehkost, hravost, bezstarostnost. Jak tento dojem dokážete docílit?

VERONIKA: Myslím, že to je jednak sklonem k poetice, jednak jistým smyslem pro humor. Přemýšlím a začínám od příběhu nebo vtipu. Všimla jsem si, že mám asi ráda, když v mých instalacích něco lítá. Asi mám potřebu zemské beztíže. Vše začínám scénografickým přístupem a imaginací. Možná v tom hraje jistou roli i Londýn, který mě naučil nevázanosti a hravosti. Myslím ale, že je to i můj osobnostní rys. Nerada se vážu pravidly, spíš cítím touhu vytvářet kouzlo okamžiku, odpoutání se od každodennosti.

Korunka ze současných i retro natáček na vlasy | Foto: Michaela KaráskováKorunka ze současných i retro natáček na vlasy | Foto: Michaela Karásková

Proces krášlení

Jak jste zmiňovala, že součástí vaší tvorby je jistý smysl pro humor, hned jsem si vzpomněla na instalaci korun z natáček na vlasy s názvem Trvalé. Jak vznikly?

VERONIKA: Ano, to je zajímavý příběh. Když jsem byla těhotná, vymyslely jsme si s kamarádkami těhotenské focení. Byla jsem tou dobou hodně ospalá, zalezlá jenom doma a často v županu. Tak jsem si říkala, že se vyfotím v obyčejném županu, ale zároveň i jako bohyně čekající dítě. A koruna z natáček se k tomu dobře hodí.

Když jsem byla malá, bydleli jsme ve dvougeneračním domě s babičkou, za kterou se sjížděly tety a jejich dcery. A pokaždé před nějakou akcí nebo svátkem si všechny dělaly natáčky a chodily po domě s hlavami jako pudlíci. Fascinovalo mě to. Celkový proces byl magický a pohrála jsem si s myšlenkou, že něco, co je tajné, co se neukazuje, povýším, dám na povrch, protože tímto procesem se krášlí. A to reprezentuje koruna. Na focení jsem si rychle připravila improvizovanou korunu, a tak později vznikly samotné objekty z různě barevných natáček. Pro Křehký Mikulov jsem vyrobila tři, vystavili jsme je v kapli Mikulovského zámku a kontrast staré kaple a plastových natáček vypadal nádherně.

Koruny byly vystaveny na Křehkém Mikulově. | Foto: Michaela KaráskováKoruny byly vystaveny na Křehkém Mikulově. | Foto: Michaela Karásková

Umění do ulic

Které ze svých aktivit byste se chtěla v budoucnu víc věnovat?

VERONIKA: Jako diplomovou práci jsem dělala se svou kamarádkou tanečnicí Terezou Havlíčkovou site specific projekt, taneční performanci v ruině bývalého divadla v srdci Soho. Od té doby si slibujeme, že spolu zas něco vytvoříme. Intervenci ve městě, spojenou s tancem, využít přítomnosti kolemjdoucích a mých zkušeností z výloh. Pořád bych si taky přála se vrátit k intarziím, které jsem naposledy dělala před čtyřmi lety. Z kamene a dřevěné dýhy. Mám spoustu nápadů a plánů, které bych chtěla realizovat. Taky se moc nestíhám vrátit ke kreslení a malování. Mrzí mě to, ale asi na to přijde čas jindy.

The Space Plot, diplomová práce Veroniky Velčovské Jirouškové | Foto: Veronika Velčovská JirouškováThe Space Plot, diplomová práce Veroniky Velčovské Jirouškové | Foto: Veronika Velčovská Jiroušková

Dva pod jednou střechou

S manželem jste oba designéři. Jste si i sobě navzájem kritiky? Ptáte se jeden druhého na názor, spolupracujete?

VERONIKA: Návrhy si ukazujeme, možná víc já jemu než on mně, ale někdy se mu je v raném stádiu svých projektů i bojím ukazovat, protože tam ještě není vidět můj záměr. Může to pochopit jinak a být pak kritický jiným směrem, než bych potřebovala. Jindy si to potřebuji více ujasnit sama v sobě. Když si ale nejsem jistá, ptám se na jeho názor. Jeho připomínky jsou velice věcné a praktické. Protože pracuje se studenty, umí se do druhých dobře vcítit a dobře je nasměrovat. Na druhou stranu je někdy kritika příliš upřímná a nelítostná a díky tomu jsem se naučila lépe se vymezit. Ale moc ráda si nechám práci zkritizovat, protože vím, že je jeho názor relevantní. Někdy je to zas naopak, a i on se ptá na můj názor. A taky já někdy nechápu jeho záměr.

