Jednotícím prvkem série 11 olejomaleb od Martina Lukáče je logo, které si internetový obchod Footshop nechal vytvořit od Studia Najbrt. Na začátku listopadu byla ve Výstavní síni Mánes kromě obrazů k vidění a zakoupení také limitovaná kolekce boxovacích pytlů, rukavic, triček a dalších doplňků s motivy od slovenského malíře žijícího v Praze, který s Footshopem spolupracoval už poněkolikáté. Výstavu podpořil adidas a jeden z 11 obrazů také zakoupil. Jak Martin Lukáč přemýšlí o hranicích komerční spolupráce ve výtvarném umění a jaký je jeho vysněný projekt?
Vaše spolupráce s Footshopem mimo jiné ilustruje otázku, kde leží hranice mezi firemním logem a uměním nesoucím význam a hodnotu. Získal jste na tuto otázku při tvorbě odpověď?
MARTIN: Logo mě bavilo samostatně jako výtvarná věc. Ze začátku jsem si říkal, že ho použiju na nějaké figury, které budou mít tílka nebo trička s tím logem. Ale potom mě už nějak obrazy s figurami přestávaly bavit, tak jsem to přemaloval, začmáral a v tu chvíli to začalo fungovat. Vznikl z toho obraz, který mi najednou vyhovoval. Zároveň to logo stálo dost peněz a mě hrozně lákalo s ním pracovat. Peter Hajduček, majitel Footshopu, už před rokem chtěl, abych s tím logem pracoval, jenže oni měli potom různé finanční problémy, takže jsem ty obrazy maloval vlastně pro sebe. Pro mě to nebylo o zadané práci, šlo spíš o to, že jsem zkoušel poprvé práci s takovým drahým designovým fontem a chtěl si to užít.
Bylo tedy od začátku jasné, že se na obrazech objeví logo Footshopu? Jak jste se zakomponováním loga pracoval?
MARTIN: Ano, určitě. Chtěl jsem, aby tam bylo zobrazené úplně stabilně, velmi jednoznačně, ale zároveň, aby mě to bavilo a aby to bylo skoro v každém obraze. Nechtěl jsem pracovat s nějakými příliš velkými ani malými písmeny. Nejdřív jsem směřoval k tomu, aby logo měly ty figury, které budou v pohybu, ale pak jsem to přehodnotil. V obrazech se vlastně potkala dvě loga – logo Footshopu je zakomponované přímo v malbě a na rámech obrazů se objevuje logo adidas. Ten výstavu podpořil a také si jeden z 11 obrazů zakoupil.
Malíř Martin Lukáč a zakladatel Footshopu Peter Hajduček | Foto: Footshop
Na základě čeho jste se s Footshopem rozhodl spojit?
MARTIN: My jsme se s Peterem potkali poprvé v roce 2015 na focení do časopisu. On tehdy rozbíhal Footshop, tak jsem mu napsal, že mě zajímají tenisky, a on mi odepsal, že jeho zase baví umění. Měli jsme od té doby už víc spoluprací, dělali jsme spolu oblečení, potom výstavu v jejich skladu v Horních Počernicích, což pro mě byla jedna z nejúžasnějších věcí, protože ten sklad má 6 000 metrů čtverečních, takže jsem tam mohl namalovat deset obrazů velkých 3 × 2 metry, vypadalo to parádně. Ještě jsme spolu dělali nějaké věci na minulé výročí a další drobnosti, které mě bavily. Stolky naplněné botami, které mají v kancelářích, jsem jim také vymýšlel. Tento projekt s logem mi Peter navrhnul, protože já jsem to staré logo kritizoval a oni si nechali konečně udělat nové, které se mi velmi líbilo. Posílal mi i prezentace od grafických designérů, které jsem mu navrhnul já. Nakonec si logo nechali vyrobit u pana Najbrta a vyšlo to fantasticky. Tak se mě Peter zeptal, jestli s tím logem nechci pracovat, a tak to vzniklo. Já jsem řekl, že ano, on to potom stopnul, že nemá peníze, a já jsem si to dělal tak pro sebe.
Čím vám je tato firma sympatická?
MARTIN: Nejvíc asi tím, že pracují s mladými lidmi a podporují je. Mladé umělce, různé talenty, dělají projekty, ve kterých vidí význam, je o nich slyšet. Dají se tam koupit ty nejlepší tenisky, ale i obyčejné tenisky, je tam něco pro každého. Když ještě sídlili na Bubenské, tak měli různé akce, divadla, jsou do toho fakt zapálení. Dohánějí některé umělecké projekty, které tu nejsou.
V kolekci pro Footshop jsou i věci s motivy thajského boxu včetně boxovacího pytle. Proč jste se tam tyto předměty rozhodli zařadit?
MARTIN: Protože se věnuju thajskému boxu a vždycky mě bojová umění bavila, jsem velký fanoušek MMA. Thajský box dělám proto, že v budově, kde mám ateliér, je gym thajského boxu, a když jsem potkal trenéra, také nám to klaplo, skamarádili jsme se, dali jsme to do kupy, a proto tam teď vlastně jsou i ty boxovací pytle. Díky mému bratrovi sleduju MMA asi od svých sedmnácti let, nepřikládal jsem tomu až takovou váhu, ale asi před pěti lety jsem dělal nějaké boxery a potom, jak jsem zmiňoval výstavu ve skladu Footshopu, už tam byly konkrétní portréty MMA fighterů. Koncept se točil okolo ikon sportu, pojal jsem to jako chrám tenisek v rámci přirovnání k tomu, že i kdysi v kostele byly různé ikony. S bojovými sporty je moje tvorba propojená, je to součást mě.
