Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Jan Solpera, foto: Jan Solpera Jan Solpera, foto: Jan Solpera

O značce s Janem Solperou

Součástí rozsáhlé práce typografa Jana Solpery je také řada log a vizuálních stylů. Jak se navrhovaly značky v době předdigitální a co vše se proměnilo v divokých devadesátých letech?

* Mohl byste na úvod popsat, jakým způsobem jste pracoval na návrzích značek?

Snad z pověrčivosti jsem na začátku sahal raději po nějakém obyčejném papíru, po obálce či kusu novin. To bohatě postačovalo k nakreslení malých skic - asi tak o velikosti 2 cm. Už v tomto prvotním návrhu tak šlo ověřit, že značka snese užití i v minimálním měřítku. Ty, které jsem považoval za životaschopné, jsem pak v knihovně porovnával s už používanými logy. Totiž, i když se člověk snaží být co nejvíce originální, tak mu hrozí, že má ve svém podvědomí uloženou řadu obrazů, které jej pak ovlivňují. Čím jednodušší tvar navrhujete, tím více je třeba takové kontroly provádět, protože vzrůstá riziko, že už něco podobného existuje. Po skicách a ověření následovala kresebná definitiva. Jak vidíte, nikdy jsem se přitom úplně neobešel bez retuší bělobou (smích).

* Co vás při této práci inspirovalo?

Důležité pro mě bylo téma. Děláte-li značku pro nakladatelství, je to jiný problém než v případě firmy prodávající parfémy. Především jsem chtěl, aby se nová značka ničemu existujícímu nepodobala. I proto jsem se snažil prohlížet publikace až v okamžiku, kdy byl symbol navržen.

* Kdo byli vaši zákazníci a jak jste získával zakázky?

Několik mých značek vzniklo na základě soutěží, ale většinou se na mě obraceli přímo lidé, kteří už mou práci znali. Ty jsem nemusel přesvědčovat o svém názoru. 

* Když se obrátíme k prvním značkám, které jste navrhl. Jaká z nich se vám vybaví?

Pro mě byla důležitá značka pro Krajské nakladatelství v Českých Budějovicích, které se svého času snažilo úspěšně vymanit z provinčního průměru. A to nejen publikačním portfoliem, ale i způsobem prezentace. Také nechtěli mít dlouhý, krkolomný název a tak si začali říkat jen nakladatelství Růže. Tehdy (v roce 1968) mě a asi dalších pět lidí vyzvali k účasti v soutěži. Zatímco všichni ostatní navrhli růži jako květinu, tak já jsem použil symbol odvozený z rožmberského erbu. Byl to vlastně trochu paradox, protože České Budějovice byly vždy královským městem. Tedy určitým protipólem vůči rožmberské moci. Nicméně lidem z nakladatelství se moje růže líbila. To byl začátek moc příjemné spolupráce, která pak skončila čistkami na počátku 70. let. Tehdy byli tito redaktoři vyházeni a často i jinak stíháni. S těmi, co zde nastoupili po nich, jsem nechtěl mít nic společného. Po roce 1990 vinou neobratnosti nového ředitele toto nakladatelství bohužel zaniklo. Udusila ho nemilosrdná ruka knižního trhu.  

* Nedávno jsem slyšel příběh, že díky tvorbě log jste se mohl v 80. letech účastnit výstavy newyorského Type Directors Clubu. Jak tomu přesně bylo?

To byla taková zvláštní situace. Tehdy na začátku 80. let, mě z New Yorku vyzvali, abych zaslal některou ze svých prací na jejich výstavu. Objevila se však nečekaná komplikace: Jako součást přihlášky měl být uhrazen nějaký formální poplatek. Snad 3 nebo 5 dolarů. Nic závratného. Já jsem sice v té době dostával tantiémy za jedno své písmo, ale honorář, jak to tehdy bylo jedině možné, šel přes Art centrum a já potřebné valuty nikdy ve skutečnosti neměl v rukou. Nastala tak pro mě prekérní chvíle, kdy jsem na výstavu chtěl odeslat jeden svůj plakát, ale za žádnou cenu se mi nedařilo sehnat potřebné dolary. Nakonec mi pomohl jeden můj přítel architekt, který mě doporučil jistému česko-anglickému businessmanovi. Pro něj jsem přepracoval značku, kterou mu původně navrhlo nějaké německé studio. Má práce se zalíbila a tím byl problém s pěti dolary vyřešen. A nejen to. Od té doby jsem neměl starosti nejen s podobnými poplatky, ale ani se sháněním odborných publikací.

