Nejzáhadnější postava české keramiky. Kdo je Gabriel Vach, oceňovaný designér, který vede ateliér Keramický design v Plzni?

Nikde se mi nepodařilo dohledat o vás podrobnější informace, začnu tedy otázkou: Jak jste se dostal ke keramice? Pracujete v současnosti na vlastních projektech? 

GABRIEL: Jsem z keramické rodiny, studoval jsem v Bechyni (stejně jako moji rodiče) a později na UMPRUM. I když by se mohlo zdát, že jsem to měl od začátku jasně nalajnované, mojí největší motivací pro studium v Bechyni bylo, že se mi nechtělo dojíždět na gymnázium v Benešově. Až postupně jsem zjistil, že mi keramika vyhovuje a že je to opravdu můj materiál. 

Ukázka práce v ateliéru – Kateřina Kopecká, Proces | Foto: Dorota Franková | Zdroj: archiv Gabriela Vacha

Na vlastní věci není moc času, hodně ho spolyká škola a spolupráce s několika značkami, pro které vzoruji nebo vyrábím malé porcelánové série. Ale na letošním Křehkém Mikulově jsem vystavil své tři nové věci: sérii talířů, kde pracuji s úryvky ze hry Romeo a Julie a s ilustracemi z různých příruček první pomoci, intervenci do sousoší Amor a Psyché, navazující na jeden starší projekt Hidden Factory, a nikdy nerealizovanou verzi Chudé sady pro Křehký.

Jak jste se dostal do ateliéru Keramický design na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara (FDULS) v Plzni?

GABRIEL: Vlastně to byla náhoda. V roce 2012 mi zavolal kolega, který v Plzni učil, s tím, že se uvolnilo místo vedoucího ateliéru keramiky, zda bych to nechtěl zkusit. V té době jsem cítil, že potřebuju změnu – byl jsem tehdy vlastně stále jen zavřený v ateliéru a začal mi chybět kontakt s lidmi. Říkal jsem si, že bych možná měl co nabídnout, takže jsem to zkusil... Ateliér keramiky v Plzni v roce 2004 zakládal můj bývalý profesor Václav Šerák, později jej vedla Petra Šťastná a já navázal na ni.

V rámci Designbloku 08 prodávali Gabriel Vach a Antonín Tomášek (Whitefruits) porcelán na váhu. Získali tehdy ocenění za nejlepší prezentaci designéra. | Foto: Ondřej Lazar Krynek | Zdroj: Designmag.cz

Dokážete říct, jak se ateliér za 10 let pod vaším vedením proměnil? Jestli se například změnila jeho profilace a podobně.

GABRIEL: Přišel jsem v situaci, kdy se všechny ateliéry FDU stěhovaly do nové fakultní budovy. Do té doby byly rozmístěné snad ve všech objektech Západočeské univerzity. Viděl jsem, z jakých prostor se keramika stěhovala, a byl to teda „underground“. V nové budově stála krásná plynová pec, kde se dal pálit porcelán, takže s ním všichni začali pracovat, a v téhle první fázi se více orientovali na design. 

Měl jsem štěstí na spolupracovníky, díky kterým, myslím, ateliér funguje dobře: na pozici asistentky pracuje Markéta Kalivodová, která se výborně stará o chod dílny a pomáhá studentům, aby nedělali moc chyb. Velký poklad máme v panu doktoru Petru Frančem, který je naším technologem a pomáhá studentům vymýšlet různé materiálové či technologické inovace. Letos například jedna studentka v rámci své bakalářky experimentovala s rýžovým dekorem a společně s panem Frančem vymysleli, jak ho udělat barevný.

Eliška Kalousová, bakalářská práce - kolekce svítidel pracující s probarveným rýžovým dekorem | Foto: Kateřina Bébrová | Zdroj: archiv Gabriela Vacha

Už od začátku svého působení na fakultě se vždy snažím studenty „kontaminovat“ různými tématy: jednou se víc zaměřujeme na design, podruhé je zadání volnější a abstraktnější. Myslím, že je důležité, aby si studenti vyzkoušeli obě polohy. Jedna vyživuje druhou. Když získají zkušenosti na poli volné tvorby, mohou napříště mnohem kreativněji řešit i ryze designérské zadání. 