V kolekci nejsou žádné tenisky, ani jste o jejich zařazení neuvažovali?
MARTIN: Ne, neuvažovali jsme o tom. Jim se paradoxně líbily nápady s thai boxerskými pytli a rukavicemi, něco méně tradičního. Footshop si tak rozšíří i portfolio, ať mají něco zajímavějšího.
Vy jste tenisky sbíral, pokračujete v tom?
MARTIN: Už ne tolik, protože už jich mám strašně moc a začala mě bavit trochu elegantnější móda. To, že tenisky sbírám, jsem říkal v trochu starších rozhovorech, mohlo mi být tak 27, teď mi bude 33, tak jsem se dal na trochu jiný styl.
Kolik těch tenisek máte?
MARTIN: 60, 70? Není jich hodně, ale už je nemám kam dávat.
Máte nějaké nejoblíbenější, které rád nosíte?
MARTIN: Mám rád jedny Yohji Yamamoto, ale ty vůbec nenosím, protože si je chci šetřit (smích). Mám rád i klasické Balenciaga Triple S, pak klasické Superstary od adidas a další modely, je jich víc.
Do designu tenisek jste se nikdy nechtěl pustit?
MARTIN: Už bych do toho šel, před pár lety, když se mě na to někdo ptal, jsem byl skeptický, ale teď by to možná šlo a našel bych si k tomu cestu. Ale ještě jsem to nezkoušel.
Spojení s módou se ale vaší tvorbou prolíná celkem často. Máte nějaký vysněný módní projekt, na kterém byste rád pracoval?
MARTIN: Něco zajímavého bych určitě rád vymyslel, třeba pěknou módní přehlídku v Paříži, kdyby mě oslovil Rick Owens nebo někdo jiný slavný, to by bylo skvělé. (smích) Ale já mám pocit, že mám štěstí a mám kolem sebe dobré lidi. A z toho pak vznikají dobré projekty.
Může se v dnešní době výtvarný umělec uživit, aniž by se angažoval v komerčních projektech? Jak vy máte tuto hranici nastavenou?
MARTIN: Určitě se může uživit i bez toho. U mě to vyplynulo přirozeně, nebyl jsem takový, že bych to hned vyhledával, ale když byla příležitost, zkusil jsem to. Říkal jsem si, že je to fajn a vlastně mě to baví. To, co nemám rád a nechci dělat, tak na sílu neřeším. Zatím to nechávám nějak přirozeně vyplynout, často je to tak, že se setkávám s nějakou skupinou lidí a z té pak vzejdou nápady na projekty, tak to bylo i s Peterem z Footshopu. Dělal jsem i etiketu na víno zase pro jiné známé a podobně. Vždycky dělám to, co mě samotného zajímá.
Jak se na komerční spolupráce nahlíží ve výtvarné komunitě? Probíhá tam nějaká stigmatizace?
MARTIN: Já se s výtvarníky moc nesetkávám. Moji přátelé dělají každý něco jiného, a to mě obohacuje. Protože být příliš často s výtvarníky není někdy úplně zdravé prostředí.
V jakém smyslu?
MARTIN: Když jsem byl na škole, často jsem chodil na vernisáže a podobně, ale potom jak člověk pozná všechny ty lidi, tak už mu za chvíli nemají co dát, nenaučí se od nich nic nového. Věděl jsem, co dělají, jak se vyvíjí, můžeme si spolu stěžovat na nějaké věci, někdy udělat něco zajímavého, ale pro mě to byl spíš takový stereotyp. Když se bavím s kamarádem, který dělá thajský box, s někým, kdo je právník, s někým, kdo se věnuje oblekům nebo vínu, tak mě to osobně zajímá. Jsou to věci, které řeším, a nějak mě to obohacuje.
Jak se podle vás proměnila česká výtvarná scéna za dobu, co se na ní pohybujete?
MARTIN: Trendy se mění pořád, co si pamatuju, ještě před pár lety frčela socha – Anna Huláčová a podobní autoři. To mě stále baví, ale zároveň bych řekl, že jsou zase v kurzu nějaké konceptuálnější věci. Všeobecně v Česku je to víc o konceptuálním umění, ale jsou tam trendy i v malbě, v soše,... Myslím, že výstava v Rudolfinu celkem demonstruje, kam se výtvarná scéna v současnosti ubírá.
Jak se díváte na nástup digitálních forem umění, jako je NFT?
MARTIN: To mě baví, ale moc tomu nerozumím. Sleduju to, mám i peněženku MetaMask, něco jsem i investoval do krypta, už teda nemám tolik, kolik tam bylo (smích). Ale přiznám se, že i když to teď nějaký rok, dva sleduju a bavím se s lidmi, kteří tomu rozumí, tak já nejsem ten, který tomu rozumí. Pořád mám takový pocit, že se s tím jen oťukávám.
