Narodili se v ČSR, po válce ale byli vysídleni za hranice. Ilustrátoři zmapovali příběhy odsunutých německých dětí a jejich strastiplných vzpomínek

V komiksové knize Odsunuté děti ožívají skrze ilustrace pěti českých ilustrátorů a ilustrátorek osudy Němců vyhnaných po válce z Československa. | Foto: Post Bellum V komiksové knize Odsunuté děti ožívají skrze ilustrace pěti českých ilustrátorů a ilustrátorek osudy Němců vyhnaných po válce z Československa. | Foto: Post Bellum

Kurt Kempe. Rosemarie Kraus. Annelies Hennig. Emil Baierl. Franz Gruss. Takzvané odsunuté děti. Narodili se v Československu, po skončení druhé světové válce ale byli z rodné země vysídleni. Spolu s dalšími zhruba třemi miliony obyvatel německé národnosti. Vzpomínky pětice německých pamětníků zaznamenala nezisková organizace Post Bellum a na základě rozhovorů vznikla v roce 2021 pod taktovkou dokumentaristy Jana Blažka a scénáristy Marka Tomana komiksová kniha Odsunuté děti. Každý příběh ztvárnil jeden ilustrátor nebo jedna ilustrátorka. Minulý rok získala publikace ocenění Zlatá stuha. Jak si s oživováním vzpomínek na pohnutou dobu poradili Magdalena Rutová, Stanislav Setinský, Jakub Bachorík a Františka Loubat?

Magdalena Rutová: Ráda studuji konkrétní věci z daného období

Magdalena Rutová zpracovala příběh nazvaný Panenka v batohu o Rosemarie Kraus, prapraneteři skladatele Antonína Dvořáka, která se narodila v roce 1941 V Chlumci. O pět let později ho musela opustit. | Foto: Archiv Magdaleny Rutové Magdalena Rutová zpracovala příběh nazvaný Panenka v batohu o Rosemarie Kraus, prapraneteři skladatele Antonína Dvořáka, která se narodila v roce 1941 V Chlumci. O pět let později ho musela opustit. | Foto: Archiv Magdaleny Rutové

Můžete blíže popsat průběh spolupráce na knize Odsunuté děti?

MAGDALENA: Pro spolupráci mě oslovil scénárista Marek Toman. Už dříve jsem ilustrovala jeho knihu pro Baobab Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. Příběhy jsme si potom celkem intuitivně rozdělili na první schůzce. Všechny ilustrátory, kteří kreslili ostatní příběhy, dobře znám a mám ráda je i jejich práci. Pojetí komiksu jsme ale vzájemně nekonzultovali.

Jak jste vnímala úkol oživit něčí vzpomínky? Cítila jste zodpovědnost vůči jejich nositeli?

MAGDALENA: Často jsem při práci na paní Rosemarii Kraus myslela. Mám dceru ve stejném věku, jaký měla Rosemarie na konci války. Představovala jsem si proto celou tu katastrofu i z pohledu rodiče. Z příběhu, který jsem zpracovávala, je ale jasné, že rodina Rosemarie Kraus držela pohromadě a měli se rádi. To je nakonec to hlavní. Nevím, jestli Rosemarie knihu viděla, ale doufám, že pokud ano, nebyla zklamaná.

Jaký máte vztah ke zpracování historických témat a jaký přístup jste zvolila v případě knihy Odsunuté děti?

MAGDALENA: Ráda studuji, jak prostředí a konkrétní věci z daného období vypadaly. Boty, vlaky, cedule, účesy a podobně. I když je následně třeba hodně zjednoduším. Když jsem pro minulou knížku Marka Tomana kreslila lodě z 18. století, celé dny jsem si prohlížela obrázky lodí zevnitř i zvenku, počítala jsem kanony a plachty.  

Pro tento komiks jsem zvolila techniku linorytu. Musela jsem tedy výjevy zjednodušovat, pracovat expresivněji. Kdybych chtěla vyrýt každý malinký detail, strávila bych prací rok. Největší starosti jsem měla s podobou paní Rosemarie – v komiksu se na dvaceti stranách pořád střídají časové roviny, a tedy i věk a vzhled hlavní hrdinky.

Stanislav Setinský: Vtip polidšťuje

Tady to smrdí jako čert! je název komiksu, ve kterém Stanislav Setinský ztvárňuje příběh Kurta Kempeho. Ten se narodil roku 1932 a unikl masakru v rodném městečku Postoloprty. | Foto: Archiv Stanislava SetinskéhoTady to smrdí jako čert! je název komiksu, ve kterém Stanislav Setinský ztvárňuje příběh Kurta Kempeho. Ten se narodil roku 1932 a unikl masakru v rodném městečku Postoloprty. | Foto: Archiv Stanislava Setinského

Jak jste přistoupil ke zpracování reálného, navíc ne úplně šťastného příběhu jednoho z „odsunutých dětí“?

