O nejkrásnějších knihách bez knih

Jiří Olič: Jakub Špaňhel. Grafická úprava Robert V. Novák.

Koncem dubna byla již tradičně vyhlášena cena Nejkrásnější české knihy roku 2011. Kniha jako základ života je rozhodně zajímavým tématem, obzvlášť pokud se jedná o tu nejkrásnější.

Rozhodli jsme se proto na vítězné tituly podívat zblízka. Zdaleka to ale nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Soutěž Nejkrásnější české knihy roku má dlouholetou tradici. Po vzoru ze zahraničí ji inicioval již v roce 1928 nadšený sběratel Arno Sáňka, jehož jméno dnes nese studentská cena. Poprvé byla soutěž zorganizována o rok později Spolkem českých bibliofilů. Soutěží se v šesti kategoriích - Odborná a vědecká literatura, Krásná literatura, Literatura pro děti a mládež, Učebnice, Knihy o umění, obrazové a fotografické publikace a Katalogy. Nutno dodat, že hranice mezi kategoriemi se mnohdy stírají. Mimo to udělují ceny Svaz polygrafických podnikatelů (za polygrafické zpracování), SČUG Hollar (za ilustraci) a TypoDesignClub (za grafické řešení). Spolek českých bibliofilů pak počtvrté udělil Cenu Vojtěcha Preissiga publikaci Anny Pleštilové Ovoce Čok, která nejlépe splňuje kriteria bibliofilie.

Samotné výsledky tohoto ročníku nepřinesly velké překvapení. Neúspěšnějším nakladatelstvím ze 124 přihlášených se opět stalo Arbor Viteae a patří mu za to obrovská chvála a dík. Co ovšem překvapí, je nedostatečná mediální podpora projektu a obecně „malost“ celé akce. I přesto, že úroveň přihlášených knih byla vysoká a poukázala na tradiční kvalitu české knižní produkce, informace o soutěži byly jen těžko k dohledání, o fotografiích knih či knihách samotných nemluvě. Jak je to možné? Nominovaným knihám byly přece věnovány dokonce dvě výstavy.

První z nich probíhala v prostorách Památníku národního písemnictví na Strahově od 26. 4. do 13. 5. Druhá prezentace nekrásnějších českých knih roku pak čekala na návštěvníky veletrhu Svět knihy. Zklamání a rozčarování z první výstavy však nedokázala napravit ani ta druhá.

To, že informace o výstavách byly poměrně těžko k nalezení, stejně jako malý sál Památníku národního písemnictví, jehož budova byla zahalena plachtou z důvodů rekonstrukce, nechme stranou. Větší pozornost není třeba věnovat ani faktu, že v těchto prostorách byl v době naší návštěvy k dispozici pouze jeden jediný katalog a tedy náš naléhavý požadavek po jeho získání nemohl být vyslyšen.

Nejvíce ze všeho zaráží samotná prezentace knih. Ředitel Památníků národního písemnictví Zdeněk Freisleben v úvodníku podařeného katalogu píše, že v případě nejkrásnějších knih jde především o soulad mezi obsahem knihy a její výtvarnou a polygrafickou podobou. Ano, proč tedy byly knihy prezentovány ve skleněných vitrínách? Proč si je návštěvník nemohl vzít do ruky, prolistovat a pochopit, proč byly vybrány a oceněny právě ony?

Vždyť „… co je to nejkrásnější kniha. Je to radost z pocitu dokonalého souznění čtenáře a zdánlivě neživého předmětu… Je to fyzický a vizuální pocit kontaktu, při němž se na čtenáře přenáší osobité tvůrčí ztvárnění a význam dané knihy“. A je to právě ten pocit, o který jsme byli ochuzeni. Knihy byly na obou výstavách prezentovány vytržené z kontextu a nemohly ukázat svou pravou tvář. Schovány před divákem a pomyslným čtenářem za skleněnou zdí byly představeny pouze jejich titulky a nikoli vztah obsahu knihy s vizuálním zpracováním. Potlačením obsahu degradoval kurátor knihu na hezky zpracovaný obal; popřel to, co činí knihu knihou.

Držet v ruce Nejkrásnější české básně (2011) s grafickou úpravou Martina Peciny, listovat v ní a obdivovat jemné a chytré zpracování; nebo bříšky prstů zkoumat texturu titulky Boris Vian: Podzim v Pekingu od Pavla Růta či reliéfní ikonické motivy v knize Loutka a moderna (grafické studio ReDesign) - tyto pocity a vztah, který si ke knihám ihned vytvoříte, nehradí ani tisíce knih vystavených na soklu s nápisem NEDOTÝKAT SE!. Knize nesvědčí odosobněná prezentace a zacházení jako s uměleckým dílem. Její kouzlo pak zůstává uvězněno uvnitř vitríny a vyhasíná.