* Plakát pak dokonce v New Yorku získal ocenění …

Ano, asi porotu zaujalo jeho jen typografické řešení. Ještě bych se ale chtěl vrátit k muži, který tehdy podpořil moji samolibost. Postupem času založil další firmy. Nadále jsem pro něj pracoval (např. loga Comax, St.Paul, Firex, BKF a další) a byla to výborná spolupráce. Při prezentaci návrhů si pokaždé vybral variantu, o které jsem si i já myslel, že je nejlepší. Například značku St. Paul odvozenou od názvu francouzského středověkého města jsem vypracoval ve dvou verzích lomeného písma. On pak bezpečně sáhl po té variantě, která měla blíže k francouzskému písmařství a tu druhou, trochu německy špičatou, odmítl. Tenkrát jsem podlehl iluzi, že každý kapitalista je chytrý a kultivovaný člověk, který přesně ví, co chce.  

Navrhování značky v předdigitální éře, zdroj: Jan SolperaNavrhování značky v předdigitální éře, zdroj: Jan Solpera

* Byl jste členem grafického sdružení Typo&. Věnovali jste tehdy značkám větší pozornost?

Nikdo z nás nemohl dělat jenom značky. Vždycky spíš záleželo na tom, kdo dostal jakou zakázku. Příležitostí navrhovat logo bylo v 70. a 80. letech docela málo. Jen zřídka vznikaly nové podniky a stejně tak málokdy se některý podnik rozhodl přepracovat svůj stávající symbol. Státní firmy tehdy často působily s logy, které „vyšvihl“ po roce 1948, když se „zakládaly“, jejich podnikový pracovník, který vytvářel nástěnky a psal politická hesla. Každopádně jsme už tenkrát měli alespoň tu výhodu, že před námi tu byli grafici jako Josef Týfa nebo Jiří Rathouský. Ti nám prošlapali cestu a vysvětlili pár rozhodujícím lidem, co vlastně značka je a jak má vypadat.

* Po roce 1989 se situace nejspíš dost proměnila.

Absolutně. Zakázek od nově vznikajících firem byl bezpočet. Zároveň se však objevily i počítače a pocit, že „spíchnout“ logo dokáže kdokoliv. Noví podnikatelé v bílých ponožkách a fialových sakách si mysleli, že všemu nejvíce rozumějí. Někteří si značky navrhovali sami a ti ostatní vám alespoň chtěli diktovat, jak přesně to má vypadat. Většinou jsem s nimi vydržel jednat tak půl hodiny. Brzy jsem zjistil, že pro takové lidi nemá smysl pracovat vůbec. Úroveň grafického designu totiž není jenom o tvůrcích, ale i o zadavatelích. Má iluze o vzdělaném kapitalistovi s neomylným vkusem se začala hroutit.  

* Jednou ze základních schopností grafického designéra by měla být i diplomacie.

Určitě ano. Bohužel právě já ji příliš neovládám.

* I v 90. letech se konaly grafické soutěže. Vy sám jste byl členem některých komisí.

Zpočátku ano, ale pak jsem prodělal nejednu nepříjemnou zkušenost, která mě od dalších podobných angažmá odradila. Například jeden podnik mě přemluvil k členství v porotě, kde jsem navzdory jejich slibům byl jediným výtvarníkem. Soutěž byla obeslána řadou návrhů, ale ani jeden z nich nebyl dobrý. Pan ředitel si přesto vybral, a to navzdory mému výraznému nesouhlasu. Uvedl jsem dost pádné důvody, proč dané logo není vhodné. Za čas se ale tato značka začala objevovat v ulicích. Když se následně ozvala kritika, tak se tento ředitel začal ohánět mým jménem: „On nám to Solpera vybral“.

Kvůli podobným zkušenostem jsem byl docela opatrný i v rámci školního ateliéru. Nechtěl jsem, aby se v něm dělalo příliš mnoho soutěží a zakázek tohoto typu, které by nemusely dobře skončit. Také i proto, že škola v tomto směru ještě neměla ustálená pravidla.  

* Jedno z nejznámějších písem v Čechách je bezesporu i vaše Insignia (Solpera), která se objevila na bankovkách i v logu České národní banky. Jak se tam dostala?

Začalo to v době, kdy se o rozdělení státu jenom šeptalo. Nezávisle na tom však bylo jasné, že musí vzniknout nové bankovky, protože se stále ještě platilo těmi socialistickými. Byla tehdy vypsána soutěž, v níž zvítězili v prvém kole dva autoři: Oldřich Kulhánek a ještě jeden slovenský grafik. Tehdy mi Oldřich volal a chtěl, abych mu pomohl s typografií na návrhu pro poslední kolo soutěže. Nebylo mi moc jasné proč, protože sám byl výborný typograf, ale pomoc jsem samozřejmě neodmítl. Připravil jsem tedy tři varianty, přičemž na jedné z nich bylo použito i mé písmo Insignia (později přejmenované na Solpera). Aniž by Oldřich věděl o mém autorství, tuto verzi si vybral. Moc mě to potěšilo. Celá soutěž přitom probíhala s dvousetkorunou, na níž je i dnes vidět, že kompozice počítala s delším nápisem „dvě stě korun československých“. Ostatní bankovky vznikly až po roce 1993.

