Kam kráčíš, Designbloku?
Designblok. Skoro by se řeklo, stále stejná populární písnička. Dvě haly naplněné produkty, davy lidí, dvě hlavní tváře, které mají už dvacet let vše pod palcem. A to je bohužel ten hlavní problém „největší přehlídky designu ve střední Evropě“. Designblok je přesně tou károu, zobrazenou na letošním vizuálu, kterou Jana Zielinski a Jiří Macek táhnou dál a neberou ohled, že svět kolem se mění. Ať jde o webové stránky, které potřebovaly předělat už před pěti lety, až po koncept, který je momentálně poněkud nečitelný. Je to přehlídka pro širokou veřejnost? Nebo pro nákupčí a odborníky, jak je tomu v zahraničí? Dnes Designblok působí především jako akce, která je maximálně efektivně monetizována a její zakladatelé tak nevidí důvod něco na ní měnit. Ale opravdu pomáhá také design popularizovat? Odnesou si tisíce návštěvníků, kteří chodí od jedné nevýrazné instalace v open studiu k druhé a zaplatí za vstup stejný obnos jako do divadla nebo galerie nějaký zážitek? Dokážou rozeznat jednotlivé ročníky od sebe? Utkvělo jim letos vlastně v paměti něco víc než geniální (a ve své přesahu výjimečná) instalace firmy TON? Určitě je skvělé, že je platformou pro mladé, začínající designéry. Ale proměnit všední den ve svátek, když budeme parafrázovat Janu Zielinski, bohužel nedokáže. Navíc fakt, že na přehlídku pořádající agentura pobírá nemalý grant, by měl být závazkem. Ne pouhým businessem v pěkném obalu.
Letošní Designblok nepřekvapil. Zdroj: Lucy Creative Agency
Světýlka
Na festival Signal každoročně proudí ještě mnohem větší davy lidí. Na rozdíl od Desigbloku nabízí velkou část produkce zadarmo a chtělo by se říct, že je to záslužná činnost. Připravit pro statisíce tuzemských i zahraničních návštěvníků bohatý program a ukázat jim, že blikat může i něco jiného než televize, je skvělé. Jak už jsme ale psali v článku zde, chybí u většiny instalací větší přesah, hloubka, silná myšlenka, která by davům poskytla katarzi. Signal můžeme vnímat jako ekvivalent velkých akcí pro lid, které uvědomělí vládci nabízeli Římanům i obyvatelům alžbětinské Anglie. Stejnou zábavu nabízí svým „poddaným“ i Praha. Opulentní, efektní a ve většině případů prázdná. Promarněná šance, která snad za rok nabídne něco víc.
SKILZ a jejich dílo na Tyršově domě. Foto: Tomáš Slavík
Výročí
Kdo v říjnu nabídl něco navíc, je dvojice Roman Vrtiška a Vladimír Žák, fungující jako eponymní studio již deset let. Pádný důvod pro oslavu. Kamarádi a kolegové, kteří kromě vlastních realizací vedou i ateliér na pražské UMPRUM, patří dnes mezi naše nejlepší tvůrce. Ať už jde o sofistikované interiéry, funkční a přímočarý nábytek, nebo velké stavební realizace, výsledek vždy zaslouží potlesk. Během deseti říjnových dnů vzali tito designéři veřejnost do míst, pod jejichž podobou jsou podepsáni. Vedle zázemí jejich příjemného ateliéru v Karlíně to byl třeba bar Schody, hotel Pytloun na Václavském náměstí nebo sportovní hala IceRink. A také interiéry kanceláří a firem. Vrtiška s Žákem dokáží skloubit formu a funkci způsobem, který není v Čechách vůbec běžný. A učí tak veřejnost vnímat sílu designu a estetiky možná mnohem víc, než si sami uvědomují. Tak všechno nejlepší do další desítky!
Podpořit české designéry
Francouzská značka Hermés již dlouhá léta míchá dohromady dvě ingredience, které ji zajišťují úspěch. Dokonalé zpracování a příběhy. Tuto směs navíc dokáže vylepšit lokálním kořením – spoluprací s místní designérskou špičkou. Jejich výlohy v Pařížské v minulosti vyzdobila třeba Tereza Rozálie Kladošová s Annou Štěpánkovou, Veronika Jiroušková a aktuálně firma spolupracuje s ilustrátorem Michalem Bačákem. V říjnu na oslavu nového obchodu v Praze uspořádali dekadentní večírek plný květin čarokrásné atmosféry v Národním domě na Smíchově. A proč píšeme o jednorázové události pro smetánku? Body Hermés zasluhuje hlavně za proaktivní angažmá českých designérů, na které stále tak často zapomínají i leckteré české firmy.
