Vzestupy a pády 

S Matějem se potkáváme v jeho libeňském ateliéru. Životem ošlehaný umělec se začal etablovat záhy po svých prvních počinech. Jeho debutovou výstavu Dead Inside Will Never Die v Karpuchina gallery, kde představil čistě konceptuální umění, kurátoroval v roce 2018 Radek Wohlmuth. Po pár menších pop-up výstavách následoval projekt MIND THE GAP v Chemistry Gallery a osudná spolupráce s galeristou Petrem Hájkem, která vyústila ve velkou sólo výstavu FALLEN v kampusu Hybernská a expozici v Domě Radost s cyklem maleb věnovaných zátiším v současném kontextu a s expresivním rukopisem. Příběh rodáka z Rokycan je důkazem, že talent nemusí být nutně stvrzen diplomem. Že na tvorbu kombinovanou s pílí člověk není nikdy starý. Dnes Janák prodává svá díla sběratelům až do Londýna a připravuje svou první autorskou výstavu v zahraničí, konkrétně v Berlíně. 

Na své první výstavě se umělec Matěj Janák představil jako konceptuální výtvarník. | Foto: Anna Organova

V jakém momentu se ti začalo dařit?

MATĚJ: Obrat přišel před dvěma lety, kdy mě oslovil galerista Petr Hájek a uspořádal v The Chemistry Gallery moji první autorskou výstavu. Tehdy všechna moje díla prodal. Půl roku zpátky jsem zjistil, že mám tolik práce, především produkční, že nestíhám tvořit, jak bych chtěl. Podařilo se mi prorazit bublinu přátel a graffiti scénu a začalo se mi dařit i v zahraničí. Proto jsem se rozhodl k sobě najít posilu – Sarah –, moji manažerku a dobrou duši v jedné osobě. Zjistil jsem, že je to jediný způsob, jak na uměleckém trhu fungovat. Jsem toho názoru, že galerista umělce nespasí.

Tvým posledním projektem byla výstava v Domě Radost s názvem Home Bittersweet Home, kde v tradičním námětu, jako je zátiší, kombinuješ kromě květin běžné předměty typu mobilní telefon, cigarety, klíče, basketbalový míč… Jak jste se s Petrem poznali?  

MATĚJ: S Petrem jsem se poznal v The Chemistry Gallery, kam jsem vlastně ze začátku chodíval i uklízet po různých akcích a všemožně pomáhat. Tehdy mi dohodil komerční zakázky se slovy: „Matěji, tady by chtěli od tebe grafáče…“ Díky graffiti umím technologicky dobře se sprejem a jdou mi velkoplošné věci, a tak jsem tvořil například pro Yemiho a jiné velké společnosti. V posledních měsících se výtvarně podílím i na jednom českém filmu. 

Výstava Home Bittersweet Home v Domě Radost představuje současně pojatou malbu zátiší. | Zdroj: The Chemistry Gallery

Věnuješ se stále graffiti i mimo komerční zakázky? Jak bys popsal pražskou graffiti scénu a respektují se vzájemně tyhle dva světy umělců a writerů? 

MATĚJ: Říká se, že současná tendence graffiti scény vyústila v takzvaný post graffiti styl, což znamená přerod writera v umělce, s čímž se já tak úplně neztotožňuji. Aktivně se graffiti pořád věnuji, ale už jen v legální formě. Pro mě jsou graffiti a malba dvě naprosto odlišné disciplíny, i když se navzájem ovlivňují. V době, kdy jsem začal malovat, jsem si uvědomil, že bez jednoho ani druhého nefunguju. Je to životní styl, nekompromisní, plný adrenalinu, hodně přímý. Když se dostaneš do konfliktu, lidi si to dokážou vyřídit i po fyzické stránce. Mám svoji crew, ve které se pohybuju, jsme jako rodina a sahá to mnohem dále než jen k tvorbě společných graffiti.