Tento semestr měli studenti jako jedno klauzurní téma reakci na český kubismus – Janákova dóza Krystal totiž měla výročí 111 let (takové hezky hranaté jubileum). Druhé téma, Proces, bylo volné. Propojili jsme v rámci něj studenty keramiky se studenty fotografie Libuše Jarcovjákové – měli se mezi sebou domluvit, co vytvoří a jak to bude zachycené. Fotografové se prý dost divili, jak dlouhý a fyzicky náročný u nás ten proces tvorby je. A vtipné bylo, že na těch fotografiích jsme to zpětně viděli i my sami. 

Ateliérová instalace Nová krajina byla na Designbloku 21 oceněna jako nejlepší školní prezentace. | Foto: Michal Ureš | Zdroj: archiv Gabriela Vacha

Pomáhá ke střetávání studentů a navazování spolupráce mezi obory i samotný open space prostor fakulty?

GABRIEL: Sám o sobě ne. Za běžných okolností funguje spíš opačně: když někde v otevřeném prostoru probíhá konzultace nebo prezentace, koukáte být zticha, nerušit a zmizet. Ale když studentům dodáte impuls třeba v podobě zadání, pak spolupráce funguje a většinou velmi dobře. Snažím se studenty vést k tomu, aby pochopili, že když si nebudou všechno dělat svépomocí a tu požádají o pomoc grafika, tu fotografa, že výsledek bude kvalitativně na mnohem vyšší úrovni, než by si možná sami byli schopni představit.

Jak vnímáte svou roli vedoucího – jste mentor, nebo je podle vás pozice vedoucího spíše formální záležitostí?

GABRIEL: Jak vést ateliér se pořád učím. Z každého uplynulého roku se snažím vzít si pro sebe nějaké poučení do budoucna – co a jak dělat, aby to fungovalo nebo aby to fungovalo lépe. 

Nikdy jsem ale nechtěl být tím jediným, kdo určuje náplň a chod ateliéru. Jsem přesvědčený, že pro studenta je přínosné, má-li možnost potkávat v rámci studia zajímavé, kreativní lidi. A nemusí to být nutně jen lidé z oboru keramiky. Nikdy totiž nevíte, co může člověka oslovit, kdy jaká myšlenka v kom zarezonuje. V rámci takového volného cyklu přednášek se moji studenti letos setkali se sochaři Martinem Zetem, Barborou Dayef či Janem Haubeltem, dalšími našimi hosty byli např. designér Václav Mlynář, ilustrátor Michal Bačák či Tomáš Procházka ze skupiny Handa Gote. Eva Pelechová zase vedla jeden intenzivní, několikadenní workshop. Je skvělé, že to otevřený způsob výuky na fakultě umožňuje a tyto aktivity podporuje.

Šárka Ištvánová a její kolekce BAU inspirovaná architekturou byla oceněna v Národní ceně za studentský design 2019. | Foto: Anna Pleslová | Zdroj: archiv Gabriela Vacha

Jaký je u mladých lidí, hledajících svou profesní dráhu, zájem o obor designu keramiky?

GABRIEL: Zájem není tak velký jako o jiné obory. Řekl bych, že mladí dnes uvažují prakticky. Kladou si otázku, co je uživí. A keramika jako odpověď nezaznívá tak často. Zájem ale je a řekl bych, že mírně roste. Teď máme dohromady 21 studentů v 6 ročnících, příští rok by to mohlo být ještě o pár studentů víc.

Myslím si, že vnímání keramiky laickou i uměleckou veřejností se v posledních pěti šesti letech proměňuje. Začíná být víc „in“ a znovu se také stává materiálem volného umění – fotografové, sochaři, konceptualisté, všichni teď pracují s keramikou. Někdy je to dobré, někdy až tak ne, celkově je to ale pozitivní trend. Sympozium v Bechyni, na kterém jsem se vloni podílel jako technická podpora, mělo téma Mimo kruh. Nevystavoval tam žádný čistokrevný keramik, ale potkali se tam lidé z různých oborů, kteří o hlíně a keramice uvažují úplně jinak, což bylo osvěžující a přínosné.

Diplomová práce Anny Šupolíkové na téma Spojení | Foto: Kateřina Bébrová | Zdroj: archiv Gabriela Vacha

Je těžké najít pro absolventy uplatnění poté, co dokončí školu?