STANISLAV: Největší kus práce odvedli Honza Blažek, který příběhy pamětníků posbíral, a scénárista Marek Toman, který už ve scénáři naznačil charakter vypravěče i styl vyprávění. V podstatě jsem pak řešil už jen vizuální stránku. 

Na začátku jsem měl vedle scénáře k dispozici jednu fotku pana Kempeho z dětství, zvukový záznam jeho hlasu a fotku z doby, kdy se jeho vzpomínky nahrávaly. Z toho si pak člověk vytvoří určitou představu, do které se musí snažit vcítit, pokud má příběh vykreslit opravdu zodpovědně. 

Pana Kempeho jsem v komiksu nakreslil jako trochu smutného, trochu naštvaného shrbeného staříka s hůlkou, který se nikdy nesmířil s tím, jak byl v Čechách postoloprtský masakr určitým způsobem vymazaný z historie. Podle Honzy Blažka jsem prý podobu celkem trefil.

Je vám formát komiksu blízký? Liší se postup hodně oproti ilustraci?

STANISLAV: Na kreslení komiksu mě baví to, že člověk nasadí nějaký styl na první stránce a jedním dechem, políčko po políčku odvypráví celý příběh až do konce, aniž by si musel zvlášť lámat hlavu s každým jedním záběrem. V tom je pro mě komiks asi o trochu jednodušší než ilustrace. 

Když kreslím ilustrace, každou zvlášť začínám klidně v deseti, patnácti variantách, než jsem s výsledkem spokojený. U komiksu mi stačí takhle vypilovat jednu stránku, od které se pak odvíjí zbytek. Navíc se v něm dají různé komplikované scény rozložit do více obrázků a případné nedokonalosti se v tom množství rozpustí. Komiks je podobný filmu, důležitý je podle mě rytmus a uspořádání záběrů na stránce.

Není to poprvé, co jste zpracovával téma historie. Má to nějaká specifika? Je i u takového tématu, jako je odsun německých obyvatel po druhé světové válce, prostor pro grafický vtip, humor?

STANISLAV: Ilustrátor musí mít dobře nastudované a odpozorované reálie, prostředí, architekturu, oblečení, detaily. Ale to platí asi o komiksu nebo ilustraci obecně, ať je zasazená do jakékoliv doby. Alespoň maličký prostor pro vtip i k takovým tématům patří, jinak by mohl příběh vyznít až moc pateticky, těžkopádně a těžko uvěřitelně. 

Vtip polidšťuje. Jsem rád, že vtipnými momenty byl protkaný i scénář, koneckonců Kurt Kempe mnoho situací v příběhu komentuje se specifickým sarkastickým humorem.

Jakub Bachorík: Nikdy jsem takto náročný příběh nekreslil 

Jak chutná rebarbora v podání Jakuba Bachoríka vyobrazuje osud Franze Grusse. Narodil se 1. ledna 1931 v Moravské Ostravě, v roce 1945 se Grussovi stali oběťmi tzv. divokého odsunu. | Foto: Archiv Jakuba Bachoríka.Jak chutná rebarbora v podání Jakuba Bachoríka vyobrazuje osud Franze Grusse. Narodil se 1. ledna 1931 v Moravské Ostravě, v roce 1945 se Grussovi stali oběťmi tzv. divokého odsunu. | Foto: Archiv Jakuba Bachoríka.

Podle čeho jste si vybral příběh ke zpracování?

JAKUB: Každý jsme měli možnost vybrat si příběh dle svých preferencí. U mě sehrála největší roli v rozhodování lokalita Ostravy, kterou mám velmi rád. Jednu dobu jsem do tohoto regionu hojně jezdil malovat a kreslit. Hlavní postava mého komiksu Franz Gruss odsud pochází, takže to byla jasná volba.

Jak jste vnímal úkol oživit něčí vzpomínky? Cítil jste zodpovědnost vůči jejich nositeli?

JAKUB: Odpovím trochu v klišé, ale byla to pro mě velká výzva. Nikdy jsem takto náročný příběh a zároveň rozsáhlý komiks nekreslil. Chtěl jsem si dokázat, že jsem schopen poprat se i s takhle těžkým tématem. 

Téma dějin pro mě není nové, ale doposud jsem zpracovával spíše jednotlivé ilustrace, které se vztahovaly k historickým událostem. Rád bádám v historických zákoutích. Vždy se dozvím něco obohacujícího. 

Podle čeho jste vybíral barvy a jejich rozložení? 