Zato art scéna je jiná. Rivalská, řekl bych až rýpavá. Můj nedostatek je absence vzdělání, nebo jsem si to aspoň část života myslel, a mám pocit, že mi to art scéna dávala pasivně najevo. Snažím se nebýt ovlivněný těmihle společenskými vzorci a tvořit tak, jak to cítím. 

Kromě olejomalby využívá Janák techniku airbrushe. | Foto: Anna Organova

Pokorně a s důvěrou

A v hloubi duše tě to hlodalo, chtěl si studovat umění?  

MATĚJ: Nesčetněkrát. Svou dobou jsem tím i docela trpěl, protože ta touha studovat ve mně samozřejmě byla. Můj život mezi 20. a 30. rokem byla těžká jízda a jakékoliv studium jsem odkládal. Tlak ve mně ale zůstával i po třicítce, cítil jsem závazek vůči své rodině, hlavně vůči tátovi, kterému jsem chtěl zpětně asi něco dokazovat. A k malbě samotné jsem měl roky ostych. Je to pro mě svatá disciplína a vlastně svou první konceptuální výstavou jsem to jen oddaloval. Tohle nastavení mi bylo nepříjemné, řekl jsem si prostě: jestli chceš malovat, maluj. Poslouchej sám sebe.

Otálel si ale několik let, co byl teda přesně ten spouštěč? 

MATĚJ: Jedním slovem lockdown. V té době jsem začal malovat a maloval jsem skoro bez přestání. Zasekl jsem se do své bubliny a bylo mi v ní dobře. Během prosince jsem v covidovém roku udělal otevřený ateliér, kam přišli hlavně moji kamarádi z graffiti a rapové scény a koupili si všechno. Pořád to nebyli lidi z výtvarné scény, ale těšilo mě to. Pak na moje díla začali reagovat umělci jako Aleš Brázdil, kterého si nesmírně vážím.

Díla z výstavy FALLEN jsou ovlivněna vizuálními postupy graffiti a vychází především ze zkoumání subjektivních životních zkušeností. | Foto: Roman Nguyen

Pracuješ v různých uzavřených cyklech, což znamená, že nemáš jeden vyhraněný striktní rukopis. Nebyl jsi tím ale někdy konfrontován?

MATĚJ: Říkám tomu, že jsem laborant. Vymyslím celek a až pak k němu hledám techniku. Mám volnější formu, která vychází z graffiti, víc uvolněnou až expresivnější. A rukopis nemám, ale zároveň si v tom libuju. Naučil jsem se v sebe věřit, neomezovat se. Jestli mě zítra budou bavit sochy, budu je dělat. Mám svoje mechanismy, kterými se snažím analyzovat okolí, jak vnímá moji tvorbu, a samozřejmě jsou lidé, kteří nad tím kroutí hlavou. Možná se mi ale rukopis časem ustálí, nebo to dost možná souvisí s absencí školy. Chci si projít figurou, zátiším i abstrakcí. Je to zároveň i moje nekomfortní zóna, kdy se snažím všechno neznámé objevit.

Figura je také tvůj úplně nejnovější cyklus, z čeho vychází? 

MATĚJ: Dlouhodobě se věnuji thajskému boxu. V době, kdy jsem se ve své tvorbě více ponořil do figurativní malby, přišla myšlenka znázorňovat postavy „fighterů“ v ringu. Dále vycházím z různých fotek a témat, která mě v danou chvíli osobně zajímají. 

Nežli jako malíř se Janák vnímá jako užitý umělec, který se nesoustředí pouze na jedno médium. | Foto: Anna Organova

Po úrazu ruky se mi otočil život 

A jaké techniky používáš?