GABRIEL: Snažím se vést studenty k tomu, aby byli schopni kreativně řešit jakékoli zadání. Během studia se také naučí pracovat s 2D a 3D programy, takže spousta absolventů najde uplatnění v oborech, které s keramikou přímo nesouvisí: v designových a interiérových firmách či studiích. Šance, že mě někdo zaměstná v oboru jako designéra keramiky, je malá. Porcelánových fabrik je jen pár a inovací nedělají tolik, navíc jsou vždy limitováni možnostmi sériové výroby. 

Alternativou k možnosti nechat se zaměstnat je založit si vlastní studio, být nezávislý a dělat si věci po svém. Od desátých let u nás vzniklo hodně takových ateliérů a jsem rád, že přibývají další. Myslím si, že každý má potřebu být obklopen – krom sériově a masově produkovaných předmětů všeho druhu, vyrobených někde na druhém konci světa – také pár příklady něčeho originálního, u čeho zná autora a ví, proč a jak ta věc vznikla. A studiová keramika nebo porcelán tuhle potřebu beze zbytku naplňují, navíc bych řekl, že čím dál kultivovanějším způsobem.

Křehký Mikulov 2022. Prezentace českých a slovenských vysokých škol (UMPRUM, UJEP, FDULS a VŠVU) zaměřujících se na keramiku a porcelán | Zdroj: archiv Gabriela Vacha

Na výstavě Křehký Mikulov vystavovalo hned několik vysokoškolských keramických ateliérů – jaké jsou vaše vzájemné vztahy?

GABRIEL: Vystavovaly tam všechny ateliéry keramiky z vysokých škol České republiky a Slovenska: UMPRUM, VŠVU, UJEP a Sutnarka. Bylo to, myslím, vůbec poprvé, co se potkaly všechny dohromady na jednom místě. S tím nápadem přišla Jana Zielinski a původně to měl být takový keramický battle. Nakonec ale vznikla jedna společná instalace, kde se vedle sebe ocitly práce z různých ateliérů a dohromady vytvořily nějakou novou kvalitu. Řekl bych, že se to celkem povedlo. Za Plzeň tam vystavovala třeba Šárka Ištvánová svou kolekci BAU, vytvořenou pomocí modifikovatelné segmentové formy, Tomáš Černý zaplnil svůj vyhrazený prostor drobnými realizacemi inspirovanými Alenkou v říši divů, nebo Anička Šupolíková, která ve své práci uplatnila zkušenosti šperkařky, které propojila s postupy výroby porcelánu a vytvořila kolekci zdánlivě obyčejných denních předmětů.

Tomáš Černý - soubor objektů volného pojetí i funkcí s názvem Do Králičí nory | Foto: Kateřina Bébrová | Zdroj: archiv Gabriela Vacha

Na tom celém podniku bylo, myslím, zajímavé i to, že se všichni vedoucí ateliérů známe ještě z dob studií na UMPRUM. Naposledy jsme se tam potkali v roce 2002, takže to byl takový reunion po 20 letech. Určitě by stálo za to ten formát zopakovat, aby se do budoucna setkávali i naši studenti. Další příležitost se už, doufám, rýsuje, nezávisle na sobě jsme totiž letos zadali u nás i na UMPRUM stejné téma: Design pro porcelán Dubí. Tak jsme si říkali, že by bylo fajn ho i společně odprezentovat na Designbloku. 

Je možné někde pořídit díla vašich studentů na jednom místě?

GABRIEL: Něco jako ateliérový obchod? Nad tím jsme doposud nepřemýšleli, ale možná by stálo za to do budoucna něco takového nabídnout. Studenti občas mají podle zadání odevzdat místo jednoho předmětu třeba tři nebo deset – to aby si vyzkoušeli, jak udělat stejnou věc dobře (ne jednou pro hodnotící komisi, ale zopakovat ji vícekrát, pokaždé stejně kvalitně). Je to takový trénink pro jejich budoucí samostatnou praxi. A platforma, která by tyto věci pak nabízela, svoji logiku má. Takže díky za podnět. V současnosti si studenti sami párkrát do roka organizují takový market, kterému říkají Křivule. Tam naopak nabízí věci, které se tak docela nepovedly, a navzdory tomu, že nebývá k mání první jakost, je to událost nesmírně populární. 

Článek vznikl v rámci placené spolupráce.