JAKUB: Už na začátku jsem měl jasno ve výběru tlumených barev, které budou korespondovat se šedí samotné doby. A jelikož bylo potřeba oddělit vyprávění o minulosti od přímé řeči současnosti, oranžová barva mi posloužila pro vytvoření pravého kontrastu. Oranžové ilustrace jsou z naší současnosti, vše ostatní je ponurá minulost Franze Grusse.

Františka Loubat: Vyprávět život není jednoduché, většinou chybí pointa

Vzpomínkám Anneleis Hennig vtiskla podobu Františka Loubat v komiksu Žonglování beze slov. | Foto: Post BellumVzpomínkám Anneleis Hennig vtiskla podobu Františka Loubat v komiksu Žonglování beze slov. | Foto: Post Bellum

Jak jste vnímala úkol oživit něčí vzpomínky? Byla to velká zodpovědnost, zpracovat tak citlivý příběh, když jeho nositel navíc žije? 

FRANTIŠKA: Úkol to byl dobrý. Čechrání kolektivní paměti národa považuji za důležité. Zodpovědnost to je. Dohledávala jsem si, co se dalo, aby to obrazově sedělo, ale výsledek samozřejmě nemůže být stoprocentně věrný. Kromě vzpomínek dotyčného se v příběhu velkou měrou odráží i pohled scénáristy a pojetí ilustrátora. Takže jde o projekci tři lidí.

Jak jste přistoupila k výběru zpracování, barev a fontu?

FRANTIŠKA: Chtěla jsem, aby to bylo civilní. Nechat mluvit ten příběh. Vyprávět život není úplně jednoduché. Většinou chybí pointa. A vypíchnout jednu dvě dramatické scény jako to důležité – to už je nějaká interpretace, do které se mi nechtělo. Snažila jsem se tedy spíš o soudržné plynutí než stavět na efektech. Možná by tomu ale větší emoce neškodily.

Co podle vás funguje v komiksu lépe – doslovnost, nebo náznak? A jak jste vnímala s ohledem na čtenáře ztvárnění těžkých výjevů jako násilí nebo smrt, které se v příběhu objevují?

FRANTIŠKA: Záleží od autora, od žánru. Co kdo jak umí podat. Dobré může být všechno, pokud je to správně použité. Co se týče ohledů: čtenář je široký pojem. Zřejmě zafungovala určitá míra autocenzury, především směrem k zadavateli. 

Vnímám tyto projekty spíše jako edukativní, nejde o ryze autorské vyjádření. Na druhou stranu ve vyprávění pamětnice ani nebyl přílišný důraz na násilí, tudíž by mi nepřipadalo vhodné se v jeho vyobrazování nějak vyžívat.

Zleva: Jakub Bachorík, Magdalena Rutová, Františka Loubat, Stanislav Setinský. | Foto: Archivy ilustrátorů a ilustrátorekZleva: Jakub Bachorík, Magdalena Rutová, Františka Loubat, Stanislav Setinský. | Foto: Archivy ilustrátorů a ilustrátorek

Červené dřevo zpracovává příběh Emila Baierla a zbořeného šumavského kostela. | Foto: Post BellumČervené dřevo zpracovává příběh Emila Baierla a zbořeného šumavského kostela. | Foto: Post Bellum

Pátým autorem je Jindřich Janíček, ilustrátor a spoluzakladatel nakladatelství Take Take Take. V rámci knihy Odsunuté děti zpracoval příběh Červené dřevo. Do rozhovoru se rozhodl nezapojit. 

Související

Kouzelníci s papírem a tužkou. Česká ilustrace měla vždy skvělé jméno, tahle trojice ho pomáhá udržet
Ilustrace

Kouzelníci s papírem a tužkou. Česká ilustrace měla vždy skvělé jméno, tahle trojice ho pomáhá udržet

Markéta Blažková - 5. 5. 2022 - 8 min.

Sbírá jednu cenu za druhou a teď chystá barevný Atlas Evropy. Do světa dětí a cizích zemí zve ilustrátorka Nikola Logosová
Ilustrace

Sbírá jednu cenu za druhou a teď chystá barevný Atlas Evropy. Do světa dětí a cizích zemí zve ilustrátorka Nikola Logosová

Anna Novák - 21. 4. 2022 - 8 min.

Řekněte ne nákupním molochům. Představujeme tři malá nakladatelství, kde pořídíte knihy v klidu a pohodě
Grafický design

Řekněte ne nákupním molochům. Představujeme tři malá nakladatelství, kde pořídíte knihy v klidu a pohodě

Jana Mattas Horáčková - 8. 12. 2021 - 9 min.

výstava czd
web expo
SHOP Snoubení
job lab 2024