Veronika na fotografii Michaely KaráskovéVeronika na fotografii Michaely Karáskové

Na začátku byl nápad...

Jak vnímáte v umění otázku recyklace nápadů? Pro někoho to může být zakázaná zóna, pro jiného běžná součást procesu.

VERONIKA: Když se bavíme o vědomé recyklaci, tak se v případě zakázek opravdu snažím být poctivá a vždy přistupovat bez ohledu na minulé nápady. V tom jsem někdy možná až zbytečně poctivá. Mnoho umělců se tím nezabývá vůbec a ve finále to je pak často úplně jedno a není to poznat. Já ale chci na každé zadání ušít originální nápad a proces.

Ale myslím si, že ve volné tvorbě a dekorech hodně čerpám z dřívějších nápadů, prohlížím si starší skici a najdu něco, co minule nešlo použít a teď se to skvěle hodí. Když ale dostanu specifické zadání projektu, myslím, že je hezké věnovat se mu jako jedinečné věci. Na nevědomé úrovni se tomu ovšem nikdo neubrání. Každý máme svůj rukopis, manýru a některé přístupy nebo postupy opakujeme. Vlastně je to celkem přirozené.

Detail výlohy pro Zara Home ve Vídni | Foto: Michaela KaráskováDetail výlohy pro Zara Home ve Vídni | Foto: Michaela Karásková

Visí to ve vzduchu

Čerpáte ve své tvorbě někde inspiraci, nebo je to pro vás spíš přirozený proces?

VERONIKA: Když se jedná o zakázkovou práci, například o výlohu, vypracuji si rešerši. Zajímá mě, co se ve světě děje, ráda se podívám na pár oblíbených designérů a umělců, zkouším si zvětšit prostor možností a zkoumám, kam posouvat hranice. Když jsou to ale autorské projekty, přichází to jakoby ze vzduchu a já to lapám. Nebo když potřebuji něco vytvořit, chodím po ulici, v přírodě a nějak to lapám. A ono to mnou protéká. Ráda nechávám inspiraci ke mně odněkud svobodně připlout, bez chtění a úmyslu. A z hlediska vizuální inspirace je pro mě nekonečnou studnicí folklór všech možných kultur, ale hlavně té naší, a potom příroda. Minerály, fyzikální procesy, geometrie, struktury, systémy.

Realizace výlohy pro Hermés z podzimu 2011 | Foto: Jana MoravecRealizace výlohy pro Hermés z podzimu 2011 | Foto: Jana Moravec

Cena práce

Když dostáváte různé pracovní nabídky, podle čeho se rozhodujete, do čeho se s chutí pustíte a co odmítnete?

VERONIKA: Souvisí to i s vývojem umělce. Když začíná, tak bere vše a je za to šťastný. V začátcích si toho víc vyzkouší, není ještě zatížený zkušenostmi, a to je taky důležité. Už jsem se ale naučila, i když to bylo náročné, nebrat zakázky, ve kterých není rozpočet. Hlavně u instalací a výloh nejde udělat prezentaci kvalitního produktu „z vody“ a za svou práci by měl taky být designér dobře ohodnocen. Člověk si začne postupně uvědomovat svou cenu a i cenu své práce. V kreativních oborech je to vždy těžké a musí k tomu dojít vývojem a chybami.

Myslím si, že jsem dnes ve stádiu, kdy si už nepřeji dělat projekty, ve kterých nevidím smysl, nesouzním s nimi názorově, které mě nebaví. Toto myšlení přišlo s rodičovstvím a mateřstvím. Čas se smrskne, hodnoty uspořádají a tehdy nechci svůj čas dát nikomu, s kým nesouzním, nebo dělat na projektu, který například nepřemýšlí ekologicky. Vím, že ve světě designu je to trochu jinak, ale já se snažím svůj čas a energii dát tam, kde se to setká s jejich názorem, energií, přístupem. A nebrat každou zakázku jenom proto, abych zůstala v oboru nebo mi něco neuteklo. To už mám naštěstí za sebou.

Je těžké si diktovat, když je umělec na menším trhu, jako je ten náš, ale přijde mi ideální najít správný průsečík. A pracovat jenom s klienty, se kterými souzní názorově i eticky. Přijde mi to logické. Právě tam může umělec svůj um zužitkovat nejlépe.

Další články