MATĚJ: Poslední dobou jsem si vydefinoval tři polohy. Rád pracuji s vrstvami – baví mě reliéf malby a probrušování vrstev i třeba formou nápisů. Druhá poloha je olejomalba a pak jsem si oblíbil airbrush, k čemuž se váže zásadní zlom v mém životě. Bylo mi 33 let a dva dny po první zmíněné výstavě s Petrem Hájkem jsem odjel do rakouských hor za svým kamarádem, který tu žije se svou rodinou. Odmala jsem měl rád adrenalin. Mimo to mě také rodina vedla ke sportu, otec je trenér a chtěl ze mě mít lyžaře. Tak má ze mě umělce (smích). Ale zpátky k příběhu – s kamarádem jsme plánovali sjet Alpy sjezdovým kolem. Svah, který všeho všudy sjelo pár lidí. Klasicky jsem neváhal a šel do toho. 

V půlce sjezdu jsem spadnul. Dodneška si toho moc nepamatuji. Když jsem se řítil z druhého, asi šestimetrového útesu, proběhl mi celý život před očima. Naštěstí jsem dopadl na nohy, zvedl jsem se a zjišťoval, co všechno mám zlomeného. Kromě roztržené holeně jsem měl zlomené pravé zápěstí. Doktor mě ujišťoval, že to není nijak závažná zlomenina, ať si najdu dobrého chirurga v Česku, což jsem také udělal. Rekonvalescence nakonec trvala rok, jelikož jsem dostal do ruky zánět kvůli železu, které bylo nezbytné k srůstu kostí. Byly to týdny v naprostém deliriu a bolestech. Navíc jsem dostal poúrazový syndrom, kdy tě bolí nervová soustava. Byl to životní očistec. Mám lehké následky, a ač se to těžko popisuje, za ten úraz jsem svým způsobem rád. Srovnal jsem si životní hodnoty.

Měl jsi strach, že nebudeš moci dál pokračovat v malbě? 

MATĚJ: To mě ani na chvíli nenapadlo. Je pravda, že se mi špatně držel štětec, proto jsem začal tvořit airbrushem. V tvorbě jsem začal zpracovávat témata jako pomíjivost života. Maloval jsem vraky luxusních aut, které pro mě symbolizovaly nedosažené dětské sny. Hledal jsem v nich texturu a jejich spletitost na plátnech abstrahoval. Zaměřil jsem se taky na moderně pojaté zátiší. Květy jsou vlastně abstrakce v reálném prostoru. Není v tom hlubší zamyšlení, zároveň to má ale soudobý kontext. A mám na to dobré ohlasy, možná to bude první soubor, který budu dál rozvíjet a pokračovat v něm. Zároveň ale nechci tvořit jen kvůli „zalíbení“.

Dream Rarri, kombinovaná technika na plátně, 70 x 125 cm, 2022 | Zdroj: Matěj Janák

To je třeba tvoje nová výzva – v nějakém rukopisu déle setrvat. 

MATĚJ: Je to tak, snažím se být k sobě kritický, nemůžu pořád za sebou bořit věci. Jdu občas v extrémech. Nechci si v hlavě vystavovat bariéry, ortodoxnost není cesta. 

A jaké hodnoty se ti přesněji srovnaly? 

MATĚJ: Udržuju si určitý zdravý životní styl. Upřednostňuju sebe, ne adrenalin, který jsem v životě neustále vyhledával. Zároveň je v tvorbě a vůbec v úspěchu důležitá sebedisciplína, kterou v sobě mám už odmala i díky sportu. Do umění dávám maximum svého času. 

Zátiší s květinami autor oživil soudobými symboly, jako je tlačítkový mobilní telefon nebo basketbalový míč. | Zdroj: The Chemistry Gallery

Co tedy pro tebe znamená svoboda tvořit? 

MATĚJ: Svobodnou tvorbu sám hledám, objevuji ji především ve svém pohledu na svět. Svoboda je také proces: umět se nad sebou zamyslet a získat nadhled. Jednotlivé momenty z osobního a pracovního života mi splývají. Ráno vstanu a jsem. Asi se tomu říká lehkost bytí, což je to nejhezčí, k čemu jsem v poslední době dospěl.