Písmo Insignia Jana Solpery pro ČNB, zdroj: Jan SolperaPísmo Insignia Jana Solpery pro ČNB, zdroj: Jan Solpera

Později se mi ozvali z ČNB s nabídkou, abych navrhl i jejich logo. Zdálo se mi dobré, aby se stejné písmo jako na bankovkách použilo i ve značce národní banky. Zadavatel kladl požadavek, aby se v barevném provedení objevily národní barvy. To se nakonec odrazilo v barvě liter, z nichž některé byly původně červené. Vznikl i trojdílný grafický manuál: kodifikace značky, využití značky v tiskovinách a využití značky v budovách banky. Poslední jmenovaný tisk obsahoval i řešení nápisů na fasádě hlavní budovy.

Bylo to ještě v době předdigitální, a tak se daly vzorky z manuálu stříhat podobně jako pexeso. Asi za další dva roky mi pak opět zavolali s tím, že si myslí, že je tam té „rudé“ příliš a zda by červená písmena nemohla být šedá. Před pěti lety jsem byl vyzván, abych zpracoval nový manuál, který by odpovídal nyní používaným technologiím. Byla to velmi příjemná práce. Musím říci, že v ČNB jsem se setkal s báječnými a informovanými lidmi. Navíc na mě zapůsobilo velice dobře prostředí této banky. Vkročit tam je jako vstoupit do let první republiky.  

* Česká národní banka ale nebyla jedinou velkou institucí, pro kterou jste navrhoval vizuální styl. Jak probíhala vaše práce pro Akademii věd?

Většinou, když člověk navrhuje logo, tak chce, aby vypadalo současně, nebo dokonce mělo nádech budoucnosti. Toto byl pravý opak. Zde jsem chtěl, aby značka působila tak, že existuje už věky. Tradice Akademie věd sahá až ke Královské české společnosti nauk, kamsi do 18. století a ještě dál. To mělo být ve značce přítomno. Odrazilo se to například v použití lipového lístku, který zde odkazoval nejen k české identitě, ale i k humanistické tradici v myšlení. Podíváte-li se do různých renesančních tisků, tak je zde lísteček často užívaným typografickým motivem. Kombinace s verzálkou A pak dala vzniknout nové iniciále. Navíc vzniklo písmo Scientia (určitá varianta Insignie), které, jak jsem zamýšlel, mělo být určitým jednotícím prvkem pro vizuální styl všech ústavů, které pod Akademii věd spadají. K tomu už bohužel nedošlo. A nakonec ani v rámci hlavní instituce je nikdo nezačal příliš užívat. Proč by měli nové písmo instalovat do počítačů, když tam mají Times a Arial… Také vznik grafického manuálu pracovníci Akademie považovali za zbytečné vyhazování peněz. Před nedávným časem se objevilo jedno grafické studio, které přesvědčilo představitele Akademie, že moje řešení je zastaralé, a tak má nyní tato instituce logo, které spíš připomíná označení schodiště nebo terminálu. Dá se ale na něm dobře demonstrovat, že minimalismus by neměl být neinvenční. Tito lidé by měli na UMPRUM vyučovat novou disciplínu, jak umět i málo nápadité řešení dobře prodat.  

* Jak jste se vlastně díval na nástup počítačů?

Použiji otřepané přirovnání: Je to jako s nožem, který může sloužit jak ke krájení chleba, tak k zabití člověka. Jen díky počítačům mohlo například vzniknout ohromné a geniální písmařské dílo Františka Štorma. Na druhou stranu se objevila také řada opravdu špatných výtvorů od lidí, kteří si mysleli, že dělat grafiku může každý, kdo dokáže obsluhovat daný program.

* V té době jste se stal i členem českého TypoDesignClubu.

Po poslední výstavě Typo&Galerii Václava Špály jsme začali přemýšlet o tom, že bychom příště měli pozvat i mladší generaci – některé naše studenty. Ale oni nás předběhli, udělali si vlastní mimořádně zdařilou přehlídku svých prací a mě pozvali, abych ji zahájil. Bylo celkem jasné, že naše Typo&, které mělo možná své opodstatnění v 70. a 80. letech, je už tak trochu vychladlý šálek čaje. A tehdy muž, který pro náš obor vykonal i vymyslel mnoho dobrého, Rostislav Vaněk, přišel s nápadem založit český TypoDesignClub, který měl sdružovat mnohem víc lidí než původní Typo&. Ale povídání o činnosti (a nynější nečinnosti) tohoto společenství je téma na úplně jiný rozhovor.

Rozhovor ze dne 26.5.2016 

Galerie

Další články